Severní Hlavní brána

First topic message reminder :


Ochranný systém



- 4 ANBU a 1 chunnin, který hlásí Tsukikagemu, kdo přišel

- Každý host bude mít doprovod ANBU, volně se pohybovat po vesnici neexistuje – pokud tak bude stráví noc a den ve vězení
U brány se odevzdají všechny zbraně



- kolem vesnice jsou krystalové hradby a vstup je možný pouze branami nebo vzduchem ze shora


- V ulicích se potloukají nukenini někdy i hodně nebezpeční, když se naštvou a zahrávat si s nimi není dobré

- Nad vesnicí lítají 2-3 draci a hlídají

"Zavediem vas tam ale az zajtra pokial sa neukludnite ostaneme tu."

Toto už prekračuje všetky hranice! My sa máme ukľudniť!? Ale aspoň budem mať dosť času na pripravenie jednotky s katonom. Ten jeho presun má určite nejakú slabinu, a proti fuutonu je to katon. Za pokus to stojí.
Opatrne som odložil kunai.
"Čo bude ďalej, Mizukage-dono?"

Kde bere tu aroganci?
Nemít, Byakuugan, protočila bych oči.
Takhle to vypadalo, že jsem ani nevnímala, co řekl.
Bylo mi to upřímně jedno.
Všichni až na něj jsou klidní...
Líně jsem zívla a opřela se zády o strom.
S jeho vnímáním okolí tu ale zůstaneme ještě dlouho.

,,Kazekage-sama?" otočila jsem se na ni. Chtěla jsem odpověď od ní. Asi jsem to přepískla, pro jistotu jsem nechala velení na ní. Stejně jsem byla nervoznější a nervoznější a to by nemuselo být dobré. Kosu jsem si opět upevnila na záda a má čakra z ní zmizela.

Sadol som si pod strom a premyslal kde je Rin

"Fajn... ale budeme tě hlídat, to musíš jako logicky uvažující muž chápat! I pro nás je to výhodnější, vesnice je prázná, hlavní cíl naší pozornosti tady, takže si můžeme odpočinout a pořádně se připravit... bitva s Reinou nebude žádná hračka..." vzdychla jsem. "Takže hlídky se budou po hodinách střídat, začneme od Yokoiny divize, ty se do boje zapojili nejméně... ostatní mají pohov, kdyby se cokoliv dělo, přijdete nás, Kage, informovat o stavu věcí.. jasné?!" všechny jsem sjela pohledem.

Sadol som si pod strom a premyslal kde je Rin

Pristúpil som ku kapitánovi Smortnovej divízie. Požiadal som ho, aby zostavil jednotku shinobi používajúcich katon. A hlavne, aby to bolo nenápadné.
"Ak teda dovolíte, pôjdem si odpočinúť."
Hneď ako si postavím stan.

usmál jsem se,ani nevím proč,jako kdyby se má nálada rapidně zvedla.''Nezapomenu kdo jsem...bratře'',šeptl jsem k nawakimu a šel směrem ke kagům.Přitáhl jsem k sobě piliKKu a políbil ji.''Tak co pořád ti kazím pověst kazekage?''hravě jsem se zakřenil a chytl jí za ruku.

Ještě chvíli jsem debatu sledovala a pak zívla.
Ksó, ovládej se!
Mírně jsem se pousmála, což mohlo znamenat buď "spolehněte se" nebo "dobrou noc" S povzdechem jsem zamířila do jednoho ze stanů a po chvíli se mi zavřely oči.
Dnes toho bylo moc...

Asi si mohu vydechnout...Už se nebudu pokoušet velet..Vyšla jsem jako velitelka ze cviku.. Zhroutila jsem se psychicky unavená do trávy. Jak já nemám tohle ráda.. Jednu nohu jsem pokrčila a položila si ruku na bříško. Přemýšlela jsem na dítětem, nad ním, nad vesnicí..Strašně si přeju konec, ale to nejtěžší nás teprve čeká. Povzdychla jsem si a zadívala se kamsi před sebe.

"Jo... pořád víc a víc!" ušklíbla jsem se, ale natáhla jsem se a políbila ho já. "Bratr tě má rád... važ si toho..." pousmála jsem se upřímně. Unaveně jsem vzdychla.

Pozorovala jsem, co se to tam děje. Doběhla jsem tedy přímo k nim a sledovala, co to tam je. Byla tam i Mizukage-sama. Doběhla jsem k ní. Co se to tu děje?

Pohlédla jsem na hnědovlasou dívku a unaveně se pousmála. ,,Teď už nic, Byakuri..Zítra bude přesun jinak, tak si běž odpočinout. Budeš to potřebovat." pousmála jsem se znovu.

Vykulila jsem oči na usínající Mizukage a usmála se. Aha. Tak Oyasouminasai! Řekla jsem, zasalutovala a šla hledat místo na spaní. (Pomoooc, nemám kde spát )

''Nevím co si mám o něm myslet'',ušklíbl jsem se a přitáhl ji k sobě.''Jsi unavená,měla by ses vyspat,a nechci slyšet námitky,hlídka se bez tebe obejde..''Zatáhl jsem ji dál od ostatních,kde bylo konečně ticho...''Při nejhorším tě vzbudí,budu tě hlídat'',zakřenil jsem se a posadil se pod velký strom.

Zaslechla jsem něco o střídání hlídek a mé divizi, tak jsem vstala. Venku se mezitím dost setmělo. Došla jsem ke své divizi a jednoduše jim sdělila střídání hlídek po několika hodinách. Loutkaři okamžitě přikývli. Rozmístily své loutky po okolí a tak kontrolovali celou situaci. S tichým díky, i když to sice nebylo vhodné jsem se od nich zase vzdálila. Někde byl rozdělaný oheň, ale jen minimálně, abychom nepřilákali příliš pozornosti, jak jsem si odvodila. Vrátila jsem se zpátky na své místo ke stromu, jenž kryli husté větve a i přesto jsem stočila pohled k nebi. Utkvěla na hvězdách a ztratila se v myšlenkách na zítřek. Díky loutkařům jsem věděla, že v ostražitosti mohu povolit a Nawaki byl jistě hlídán.
Snad zítřek, přinese kladné ovoce..
Pousmála jsem se přetočila pohled na Shinobi chystající se ke spánku a pozorovala ruch, který už pomalu kolem utichal.
Jako kdyby s příchodem noci odezněli jakékoliv náznaky neklidu. I když nikdo asi neusínal poklidným spánkem.

"Už jednou jsem ti řekla, že spát nemusím... jsem jen... podrážděná, to je vše... určitě jsi slyšel.. proč..." vzdychnu zase, sednu si mezi jeho nohy a opřu se o jeho hruď. "Můžu tě o něco poprosit..? Obejmi mě a nepouštěj..." zamumlala jsem tichoulince.

(Byakuri..proště napiš, že jsi si zalezla do jednoho ze stanů tvé divize..^^)
Opět jsem se zvedla. Věděla jsem, že mám jít spát, ale...prostě jsem nemohla. Nešlo to, byla jsem plná nejrůznějších pocitů a emocí. Začala jsem se procházet mezi stany a dívala na ulehávající bojovníky. Alespoň to mě těšilo, že jsou v pořádku.

Objal jsem ji a opřel svou hlavu o její.''A jinak kolik je tvému synovi?Rád bych ho někdy poznal.Udělám všechno,pro to abych ti ho pomohl najít.''Políbil jsem ji do vlasů a pevně ji stiskl.''Zítra,se setkáme s Reinou,pokud budu moc pomohu ti i v tom boji,i kdyby mě měla zabít'',rozepl jsem ji plášť.''Miluji tě...''

Spat som nemohol pretoze som nevedel co je s Rin ci vobec zije. Vzdychol som si.

"Víš... nevím, jestli je vhodná doba na to ti to říct... ale já.. no... myslím, že si zasloužíš znát celou pravdu o mě. Já.. měla jsem dvojčata,... Amayo a Rukiho,... v šestnácti... a s nukeninem..." trochu s obavami jsem se na něj otočila.

Jelikož jsem ani nevěděla, do které divize patřím, nevěděla jsem, kam si lehnout. Byla jsem už ale hodně unavená. Byla tma, a já ani skoro vůbec neviděla. Šla jsem mezi nějakými stromy a najednou do jednoho práskla hlavou ("Nawakiho strom" ). Plácla jsem sebou o zem a usnula.

Pustil jsem ji a díval se jí do očí.''S nukeninem?''Utrousil jsem pro sebe.''Děkuji ti,že jsi ke mě upřímná...''Naklonil jsem se a zapl jí plášť.''A je to už minulost,teda aspoň s tím Nukeninem..''Trochu zmateně jsem se na ni podíval.''Netrapme se tím'',usmál jsem se a znovu ji objal,stejně jako před tím.''Když už nic přede mnou netajíš,taky bych ti měl říct pravdu...Můj bratr mě odkopl,když jsem ho nejvíce potřeboval,z toho pramení ta nenávist,udělal to pravděpodobně abych zesílil,ale prostě to udělal...''Chvíly jsem se odmlčel...''Svou mámu jsem nepoznal,umřela při mém porodu...A mů táta byl...Uchiha Madara''

Momentálně jsme byla šokovaná já. "Ma-Madara?" zakoktala jsem, ale pak jsme jej pohladila po tváři. "Naše minulost nás jednou dožene... nemůžeme na ni zapomnou je důležitá, ale důležitější je budoucnost... a vůbec nejdůležitější... je naše přítomnost.." lehce jsme ho políbila na rty. "Udělal jsi něco, co nevím co je, ale... líbí se mi to a oddala jsem se tomu... nevěřila jsem, že ještě něco po tom co se mi stalo budu cítit, ale je to tak,... díky..." zpříma jsem se mu zahleděla do očí.