Bambusový les/ Dedina Pandích summonov

First topic message reminder :

Na toto miesto sa nedá dostať ak neviete kde sa nachádza ! je na neho totiž uvalené genjutsu ktoré mätie všetkých ktorý do neho vstúpia a "káže im" alebo ich skôr koordinuje mimo miesto kde bývajú pandy. Oni tu majú takú vlastnú dedinku, z banbusov, ich počet je okolo 40 a sú tu aj pandy o veľkosti Bijuu (ako bola aj žaba Gamabunta a podobne) také sú tu však len dve. Hovorí sa že niektoré z pánd majú veľmi dobré znalosti v medicíne a dokážu vyliečiť aj tie najťažšie zranenia, jedná sa však skôr o rastlinu ktorá tu rastie a ktorú sa naučili používať.

(obrázky dodám neskôr)

Po jeho slovách som len zakývala hlavou, podišla som k nemu a podoprela som ho. Nie.. nežili by, zomreli pri útoku na konohu, mala som tam zomrieť aj ja ale, musela som ich pochovať.. zomreli iba kvôli Tsukiko, vedeli že zomrú a aj keby si neprišiel a nebol v Kiri, tak by spravili to isté. Odpovedala som mu, hlas sa mi kupodivu netriasol, bola som smutná no, naučila som sa to v sebe držať tak dokonale ako ani profesionálne vycvičený Anbu, po psychickej stránke som už bola taká zničená že niečo ako plač, bolo proste tabu. Nechcem aby si so mnou ostal Akihiro, je to až príliš nebezpečné.. vráť sa do Kirigakure.. prosím... Roka na tom bude teraz zle, zomrel každý koho poznala, pomôž jej.. j..ja.. nemôžem s tebou ostať. Zamumlala som po čom som sa odtiahla. Prezrela som si jeho tvár a dala som mu ešte jeden bozk, jeden dlhý bozk na rozlúčku.

Jen jsem je polibek opětoval a užíval si ho do poslední chvíle. Potom jsem se jí podíval do očí."Já vím Lizzy...vždycky budu, ale jen tvůj a nikdo jiný pro mě nebude...za všechno se ti omlouvám...za všechno, co jsem ti kdy provedl..." A ještě jednou jsem ji vroucně a dlouze políbil. Dal jsem do toho všechny city a vášeň, kterou jsem cítil. Věděl jsem, že to už nikdy neucítím...

Opätovala som mu bozky pri čom som ho ešte objala.. potrebovala som to ! mať pri sene niekoho blízkeho. Po dlhých minútach .. ktoré však boli najkratšie v mojom živote som sa odtiahla a zapozerala som sa mu do tváre. Vždy budeš môj jediný.. povedala som po čom som ho posledný krát pobozkala.. bolo to ako droga, človek si dal raz a hneď chcel ďalšiu dávku. Tento krát som sa však odtiahla po pár sekundách. Chuninske skúšky, budem tam, a nájdem si vás tam.. musím vedieť ako Roka zosilnila, držať jej palce a zároveň ťa znova vidieť.. prosím povedz jej že na ňu myslím ale, raz sa to musí stať, raz so mnou musí bojovať a poraziť ma, je to jej povinnosťou ako šermiara z Kirigakure, vedela som že sa to stane, aj pre to som jej dala taký mocný meč akým je Samehada.. Budeš mi chýbať .. zbohom.. šepla som po čom som odstúpila zopár krokov, spravila som znamenie rukou a zmizla som v poryve vetra. Pri Akihirovi sa znova objavil môj summon, chytil ho za ruku a v horšom prípade aj podoprel, bol tu od toho aby ho bezpečne dopravil do Kirigakure. (Lizzy-presun)

Prožíval jsem ty nádherné okamžiky stále dokola a snažil se jich, co nejvíce užít. Také jsem ji opětoval objetí. Chtěl jsem ji u sebe cítit. Bylo to pro mě něco, za co bych obětoval všechno. Jen kdybych ještě chvíli mohl být s ní. Bohužel to nešlo."Ty budeš pro mě taky jediná..." Potom jsem se na ni dlouze zadíval a vyposlechl si všechno, co mi řekl."Řeknu jí to a budu se snažit všemu tomu, co si mi řekla vyhovět...sbohem..." Řekl jsem ještě, než se rozplynula ve větru. U mě se už objevil její summon, který mě pro jistotu chytil. Bylo to dobře, protože hned jak byli pryč, se mi nohy podlomily úplně a já jen přenesl svou váhu na ni. Už jsem nemohl. Z očí se mi hrnuly slzy. Ale stále jsem měl naději...neději, že ji znovu uvidím. Otočil jsem se na tu dívkopandu a jen kývl, že můžeme. Potřeboval jsem to mít už za sebou.

Miku

Len som prikývla, nič som nehovorila a pomaly som s ním išla až ku Kirigakure no sato, nič som nehovorila, zmohla som sa len na to že som ho podopierala a pomaly ale isto s ním odchádzala cez oblasť ktorá bola pod vlivom genjutsu až na miesto kde sa nachádzala zem vody.
(presun oba)

Už nejakú chvíľu som v dedine bola, sedela som na zemi pri čom som sa pozerala na kruh kde som privolala mini pandu ktorá mala byť u Akihira. Čakala som až kým sa predo mnou neobjavil dym a rovno aj Akihiro. Tak, ospravedlňujúco som sa na neho pozrela. Mala som na sebe kimono aké tu nosievajú aj pandy a ešte aj taký divný náhrdelník (ako na aváči).

Objevil jsem se zase v té pandí dědině. Pandička mě pustila a seskočila na zem."Jauvajs...to nebylo od tebe pěkné, malinká..." Promnul jsem si noc. Teprve teď jsem si, ale všiml, že tu je ještě někdo. Otočil jsem se a uviděl Lizz, která se na mě dívala takovým omluvným výrazem. Jen jen jsem na ni překvapivě hleděl, protože jsem to vůbec nečekal. Měla na sobě pěkné kimono, ve kterém vypadala opravdu dobře. Pak ještě nějaký náhrdelník, který byl hodně zajímavý, ale spíše takovým tajemným způsobem. Úplně jsem i zapomněl na to malou pandu.

Gomenne.. chcela som prísť za tebou sama ale.. keby sa to prevalilo tak by si mal naozaj problémy.. prepáč že som ťa zavolala... viem som hrozne sobecká ale keď ty si mi tak hrozne chýbal. Zamumlala som takmer nečujne pri čom som mala hlavu sklopenú k zemi a na tvári som mala stále taký viac menej nešťastný a ospravedlňujúci výraz.

Jen jsem se lehce pousmál a přiblížil se k ní. Jednou rukou jsem ji podzvedl bradu a zašeptal."Ty si mě taky strašně chyběla...chtěl jsem za tebou zajít, ale neměl jsem odvahu...děkuji..." A dal jsem jí dlouhý a vášnivý polibek. Tak hrozně mě chyběla. Potom jsem se už, ale potřeboval nadechnou a tak jsem se na chvíli odtáhl."Neměla si tam dnes chodit...mohlo se to něco stát a to bych nepřežil...je tam teď hrozný poprask..." Hřejivě jsem se na ni usmál.

Opätovala som mu bozk po čom som si jemne olízla peri.. lepšíš sa, že ty to na niekom trénuješ.. zamumlala som no tiež som sa usmiala. Musela som, klan Yamada zanikol, musela som zničiť aj poslednú spomienku naň..povedala som a len som sa o neho oprela, mini panda zatiaľ odcupkala niekam mimo. Ja som ho len objala okolo krku a znova som sa prisala na jeho ústa. vychutnávala som si to, bola som ako v siedmom nebi *q* a určite som tak skoro nemienila skončiť. Nakoniec, tak ako aj on dýchať som musela. Ostaneš tu na noc? spýtala som sa pošepky a znova som ho začala bozkávať pri čom som ani nečakala na odpoveď !

Jen jsem se ušklíbl."Ano...cvičím to na každé ženě, co potkám..." Jen tak legračně jsem se usmál."Ale už to radši nedělej..." Řekl jsem k tomu zničení. Potom jsem ji jen nechal se opřít a začal ji tak jemně hladit ve vlasech. Pak jsem jí její polibek opětoval a více si ji rukama za záda přitáhl."Jo...zůstanu..." Odpověděl jsem jí mezi polibky.

Mierne som sa pousmiala, tak ja tu na teba poctivo čakám.. každú noc na teba myslím a ty si to rozdávaš s každou ženskou na ktorú narazíš? zažartovala som po čom som sa troška odtiahla a dožadovala som sa stiahnutia trička !! dokonca až takým trucovitým spôsobom...

Jen jsem se tak ušklíbl."Neříkej, že si nedělala to stejní...taky to jde poznat..." Vyplázl jsem na ni jazyk a pak si jen povzdechl."No jo no, prosím tebe..." Postavil jsem se a pomalu si sundal triko a pak ho hodil vedle na zem. Potom jsem si zase sedl hned na proti ní."Stačí?"

Samozrejme že nie BAKA! zasmiala som sa po čom som sa na neho znova len vrhla, prsty som mu zaryla do vlasov a pritlačila som si ho viac na svoje pery. Itadakimaaas.. zamumlala som polohlasne a už som sa od neho neodlepila, len som pokračovala a pokračovala.. a tak nenápadne som sa naklonila na pravú stranu aby mi kimono skĺzlo po pravom ramene!

Vůbec jsem to nečekal a jak na mě skočila tak mě povalila a přitiskla svou váhou k zemi. Svoje prsty zaryla do mých vlasů a jen se popřála dobrou chuť a přitiskla si mě na rty. Já se teď už ani nesnažil bránit, stejně by to nemělo cenu a taky se mi to líbilo. Jen jsem jí vroucně její chtivé polibky opětoval. Když jsme se takhle líbali, naklonila se na jednu stanu a kimono ji sklouzlo z pravého ramene. Všiml jsem si, že pod ním už nic nemá. Na chvíli jsem se odtrhl a trochu vydýchal."Ty ses na mě připravila že jo?" Jen tak šibalsky jsem se usmál. Potom jsem ji na chvíli odsunul a znovu se postavil a sundal si i kraťase a byl už jen ve spodním prádle. Pak jsem si jen zase sedl a přitiskl se k ní a začal ji líbat na krku a na odhaleném rameny. Na to jsem se potom zase vrátil k jejím rtům.

Len som sa tak prešibane pousmiala.. o chvíľu sme už ležali na posteli a oddávali sa niečomu čo sme si poslednú dobu nemohli dovoliť ! aspoň som to chcela a nabádala som na to Akihira ako som len vedela. V podstate som na sebe už nič nemala a ten psí pohľad ktorý som na neho hodila bol na nevydržanie ! .. keď človeku jeho polovička začne po takom čase tak hrozne chýbať !

Ležel jsem nad ní a rukama se opíral vedle její hlavy. Moje oči pomalu běhali mezi jejími oči a jejím odhaleném těle. Ležela tam jen, jak ji bůh stvořil a já tu všechnu krásu měl jen před sebou. Dívala se na mě takovým psím pohledem, kterému se opravdu nedalo odolat a to jsem nemluvil o zbytku...Byli jsme tam jen mi dva a já moc dobře věděl, že je teď jen moje. Moje a nikoho jiného. Byli jsme velice blízko a já cítil ten její horký dech a tluk srdce, který se ozýval v pravidelných intervalech. Měl jsem v hlavě jen ji a nikoho jiného. Byla to jen naše chvíle a ostatní svě jsem teď úplně vypustil. Víc jsem se naklonil a dal ji vášnivý a dlouhý polibek. Objal jsem ji kolem dokola a ještě více přitiskl. Cítil jsem každou část jejího těla a bylo to něco neuvěřitelného. Jednou rukou jsem si stáhl poslední část oblečení, která nás dělila od úplného spojení. Potom jsem se ještě na chvíli podzvedl a přo zrišení polibku ji jemně kousl do spodního rtu. Pak jsem se jen pousmál a pomalu do ni vniknul. Nechal jsem nás si užít pocitu této nádherné chvíle a jen ji začal znovu líbat. Až po nějaké době jsem začal pomalu rytmicky zasouvat a vysouvat a tempo postupně zvyšoval. Toužil se po ní tak dlouho a konečně jsem se znova dočkal. Byl jsem v sedmém nebi...
Na konec jsme oba po asi 2 až 3 hodinách vysílení zpočinuly vedle sebe. Oba jsme byli zpocení a zničení. Jen jsem se k ní přitiskl a přitáhl si ji, jak nejvíc jsem mohl. Její hlavu jsem si položil na hruď a jemně si hrál z jejími vlasy. Po pár vteřinách jsme v obětí usnuli...

- ty si to zase rozpísal xDD

Ráno som sa prebudila ako prvá, nemala som však čas .. v podstate na nič !!!, rýchlo som sa obliekla, dala som Akihirovi jemnú pusu na tvár po čom som si len vzala vybavenie, okolo rúk som si umiestnila zvitky na vyvolávanie zbraní, ako aj okolo nôh (holení a u rúk predlaktí), na obe miesta som si dala chrániče. Vyšla som von, rýchlo som si k sebe privolala jednu z pánd na ktorú som nasadla a slušnou rýchlosťou sme vyrazili bohvie kam !
(presun)

Probudil jsem se docela pozdě. Lizz jsem vedle sebe necítil a to mě dost zamrzelo, i když jsem dopředu věděl, že už tu nebude. Stejně jsem se, ale pousmál. Byl jsem teď úplně v pohodě. Zase jsem byl s ní, i když je tu jednu noc, ale byl. Ty si jediná...a dokonalá... Jen jsem tam tak dál ležel a díval se do stropu. Nechtělo se mi ani vstávat. Prostě jsem se cítil happy xD.

Po delší době jsem vstal a trochu se protáhl. Nechtělo se mi vylízat z postele a hlavně z té, kde šla cítit Lizz. Moje Lizzy.., ale musel jsem. Trvalo jen pár sekund, než jsem na sebe naházel své věci a výbavu. To už na mě, ale čekala jedna z pand, aby mě mohla vrátit zpět. Naposled jsem se rozhlédl a chytil ji za tlapku a v hlasitějším "puf" jsme zmizeli...
(přesun)

Panda mě celou cestu vedle. Vůbec jsem ani nevnímal, jak je to daleko nebo, že už skoro necítím ruky od toho, že celou dobu nesu Lizz v náručí. Chtěl jsem jí dopřát poslední poctu a odnést ji na jediné místo, ke svým milovaným přátelům, které se rozhodla neopustit ani po jejich smrti. Pandy mě pustili dál a já procházel vesnicí jako tělo bez duše. Všichni se otáčely a ženy schovávaly své děti, aby to neviděli. Jejich smutek jim šel vidět na tváři a mnohé se se i rozplakaly.
Došel jsem až k velkým bambusovým hradbám. Ani jsem se neohlédl a pokračoval.
Po asi půl hodině jsem dorazil do skryté jeskyně a v ní do velké místnosti, kde ve výklenku za záři slunce leželi těla 4 lidí. Daisukeho, Daie, Hitomi a Niji. Donesl jsem ji až k nim a položil ji hned vedle Hitomi. Vypadal teď tak nevině a kouzelně. Paprsky slunce jí hladili po tváři a vypadala jako anděl. Byli k Hitomi přitulená jako by spokojeně spala nekonečným spánkem."Spinkej sladce, moje Lizzy..jednou se k tobě přidám..." Pohladil jsem ji po tváři a pak na ni naposled pohlédl a odešel. Venku před jeskyní jsem se jen složil na koleno. Už to zase na mě šlo. Nemohl jsem zastavit slzy...
Mohl bych tady tak klečet věčnost, ale nemohl jsem. Musel jsem je najít, musel jsem najít naše děti. Po pár minutách jsem se postavil a vyrazil zpátky do bambusové vesnice.

Nervózne som prešľapovala z miesta na miesto pri vchode do dediny, teda východe, tam kde pred chvíľou zmizol Akihiro. Moje veľké zelené oči boli tak trocha podráždené páč som sa pred pár hodinami tiež neubránila slzám, zobralo ma to však menej než ostatných, aj keď to len pre to, že som bola Lizzyn osobný summon, teda ja som bola iba jej a tak som o všetkom vedela. Takže som sa stihla viac menej psychicky pripraviť, aj tak to však nebola žiadna ružová záhrada. Keď prišiel do dediny tak som k nemu len pricupkala. Akihiro-san.. zamumlala som aby som ho na seba upozornila, chytila som ho za ruku a aj keď sa bránil či podobne tak som ho odvliekla do domku kde sa pred tým zobudil, teda pred pár dňami. Keď sme tam vstúpili tak na posteli spali dvojičky, jedno dievča a jeden chlapec, mohli mať tak rok, možno menej.

U brány mě někdo zastavil. Byla to zase ta pandí holka, která mě chytla za ruku a někam táhla. Nechtěl jsem, ale neměl jsem vůbec síly na to, abych se jí teď bránil. Byl jsem trochu jako duch. Jako bych v tomto světě už neexistoval. Přitáhla mě zpátky do toho domu, kde jsem nějakou dobu ležel. Pořád to tu vypadalo stejně, až z jedním rozdílem, na posteli spokojeně spali dvě děti, holčička a kluk. Nemohli mít ani rok a na jejích tvářích byl takový spokojený výraz. Chvíli jsem tam jen omámeně stál jako socha a nemohl jsem se pohnout. Až po chvíli jsem se k nim vydal. Posadil jsem se na kraj postele a jemně oba pohladil po tváři. Z očí mě zase začali kapat slzy."Ahoj...maličcí...táta je u vás..." Malinko jsem se pousmál. Ta holčička byla strašně podobná Lizz. Bylo to pro mě nesmírně těžké a bez nich bych asi už určitě všechno vzdal...

Stála som vnútri pri čom som sa na nich pozerala.. bolo to také, zvláštne, a ja som vedela že sa o nich budeme musieť postarať, ako my pandy. Nedalo sa však povedať že by ma to otrávilo, starala som sa o nich doteraz a hrozne mi prirástli k srdcu.. Po tom som odišla, chcela som ich nechať samých a tak som si sadla pred domom a čakala na Akiho, aby som ho pak mohla odniesť späť do Kirigakure.

Seděl jsem tam a díval se na ně, jak spokojeně spí. Bylo to něco, co mě strašně uklidňovalo. Já jsem otec?... Nemohl jsem tam být, ale věčně a taky jsem je nemohl odnést. Tady byli v bezpečí a nikdo jim nesměl ublížit. Jim už ne a kdyby se to někdo dozvěděl...určitě by to využil proti mě."Musím teď jít...tady budete v bezpečí...tady vám nikdo neublíží...zatím sbohem..." Oba jsem ještě jednou pohladil a dal jim letmý polibek na čelo. Z ruky jsem si sundal dva náramky. Jeden od Lizz a druhý byl můj. Holčičce jsem dal ten její a klučinovi ten můj. Potom jsem se jen zvedl a ještě se na ně jednou podíval. Pak už jsem jen vyšel ven z domu, kde čekala ta pandí holka."Můžeme jít...a...a prosím....postarej se o ně..." Podíval jsem se jí do tváře.