Lesy a skaliska

Procházela jsem se lesem. Hledala jsem nějaké volnější místo, nějakou mítinku, nebo paseku, kde bych vklidu mohla trochu potrénovat tělo i ducha, protože jsem si jen nerada musela přiznat, že sladkým lelkováním sice velebuji vlastní lenost, no na druhou stranu, celkme slušně jsem tím taky začínala slábnout, a to jsem teda vážně nehodlala připustit!
Jen ta představa, že někam běžím a nemůžu.. otce by nejspíš popadl amok a i já sama bych se nejspíš propadla hambou. Aby taky ne, však zápal pro boj a dokonalé dovednosti, to byly prestižní znaky, kterými se náš klan mohl pyšnit. A třebaže jsem porušovala, co jsem mohla, tohle bych si nedovolila..
Dál jsem se brodila trním a křovisky, rozhlížela se kolem a přemýšlela, co vlastně budu dělat. Útočit na neživé cíle se mi nechtělo, přišlo mi to přece jen pod úrovní, to jsem si stejně tak mohla zajít do nějaké zruinované vesnice, která byla sice oficiálně prázdná, ale všichni věděli, že se v ní i tak skrývají zbylí shinobi. Jenže problém byl ten, že já na neznáméí lidi taky útočit nechtěla.. proč? Snad proto, že jsem dříve sama v jedné takové vesnici žila. Svůj podíl na tom měl jistě také fakt, že jsem neodešla dobrovolně na tuhle zlou stranu.. ach, Shiro..
Ze zamyšlení mě vytrhlo syčení pod mou nohou a pak prudká bolest těsně pod kolenem. Instinktivně jsem nohou trhla a odkulhala několik metrů dál. Noha mě začínala nesnesitelně bolet, doslova jsem cítila, jak mi měkká kůže tvrdne a celá noha se zalévá krví a natéká.
Otočila jsem zrak k té věci, která mě viditelně pokousala a se zaražením zjistila, že se jedná o nevelkého hada, který na mě právě cenil zuby. Zasyčela jsem na něj, stejně jako on a k mému nevelkému překvapení se otočil a odplazil se pryč. Nejspíš si uvědomil, že jsem to právě já, kdo má podepsanou smlouvu s jeho vrstevníky. No věděla jsem, že si za ten kousanec můžu sama. Pravděpodobně jsem na něj omylem šlápla. V duchu jsem se omlouvala, nahlas jsem jen zatla zuby.
Posadila jsem se na blízký kámen a dívala se na svou nohu. Těsně pod kostí se tkvěly dvě malé dírky, z nichž vytékalo maličké množství krve, no od rány dolů se noha tkvěla jasně červenou barvou, kůže pnula a žhnula bolestí. Vzdychla jsem, proč mám takové štěstí zrovna já!
No, neměla jsem čas řešit, proč zrovna já narazím v lese na jedovatého hada a ještě ho nechtěně pošlapu, protože přece jen, jed v těle není žádná sranda. Naštěstí jsem si mohla v klídku pískat. Aby taky ne.. věděla jsem, že jedy na mě nemají žádné účinky.
Soustředila jsem se na krev a všechno, co v ní bylo. Hnala jsem ji nahoru žílami, soustředěně se dívala na ránu, ze které se momentálně valil poměrně velký proud, až se jasně rudá tekutina začala pomalu měnit na divně zelenou. Právě jsem své tělo zbavila veškerého jedu..
Dokulhala jsem k blízkému potůčku, sedla si na zem a nohu ponořila du studené vody. Spokojeně jsem sledovala, jak vlivem chladu nateklina pomalu splaskává, kůže zase nabírala svou zdravě růžovou krémovou barvu a bolest zcela ustupuje. Odfoukla jsem si pramen stejně karmínových vlasů z očí a prsty přejela po malých dirkách, které mu v kůži zůstaly. Jak jednoduché je zemřít, malé kousnutí a nikdo s tím už nic neudělá. Jak bych se odtud bývala dostala..? Věděla jsem, že umět podobné látky z těla vyloučit je obrovská výhoda, kterou mi dávala rodinná schopnost. No jen povězte, kdo tohle umí?
Zamyšleně jsem se dívala do vody. Nikdo.. Vzhlédla jsem a kradmo jsem se pousmála. Nikdo to neumí.. nebo určitě alespoń většina lidí ne. Promnula jsem si bradu a zamyšleně pokývala hlavou. Taková věc by se měla využít. Přece jen, otrávit někoho, aniž by o tom věděl.. nedat mu šanci se ani bránit..
Byl to dobrý nápad,, o tom jsem byla přesvědčená, ovšem teď byla na řadě ta daleko těžší část.. musela jsem přijít na to, jak dostat jed ze své krve do oběhu někoho jiného, aniž by to bylo nějak nápadné. Taky přesně a spolehlivě zjistit, kam ji v mém těle umístit, aby se snáze a co možná nejrychleji dala využít, aniž by mě samotnou ohrozila. K tomu všemu budu ale potřebovat klid a taky nějaké propriety, které tady určitě nenajdu. Musela jsem se vrátit do sídla.
Zvedla jsem nohy, zkontrolovala, že zranění je opravdu v pořádku a hned, co jsem svou ohu shledala opět zcela zdravou a schopnou pohybu, vydala jsem se rychlým během rovnou domů. Nový, ojedinělý nápad se mi tak zamlouval, že vháněl do mo mého těla nepoznanou energii. Tohle se zkrátka musí povést!!
(Přesun)

~Povolené~