Lesy v Yuki

Cesty všude možně po sněžné zemi

Ninjové prohledávali lesy jestli zde nesídlí nějaký rebel.

Po teleportačním jutsu,jenž udělal černý drak jsem se objevil v místě,které jsem nepoznával byla tu zima a všude sníh.Podíval jsem se na zem"Tak tohle je sníh?"Lehce jsem se pousmál a vzal si hrstku do ruky a lízl si sněhu."Je to studené a chutná to jak voda"Pomyslel jsem si a šel hledat nějaký život a teplo.

Snažil som sa tu niekoho hladať kto by mi poradil cestou som sa zatúlal...
Všimol som si v dialke nejakú osobu a tak som prišiel bližšie...
"Ty si predsa Ruki už sme sa videli čo tu robíš"

(gomen gomen gomen)

Dobrý den Raikage-san no já sám nevím.Nějak jsem se sem dostal přes časo-něco techniku no je to celkem dlouhý příběh a co vy?

Potreboval som nejaké miesto kde by som sa mohol dočasne ukryť a Yukigakure sa mi zdalo ako vhodné miesto...

Co plánuješ dalej?
Mohol by som sa k tebe pridať čo povieš (zasmejem sa)

Raiton kage bushin


Môj klon tu ostane s tebou ja si tu musím niečo pohladať.

Objavil som sa v lese a niekoľko hodín som hľadal jedno stvorenie...

Zem sa v okamžiku začala triasť a ja som nechápal čo sa deje.
Pochopil som to až ked som uvidel obrovské ľadové stvorenie...
Kōri no kaibutsu (ľadové monštrum)

(Po namáhavom súboji so mnou konečne uzatvoril zmluvu) (Nechcem písať príliš veľa)
Zobral som zvitok a vydal som sa späť za Rukim...

No můžeme jít spolu,ale absolutně nevím kam.
(Dnes nikam nejdu pardon včera měla kamoška oslavu a tak odepíšu hned jak příjdu z práce ! )

Mohli by sme si tu založiť nejakú organizáciu a trošku sa tu poobzerať...
Prehodil som si cez seba plášť a nasadil som si masku...

Som pripravený ísť kamkoľvek povedal som s úsmevom na tvári.
A mimochodom ja už niesom Raikage môžeš ma oslovovať Everest...

Mmmm tak dobře teda"Lehce jsem se pousmál a šel s Everestem stále rovně.

Mali by sme sa pozrieť do ulíc ale musíme si dávať pozor.
Možno niekoho nájdeme kto nám poradí...
(Presun)

Brodil jsem se po kolena v bílé sr**ce, která nepřetržitě padala z nebe."Zku****ej sníh, zku***ná zima, co já idiot tu dělám."
Zkrátka těžký je život nebohého nukenina.
"Vys**t se na to. Příště budu zdrhat zásadně směrem na jih. Přesně tak, na jih! Nesnáším tuhle bílou sr**ku."
Povídal jsem si sám se sebou, jelikož nesnáším ticho. Takhle jsem měl pocit že nejsem sám. Za chvíli jsem však ucítil neznámou čakru. Nejsem sám... ale není to žádný z mých pronásledovatelů. Ale ani tak mu nemůžu věřit. Do ruky jsem si pro jistotu připravil otrávený senbon.

"Zahoď to, přece si nechceš ublížit." tiše jsem se zasmál a přišel blíž k tomu klukovi.
Ano, ta síla.
"Co tady pohledáváš, sám."

Otočil jsem se směrem k tomu, co mě oslovil. Jako kdybych zažil pocit de ja vu, což ale bylo zhola nemožné. Senbon jsem stále nepouštěl, protože jsem si připadal jak v nějaká zku***né pohádce o Karkulce a zlém vlkovi.
"Stát a ani krok." odvětil jsem s tváří bez výrazu. Cítím z něj něco povědomého, navíc je jeho čakra fakt obludná. Ale i tak mi tu něco nesedí.

Podíval jsem se na senbon, na kterém zářila kapka jedu.
Jed? Ten mi neublíží. Přišel jsem ještě blíž a klekl si před něj.
"V tvých očích vidím sílu, osamění a ctižádost. Můžu tě zbavit toho osamění a pomoci ti." ruku jsem zvedl a pohladil ho po tváři.
"Jak ti říkají?"

Ignoroval jsem jeho ruku na své tváři. Nezajímaly mě jeho kecy, přesto jsem se ještě nesetkal s podobnou reakcí. Vypadá to zajímavě. Třeba by on mohl udělat něco, co by mě nějak... zaujalo?
"Kazuo Yakushi." odvětil jsem s lhostejným výrazem. Doufám, že mi nezačne nabízet bonbony. Je mi ku**a třiadvacet i když na to nevypadám.

"Kazuo Yakushi."
Ale ale, že by náhoda? Olízl jsem si rty.
"Kazuo." vstal jsem. "Pojď se mnou, nejsi ten typ idiotů, kteří hledí jen na moc. V tvých očích toho vidím víc. Staň se mou pravou rukou a společně zjistíme pravdu o tomto světě."

Pousmál jsem se, i když mi do smíchu nebylo vůbec.
"Moc je mi naprosto k ničemu. A pravda o tomhle světě? Všechno je tak zoufale stejné. Všichni jsou nudní až to bolí. Zajímavé jsou jen vyhrocené situace kdy jde o život." podíval jsem se na toho divného chlápka. Třeba je to psychopat. Třeba má něco zvláštního... Co já vím?
"Někdy těm obyčejným lidem opravdu závidím." zamumlal jsem. Můžou se smát, můžou plakat, ale aspoň mají pocit že jsou opravdu živí.
"Možná ta nabídka nezní tak zle. Co ode mě vlastně očekáváte?"

"Co od tebe očekávám? Věrnost, mlčenlivost a dostatek obětí, na kterých si můžeš zkoušet tvé schopnosti a ukájet krvežíznivost." Už je našli..

Líbí se mi. Věděl jsem že tohle nebude žádný svatý Mirek Dušín.
"Dobrá tedy. Beztak by mě tu v té bílé sr**ce nečekalo nic jiného než další tuny a tuny jiných bílých sr***ek. Pořád mě někdo nahání a už toho mám dost. Přijímám vaši nabídku." doufám že u něj bude teplo.

"Tak pojďme." zasmál jsem se, kousl do prstu a položil ruce na bílý sníh.
"Kuchiyose no jutsu!" Před námi se objevil velký had.
"Nastupme." vyskočil jsem na hlavu hada.

Já věděl že cítím něco povědomého... hadi! Naskočil jsem na hada a nechal se odvézt pryč.

Jak jsem ležel v lese,tak jsem přemýšlel vlastně o své existenci.

Cestou do vesnice jsem se ztratil v lese a zahlídnul sem někoho ležet na trávě..."Seš na živu? "...