Ulice Listové

First topic message reminder :





Noční Konoha ^^ xD

Menší ukázka toho, co naleznete na hlavní třídě v Konoze:

Po chvíľke som si všimla nejakého týpka.. doslova som "zastala".. pozerala som sa na neho tak trocha ako na ducha.. nevedela som prečo proste mi prišiel taký.. "iný".. pomaly som začala kráčať jeho smerom pri čom som zastala len kúsok od neho a zapozerala som sa mu do očí.. videla som v nich smútok.. taký hlboký.. čo sa mu asi tak stalo? prebehlo mi hlavou a posnažila som sa na neho povzbudzujúco pousmiať.. Môžem vedieť tvoje meno? spýtala som sa ho a len som čakala na odpoveď..

S naprosto spokojeným výrazem jsem dosedl na lavičku vedle prodavače s párky v rohlíku. Hodil jsem na něj tajemný pohled a chvíli čekal. Dlouho to netrvalo a chlapíkovi se na tváři objevil rozjasněný úsměv, rychle připravil hotdog, podal mi ho a šťastně začal připravovat další.
Pousmál jsem se na něj, zakousl se do jídla a relaxoval. Jak mi to chybělo, všechno tady, všichni tady.

Po asi čtvrtém párku jsem se rozvalil na lavičce, vzdychl a pozoroval oblohu.
No, chybělo mi to, ale asi bych to neměl zase přehánět.

Bez cíle jsem bloudila ulicemi a přemýšlela co dělat. Možná se podívat na Konohu z monumentů... možná jít do parku a klidně se tam prospat... možná...

Možná se pozastavit nad tím magorem, co nepoučitelně žere párky v rohlíku. Nechutné... A dokonce je tu ten samý prodavač. Mile jsem se na něj usmála a snad se mi zdálo, že mu zajiskřilo v očích. Možná čeká další bitku. Tiše jsem šla směrem k Alliimu a zastavila se asi metr od něj.
"Tak přeju upřímnou soustrast a dobré chutnání."

Pohled mi kroužil po obloze, sledujíc mraky různých tvarů. Dokonce mi jeden připomínal obličej Tsunade. Šťastně jsem se pousmál a dál pozoroval opřený o lavičku.
Když v tom se ozvaly kroky, styl chůze mně dobře známý. Zvedl jsem hlavu a očima prověřil kráčející postavu přede mnou. Jakmile se zastavila a zapadající slunce ozářilo její tváře, zajiskřilo mi v očích. Prudce jsem se zvedl a objal ji.
"Jsem rád, že tě vidím."

Šeptl jsem a odtrhl se. "Já vím, ty párky mě vážně jednou zabijou, ale dostal jsem chuť," zazubil jsem se. Dnes mám nějak obzvlášť dobrou náladu, i arogance mě na chvíli opustila.

"Eeeh?" to bylo jediné co jsem ze sebe vypravila. Je pravda že jsme se dlouho neviděli, ale po těch všech hádkách se chová, jako kdyby dočista zapomněl. No co, když se nebude povyšovat, třeba ho nezmlátím. Koukla jsem směrem k prodavači. Tvářil se dost zklamaně.
"Ty párky ti koukám sežraly pár mozkových buněk." ušklíbla jsem se.

"Co eeehuješ?" ucechtl jsem se a otočil jejím směrem na prodavače. "Ještě jeden párek, prosím. Tady slečna si nedá."
"A vůbec, co tak koukáš?" optal jsem se při zpětném pohledu na Mikomi.

Tázavě jsem si ho přeměřila pohledem, s jedním okem nepatrně přimhouřeným.
"Dívím se, kde se v tobě bere ten optimismus. A taky odkdy jsi tak vřelý." a taky se snažím odhadnout, za kolik hodin se projeví nadměrná konzumace plynových párků, ale to nahlas neřeknu.

Cítil jsem jemný tlak, nebo možná spíše takové pohlazení dole v okolí střev. Nevěnoval jsem tomu pozornost a rozhodně nemyslel na nejhorší.
"Jsem zpět v Konoze a to už ti musí samo o sobě něco napovědět," pousmál jsem se, chytl ji za ruku a položil na lavičku vedle sebe.
Mezitím jsem doběhl pro párek a rychle ho do sebe nacpal. Opět mě polechtalo v podbřišku.

Protočila jsem oči v sloup nad jeho apetitem. Bože na nebesích, doufám že až to přijde tak budu hodně daleko.
"Sice jsem taky ráda doma, ale válku mám pořád živě před sebou. Asi proto... proto tě nechápu."

"Nefrit myslím že pro dnešek byloo flirtování dost pojď." táhla jsem jí k našemu apartmánu (přesun)

Při jejím protočení očí jsem si uvědomil, že je už nám oběma jasné, co v následujících několika hodinách musí přijít. V nitru jsem posmutněl, ale dál této nadcházející události nevěnoval péči.
"Je mi to jasný... Co nového?" opět jsem se zády opřel o lavičku a čučel na rozsvícené ulice plné lampionků.

Zahleděla jsem se před sebe, kamsi do tmy.
"Nic moc nového není, jen začínám pomalu překonávat svůj strach z ohně, což je dobrá zpráva. A brzo dokončím dvě nové techniky. A co ty? Nechtěl jsi trochu rozvinout lékařství?"

"Hmm, to rád slyším.. a co ty tvé jizvy. Myslíš, že už je to v pořádku?" otočil jsem se na ni a letmo si prohlédl místa, kde byla popálená.
"Ano, to jsem chtěl a taky se do toho musím dát," pousmál jsem se a opět se podíval starým směrem. "Dvě nové techniky, je to opět něco smrtícího?" uchechtl jsem se s patřičnou dávkou ironie.

"Pár malých jizviček zůstalo. Nechám si je na památku. Pokud víš co je Prázdná dlaň a Drtič hor, pak si možná dokážeš zhruba představit, co jsem stvořila. Když je dokončím, bude to mít dvojnásobnou sílu." Letmo jsem si prohlédla své dlaně, ve kterých jsem mimoděk koncentrovala čakru.

"Supr, zřejmě se ta operace povedla nad očekávání," pousmál jsem se nad mou skvěle odvedenou prací. Jako vždy, jako vždy..
Opřený, se zavřenýma očima jsem přemýšlel o těch dvou názvech. "Hmm.. něco mi to říká, ale v tvém podání si to nedokážu představit. Jen doufám, že to potom nebudeš praktikovat na mně," ušklíbl jsem se.

"Kdybys sledoval boje divize na krátkou vzdálenost, mohl jsi to vidět na vlastní oči. Ale praktikovat to na tobě nehodlám, pokud nebudeš drzej." pravila jsem. Ale něco rozsekat, to je pocit opravdu božský.

S velkou chutí jsem chtěl podotknout něco, díky čemu by slečně s bílýma očima vedle mě naskočily žilky na čele. Nakonec mě to ale přešlo a jen jsem si pohodově povzdechl.

divné to děvče pomyslel jsem si a po té jsem se posadil na jednu lavičku a díval jsem se tupě předemne do prázdnoty

Jdu po ulici a Kinomarovi se něco nezda začal kýchat a já se o něj začal docela bát tak jsem ho položil na zem a kontroloval ho.

Vyšli jsme a procházeli jsme se po ulici.

Kinomaru co ti ksakru je? řeknu nahlas.

Rychle běžim pryč s Kinomaru.

Šla jsem ulicemi a ohlížela se, jestli jde za mnou.
Tak to je nádherné... A co mám dělat teď?
Rozhlížela jsem se jestli spatřím toho, koho hledám...

Šel jsem za ní Kinomaru byl v kapuci co jsem měl.