Hokage monumenty

Objevila jsem se na monumentech. Bylo to docela riskantní, ale věděla jsem, že se odtud dá dostat poměrně rychle a snadno. Posadila jsem se na hlavu čtvrtého, která byla snad nejmíň zničená. Pokoušeli se to zničit, ale monumenty vydržely. Posadila jsem se do turekcého sedu na okraj a sledovala zničenou vesnici. Tak tichou, smutnou, bez života. Věděla jsem, že tohle není správné, že takhle to být nemělo, ale jen jsem si tiše povzdechla. Jednou se staré časy vrátí a moje rodina s nimi taktéž.
I v těhle chvílích jsem se snažila najít si chvíle a užívat si štěstí, které jsem za tu dobu získala, i když v těhle podmínkách.
Tiše hleděla na kdysi slavnou a nedobytnou vesnici ztracená ve vlastních myšlenkách.

Dopadl jsem na zem a kostěná křídla nechal zase zmizet. Věděl jsem, že bude tady. Jak? Její zamilované místo, i když kaz času mu ubral na kráse. Ani výhled na vesnici se nedal srovnat. Nedokázal jsem určit, jak se při pohledu na zničený domov cítí, protože sám jsem domov nikdy neměl, ale věděl jsem, co pro ni Konoha znamenala.
Potichu jsem došel za ní, přidřepl si a v nastavených prstech před ní ukázal tyčku s dangem. Sehnat něco takového v téhle době byla rarita a trvalo mi, než jsem překecal a upletil majitele kavárny, aby mi jedno schoval, ale ona ho měla ráda, a co bych pro ni neudělal!
"Věděl jsem, že tu budeš.. Aizawo." záměrně jsem použil oslovení, které nesnášela, protože jí většinou nakonec rozesmálo. A ona se smála tak málo..

Věděla jsem, že někdo je za mnou, v těhle časech lidé museli být ostražití a nenechat se unášet proudem. Ale nebála jsem se, připadala jsem si spíš v bezpečí. Před nosem se mi objevila tyčka Dango a pak to oslovení, ani jsem se nemusela otáčet.
"Kami, neprovokuj, koleduješ si.." Dango, společně s přezdívkou mi vážně na tváři vyvolalo úsměv. Bylo docela paradox, že právě tohle bylo moje nejoblíbenější místo, ale stalo se tu tolik věcí, hlavně první setkání s Kamim.
"Jak se ti podařilo ho sehnat?" Rozzářila jsem se jako Vánoční stromeček, on prostě věděl, jak na mě! Ve chvílích s ním a se seniseiem jsem se cítila nejlíp. Dělal pro mě všechno a nic za to nechtěl, což jsem se právě u Kamiho, který by si mohl najít jakoukoliv jinou, hodně divila! Zvykla jsme si na jeho sarkasmus a nemístné poznámky, protože takový byl on!

Pozvedl jsem velesvětácky ramena. "Pro mě žádnej problém!" kasal jsem se, ač to byl problém přímo obrovskej. Ale jak už jsem říkal, pro to, aby se usmála, bych šel stavět Konohu vlastníma rukama.
Sedl jsem si a položil hlavu na její rameno. Byl jsem unavený tím věčným ohlížením, jestli není někdo za vámi. Vždycky jsem byl ten typ, co si všechno hned vyříkává a jedná přímo a tohle schovávání prostě nebyl můj styl.
"Hledal jsem tě doma. Tohle mi nedělej, mám o tebe pak strach.." zamumlal jsem, aby to nebylo moc slyšet, protože tyhle slova mi nehoráně kazila image.

Věděla jsem sama, že problém to musel být, ale i tak jsem mu za to byla vděčná! Natáhla jsem nohy před sebe a kdyby chhtěl, klidně by si na ně mohl lehnout. Zatím jsem se probírala jeho vlasy a nabídla mu jedno poslední sladké Dango, jako odměnu za to, že ho vůbec získal.
"Děkuju!" Zašeptala jsem potom směrem k němu, když jsem měla jeho, svět se hned zdál hezčí!
"Ale, ty máš o někoho strach? Vždyť víš sám, kde mě vždycky najdeš. Únosy se nechystají, neboj!" Podotkla jsem, i v téhle chvíli, jsem si malé, nenápadné rýpnutí odpustit nemohla.

"Tse!" ušklíbl jsem se a slupl kousek danga. Celé ne, to bych jí nedovolil, bylo pro ní, ne pro mě.
"Nejsi nějaká drzá?" přitáhl jsem si jí k sobě a políbil jí. Byla pořád stejně krásná, jako před tím chaosem, i když maličké vějířky kolem očí, které se jí vždy dělali při smíchu, teď vystřídali větší vrásky na čele. Víc se mračila a tvářila vážně..
"Kdo ví, určitě mi tě všichni záporáci závidí!" pousmál jsem se a zastrčil pramínek jejích vlasů za ucho.

Kami byl vždycky hrozná hříčka přírody. Obdivovala jsem jeho klid, jeho smích i v těhle chvílích, jeho bezstarostnost.
"Jen na tebe ale.." Podotkla jsem znovu a ušklíbla se, náznak té staré Satsuki, kterou jsem bývala jen s pár lidmi a on patřil k těm hlavním.
"No, samozřejmě, že závidí! Jednou mě budeš i zachraňovat, jako v pohádkách princ princeznu. Ale na toho prince by jsi musel ještě trošku zkrášlit.." Tentokrát jsem se musela usmát! Ten jeho výraz!
"Ne, dělám si legraci!" Raději jsem to zahrála do autu!
"Víš, co je zvláštní? Pamatuješ na naše první setkání, tady?" Ne, že bych se při té vzpomínce nezačervenala.

"Zkrášlit?! No dovol, můj obličej je výstavní!" poznamenal jsem sarkasticky a opravdu se ušklíbl, protože když byla sarkastická ona, připomínala mi, proč jsem se tenkrát tak nelogicky zbláznil.
"Jsem princ jak vyšitý!" ukázal jsem na sebe palcem. "Hotový princ Krasoň!"
S úšklebkem jsem se svalil do trávy a díval se na černé nebe. Začínalo být chladno, ale stejně jsem byl rád, že jsem tady, a ne tam dole v podzemí.
"Tady? To bylo fakt tady?" úšklíbl jsem se naivně. Jasně, že jsem si to pamatoval!

"Do prince Krasoně máš hodně daleko, neumíš tak styově pohodit ofinou!" Dodala jsem a rozstřapatila mu světlé vlasy. Pak jsem zaslechla, jak se ještě diví a pěstičkou ho bouchla do hrudi, když ležel.
"Co, přijde ti to tak bezvýznamné, že si to ani nepamatuješ?" Žádná výčitka, spíš jen ironické poznamenání.
"Navíc, víc romantičtější místo nenajdeš!" Podotkla jsem potom a pousmála se, ale úsměv mi tam zase tak moc dlouho nevydržel.
"Kami..?" Oslovila jsem ho a upřela na něj zlaté oči.
"Jsem ráda, že jsi tady zůstal se mnou.." Podotkla jsem, nemít jeho, asi bych se už z ničeho nevymotala.

"Tse, ale super cool pohled číslo 14 ovládám dokonale." ušklíbl jsem se a nechal si rozcuchat vlasy. Poslední dobou mi víc než kdy jindy docházelo, jak moc jsem se kvůli ní dokázal změnit. Babča by měla radost, že jsem si našel tebe..
"Promiň zlato, v tom počtu sbalenejch holek se mi nějak ztrácíš.." poznamenal jsem jízlivě, ale hned jsem jí chytal ruce, protože jsem věděl, že mě bude chtít přinejmenším zlámat žebra. Ne, že by to zrovna mě vadilo..
"Samozřejmě, že si to pomatuju. Tehdy jsi mi zničila image a Daiki se mi do dneška směje. Ale to nevadí.. mám tebe. A nikdy tě nehodlám opustit.." pousmál jsem se a jen pramálo to připomínalo ten egoistický úsměv, kterým jsem častoval kohokoliv jiného. Pravda, špetka arogance tam byla pořád, ale na ní jsem se nedokázal tvářit povrchně, na ní ne.

"Jo to jo, to je asi jediné, na cos mě sbalil!" On byl ironický, já si rýpala ráda taky! Jen jsem ho ďobla do nafouklé tvářičky. Docela mi bylo líto, že rodiče Kamiho neviděli, nestihla jsem ho představit.. Určitě by je teda z něj asi kleplo.. ale to je jedno.
"No, taky nejsi v tom žebříčku první.." Ušklíbla jsem se, ale pak se naklonila a políbila ho, abych si ho nějak usmířila! Pak jsem se rozesmála.
"Daiki, myslíš toho vytlemenýho blonďáka, co tě málem přizabil jen tak z kamarádství? Víš vůbec, co je s ním?" Zeptala jsem se potom, i když jestli o tom mluvit nechtěl.

"Tak teď jsi mi plně zničila život, myslel jsem, že jsi byla neposkvrněná, počestná dívka a ty na mě vybalíš tohle, asi s tím nedokážu žít.." sklopil jsem hlavu, ale dlouho jsem si na uraženého hrát nedokázal.
Pak jsem ale zvážněl. Zmínka o mém nejlepším kámošovi mě přece jenom nenechala tak úplně chladným a nad věcí, jako jsem obvykle byl. Znal jsem Daikiho a věděl jsem, že se o sebe umí postarat, jenže.. viděl jsem, jak vypadala Konoha po napadení, viděl jsem jak lidi umírali, domy hořely a všude byl chaos. Kde byl on v tu dobu? "Já.. vůbec nevím, co s ním je... nevím ani, jestli ještě žije." trochu mě to vyděsilo, když jsem to řekl takhle nahlas. Bylo to totiž daleko skutečnější!

"Ty abys s tím nedokázal žít?" Zákeřně jsem se pousmála a tázavě nadzvedla obočí. Po jeho ale skleslém výrazu jsem hned zalitovala, že jsem Daikiho zmiňovala.
"Promiň, nechtěla jsem to vytahovat. Ale on je určitě v pohodě, třeba se vrátil do své rodné vesnice, uvidíš.." Pousmála jsem se na něj, zatímco se svalila na záda vedle něj, ale jen s ním jsem cítila ten vnitřní pocit bezpečí, tak jsem se k němu přitulila. S ním se zdály všechny problémy.. menší.
"Zase to bude všechno jako dřív, viď?" Potřebovala jsem.. ujistit.

Ještě chvíli jsem se tvářil vážně, mlčel a jen upíral oči k nebi. Hvězdy se mi ještě nikdy nezdály tak vzdálené a nedosažitelné. Nejspíš měla pravdu a je teď v Suně.. ale stejně tak mohl být někde zavřený a zmučený, nebo rovnou pod drnem. Jenže jsem věděl, že nesmyslnýma hypotézama ho stejně nenajdu. Prostě musím věřit, že je tak silný, jako si ho pamatuju! Jasně, Daiki nemůže bejt mrtvej, já přece taky nejsem!
Instinktivně jsem Suki kolem ramen sevřel ruku a přitáhl ji k sobě. I já jsem se cítil daleko líp, když jsem jí měl na očích. Byl jsem vždycky realista, takže na její otázku se mi dost špatně odpovídalo. "To víš, že jo.." pousmál jsem se. Nedokázal jsem jí lhát, ale ublížit jí.. to nešlo už vůbec.

Poslední dobou se mé myšlenky ubíraly sakra pesimistickým směrem! A to bylo špatné, i já věděla, že nemůžu žít v pohádce, že to všechno bude dobré, když to nikdo nevěděl, ale nějak jsem potřebovala naději, kterou mi Kami dal, takže jsem se jen usmála.
Vůbec mi nevadilo, že jsme tu trošku víc na ráně, ale kdo by chtěl být pořád zavřený tam dole? Já teda rozhodně ne. Zívla jsem a protáhla se.
"Huh, nechceš se jít někam podívat nebo tak něco?"

Pomalu jsem dosel k monumentum a dival se na vesnici tedy spise na to co z ni zbylo. Byl to smutny pohled ale mnohem smutnejsi byl to ze jsem si pripadal vzdalen od sveho domova nebo spise tam kde jsem vyrustal. Nechapal jsem proc jsme se vydali sem a ne jinam ale to byly veci co jsem nemohl ovlivnit. Ani to proc jsem tady nakonec musel zustat. No spise meli me pustit samotneho z vesnice na takovou cestu no nepravdepodobne. Tak jsem nakonec zustal tady a co vic nikdo tady o me nemel temer tuseni krom par lidi a ani jsem netouzil si delat moc pratel. Spise sem vedel ze ted je spatna doba na to abych vedel co se muze stat a proste jsem nechtel nikoho dalsiho potkat ani moc poznat. vzdy jsem se snazil si drzet odstup ale no nebylo to vzy jednoduche proste jsem se snazil byt sam a co nejmene oblibeny i kdyz ne vzdy se mi to darilo. Stale jsem pozoroval ty trosky a poslouchal kazde sustnuti nebo neco co by me upozornilo na neci pritomnost.

Teď už pomalým krokem jsem dorazil k monumentům. Bylo to už celkem dlouho od mé poslední návštěvy tohoto místa, avšak teď jsem nebyl ničím vázán. Žádná pravidla, žádné omezení, svoboda. Naprostá svoboda. Když jsem skoro vyšlapal poslední stoupák, všiml jsem si nějakého kluka. Neměl jsem v plánu tu dělat jakýkoliv humbuk, takže jsem neměl ani v plánu s ním mluvit ani na něj útočit nebo něco podobného. Prostě jsem kolem něj prošel a sedl si na hlavu Yondaimeho. Pohlédl jsem na vesnici a po chvíli zavřel oči. V té chvíli jsem vesnici uviděl jak vypadala před několika lety - při mé poslední návštěvě tohoto místa. Zhluboka jsem se nadechl a v té chvíli si do detailu vybavil jeden moment na tomto místě. Seděl jsem - stejně jako teď, na tom stejném místě - a přišla za mnou žena. Znala mně. Musela. Znala mé pravé jméno. Volala mně. Říkala, že už nezbývá mnoho času, a že bych se měl připravit, avšak když jsem se otočil, už jsem viděl pouze její záda a její vlasy. V té chvíli mě probudil mírný závan větru. Otočil jsem se, ale bylo tam prázdno. Snažil jsem se vybavit si tu ženu. Také jsem jí znal, byl jsem si tím jistý, ale nemohl jsem si vzpomenout kdo to byl, nebo jak vůbec vypadala. Po chvíli jsem si lehl, dal ruce za hlavu a prostě se zahleděl do nebe.

Byl tu klid teda az do chvile nez jsem uslysel nejake susteni kroku v trave. Nejak jsem se nevzrusoval jelikoz jsem nevedel co muzu cekat tak jsem radeji strval v klidu nez udelat neco co by vyvolalo zbytecne problemy. Nemel jsem v planu neco resit nebo se uz vubec s nikym bavit. Otocil jsem se a pomalym krokem jsem se vydal smerem nekam pryc mimo monumenty se toulat nekde kde bude klid.
(presun)

Andi

Přišel jsem k monumentům a smutně na ně koukal. Je to dost k ničemu, že i památku na hrdiny tédle vesnice musí někdo ničit. Dál sem se potom rozhlížel jestli neuvidím tu dívčinu co hledám.