Stará čtvrť a sídlo Kana

First topic message reminder :

čtvrť se nachází v zadní části vesnice skoro dál ode všech tvoří ji asi tři domy a jedna hlavní rezidence, která se nově opravila, rezidence je chráněna bariérou pěti pečetí a vstup má povolen pouze Yukikage a lidé s povolením od Reiny

Podzvedl jsem trochu oči k ní a šel tam vidět veliký smutek."Já...ona..." Snažil jsem se jí něco říct, ale nešlo to. Už to zase nešlo. Chvíli jsem mlčel a snažil se klidně dýchat."Věděla, že umře...chtěla to...čekala na to...řekla, že umřela, když umřela Hitomi a Niji...když se dostal do Kiri...byla na tom sama o sobě špastně...chtěla se utkat z Rokou jen z meči...chtěl jsem ji zastavit, ale...ale nešlo to...nezvládl jsem to...umřela mi v náručí..." Když jsem jí to říkal, bylo to jakoby mi někdo podal do srdce nůž. Cítil jsem se sám...bez podpory...bez utěšení...pokračoval jsem..."Moje čakra se uvolnila....málem jsem zničil celou vesnici...a...a pak vyřešit to z Mizukage...snažil jsem se spát, al nešlo to...a když jsem se pak trochu napil...nezvládl jsem to..." Při posledních slovech už jsem se celý třepal. Cítil jsem se hrozně. Moje orgány se jakoby chtěli dostat ven z těla a ty pocity...

přisedla jsem si blíž ke němu a objala ho

"Teď jen a čase abych utišila já tebe." pousmála jsem se "Věř mi vím jak ti je ale musíš se přes to přenést." konejšivě jsem ho hladila po zádech

Byl jsem rád, že je tu se mnou. Dřív bych ji za toto nejraději azbil, ale teď...cítil jsem ji u sebe a pro mě to bylo aspoň trochu uklidňující. Věděl jsem aspoň, že nejsem sám."Díky...ale je to tak těžké...b-byla první...první, kdo mě přijal...koho jsem takhle znal...žil jsem jen proni, ale teď?..." Myslel jsem na naše děti, ale to mě ještě více ničilo. Žít bez matky...nemít oba rodiče...co když se o ně nedokážu postarat? Co potom?... Všechny tyhle myslšnky se mi honili v hlavě.

"TO věřím, pro mě byl první kdo mě přijal Naomi sensei, která se pak uchýlila do Konohy a mě se ujal Kabuto. Pak jsem našla člověka, který mě miloval, vzala jsem si ho a on ....no to je jedno, jen chci říct, aby jsi neztrácel víru."

Jen jsem ji dál držel. Nechtěl jsem, aby teď odešla...teď ne...i to chvilkové opuštění bych teď už nepřežil."A-ale...ale jak? Jak ji nemám ztratit...ona byla jedinečná..." Pošeptal jsem. Oči se mi leskly, ale nebračel jsem.

"Víš moje babička mi říkávala že někdo musel zemřít aby se někdo nový narodil a občas se stává že její duše když nestihne vyletět vzhůru uvězní ji právě nově narozené stvoření a ona tu pořád zůstává s námi. Akihiro měl by ses prospat a pak najíst. Jestliže byla tak rozhodnutá nic s tím nenaděláš. Jen vzpomínat." řekla jsem poslední větu tichým hlasem

Trochu jsem podzvedl hlavu od jejího ramene."Vážně?..." Zadíval jsem se na Reinu a vzpomněl si na ty dva malý caparty. Potom jsem jen trochu azkroutil hlavou."Nemůžu spát a hlad nemám..." Řekl jsem potichu. Byla pravda, že jsem 3 dny nic nejedl a pil tak nanejvýš to Saké, ale bylo mi to jedno. Potřeby těla byli jakoby vedlejší a já je vůbec nevnímal.

"Je to jen stará povídačka záleží na tom jestli tomu věříš. To mi řekla, když mi zemřela kočka. Nebudu se tě ptát jestli chceš jíst nebo ne to byl víceméně příkaz." pousmála jsem se "Prospi se." pohladila jsem ho po tváři a pomalu vstávala

Jen jsem ji při stávání chytil za ruku a tak smutně se na ni usmál, ale pak ji hned zase pustil. Lehl jsem si zpátky do postele a zadíval se do stropu. Vše se ve mě mýsilo a připadal jsem si jako na kolotoči. Znova jsem se otočil na Reinu a díval se jí do jejích očí.

"Akihiro....kdybys jen viděl kolik bolesti teď na mě kouká." řekla jsem sklíčeně nedovoloval mi odejít. V tomhle stavu ne. POsadila jsem se proto zpět

Moje oči ji stále hleděli do těch jejích."Omlouvám se...díky, že tu se mnou zůstáváš..." Přisunul jsem se trochu k ní. Takhle jsem se aspoň cítil v bezpečí.

"Stává se ze mě strašná měkota, čím to asi je? Možná mě Naruto pravdu." řekla jsem tiše a dívala se na něj

Položil jsem ji svou ruku na tu její."Jsi taková jaká si Reino...a rozhodně jsem rád, že tu teď si..." Taky jsem řekl potichu a svůj pohled neodtrhával od toho jejího...

"Mám vzato že ten plyn už dávno přestal účinkovat." usmála jsem se

"Jenom o tomhle by se KAgami dozvědět nemusel, měl by na mě řeči." řekla jsem trochu tišeji

Poprvé za celou dobu se mi na tváři vykouzlil menší úsměv."Přestal...ale to nevadí...pár věcí jsem si uvědomil už předtím..." Víc jsem stiskl její ruku a ještě se k ní přitáhl. Hlavu jsem měl teď položenou vedl jejího klína a stále jsem se ji díval do očí. jejich sitě zelenkavá barva se leskla při záři svících."Já nejsem ten, kdo by mu to řekl..."

"Díky." stiskla jsem i já jeho ruku "A co sis uvědomil." bylo na něm vidět že se uklidňoval

Zase jsem se trochu pousmál."Že i bez feromonoveho plynu tě můžu mít rád..." Její oči se taky leskly, ale fialově. Byla to zvláštní, ale velmi pěkná barva.

"No abych ti pravdu řekla já se nesnažila o to aby jsi mě měl rád, spíš o to abych tě dostala co nejrychleji na svou stranu. Moc lidí neví jaká jsem a ti co to vědí už nežijí. .... víš proto mě dostávají Narutova slova dokáže člověka odhadnout a tím mi děláš v hlavě ještě větší guláš než tam je." snažila jsem se o úsměv

Stále jsem z ní nespouštěl oči."Já vím, co si tím chtěla dokázat, ale uvědomil jsem si já sám, že i bez toho jsem si k tobě dokázal najít cestu. Není špatné, když někdo pozná jaká si...aspoň máš někoho na koho se můžeš spolehnout a vědět, že ti vždy pomůže. Naruto je dobrý člověk a má velký vliv na lidi, ale nemusíš mít v hlavě zmatek. Věř, že lidi tě dokážou brát takovou jaká si. Já chtěl jsen aby si to věděla. Nic víc, nic míň...nečekám od tebe nic...jen by si mohla vědět, že i přes všechno se k tobě člověk může dostat..." Blíž jsem u ní být už nemohl a jáji stále hypnotizoval pohledem. Byl jsem rád, že tu byla se mnou a já si aspoň mohl popovídat. Teď už jsem se na ni jen sladce usmál jako jsem to dělal Lizz. Na chvíli jsem si od všech těch myšlenek musel dát klid.

pohladila jsem ho po tváři

"Jenže oni to neocení v jejich očích jsem vraždící bestie." řekla jsem mile

Chytil jsem její ruku a přidržel si ji na tváři."Ale já to ocením..." Pošeptal jsem potichu a neustále nespouštěl její oči z pohledu těch svých.

"Víš že mě takhle přivádíš do rozpaků?" pousmála jsem "Vážně by ses měl pokusit zaspat, klidně tu budu tak dlouho, dokud neusneš....nebo alespoň dokud mě nebude někdo postrádat."

Znovu jsem se jen pěkně usmál."Já a teb přivádět do rozpaků? To i jde..." Její nabítka se mi líbila, ale já se ji stále díval do očí, jako by se pořád měnili.

"No ono to občas i jde." řekla jsem tiše a mírně se mi do tváří nahrnula růž.

Viděl jsem, že trochu zčervenala. To se u ní vydělo jen málokdy. Trochu jsem se zapřel a natáhl ruku. Odhrnul jsem ji pramínek vlasů z tváře."To mě lichotí..." Znovu jsem se tak sladce usmál.