Sídlo klanu Hyuuga

First topic message reminder :


> sídlo má 2 vchody/východy.
Hlavný vchod je veľká brána, cez ktorú je možné dostať sa na pozemok z ulice.
Vedľajší vchod je zadný vchod, o ktorom vedia len členovia klanu Hyuuga a Hokage.

> Celé sídlo je ohraničené múrom.

> Po incidente s Mikomi je celé sídlo chránené hliadkou, dvaja členovia klanu hyuuga, na úrovni chuuninov (vedľajšia rodina).

> Momentálne už žijú všetci členovia klanu Hyuuga na jednom pozemku, člen vedľajšej rodiny môže mať dom pokojne vedľa člena rodiny hlavnej.

> Členovia vedľajšej rodiny nemajú zákaz učiť sa techniky ako Kaiten či 64!

> Novou hlavou klanu Hyuuga sa po smrti Naomi stal Hyuuga Futoshi, aj to sú dôvody istých zmien.

Složila jsem se do postele a cítila se nic moc. Fyzický stav mi byl momentálně ukradený. Hm... to mi připomíná, že na ty prášky proti bolesti jsem asi neměla chlastat.

Usnula jsem a nechala si zdát příšerný sny.

procházel jsem se sídlem hyuugu
''mají to tu hezké ... a hezky osvětlené...''
po chvíli jsem došel k domu na kterém bylo napsáno Jméno Mikomi
posadil jsem se u jejích dveří o které jsem se opřel a po chvíli jsem vyčerpáním usl tak že kdyby otevřela dveře vpadl bych k ní dovnitř (tím jak jsem byl o ně opřený)

Ráno jsem se vzbudila a měla místo hlavy střep. Ihned jsem šla do sprchy, pokud se dá ihned praktikovat plouživým krokem. Střídala jsem teplou a studenou a ztěžka se rozvzpomínala na včerejšek. To jsem tomu dala.

Šla jsem se obléct do čistě bílého. Co totiž nezničil únosce, to dodělal Allii. Vypadá to, že spotřeba mých hadrů, bude vskutku úžasná, pokud rychle nezesílím. Servala jsem si z obličeje náplasti a sundala obvaz, co jsem měla omotaný kolem hlavy. Moje čelo bylo nezraněné. Přejela jsem si po něm prsty a uvažovala, jestli by mi mnohem víc neslušela pečeť. Povzdechla jsem si. Pak bych si asi těžko mohla splnit jeden z mnoha snů.

Sotva jsem se vrátila mezi lidské bytosti (alespoň vzhledově) učesala jsem se, nasnídala a civěla z okna. V tom jsem si všimla, že o dveře se opírá nějaká osoba.

Jestli je to zase únosce tak už mě vážně trefí. Tentokrát se ale nedám... Vyskočila jsem z okna a dopadla po boku....

... spící postavy. Taiki? Zbláznil se?! Vůbec bych se nedivila, kdyby mu někdo z našeho klanu dal pořádnou Juukenovou. Povzdechla jsem si.

Tahat se s ním nebudu, ale dám mu alespoň polštář a hodím přes něj deku. Nevypadá alespoň tak podezřele.

Napřímila jsem se a prohlížela si své "dílo". Pak jsem se ztratila neznámo kam, hledat sílu. Styděla jsem se za svůj včerejší výlev a tohle byla jediná možnost jak to napravit.

přesun.

probudil jsem se a spal jsem na polštáři a byl jsem přikrytý dekou
otevřel jsem oči
já usl ?... a před jejím domem ?
vzdychl jsem si
taková potupa
pomalu jsem vstal a protáhl jsem se a kolem mě to byl samí hyuuga...
sbalil jsem deku a položil jsem jí na polštář. Po té jsem deku i polštář položil na její okno a odešel jsem
- přesun

Zamířila jsem ke svému domu, otevřela, aby viděl, že může dál zatímco já v kuchyni udělám slíbený čaj. Došla jsem ke skříňce a otevřela ji. Nejdřív jsem se zarazila, ale pak jsem se jen s úsměvem otočila ke dveřím a čekala až dorazí.
"Jaký máš rád?" zeptala jsem se prostě. Tohle bylo místo, kde jsem se cítila dobře. Tady se dalo na spoustu věcí prostě zapomenout a věnovat se třeba jen výběru toho správného čaje.

Vešel jsem do domu a prohlížel si, jak to má Shijin zařízené. Usmál jsem se a odpověděl. "Výběr nechám na tobě, budu rád za jakýkoliv..." Poté jsem se rychle optal "Chceš s něčím pomoct?" začal jsem se drbat na hlavě a čekal na reakci.

"Ne, díky." zavrním a můj hlas už se téměř vrátil do normálu. Vytáhnu krabičku klasického černého čaje, trochu ochuceného jakýmsi kořením a za chvíli už spokojeně vdechnu jeho vůni. Tohle mám ráda. Opatrně se proplétám mezi stolem a židlemi a snažím se přitom nic neshodit. Vždy mám uklizeno, ale i přesto je můj dům zvláštní místo. Nejvíce místa zabírají svitky a knihy. Pak různé dekorace a zbraně. Na zdi visí dvě ostře nabroušené katany. Dostala jsem je už dávno, ale ještě jsem se s nimi nenaučila zacházet. Vyjdu ven a odrazím se od země. Lehce doskočím na střechu. Slunce ji už stihlo zahřát, takže chladná není. Spokojeně se posadím a mávnu na něj. Tohle je nekrásnější místo v celém klanu. Já i moje sestra jsme si tohle sedání na střechy dávno osvojili. Možná proto jsem nevylila ani kapku čaje. Zvyk. Je tu nádherně vidět na mraky a celé velké sídlo. Pozoruji lidi, kteří se prochází v ulicích a oni mne nevidí. Neslyším ale hluk a to mi vyhovuje. Kulisu doplňují rozložité stromy, které stíní místo, kde sedím.

Mezitím pozoruju Shijin a její ladné pohyby. Obdivuji s jakou lehkostí se dostala nahoru bez vylití ani kapky čaje. Usmál jsem se a vyskočil za ní.
Na chvíli jsem se zahleděl pohledem na okolí. "Je to tu úžasné." řekl jsem ztišeným hlasem a stále zíral na ten neuvěřitelný výhled.
Sedl jsem si k Mikomi a podíval se do očí. Rukou jsem šáhl po šálku. "Mohu?" zeptal jsem se s úsměvem.

Jen přikývnu a šálek mu podám. Sama pokaždé žasnu nad tím výhledem.
Nad hlavou se mi ozve zakrákání a já automaticky natáhnu ruku a tiše hvízdnu.
"Edgar." dodám na vysvětlenou, když mi havran přistane na ruce a jemně mě klobne za to, jak dlouho mi trvá než vyndám jeho oblíbené sušenky. Ještě v tašce, kterou mám přes rameno jako vždy, nějaké mám. Položím si je na druhou ruku a nechám ho klidně zobat. Žasnu nad tím, že přiletěl blíž.
"Můj a Mikomin mazlíček." dodám na vysvětlenou a na chvíli se zatvářím překvapeně. Pak mou tvář ale rozzáří úsměv.
"Asi se mu líbíš, když sem přiletěl. Normálně jde blíž jenom k Mikomi a ke mě."

Ušklíbl jsem se a s úžasem sledoval havrana, jak si beze slov přímo vynutil sušenky. "Je to vtipné, když to tak pozoruji" Usrkl jsem si čaje a díval na ty dva se zvláštním šťastným výrazem.

Ušklíbla jsem se. Zkusila jsem si představit, jak by to vypadalo, kdyby ho krmil on. Při té představě jsem jen těžko zdusila smích.
Položila jsem Edgarovi jednu sušenku na střechu a když se pustil mé ruky konečně se napila čaje.
"Bylo by určitě zajímavé pozorovat, jak ho krmíš ty." zavrněla jsem a v očích mi zajiskřilo, když jsem mu vtiskla sáček sušenek do ruky. Tak schválně. Byla jsem opradu zvědavá, jestli k němu náš havránek půjde. Znovu jsem upila trochu té lahodné tekutiny. Připadala jsem si opravdu spokojeně. Tedy spokojeně na to, že jsem ještě před chvílí sledovala nehybné tělo Hyuuga Naomi.

Odložila jsem prázdný šálek vedle sebe a zaklonila hlavu. Cítila jsem, jak se mi zavírají oči. Slabý vítr mi čechral vlasy. Takhle příjemně jsem se dlouho necítila. Jen neusnout... Neusnout... Asi toho na mě ale bylo opravdu hodně, protože chvíli poté se mi oči zavřeli úplně.

Vzal jsem do ruky sáček se sušenkami, vytáhl jednu a opatrně natáhl roku k havranovi. Otočil se na, zahýbal hlavou a klofl mě do ní, poté ještě jednou. "Auu." Ruku jsem ještě více otevřel a nechal ho si vzít sušenky. Znovu zahýbal hlavou a sušenku si vzal. Pousmál jsem se a pohlédl na Shijin.. Viděl jsem, jak jí lehce vlajou vlasy a ona zavírá oči. *je vážně moc pěkná*
Usmál jsem se a jen na ni hleděl.

Co se to tu děje? Na střeše někdo sedí? Hlavou mi probleskla myšlenka na den, kdy mě odtud odvlekli. Také na střeše... Vyskočila jsem nahoru a sledovala přítomné. Hned poté jsem si oddychla. Známé tváře....

"Ahoj všichni." pousmála jsem se, i když mi poslední dobou moc do smíchu nebylo. Snad za to mohl i Edgar-sama.

Zahlédl jsem Mikomi a také se usmál. "Ahoj Mikomi" opatrně jsem jí hodil pytlík se sušenkami. Edgar k ní popolétl a začal vyžadovat další sušenky.
"Jak se máš? Co nového?" řekl jsem a sledoval Edgara.

Tiše jsem se zasmála nad Edgarovým hamounstvím.

"No... díky vám se mám o něco líp než včera. Začnu zase tvrdě trénovat. A co vy? Zažili jste něco nového, zajímavého?" zeptám se.

"No.." podíval jsem se na polospící Shijin a následně zase na Mikomi. "Shijin našla bezvládné tělo Naomi Hyuuga, které se tam dostalo.. já vlastně ani nevím, na podrobnosti by ses musela zeptat jí. Potom jsem do Senju čtvrti došel já a uviděl, jak je zmatená a neví, co udělat... Odnesli jsme tělo do nemocnice, ještě teď by asi měla být na sále. To je asi vše" usmál jsem se "jo a takéé jsem se vrátil z mise z Iwagakure" sklopil jsem oči na zem a zapřemýšlel.

"Naomi? To mi říkáš jen tak?!" přiskočila jsem k Alliimu a držela se, abych s ním nezačala třást.

"Okamžitě vyklop každý detail na který si vzpomeneš. Žije ještě Naomi? Kdo jí to udělal? Co to bylo za boj? Někdo z Konohy?"

Hlavou se mi honilo tolik myšlenek až to bolelo. Naomi někoho napadla snad?

"Počkej, počkej... uklidni se. Já detaily neznám, vím akorát, že tam prostě ležela. Nic víc. Zbytek ti může říct akorát tak Shijin, ale nebuď ji, prosím. Měla z toho hrozný šok." Nevěděl jsem, co říct dál. Kouknul jsem na Edgara a prohlížel, jak zobe drobečky. *To jí asi moc neprospělo*

pomalu jsem šel hyuuga oblastí směrem k Mikomi baráku a po chvíli jsem uviděl na střeše Mikomi a Alliiho jak se spolu baví ... odskákal jsem k nim na střechu
''dobré odpoledne''
pověděl jsem klidným hlasem

"Já jsem vždycky klidná." řeknu už klidným tónem. Jak mě to učila máma... panika ještě nikdy nikomu nepomohla. No... byla jsem klidnější dokonce i tehdy, když mě unesl ten mamlas z Kumo. Někdy sama sebe nechápu.

"Shijin budit nebudu. To si ode mě nezaslouží. Jen mi řekni kde přesně jste ji našli?"

asi něco řeší
pomyslel jsem si a jen jsem kousek od nich stál

"Ahoj Taiki." pravila jsem směrem k příchozímu.

Pane bože, to jsou ale pecky tohle... jedna rána za druhou. To nebudu mít nikdy klid?

Sedla jsem si na střechu a přitáhla si kolena pod bradu. Nádech... výdech...

"V Senju čtvrti měla u sebe lístek," předám ho Mikomi. "Kdyžtak ho odnes k hokagemu" dodal jsem

Spoiler:

"Nečetl jsem ho, nebyl pro mě a plánoval jsem ho odnéést hokagemu." Předal jsem vzkaz Mikomi.

posadil jsem se k ní
''mám pro tebe dobrou zprávu''
usmál jsem se na ní
''myslím že tě potěší''
(na pár minut tu nebudu venkovní pil+má alergie=koupel )

"Ok. Donesu ho Hokagemu, jen co bude v kanceláři." řekla jsem nezůčastněným tónem a věděla, že stejně neodolám, a nahlédnu dovnitř. Prozatím jsem ten lístek schovala do kapsy.

"Povídej něco o té své misi." řeknu s nepřítomným pohledem upřeným do ztracena. Potřebuju slyšet něčí hlas.