Bambusový les/ Dedina Pandích summonov

Na toto miesto sa nedá dostať ak neviete kde sa nachádza ! je na neho totiž uvalené genjutsu ktoré mätie všetkých ktorý do neho vstúpia a "káže im" alebo ich skôr koordinuje mimo miesto kde bývajú pandy. Oni tu majú takú vlastnú dedinku, z banbusov, ich počet je okolo 40 a sú tu aj pandy o veľkosti Bijuu (ako bola aj žaba Gamabunta a podobne) také sú tu však len dve. Hovorí sa že niektoré z pánd majú veľmi dobré znalosti v medicíne a dokážu vyliečiť aj tie najťažšie zranenia, jedná sa však skôr o rastlinu ktorá tu rastie a ktorú sa naučili používať.

(obrázky dodám neskôr)

Keď sem panda premiestnila Akihira tak ho ihneď zaniesli do jedného z bambusovích domov kde sa o neho začali starať. Vlastne ho mala na starosti tá najstaršia a najmúdrejšia panda ktorá v dedine žila. O nejaký čas bol stabilizovaný, dokonca k tomu nepotrebovali ani lekárske prístroje aké používali v Konohe alebo tak.

Ja som konečne doletela až k dedine, zviesla som sa na zem pri čom ma hneď obklopili niektorý "priateľia" zobrali mŕtve telá ktoré som niesla po čom ma na chvíľu nechali samú. Celé to trvalo niekoľko hodín, kým sa to všetko pripravilo. Keďže som ich nemohla pochovať v Kirigakure tak som sa rozhodla ich telá uložiť na najbezpečnejšie miesto, alebo som si aspoň myslela že to bolo najbezpečnejšie miesto v tomto svete. V blízkosti sa totiž nachádzala istá hora, vchod do podzemia poznali iba Pandy a ja, keď ma tade viedli tak som v náručí držala Niji, za mnou niesli pandy Hitomi, Daisukeho a Daia. Nakoniec sme vošli až tam, bola to ohromná miestnosť kde už boli pripravené výklenky, boli otvorené a boli vyplnené pre mňa neznámymi kvetmi. Mali nádhernú farbu, vôňu a mne hrozne pripomínali Hitomi ako aj Niji. Po tom som ich uložila, chcela som to spraviť sama takže som poprosila ostatných aby odtiaľto odišli. Niji som uložila približne do stredu veľkého výklenku, bola oblečená do nádherných bielych šiat, pohladila som ju po tvári a po tom som na ruky zobrala Himi, tú som položila vedľa nej, z pravej strany, spojila som ich ruky. Hitomi bola tiež v bielych šatách, nevedela som či sa jej biela páči ale, pristala jej. Daia, ktorý mal na sebe tiež len biele veci som uložila vedľa Niji z druhej strany, takže bola moja malá Nee-chan presne medzi nimi. Tiež som spojila jeho ruku s rukou druhou voľnou rukou Niji.. Daisukeho som uložila po druhom Daiovom boku. Nakoniec som odstúpila a pozerala som sa na svoju prácu. Ležali tam, tak nehybne, z nejakej škáry na strope jaskyne na ich telá dopadalo svetlo ktoré kvety okolo nich doslova rozžiarilo. Čupla som si pred ich hrobom na zem, rukami som si objala kolená a nevedela som z nich spustiť pohľad. Bolo mi to hrozne ľúto, že sa to skončilo takto, teraz som však už nemohla zmeniť nič.

Nevnímal jsem, co se dělo okolo mě, ale všechna trápení a bolest jsem jasně prožíval. Už jsem nemohl dál. V hlavě jsem stále ležel na té bílé zemi a smotaný do klubíčka se jen celý třásl. Už jsem to dál nechtěl prožívat...bylo toho moc...přál jsem si vše ukončit...L-lizzy...p-pomoz mi...j-já u-už n-nechci...n-nechci... Moje tělo se celé třáslo a byl jsem zpocený. Stabilizovaný jsem byl, ale to neznamenalo, že jsme byl z toho venku a nebo vyléčený. Moje vůle byla na konci hranice...nevěděl jsem, jestli to dál vydržím...

Dávala som pozor na tohto tu chlapíka, poprosila ma o to a ja som jej žiadosť mienila splniť !. Zbežne som prezrela obväzy cez ktoré už nepresakovala krv. Keď sebou začal trhať tak som si mierne vystrašene odfrkla a rýchlo som sa postavila.. došla som ku stolu kde bola miska s istou upokojujúcou látkou, priložila som mu ju k ústam a naliala som mu ju do hrdla. Zároveň som však vedela že ho to asi prebudí.

Necítil jsem, jak do mě tu látku nalívá. Stále jsem byl na rozhraní a ležel na studené zemi, kde kolem mě bylo všude bílo.
Najednou se to však jakoby začalo hroutit. Cítil jsem v krku něco divného a já podzvedl hlavu. Pomalu se vše rozplývalo a za chvíli jsem byl jak na kolotoči. V tom jsem prudce otevřel oči a veškerou bolest teď cítil zkutečně. Vzbudil jsem se z komatu...
"Áááá...." Vydal jsem jen ze sebe. Trochu špatně se mi dýchalo a můj tep byl rychlý. Byl to počáteční šok. Šok z toho, že jsem se zase probudil a vše se naráz přivalilo. Začal jsem se velmi bolestně rozhlížet a moje zorničky byli hodně rozšířené."K-kde to...j-jsem...c-co se s-stalo...j-já..." Chytil jsem se za hrudník a břicho, ale i hlava mě dost bolela a pohybovat z končetinami bylo fakt bolestivé.

Etoo.. tak.. žiješ hm.. zamumlalo dievča no.. vlastne ani moc ako človek nevyzeralo.. hrozne pripomínalo pandu a tebe mohlo dojsť že sa jedná o nejaké zbabrané henge. Ukľudni sa, si v poriadku, budeš v poriadku.. Lizzy nás poprosila o to aby sme ťa sem preniesli a postarali sa o teba.. Zamumlala vyplašene a takým nemotorným spôsobom sa pre istotu začala za misku z ktorej ti dala napiť kryť, veď čo ak na ňu zaútočíš O.o.. očividne sa dosť bála.

Jen jsem se otočil na dívku, která však spíš připomínala pandu, než člověka. Pořád jsem byl dost rozrušený a ta bolest byla hrozná, ale všiml jsem si, že má strach a jak se schovává za misku. I přes všechno, co se mi teď děla se na povrch dostala moje obvyklá povaha. Pokusil jsem se na ni usmát, i když to bylo těžké, ale povedlo se to."N-neboj se....d-děkuji..." Pak jsem začal kašlat.

Len som prikývla po čom som si mierne odkašlala.. sledovala som ho a mierne som si povzdychla. J..j.j.a.. pôjdem.. prichystať nejaký čaj.. zamumlala som takmer nečujne po čom som vybehla dosť veľkou rýchlosťou z domu. Ty si si mohol všimnúť že je celý dom postavený z bambusov, alebo to tak aspoň vyzeralo. Na stenách boli poličky v ktorých bolo hodne veľa byliniek, v niektorých nejaká divne sfarbená voda no, vyzeralo to celkom útulne, dokonca tu bola aj polica s knihami.

Jen jsem přikývl, ale to už byla pryč. Bylo to dosti podivné, ale já se cítil opravdu hrozně a tak jsem na tom moc nepřemýšlel. Jen tak jsem projížděl očima celý dům, který byl postavený z bambusu. Dost mě to podivilo, ale teď jsem to neřešil. Bylo tu na policích i spoustu bylinek. Znovu jsem si stiskl břicho a hrudník."Tss...ááá..."Sakra... Teprve teď jsem si uvědomil, že mluvili o Lizzy. Vůbec jsem si nemyslel, že by to mohla být pravda. Taky jsem ji tu nikde neviděl, i když jsem velmi chtěl.

O chvíľu som sa vrátila, bola som viac menej nemotorná a tak som balansovala celú cestu až sem. Snažila som sa však čaj nevyliať a môžem hrdo tvrdiť že sa mi to podarilo !.. Nakoniec som podišla až k Akihirovi a s Víťazoslávnym spôsobom som mu šálku čaju podala, ak ho vypil tak bol veľmi upokojujúci, tlmil bolesť a tiež liečil poškodené orgány, o jeho chuti sa však nedalo povedať nič pekného.

S chutím jsem vypil čaj, což toho jsem za chvíli litoval. Byl to hrozný a já chvíli přemýšlel nad tím, jestli mě nechtějí otrávit. Ale hodně mi to pomohlo a můj stav se začal zlepšovat, což za to jsem byl hodně vděčný. Po chvíli jsem se na ni zase otočil."K-kde je Lizz?" Zeptal jsem se potichu.

Uhm.. ona no, teraz je.. ehm.. nemyslím si že, by bolo dobré vyrušovať ju ja.. no.. povedzme že z Lizzy ostalo už len minimum z toho, čo pred tým. Nie je ako kedysi ona.. no.. musel by si to vidieť sám. Zamumlala som polohlasne páč aj mne tá stará usmievavá a veselá Lizzy hrozne chýbala.

Jen jsem sklopil oči a otočil se na opačnou stranu. Do halvy se mi nahrnuli vzpomínky na to, jak se jí aktivovala pečeť. Věděl jsem, že už to nebude taková jaká předtím, ale já ji stále miloval."Aha....děkuji..." Řekl jsem zničeným hlasem. Jen jsem začal vzpomínat na všechno, co jsme spolu prožili a na ty pěkné chvíle.

Uhm.. zamumlala som potichu po čom som sa zamyslela. Zoberiem ťa tam, dodala som a zatvárila som sa "akože já nič" a už som len rozmýšľala nad tým ako sa na mňa Lizzy nahnevá. No chcela som to risknúť.

Vůbec jsem se neotočil a dál ležel."Nedělej si starosti...nechci, aby si měla problémy...nech to být..." Jen jsme si víc přitáhl deku a díval se na jedno místo na bambusové zdi.

Stojí mi to za tie problémy.. a naviac ja som jej najobľúbenejší summon.. mne by aj tak nič nespravila.. Pousmiala som sa no ostala som sedieť.. dúfala som že sa rozhodne inak páč som netušila či zrovna odtiaľ bude chcieť Lizzy niekedy vyjsť.

Konečně jsem se otočil a podíval na ni."Tak teda jo..." Byla pravda, že bych ji velmi rád viděl, ale nevěděl jsem co bude. Trochu z optížemi jsem se posadil, ale pořád měl skloněnou hlavu.

Miku

Mhoou tak poď uuuhm .. pousmiala som sa po čom som zbehla ku skrini odkiaľ som vytiahla bambusové barle, tie som mu podala a už som cupkala ku vchodu kde som na neho čakala.. bolo vidieť že ma zaplavila nová vlna elánu

Pomalu jsem dal nohy dolů a snažil se je zběžně rozhýbat. Přeci už to bylo dlouho, co jsem nechodil. Potom jsem si převzal berle a máletně se postavil. Pomalinku jsem se vydal k té dívkopandě a snažil se o nic nezakopnout.

Miku

Prikývla som a pomaly začala naša cesta. Keď sme vyšli z domu tak sme sa ocitli v dedine kde prežívali summon pandy. Niektoré dosahovali veľkosť ako Gamabunta a iné boli menšie než nejaká mačka. Bolo tu naozaj živo, ostatný si nás však moc nevšímali a mi sme prišli až k jednej cestičke uprostred bambusovej hradby ktorou bola dedina obohnaná. Išli sme ešte niekoľko minút, vlastne sa to pretiahlo na viac než hodinu kvôli Akihirovím zraneniam. Nakoniec sme podišli ku obrovskej hore a zamierili sme priamo, skrytým vchodom do jej vnútra. O ďalší pár minút sme prišli do veľkej komnaty, strop siahal tak vysoko že na neho človek takmer nedovidel. Na konci komnati bol obrovský výklenok, všade v jaskyni rástli prazvláštne kvetiny ktorými bol naplnený aj daný výklenok, v ňom boli uložený všetci, Daisuke, vedla neho Dai, ktorý mal spojenú ruku s Niji a tá svojou druhou rúčkou zvierala ruku Himi. Všetci boli mŕtvy a ja som sedela na studenej dlážke niekoľko metrov pred nimi, upierala som na nich svoj pohľad a na mojich očiach bolo vidieť že som pred malou chvíľou plakala. Bola to moja posledná rozlúčka s nimi, aj keď boli už mŕtvy.

Procházeli jsem pomalu bambusovou vesnicí. Bylo tu opravdu nádherně a nacházeli se tu pandy, všech druhů. Jak malé, tak i velké jako sněžný draci. Hodně se to podobalo hoře Mizuchi, kde přebývali draci, i když by se to dalo vyvracet. Bylo tu docela rušno, ale mě to nevadilo. Jen jsem se pořád rozhlížel kolem sebe,
Celou jsme ji prošli až k velkým bambusovým hradbách, kde jsme bránou pokračovali dál. Celá cesta trvala strašně dlouho a já už byl z toho docela unavený. Konečně jsem dorazili k velmi dobře skryté jeskyni, do které jsme vstoupili a nořili se dál.
Po chvíli jsem se dostali do veliké komnaty. Všude rostly květiny a byl jim pokryt i výklenek, na který z vrchu dopadaly paprsky světla. Málem jsem ztratil rovnováhu, když jsem si všiml, kdo tam leží. Dech se mi zrychlil a já jen odvrátil hlavu, abych se tam dál nemusel dívat. Pevně jsem stiskl bambusové hole. Jen tak tak jsem zadržoval slzy, ale nechtěl jsem brečet, už ne. Potom jsem se jen podíval na klečící Lizz, na které šlo vidět, že před chvílí plakala. Jen jsem se zadíval do země a svůj zrak tak skryl. Nemohl jsem se jí podívat do tváře. Byl jsem tak zoufalý. Jen jsem tam tak dál mlčky stál.

Neotočila som hlavou, no vedela som že vstúpili do jaskyne. Vedela som aj kto, mohlo mi napadnúť že ma Miku neposlúchne no nehnevala som sa. Akihiro-kun. zamumlala som potichu po čom som sa postavila, odtrhla som pohľad od svojej "rodiny" a zamierila som s ním ku Akimu. Podišla som až k nemu no nedokázala som sa mu pozrieť do očí. Poďme von.. šepla som po čom som len mierila von z tohto miesta. Vedela som že sa sem budem vracať často a tiež to, že sú tu ich telá v bezpečí. Dúfala som že sa všetci tam hore stretli.

Dál jsem měl sklopenou hlavu. Cítil jsem její blízkost, její vůni, ale neodvážil jsem se ji podívat do tváře. Jen jsem se pak otočil, když zamířila ven, a následoval jsem ji. Když jsem dorazili před jeskyni. Postavil jsem se za její záda a stále se díval do země. Moje vlasy mi padaly do tváře, která byla díky nim zahalené. Cítil jsem veliký smutek, ale musel jsem se držet.

Odpustíš mi? . niekedy? spýtala som sa potichu po čom som sa obrátila k nemu. Uprela som na neho svoje oči a cítila som to, ten jeho smútok. Čakala som ako mi odpovedá ale popravde, som si myslela že mi neodpustí, za to čo som mu spravila.. za to čo teraz videl.

Jen jsem trochu překvapeně zvedl hlavu a podíval se jí do očí. Potom jsem ji jen zase sklonil."Já ti nemám, co odpouštět. Všechno jsem si zavinil sám a tebe tím to uvrhl do tohoto světa...světa nukeninu...kdybych se býval nevrátil...nic z toho by se nestalo...možná by i Niji, Hitomi, Dai a i Daisuke, ještě žily..." Mluvil jsem potichu a můj hlas se přitom klepal. Znovu jsem stiskl pevně hole."Nechtěl jsem odejít...já...nemohl jsem jinak...dostala mě...nechal jsem se tak bláhově chytit a...a pak, kdybych jí nepomohl...bál jsem se, že ti ublíží, že ublíží všem, co znám, ale nakonec jsem to udělal já...já je neochránil...já je zabil..." To už mi hlas selhal a z té cesty a toho všeho jsem už byl vyřízený. Jen tak tak jsem se držel na nohách, které se mi však podlamovaly a já už se na berlách nemohl udržet.