Kancelář Raikageho

First topic message reminder :

Kancelář Raikageho

Jemne som sa nad jej otázkou pousmial ale nič nepovedal v tom som zmyzol (kage bushinka).
Zobrazil som sa v okne už naozaj.
"No ako tak pozerám máte krajšiu kanceláriu než naposledy".
Vstupil som do vnutra a obzeral sa čo a ako vyzerá.

"Heh?" odevzdaně jsem povzdechla.
On bude vždy stejný...
Mírně jsem se pousmála.
"Nic se nezměnilo..."

Podskočil som k nej a z vláštynm pohladom na tvári som začal hovoriť.
"Raikage-sama potreboval by som všetký spisi do podrobna čo sa tu za ten čas stalo aby som vedel ako je na tom Kumokagure".
A daval sopm pohlad tak mimo všetkého.

Pozvedla jsem obočí.
"Jen když si vzpomeneš na mé pravé jméno a přestaneš mi vykat, baka." tak zvláštně jsem se usmívala. Bylo to zvláštní. Po takové době...

Otáčal som hlavou na náznak nesuhlasu.
"Vaše meno si dobre pametám Rin-sama lenže vy ste Raikage a vaši shinobi by si mali vážiť vašeho postu a malo by byť všetko ako má byť".
Jemne som si popukal krkom a pozeral sa na poličku plnu knih.

Přešla jsem blíž k němu.
"Ale já nechci, abys mne zrovna ty respektoval tímhle způsobem." mluvila jsem tiše, nebylo třeba křičet.
"Moc pro mne znamená, že už jsi zpátky... A takhle si připadám, jako kdybys tu ani nebyl. Nepolíbíš mne, utíkáš..."

Dal som jej ruku na rameno.
"Raikage-sama za ten čas som sa toho hodne naučil a pozistoval rozne veci a uvedomil som si že som shinobi ako každy iní v ničom plus ani mímus myslím že takto formálne to bude najlepšie ospravedlnujem sa".
Dal som jej ruku dole a uklonil som sa na náznak ucty.

Ztuhla jsem.
Ztuhla jsem a nedokázala jsem se pohnout.
"Kdybych nebyla Raikage... Bylo by to jiné?" zvláštně jsem dýchala. Mělce a málo.
"Nebo ke mě prostě už nic necítíš?"

Uprel som nanu vážny pohlad.
"Raikage-sama sme shinobi a myslím že na niečo takéto by nebol čas a len by to stálo v ceste myslím že by sme sa mali naozaj zamerať na to čo je hlavné dobro Kumokagure aby bola čo najviac prosperujuca".

Zhluboka jsem se nadechla.
"Ostatní na tohle právo mají... Proč ne my?" snažila jsem se vyhnut nepříjemnému hlasu v hlavě, který mi napovídal, že neodpověděl na otázku, jestli ke mě pořád něco cítí.

Jemne som si odfukol.
"Iní su iní a my sme mi a myslím že tuto temu by sme už mali dať bokom".

Cítila jsem, jak se mi zrychluje dech.
"Před dvěma lety jsi mi něco slíbil..." zvedla jsem k němu oči se zvláštním, chladným leskem.
"Nedodržel jsi slib."

Upial som na nu pohlad."Raikage-sama ja som na vás nezabudol a myslel som na vás každý den no každým dnom ináč".
Cítil som sa zvláštne ale nepocitoval som žiadnu lutosť ani strach stál som tam a slová zo mna padali ako keby z nejakého automatu.

"Ale nemiluješ mě." zatla jsem ruce v pěsti a sklopila pohled k zemi.
Měla jsem pocit, že si kancelář zničím znovu. Jako kdyby mým tělem najednou projel blesk... A rozpoutal opravdovou bouři.

Opať som jej položil ruku na rameno."Nemyslím že v tedy čo bolo medzi nami sa dalo nazvať láskou a ked aj hej z mojej strany nie pretože som bol mladší a hlupejši no mám vás rád ako každy iní s te pre nás všetkých velkou matkou Kumokagure".

Velká... Matka... Kumogakure...
Možná jsem měla být poctěná, ale mě to spíš rozzuřilo a to doslova.
Nebyla to láska?
Cítila jsem, jak mne po celém těle "šimrá" blesk. Procházel mnou jako kdybych v té chvíli byla jen malý kousek od aktivace bleskového brnění a zničení celé kanceláře. Tentokrát kompletně.
"To abys mi začal říkat mami." cítila jsem, jak mi začínají povlávat vlasy a že už od naprostého rozzuření nejsem daleko.

Potočil som hlavou"Vydno že tomu nerozumiete Raikage-dono no ako vidím ste pod tlakom tak ja pojdem aj tak som videl už čo som potreboval takže ked pre mna budete mať nejaku prácu alebo podobne dajte mi vedeť".
Otočil som sa a smeroval som ku dverám.

"Dveře?" začala jsem se trochu třást a kolem těla už se mi objevili blesky.
Během půl vteřiny jsem se objevila před ním. V místech, kde jsem měla ruce byly ve dveřích značné praskliny.
"Neměla jsem tě nechat odcházet..."

Pozeral som na nu ako z nej takzvane šlahaju blesky.
"Myslím že by ste si mali oddýchnuť stres vám neurobí velmi dobre a ešte len ho budete potrebovať pri niečom doležitom ja si myslím že to bolo velmi výnosné ako pre mna tak to bude aj pre Kumokagure a teraz keby ste dovolili rád by som odišiel".

Rty mi zvlnil jemný úsměv.
Jemný, fanatický, šílený... Asi mi za ty dva roky moc stoupla do hlavy.
"A když nedovolím?"

Opať som si udfukol.
"No ked mi nedovolíte budem to brať ako vaznenie shinobi a budem museť byť nutený použiť silu"
Pozrel som na nu vražedným pohladom.

Rozesmála jsem se.
"Isas-kun... Nemusíš mne milovat, ale nemůžeš odejít, protože jsem neskončila." navenek blesky zmizeli.
"Správný shinobi musí vždy dodržet své slovo, je to tak?"

Hm jemne som sa pousmial dal som si ruky do kríža na hrud.
"Tak o čo ide?".

"Jsi správný shinobi?" otázala jsem se a propalovala ho chladným pohledem.
"Jestli ano, pak dodržíš slib, který jsi mi dal, i když minule jsem řekla, že tě do něj nebudu nutit. Dnes ano. A pokud opravdu jsi shinobi takový, jakým se nazýváš, pak s tím přece nebudeš mít žádný problém."

Hm jemne som podišiel k nej a naklonil sa ku nej.
"Som správny shinobi aspon sa budem o to snažiť alepre dobro našej zeme a nie takéto veci Raikage-sama je mi luto ale toto odomna nemožte očakávať nech sa stane čokolvek toto by bolo dosť potupné a myslím že za tie 2 roky by sa tu určite na to načiel iní shinobi".
Odstupil som od nej dalej a sadol som si do kresla pre hostí.