Sídlo klanu Hyuuga

First topic message reminder :


> sídlo má 2 vchody/východy.
Hlavný vchod je veľká brána, cez ktorú je možné dostať sa na pozemok z ulice.
Vedľajší vchod je zadný vchod, o ktorom vedia len členovia klanu Hyuuga a Hokage.

> Celé sídlo je ohraničené múrom.

> Po incidente s Mikomi je celé sídlo chránené hliadkou, dvaja členovia klanu hyuuga, na úrovni chuuninov (vedľajšia rodina).

> Momentálne už žijú všetci členovia klanu Hyuuga na jednom pozemku, člen vedľajšej rodiny môže mať dom pokojne vedľa člena rodiny hlavnej.

> Členovia vedľajšej rodiny nemajú zákaz učiť sa techniky ako Kaiten či 64!

> Novou hlavou klanu Hyuuga sa po smrti Naomi stal Hyuuga Futoshi, aj to sú dôvody istých zmien.

Oslovovat? Maminko a tatínku asi těžko!

"Mě můžeš říkat prostě Naoto." ucedil jsem a podíval se na Tauru.

Kritickým pohledem jsem si přeměřil to tělíčko ve spodním prádle. Měl jsem co dělat abych se nezačal smát.

Podíval jsem se na Naota.
Nevím jak, ale týhle rodině se tak skvěle čtou myšlenky z výrazu a postoje."Hm.. Hai." vzal jsem ze země oblečení a rychle se do něj nasoukal.
"Nechcete třeba čaj, nebo nemůžu s něčím pomoct?" jo, já se tu nějak zabydlel.

Najednou jsem si vzpomněl na stařenku,
musím rychle k Hlavní bráně.
"Omlouvám se, ale budu muset jít. Povinnosti volají, Tsunade-sama mě bude potřebovat a já se s ní musím sejít. Ještě jednou se omlouvám."
Podrbal jsem se na hlavě a nahnul se k Shijin, políbil jsem ji na čelo.
"Mohl bych vás poprosit, jestli byste jí vyřídili, že se brzo vrátím?"
Otočil jsem se a hodil úsměv na taťku s mamkou xD. Vyskočil jsem z okna a zmizel v dáli.

.Přesun.

"Jsem Taura. Nevidím důvod, proč by jsi mě měl oslovovat jinak." pohodila jsem dlouhými vlasy a pronásledovala ho pohledem dokud nezmizel za bránou.

Zvláštní. Tak přítel Shijin... Vybavila jsem si znovu jeho tvář.
Až na tu maličkost, že k Byakuuganu má daleko, to není zase tak špatné.
Taky se mohla zamilovat do Uchihy. Nad tou představou jsem se musela rozesmát. Naše rodina prostě nikdy neměla a ani nebude mít Uchihy v lásce.
"Co se dá dělat." pokrčila jsem rameny.
"A kde je vůbec naše druhá dcerka. Jestli je jen trochu po mě, tak se máme taky na co těšit." ušklíbla jsem se. Samozřejmě jsem věděla, že ona se povahou podobá spíš mému muži. Ale což... Zase tak špatné to není. Mohlo by to být horší...

Přišla jsem domů a hned se uklidila ve sprše. Zajímavý rozhovor, jen co je pravda. Vešla jsem do obýváku, kde si povídali táta s mámou. Připomněla jsem si časy svého dětství a políbila je na dobrou noc. Chyběli mi. Dokonce i tátovy sarkastické poznámky.

Odešla jsem do svého pokoje a ležela v posteli tak, abych z okna viděla měsíc. Vůbec se mi nechtělo spát...

Odešla jsem ze svého domu a volným krokem odcházela k bráně našeho sídla. Tu a tam jsem pozdravila známé tváře a pohledem zavadila i o hrob Sayuri. Zvláštní, usilovala o můj život a když to skončilo, tak jsem se nesložila, jako bylo donedávna u mě obvyklé... Asi si začínám zvykat.

Vyšla jsem přímo před bránu a rozhlédla se. Tak kam půjdu dneska? Toužím po společnosti? Ne...

přesun.

Zívla jsem a trochu provinile se podívala do zrcadla.
To jsem celá já. Pár dní trénuju a pak jsem schopná prospat vlastní smrt.
Jinak se setkání s tátou a ještě příjezdem mamči nazvat nedá.
Ušklíbla jsem se a zamířila do koupelny.
Když jsem vycházela ze dveří už jsem vypadala jako člověk.
Tedy alespoň doufám... Prošla jsem bránou a zmizela...

(Přesouvá se)

Vešel jsem do sídla a rozvalil se do křesla. "To teda bylo.."
Zíral jsem do blba a promítal si v hlavě včerejší souboje.

S myšlenkama v oblacích jsem přišla do našeho domu. Okamžitě jsem zapadla do sprchy a zkulturnila se. Omotaná pouze osuškou jsem přešla do svého pokoje a oblékla se. Sundala jsem většinu obvazů a náplastí, včetně toho skorokorzetu, který mi doktoři omotali kolem pasu. Navenek nebylo žádné zranění patrné. Inu Juuken je zákeřný tím, že stačí škrábnutí a máte zaděláno na roztomilé vnitřní krvácení. Pořád mám žaludek jak na vodě.

Jednou svůj Juuken dotáhnu k dokonalosti...

Posadila jsem se do svého křesla v obývacím pokoji a teprve teď jsem si všimla ležící postavy na našem kanapi. Zase Allii... ještě že se nevzbudil, když jsem se tu producírovala v osušce. A to mám jindy ve zvyku chodit po bytě nahá.

Šla jsem nám do kuchyně připravit čaj.

Ráznými kroky jsem došla domů.
Měla jsem chuť prásknout za sebou dveřmi, ale můj pohled k sobě připoutal ten kluk v našem křesle. Hmmm...

"Dobré ráno, zlato." zavrněla jsem při příchodu do kuchyně a unaveně se na svou starší dceru usmála. "Moc, moc, moc gratuluju ke zkouškám!"
Povzdechla jsem a zavrtěla hlavou. Myšlenkami už jsem byla příliš daleko.
"Nemohu uvěřit, že moje dcerky už tak vyrostly... "

Se šálkem čaje, který jsem si udělala jsem se v prostorném vedlejším pokoji posadila ke stolu, ale noviny na něm nechala ležet bez povšimnutí.
Místo toho jsem zase obrátila hlavu k příteli Shijin.
Jestli ho tu uvidí Naoto, tak ho zabije. Ale bůh ví kdy se vrátí...
Soustředěně jsem si prohlížela každý kousek jeho těla. Chtěla jsem odhadnout jaké má úmysly s mojí dcerou - To je snad u rodičů běžné - a sarkasticky jsem se u toho šklebila. Muselo to vypadat trochu zvláštně, ale já v té chvíli litovala, že nemám příliš známých u klanu Yamanaka... Podívat se někomu do hlavy může být občas účinější, než si ho přeměřofvat Byakuuganem. Vidíte i to, co vidět nechcete.

Přinesla jsem dva čaje do pokoje a byla poněkud duchem nepřítomná.

"Dobrý ráno mami. My to vážně udělaly? Pořád tomu nevěřím." řekla jsem s obličejem bez výrazu, posadila se a usrkávala svůj čaj. Pozorovala jsem mámin výraz, když si prohlížela Alliiho. Asi jako kdyby vybírala mezi nejakostním ovocem...

Ještě se zavřenými oči jsem se protáhl. Oči jsem otevřel a podíval se před sebe, Mamina a Mikomi.. xD
"Dobré ráno," pousmál jsem se a snažil se nezrudnout, i když nevím, jestli se zadařilo, "vypadá to, že jsem tu nechtěně usnul."
Začal jsem se drbat na hlavě a nějak jsem se přitom vrátil "zpátky na zem". "Mikomi, jak ti je? Byla jsi se podívat na Shijin, nevíš jak to s ní vypadá? Budu tam muset zajít."
Když jsem se podíval do očí Taury, trošku jsem se zhrozil. Proč na mě tak kouká?!

"Dobré ráno." odpovím a přistrčím Alliimu šálek čaje o něco blíž.

"Co se týče Shijin, ptala jsem se zdravotní sestřičky hned co jsem se probrala. Shijin bude v pořádku." dodám poněkud posmutněle. I když vím, že byl ten boj nezbytný, stejně mám trochu výčitky.

"Co... co si o tom souboji myslíš ty?"

Potřebuju znát něčí názor a pokud možno objektivní...

"Ale já tomu věřím. Jste přece po rodičích." pousmála jsem se na Mikomi.
Jsou po nás... "A my jsme na vás s Naotem náležitě hrdí."
Otočila jsem se na Alliiho a komukoli, kdo mě znal muselo dojít, že i na té hrdosti je občas nějaká trhlina. Prohlížela jsem si ho už dost dlouho. Shijin je sice po mě, ale rozhodně nemá stejný styl.
Vykouzlila jsem jemný úsměv. Na vyhánění je tu Naoto. Já osobně jsem toho názoru, ať si má dcera dělá co chce. Tedy v mezích co chce. Znovu jsem si ho prohlížela... Byakuugan je opravdu užitečná věc...

" Shijin už dávno v nemocnici není, jestli chceš vědět tohle. " Zarazila jsem se. "Mimochodem... Tvá přítelkyně." dala jsem na to slovo zvláštní důraz. "Je v nemocnici a ty spíš v jejím domě? To není hezké... " Už alespoň vím, že když jsem mu při našem prvním setkání řekla "nezdvořáku" bylo to oprávněné.

Vzal jsem si šálek čaje a nahodil jakýsi děkovný úsměv. Pak jsem se otočil na Tauru "Hai, to vím. Myslím, že by ji nejdéle dnes večer měli pustit. Kdyby něco, tak to zařídím a vezmu si ji pod svůj dohled," šibalsky jsem se usmál, "ne- není to jak si myslíte." Opět jsem zrudl, ale už jsem to nevnímal, protože to je zbytečné.
"No, původně jsem se tu chtěl jen stavit a oznámit vám to, ale bohužel jsem tu usnul. Mimochodem, to jsem asi pochytil od Shijin," uchechtl jsem se.
"Co přesně myslíš, Mikomi? Na co se ptáš?" znovu jsem se otočil na Tauru, "já nevím, jestli si tohle můžu dovolit. Ale jestli si myslíte, že jsem nezdvořilý, tak byste si mě neměla prohlížet byakuganem."

Pousmála jsem se mamčině byakuganu. Hrozně ji to baví s ním "blbnout".

"Víš... zajímalo by mě, jestli si myslíš, že jsme mohly něco udělat jinak. Lépe." pokrčím rameny.

Ztuhla jsem a chvíli nevěděla jak se tvářit, ale pak jsem se rozesmála.
"Jako rodič mám na to, myslím právo. Chci vědět, s kým se má dcera stýká..."
zavrněla jsem. " ...A taky koho Naoto brzy stáhne z kůže." pak jsem ale mrkla. "Když se nenecháš nachytat, tak si tu se Shijin dělejte co chcete. V mezích slušného chování samozřejmě..."


"A říkala jsem ti, že Shijin už v Nemocnici není..." dodala jsem zamyšleně a chvíli jen hleděla na zahradu s aktivovaným Byakuuganem.
"A jelikož ji nikde nevidím, tak bude buď u Hokageho nebo na cvičišti. Ta místa jsem pro mne moc daleko. "

"Mikomi, myslím, že k tomuhle se vracet je blbost. Jasně, že jste se mohly obě v určitých situacích zachovat jinak, ale skončilo to tak, jak to skončilo. Teď bych se spíš zaměřil na trénink nových technik, jelikož jste chuuninky."
(Jsem se do toho nějak zamotal xD A omlouvám se, nevšiml jsem si další stránky)
Začal jsem se smát. Čím dál víc sympatická. "Arigato."
Dopil jsem čaj a zvedl se z křesla. "Promiňte, ale musím se jít podívat po Shijin. Zatím se měj Mikomi, mami" zašklebil jsem se a zmizel.

Rezignovaně si povzdechnu. Jaké vracení? Chtěla jsem jen slyšet kritiku v rámci nového tréninku... Nějaký názor, ani nevím jestli jsme bojovaly dobře, nebo naprosto blbě...

Chci vědět na čem zapracovat. Nové techniky? Hmmm... Kaiten... brala bych hned... A nejradši i 64 úderů. Těch 32 zdá se mi, je opravdu silným soupeřům pro smích.

Dál jsem popíjela čaj a přemýšlela.

Přiběhl jsem zpátky. "Ten hrnek jsem tu mohl nechat.." položil jsem šálek na stůl a otočil jsem se na Mikomi.
"A jestli se ptáš, jestli jste bojovaly dobře. Tak ano. Všichni na vás můžeme být pyšní" bylo vidět, že to myslím upřímně. Opět jsem zmizel.

"He?"

Bylo to jediné, co jsem ze sebe vypravila. Nechápavě jsem zírala na to, jak nám málem odcizil hrnek xD

K mému překvapení jsem se usmívala. Tak jsme bojovaly dobře? Ostatně, kdyby to byla taková katastrofa, tak nejsme chuunini.

Kape mi na karbid. Jsem individualista a přesto občas potřebuju slyšet názor někoho jiného. Zatřepala jsem hlavou a kopla do sebe zbytek čaje.

"Mami!" oči se mi zúžily. Mami? Tohle už je drzé!
Kdyby tak rychle nezmizel, asi by chytil minimálně Juuken. Maximálně 32 úderů... Zamyšleně jsem se zvedla a rozloučila se s Mikomi. Povinnost volá...

"Ahoj mami." pravila jsem s důrazem na slovo mami. Já si to dovolit můžu.

Tak co teď? Zase sama...

Rozhlédla jsem se po prázdném bytě. Za Shijin teď nepůjdu. Bude s Alliim. Mám jít trénovat? A proč? V tomhle stavu... pořád chodím jako kdybych spolkla pravítko. Tak...

Pokrčila jsem rameny.

Tak prostě půjdu pryč.

přesun.

Prišiel som pred Hyuuga sídlo a na dvere som nalepil lístoček
Otagakure plánuje útok na na našu dedinu. Už v tento piatok! Prosím budte pripravený a povedzte to všetkým ktorých stretnete!
Bežal som ďalej
(presun)

Přišla jsem před sídlo a vzkaz, který tu určitě nechal Shinji jsem ani nevnímala. Dalo se to čekat... Pochybuju, že je ve vesnici někdo, kdo neví co se bude v pátek dít. Ustaraně jsem si povzdechla a podívala se na ukořistěný blok. Proboha... já ho ztopila!

Přišla jsem domů, posadila se k otevřenému oknu a prohlížela si kresby. Na jednu stranu jsou to jen obrázky, na stranu druhou, jsou to zaznamené detaily ulic Konohy. Cítím se jako zloděj... Ale není se co divit. Mám strach...

Bůhví co z toho bude. Už aby byl pátek za námi.