First topic message reminder :

Rukiho?! Zaklonila jsem hlavu. ,,To snad ne..Zase jsme ztratili stopu, kso!" sykla jsem spíš pro sebe a zavřela oči. Stejně jsem byla od ostatních dál.

Nemotorný pes se nedokázal meči vyhnout, ale zároveň Everesta značně "poslintal" XDDD Takže ten před ním uklouzl. Za chvíli už jsem tam zase stála já. Držela jsem se za ránu na břichu, Yuniiku se krčila za mnou. I ona krvácela.

Vieš o mne privela takže sa ospravedlnujem čo musím urobiť.
Objavil som sa vedla nich meč som vzal pevne do ruky ešte pred tým než ta zabijem chcem vediet tvoje meno!
(Musim off este pridem xD)

Jen jsem se usmívala.
"Na mém jméně nezáleží. Měl bys mě už zabít."
A ukončit bezcenný život kunoichi, která prostě měla smůlu.

Chcem ju zabiť a ona sa usmieva čo to sakra je?
Mýliš sa na tvojom mene záleží ide o to aby som poznal meno svojho súpera a aby som šíril jeho pamiatku.

Rána na boku mne hrozila zabít dřív než on se k tomu odhodlá.
Pomalu jsem přešla blíž k němu a pohodila blonďatými vlasy slepenými od krve.
"Já jsem.... Ashi...." Yuniiku si odpodál lehla a lízala rány. I ona vypadala, že umírá.

Takže nechcem ťa nechať trpieť dlho Ashi.
Ešte raz sa ospravedlnujem toto som v pláne nemal

Sword slash (Seknutie mečom) (C)

Spoiler:

Ashi som usmrtil svojou poslednou ranou.

Yuniiku táhle zakňučela a položila se přes mé tělo, jako kdyby chtěla, aby se v něm má duše udržela co nejdéle. Nepodařilo se. Naposledy jsem vydechla téměř ve stejnou chvíli jako ona.

Zobral som Ashi (aj Yuniku) na ruky a kráčal som smerom preč.
(Presun)

Procházela jsem se kolem jednoho z potoků. Kočky jsem poslala domů, takže jsem byla úplně sama. Objala jsem si ramena a trochu se otřásla zimou. Už nebylo dvakrát nejtepleji, navíc jsem byla unavená a přetažená.
Přesto mi procházka a ta trocha samoty uklidňovala.

Jel jsem na hřbetě své milované pavoučice Amandy. Jelikož jsem ji dobře krmil, za poslední dva roky pěkně povyrostla. Kolem nás se množila armáda pavoučků, někteří šli napřed, někteří se drželi v mých zádech. Na chvíli jsem se soutředil, abych mohl sdílet jejich zrak. Tyto potvůrky měly nesporně obrovský talent na to, rozlézt se všude možně. Jeden z nich právě lezl na stromě, jen pět metrů nad hlavou mého cíle. Pousmál jsem se a naposledy zkontroloval, zda mám sebou ten správný jed. Nic zvláštního jsem nedělal, jen jsem pokračoval v cestě. Na to jak byla Amanda obrovská, dokázala vyvinout slušnou rychlost.
"Za chvíli to vypukne..." zamumlal jsem si jen pro sebe. Jestlipak si mě všimne?

Zamračila jsem se, když kolem mě varovně zakroužilo několik lístků. Stačil pouhý pohyb prstů a pak ruku rychle zatnout v pěst, aby se pavouček nade mnou obalil lístky a následně se rozmáčkl v jejich smrtelném sevření.
Jako bych právě teď měla na někoho náladu.
Prudce jsem se otočila a probodla očima místo, odkud mířily všechny ty potvůrky.
,,Zdravím.'' Ušklíbla jsem se, ani v těchto chvílích mě neopouštělo slušné vychování.

Ve stínu stromů se objevilo osm světýlek. Očíčka mé pavoučice Amandy.
"Dobrý večer vinšuju. Nerad vás ruším během procházky, ale byl bych moc rád, kdybyste šla se mnou." pousmál jsem se a přikázal svým pavoučkům, aby začali tkát sítě kolem nás. Vzhledem k jejich úctyhodnému počtu, šla tato práce rychle. Nejednalo se však o obyčejnou pavučinu. Tato obsahovala chakru a tak byla podobně jako chakrová lanka - k nepřetržení.

,,Dobrovolně?'' Podívala jsem se na něj způsobem, který dával najevo, co si o tom myslím.
,,Vážím si vaší nabídky. Ale s politováním oznamuji, že budu muset odmítnout.''
Pokrčila jsem rameny, a tvářila se, jako že mě to mrzí. Kolem pravé ruky, stále zaťaté v pěst, začaly kroužit lístky irisu.
,,Máte moc roztomilé mazlíčky. Zvlášť tenhle...nebo je to tahle?'' Naklonila jsem hlavu na stranu, s očima stále upřenýma na něj, ale uvědomujíc si, co se děje.

Vztyčil jsem se na hřbetě svého mazlíčka. Bylo mi tak konečně vidět do obličeje.
"Amanda, je její jméno. Je to maminka všech těch miláčků tady okolo. Ale nevadí, když se vám nechce dobrovolně, snad vás přesvědčí tohle..." pousmál jsem se a nechal asi dvacet pavouků skočit směrem na Ayame. Jen jsem stál a sledoval, zda je odrazí, nebo ne. Popřípadě jak... Mezitím byly základy mé sítě již hotovy.

Zamračila jsem se. Před každým pavoukem se samovolně objevilo několik lístků, které je zastavily a následně na můj pokyn rukou odrazili někam pryč. Potom lístky zase zmizely.
,,Pěkné jméno.'' Ušklíbla jsem se. ,,Nevadíte jí na těch zádech?'' Zvedla jsem tázevě obočí.

"Tak se pojďte přesvědčit sama, hm? Nebo máte strach? I kage je ostatně jen člověk, běžný smrtelník..." pravil jsem skoro lítostivým tónem. Mezitím k ní lezlo ještě větší množství mých pavouků. Čas hrál pro mě. Každou sekundou jich bylo víc. Ayame měla pavouky i za zády a ti jen čekali na můj pokyn. Na pokyn skočit a vpravit jí svůj jed do těla.

Ušklíbla jsem se. Rozpřáhla jsem ruce a všechny pavouky, ať byli jakkoli velcí, začaly obalovat lístky.
,,Škoda, že mám radši kočky.''
Stiskla jsem obě ruce v pěst a směrem ode mě do prostoru, jako vlna, v sobě lístky rozmačkávaly pavouky. Bylo to docela...nechutné. Asi jako když o stěnu rozmáznete nepříjemný hmyz.

Znechuceně jsem se rozhlédl.
"Tohle se mi vážně nelíbí. Sasori měl pravdu. Ty okvětní lístky, jsou opravdu otravné... Ale musím vám něco říct. Zatímco vy tu plýtváte chakru na svou obranu, já nemusím dělat nic. Všechno za mě obstará Amanda. Stačí mi posílat na vás další a další pavouky, dokud vám nedojde šťáva drahá Tsukikage." líně jsem se protáhnul a čekal na její reakci.
"Do akce!" zvolal jsem a nechal své mazlíčky seskakovat ze stromů. Vesele jsem si tancoval, neboť jsem se cítil naprosto v bezpečí.

Usmála jsem se. Jen co lístky, které předtím obalily pavouky zmizely, chakra, kterou jsem do jejich vytvoření vložila, se mi skoro celá vrátila. To byla výhoda. Tahle jednoduchá gesta mě stála asi tolik, jako jeho ty tanečky.
Povzdechla jsem se. Nademnou se utvořila jakási kopule, která ode mě dělila pavouky a mě se mezitím v rukách z lístků poskládal luk. K němu se poskládal i šíp, který jsem zasadila do luku a napjala tětivu. Mířila jsem Hinemu přímo na srdce.
Stačilo pustit tětivu a šíp letěl na muže na Amandě, šikovně se vyhýbajíc pavoukům, kteří padali z nebe.

Nad hlavou mi zablikal vykřičník. A sakra... Naštěstí Amanda sledovala situaci svýma osmi očima a hbitě vyskočila do vzduchu, jakmile si všimla, co Ayame chystá. Nicméně proletět spletí větví, nebylo nic příjemného a já měl naprosto rozedřený obličej. Amanda se zachytila v korunách stromů a Ayame ji tak měla přímo nad hlavou. Tentokrát jsem se naštval. Chtěl jsem to stylově ukončit, bez jediného škrábnutí.
"Konečně to bereš vážně. Ale dokáží ty tvé lístečky zastavit i tohle?" zachechtal jsem se a hodil po ní lahvičku s prudkým jedem vlastní výroby. Byla otevřená, a tak kapičky prudce jedovaté tekutiny bloudily vzduchem a jen těžko se dalo hádat, zda jedna z nich, nezbloudí přímo na kůži Tsukikage.

Jakmile skočila, napjala jsem se. A hned co hodil lahvičku a jed začal padat dolů, prostě jsem se...rozpadla. A splynula se vzduchem.
Poskládala jsem se nad Hinem a jeho pavoučicí, v ruce držíc meč, který jsem mu přiložila k zátylku.
,,To nevím. Dokáží?''

Ohromně otravné... rychlé... a problematické... pomyslel jsem si.
"Dej pryč ten meč a já nenechám svého mazlíčka zabořit kusadla do tvého kotníku. Docela fér nabídka vzhledem k tomu, že má smrt by byla rychlá a téměř bezbolestná, narozdíl od té tvé, kterou bych nikomu nepřál." pravil jsem klidným hlasem s poněkud lhostejným výrazem.
"Má milá, právě stojíš v samotném epicentru té odporné osminohé líhně." pavoučci se míhali nejen po těle Amandy, ale i po tom mém.

,,Klidně umřu, ale tebe v tom případě vezmu s sebou, zlato.'' Zabořila jsem mu meč hlouběji do masa.
Pak jsem jedním rychlým pohybem, ačkoliv jsem na sobě cítila množství pavouků, sjela mečem od týlu k zádům a čepel mu projela tělem jako nůž máslem.
Mohla jsem slyšet praskání žeber a cítit krev, která z rány vystříkla.
Spokojeně jsem se usmála.

Ostrá bolest projela mým tělem a já ztratil rovnováhu. Padal jsem k zemi a nemohl nic dělat. Bylo jen štěstí, že všude kolem nás byly utkány pavučiny a já tak dopadl do měkkého. Mezitím se Amanda vzepjala - vzhledem k tomu, že jsem už nebyl na jejím hřbetě, a shodila Ayame ze svých zad. Samozřejmě, že několik pavouků ji během té chvíle stihlo pokousat. Zasažená místa ji začala brnět. Od této chvíle bylo jen otázkou času, jak dlouho se ještě vydrží hýbat. U mě zase bylo otázkou času, jak dlouho vydržím krvácet. Několik pavouků mě obklopilo a tvořilo provizorní obvaz z pavučin. Já jsem nadále rozdýchával šok.

Pustila jsem meč a padala k zemi. Přetočila jsem se, abych nepadala na záda.
Pokousaná místa mě brněla, Bylo to, jako bych si ta místa přeležela, ale stupňovalo se to. Brnění se rozšiřovalo do celého mého těla.
Zavřela jsem oči a kousla se do rtu. Pak jsem se s námahou posadila. Nevěděla jsem, jestli se dokážu postavit, ale stejně jsem to zkoušela.
Dostala jsem se do kleku, ale to bylo asi tak všechno, než mé ruce ztratily sílu.