Sídlo klanu Hyuuga

First topic message reminder :


> sídlo má 2 vchody/východy.
Hlavný vchod je veľká brána, cez ktorú je možné dostať sa na pozemok z ulice.
Vedľajší vchod je zadný vchod, o ktorom vedia len členovia klanu Hyuuga a Hokage.

> Celé sídlo je ohraničené múrom.

> Po incidente s Mikomi je celé sídlo chránené hliadkou, dvaja členovia klanu hyuuga, na úrovni chuuninov (vedľajšia rodina).

> Momentálne už žijú všetci členovia klanu Hyuuga na jednom pozemku, člen vedľajšej rodiny môže mať dom pokojne vedľa člena rodiny hlavnej.

> Členovia vedľajšej rodiny nemajú zákaz učiť sa techniky ako Kaiten či 64!

> Novou hlavou klanu Hyuuga sa po smrti Naomi stal Hyuuga Futoshi, aj to sú dôvody istých zmien.

Spala jsem, když v tom mě vzbudilo zuřivé ťukání na sklo. Kdo to je? Otevřela jsem oči a všimla si Hokoru. Tak co má za zprávu? Rychle jsem na sebe hodila župan a otevřela okno. Orel vlétl dovnitř a usadil se na mé posteli. Posadila jsem se vedle něj.

"Tak co Hokoru. Viděl jsi něco? Slyšel? Byl jsi blíž než já."

"Něco málo jsem opravdu slyšel. Říkal cosi o obřím krtkovi. V lese před Konohou byly vyhloubeny zvláštní tunely, ale přikázal mu, ať je nechá spadnout."

"Zvláštní. Kuchiyose krtka? A co dál jsi viděl?"

"Ti tři ninjové nakonec odešli směrem k Iwagakure. Dál sledovat jsem se je neodvážil." zavrtěl orel hlavičkou.

"Hm. Nezdá se mi to. Asi bych to měla oznámit Hokage." zamyslela jsem se. Nevím jaké jsou momentální vztahy s Iwou.

Rychle jsem se umyla, učesala, oblékla a vysadila si Hokoru na rameno. Poté jsme se vydali do kanceláře Hokage.

přesun.

Probudila jsem se ve skromně zařízeném dřevěném domě. Vedle mě leželi ještě další Hyuugové. Společná noclehárna... není to dvakrát příjemné, ale vzhledem k tomu, že jsou to lidi z mého klanu a že nechrápou, se to dalo přežít. Vstala jsem a šla do provizorní koupelny. Trochu jsem se opláchla a přemýšlela co dál. Náš dům. Měla bych ho zkontrolovat...

Vydala jsem se na cestu a už z dálky mě ty trosky netěšily. Vzhledem k tomu, že Konoha je téměř obnovená, budu muset tátovi vysvětlit, že jsme tu opravdu nepořádaly divoký mejdan, a za nic nemůžeme. Tragicky jsem si povzdechla a prohrábla si vlasy.

Začala jsem se prodírat sutinami a zachraňovala co se dalo. O kousek dál byl pro nás připraven náhradní dům. Byl snad ještě hezčí než ten původní. Jen si ho musíme zařídit... Ehm.

Odhrabala jsem kamení a kusy dřeva a vytáhla rodinnou fotografii. Pousmála jsem se. Sice není životně důležitá, ale nechat si ji musíme. Poté jsem se prodírala ke skříním s našimi šaty. Našla jsem i pár osobních věcí, svitků a hygienické potřeby. Byla jsem ráda, že se aspoň něco zachovalo. Pomalu jsem ty věci začala přenášet do domu, označeného našimi jmény. Byla jsem štěstím bez sebe, když jsem zjistila, že náš ochočený havran Edgar se už zabydlel na střeše nového domu.

Zívla jsem a potichu, abych neprobudila ostatní jsem vstala.
Po provizorní koupelně jsem se rozhlížela dost kriticky, ale musela mi stačit.
Je čas zase vypadat jako člověk, ušklíbla jsem se. Dnes jsem si vlasy česala neobvykle dlouho. Však jsem je taky měla po úklidu Konohy horší než po boji.

Vyšla jsem ven a na chvíli zavřela oči.
Ach, jak moc to tu nepřipomíná naše původní sídlo. Sídlo, se kterým bylo spojeno hodně hezkých vzpomínek. Ještě, že tu rodiče při útoku nebyli. Jsem takhle mnohem klidnější. A hlavně, že už je to pryč... V dálce jsem zahlédla Mikomi a zamířila jsem k ní. Přitom jsem v troskách našeho domu automaticky zamířila ke zbytkům mého pokoje a vytáhla pár svitků.

"Vidíš, ještě jsem je senseiovi nevrátila. Nemohla jsem ho sehnat..." ušklíbla jsem se. "Ale to je jen jeho chyba."

Všimla jsem si Shijin.

"Kašli na to. Teď máme na starosti jiné věci. Tohle je v podstatě banalita. Nikde neteče teplá voda a musíme si vyprat oblečení co máme od prachu. Včetně všeho co jsem vytahala z našich... uhm... kdysi skříní."

Dále jsem tahala naše osobní věci z trosek a odnášela je do našeho nového domu.

"Taky pravda." souhlasila jsem tiše a zamířila k tomu, co kdysi bylo mojí postelí.
Sáhla jsem pod trosky a vytáhla svoje zbylé vybavení. Jen pár kunaiů, které jsem neměla s sebou v bitvě. Alesoň, že ty zůstaly na svém místě...
Moje chování už nebylo histerické. Spíš jsem se tvářila smířeně se situací.
Zamířila jsem k našemu domu a zaujatě si ho prohlížela.
"To není vůbec špatné. " obešla jsem dům a všimla si, že vedle něho roste menší stromek. "A tohle mi taky skvěle vyhovuje. " ušklíbla jsem se. "Bez stromu, který by stínil střechu bych nepřežila... "

(Já ti dám vraha XD )

Dál jsem se hrabala v sutinách. A hele! Budík! Položila jsem ho vedle sebe. Pak jsem vyhrabala naše velké polštáře, na kterých jsme sedávali v obýváku. Všimla jsem si Shijin že se fláká a tak jsem ji tím zaprášeným polštářem přetáhla po hlavě. Zvedl se oblak prachu.

"Hele poslouchej, zatím ty textílie uklidíme do nějakého pytle. Vypereme to až bude téct voda a až budeme mít čas. Nebo nás máma s tátou přerazí, že nic neděláme." ušklíbla jsem se.

Eh? Co?
"Mikomi!" zavrčela jsem a měla jsem chuť ji také nečím praštit. Musela jsem vypadat komicky. Rozkašlala jsem se se a pohodila vlasy, abych z nich dostala tu spoustu prachu. Ušklíbla jsem se, ale raději už nic neříkala.

Sebrala jsem polštář, kterým mě praštila a rozhlížela se po nějakém pytli.

Usmívala jsem se jako největší záškodník. Raději jsem se od Shijin bezpečně vzdálila, aby mi neoplatila stejnou mincí. Všimla jsem si naší police, která byla ještě nepoškozená. Ale zasviněná darmo mluvit.

Začala jsem vytahovat nějaké knihy. Jedna je mě velmi zaujala a já se začetla, sedící na hromadě sutin.

Ježíš... to je kravina... Zaklapla jsem knížku. Asi si zajdu do knihovny našeho klanu. Tam jsou zajímavější věci. Baví mě číst o legendách... Překvapěně jsem zamrkala když jsem viděla Shijin jak oprašuje náhrobek Sayuri. Jedné z těch legend, o které se dlouho nesmělo mluvit. Přistoupila jsem k ní blíž.

"Jednou půjdu toho co jí ukradl oči zabít. Sayuri by tu jinak mohla být s námi. Být naše kamarádka. Nemusela nikdy zešílet." pravila jsem s přivřenýma očima.

"Už nikdy nechci vidět, jak někdo krade byakugan. I to je důvod proč chci zesílit." dodala jsem a odnášela knihy do našeho domu.

"Škoda... " zašeptala jsem fascinovaně. "Chtěla bych ji poznat lépe."

"V poslední době mě napadají zvláštní věci. Nedávno se mi dokonce zdálo, že jsem zahlédla Naomi..." Vzala jsem svitky, které jsem položila vedle sebe a vydala se za ní.

Při vzpomínce na Naomi jsem posmutněla ještě víc, i když to na mém výrazu nebylo patrné.

"Sayuri byla velmi talentovaná. A Akatsuki si s Hyuugy dělají co chtějí. Nestrpím to. Ale ještě uplyne hodně vody než s tím dokážu něco udělat." pomyslela jsem si trochu naštvaně.

"Jak víš, Naomi jsi vidět nemohla. Buď někoho kdo je jí velmi podobný a nebo... nebo mě jde strašit její duch." vydala jsem povzdech a položila knihy zatím doprostřed místnosti.

"Proč proboha tebe?" ušklíbla jsem se.
"Je to zvláštní. Kdyby nezemřela, možná bych nebyla v týmu s tebou. Však víš, jak se to potom přehazovalo..." Teď vážně nevím, jestli by to bylo dobře nebo ne...

Sklopila jsem hlavu. Nemluvilo se mi o tom právě lehce.

"Myslela jsem si o ní jen to nejhorší. A ona nakonec..." jenom jsem naprázdno máchla rukama a doufala, že Shijin chápe.

"A co se týče týmu... Hyuugové budou vždycky spolu. Naše schopnosti musí být předávány dál." pousmála jsem se.

"To mi opakovat nemusíš. " ušklíbla jsem se nad větou, kterou alespoň jeden z rodičů musel v mé přítomnosti desetrkát opakovat. Heh, možná to bude tím, na koho narazili v našem sídle...

Raději jsem se už vyhnula nebezpečnému tématu.
Byl to zvláštní pocit. Vyhýbali jsme se jí a přitom...

Už jsem nic neříkala, jen jsem zase vyšla ven a vyhrabala pár věcí, co kdysi byly v naší koupelně. Vida. Šampon... Ten už jsem taky dlouho neviděla. Štítivě jsem vytáhla zaprášené ručníky a osušky. Hodila jsem je do pytle a zase odnášela do našeho domu. Znovu jsem si ho důkladně prohlédla. Snad vydrží stát na místě ještě hodně dlouhou dobu.

Povzdechla jsem.
Další důvod zesílit = zabránit dalšímu zničení našeho domu.
Ironicky jsem se nad tou myšlenkou ušklíbla a vytáhla fotku rodičů. Usmála jsem se na ni.
"Tak, tati a mami, rádi vás vidíme, ale náš dům už nestojí." sarkasmus v mém hlase byl znát. Proč vlastně mluvím s fotkou? No lepší než ve skutečnosti. Nechci vědět, co by mi na tohle řekli...

Přišel jsem přímo k Shijin. Mikomi jsem neviděl, protože byla o dost dál.

"Taky tě rád vidím. Skoro bych řekl, že jste tu pořádaly divoký mejdan plný alkoholu a zvrácené zábavy. Ale o tom útoku na Konohu vím, takže mi nemusíte nic vysvětlovat."

Rozhlédl jsem se po troskách a přemýšlel, co s tím nábytkem. Některý se dá ještě opravit...

"He?" trhla jsem sebou a málem vykřikla.
Rodiče jsou zdá se pořád mistři v plížení... Zrudla jsem a doufala, že neslyšel všechno.
"Ahoj tati..."

Přistoupil jsem k naší knihovně. Všiml jsem si, že knihy jsou pryč. Pravděpodobně odnesené do našeho domu.

"Mno... bordel je tady jak v tanku. Neseď tu jen tak Shijin a snaž se vytáhnout další věci. Já se mezitím dám do opravy našeho nábytku." zamumlal jsem a začal slídit v té části domu, kde jsem míval nářadí. Tedy o části domu se už nedalo hovořit ani omylem, ale to co jsem potřeboval jsem našel.

"Hai!"
Otec vždycky vzbuzoval ve všech autoritu. Včetně vlastních dcer. Ehmmm... Ve všech kromě matky.

Začala jsem se zase pohybovat a téměř mechanicky vytahovala z trosek všechno, co se ještě zdálo použitelné.

Přišla jsem zase na dohled k troskám našeho domu. Ajéje.. Táta.

"Uhm. Ahoj tati." zamumlala jsem a rychle začala uklízet co se dalo. Teď by mi čtení nejspíš neprošlo. Vyměnila jsem si se Shijin pohled. Lehce otrávený, jak to už to tak většinou bývá.

"Nazdar." zvedl jsem oči ke své starší dceři.

"Vypadá to, že jste obě zdravé a útok na Konohu jste přežily v pořádku. To jsem rád. Ale být ninja neznamená jenom bojovat, ale také být užitečný. Tak šup, šup, šup. Jedu, jedu, jedu. Ať to maminka nevidí v tak dezolátním stavu."

Zatloukal jsem hřebíky a tak jsem si dcer už moc nevšímal, abych se neporanil poněkud trapným způsobem.

Začala jsem si pískat melodii - černý muž pod bičem otrokáře žil.

Věděla jsem, že táta to nepochopí. Ale Shijin by mohla. Odněkud jsem vyprostila koště a začala zametat střepy. Nádobí se tedy nezachránilo ani omylem. Ale krabičky s našimi čaji jsou v pořádku.