Myoboku-zan

First topic message reminder :

Žabí hora

"Mě také pane, Jsem Tobiru Senju." potřásl jsem si se žabákem ruku a poklonil se mu.
"Pane? Prosím, naučte mě vaše umění! Chci pomstít svého otce."

Poskočil jsem blíž a zamyšleně jsem si ho prohlížel.
"To bych mohl..." souhlasil jsem nakonec. "Ale pokud se chceš vyrovnat Akatsuki bude to chtít čas a tvrdě cvičit, jasné?"

"Jasně jasně. Děkuji Děkuji." znovu jsem se mu uklonil.
"Mohl..Mohl byste mě prosím naučit přivolávací jutsu? Nebo spíše poskytnout smlouvu? Chci být jako Jiraiya-sama."

"A nechceš se nejdřív posilnit. Nejen síla ducha je důležitá. Mamka dělá báječnou polévku..." pohladil jsem si prázdné břicho a přemýšlel, jak někdo může její skvělé jídlo nenávidět.

Počkat, tohle jsem četl! Nejedí žáby, náhodou!? Nesmím odmítnout, pokud chci, aby mě učil.na sucho jsem polkl.
"Moc rád." řekl jsem potichu.
"Ale ještě dnes se musím vrátit do Konohy, jinak mě zabijou." vzpomněl jsem si, jak mě Shijin s Mikomi ochraňovali. I teď mě zabijou.

"To dává smysl mladíku, tak pojď. Mamka už určitě uvařila." odskákal jsem dál a nijak se neobtěžoval zjišťováním jeho přítomnosti nebo nepřítomnosti. Mé mysli právě vévodila skvělá polévka, na kterou jsem se těšil.

Zavedl jsem Hokageho syna před stůl.
"Mamko! Máme návštěvu!" zavolal jsem, ale ona se jen na chvíli objevila, aby pozdravila a přinesla nám plné talíře. Okamžitě jsem se do té pochoutky pustil a pobídl svého nového žáka, aby ji také zkusil.
Spokojeně jsem mlaskal.

Pozdravil jsem "Mamku" a pak jsem uviděl to jídlo. Nejdřív jsem se začal potit.
Pak můj výraz vystřídalo zděšení.

A když jsem uviděl, že se z talíře chystá zdrhnout housenka, tak se mi udělalo fakt špatně.

"I..ta..da...ki..ma..su.." vymáčkl jsem ze sebe.

"Hmmm..." zamumlal jsem mezi plnými lžícemi. "Itadakimasu."
Pak jsem zaregistroval utíkající housenku, můj jazyk vylétl, zachytil ji a já ji s mlasknutím spolknul. "Lahodné." dodal jsem a chvíli se divil, proč nejí.

"Já..Tady je nějaké vedro." utřel jsem si orosené čelo a chytl talíř.
"Půjdu se najíst ven!" rychle jsem odsud zmizel a pustil housenky na svobodu. Určitě mi děkovaly.

Vyskočil jsem si na parapet a sledoval ho. Na mé tváři se objevil nechápavý výraz.
Lidé jsou vážně zvláštní... Taková lahůdka.
Za chvíli jsem stál vedle něj.
"Takže začneme s technikou přivolání." zamumlal jsem.
Taková dobrota to byla...
"Pečetě počítám umíš, když jsi se sem dostal."
Taková škoda... Určitě chutnaly výborně...

"Jo umím pečetě." otřásl jsem se. Po tomhle nebudu jíst tak týden.
"Chce to jenom smlouvu a učit se."

Odskákal jsem kousek dál a odněkud vytáhl velký svitek.
Donesl jsem ho před něj a rozložil.
"Výborně, nejdřív je potřeba tvou krev." Naznačil jsem, co má udělat a vyskočil si na jeden z vyšších kamenů, abych na něj viděl lépe.

Kousl jsem se do prstu a podepsal tam, kam Fukasaku-sama ukazoval.
Zahlédl jsem tam jména jako Yoshiro Uchiha, Naruto Uzumaki a Minato Namikaze.
"Wau. Tak, a co teď? Naučil byste mě taky Katon: Endan (B) a Hari Jizou (C)? Když mám Shouton, tak moje čakra směřuje ke třem elementům, k dotonu, ke Katonu a k suitonu."

"Hmm..." zamyslel jsem se, podrbal na hlavě a zmizel v "kůlničce" ze které za malou chvíli začaly vylétávat svitky. Až po několika minutách (a potom, co jeden svitek spadnul Tobirovi na hlavu) jsem vyskákal ven a podal mu ty správné.
"Tady je máš." dodal jsem.

"Au." zpevnil jsem si gumičku, aby mi držel cop.
"Děkuji. No, budu se sem vracet, můžete mě kdykoliv přivolat. Moc vám děkuji, že jste mě přijmul za svého studenta. Slibuju, že vás nezklamu. Já se nevzdám a naučím se Sennin mód!!" sevřel jsem ruku v pěst a v očích se mi rozhořely ohníčky.

"To rád vidím, takové odhodlání." prohodil jsem nadšeně.
"Příště mamka udělá sytější polévku. Už chápu proč ti nechutnala, byla příliš řídká." věnoval jsem mu povzbudivý úsměv, jestli se to tak dalo říct a slíbil, že ho co nejdříve přivolám.

"Těším..se." nahodil jsem veselý výraz.
"Ano, to je přesně to, proč mi nechutnala." řekl jsem, a snažil, aby ironie nebyla vycítit.
"Dědo Sennine, jak se dostanu do Listové?"

"Věděl jsem to!" zamumlal jsem.
Podíval jsem se na něj jako kdyby říkal něco nepochopitelného.
Zvedl jsem prst stylem učitele, který kárá žáka, i když jsem to neměl v úmyslu. Jen jsem chtěl, aby si to zapamatoval.
"Stačí použít Gayaku kuchiyose, Tobiru-chan, zapamatuj si to."

"Dobře. Tak můžete to použít Dědo sennine." kýval jsem nadšeně hlavou. A taky si musím odskočit. Můj měchýř to dlouho nevydrží.
Zkroutil jsem nohy a přidržel jsem za břicho. Měl jsem nutkání tančit.

"Objevíš se tam, odkud jsi zmizel, jasné?" nevšímal jsem si jeho poskakování.
Udělal jsem, co bylo třeba a čekal až zmizí.
Když to nesnědl, možná bych si mohl dát přidat...

"Na shledanou, dědo sennine!" Pak jsem si uvědomil co řekl.
"Ne!?" vykřikl jsem a už bylo pozdě. Zmizel jsem v oblaku kouře.

Když byl pryč odskákal jsem domů a posadil se ke stolu.
Možná ještě ve vzdálené ozvěně slyšel, jak jsem zavolal na mamku, ať mi přidá.

"Hmm... Takže už ho umí?" Seděl jsem na nějaké skále a pak se konečně rozhodl.
Ještě jsem zavolal na mamku, ať připraví hustou polévku a pak jsem začal s přivoláváním Tobira.
Uvidíme, jak se zlepšil...

Puf!
Spadl jsem na zem, před Dědu sennina
"DĚDO SENNINE! Konečně."

"Omlouvám se, měl jsem na práci spoustu věcí. Musel jsem sníst pár talířů polévky od mamky - jeden už ti určitě přichystala, doufám, že jsi ještě nejedl - a spoustu dalších věcí." Odkašlal jsem si.

"Co jsi se už naučil?"