Prostřední patro

Došla jsem zpět na cvičiště a opět se posadila doprostřed. Nohy jsem opět zkřížila do tureckého sedu a zavřela jsem oči.
Shi přiběhla a začala provokovat a pošťuchovat Sannyho při jeho cvičení.

Přišla jsem pozdě!!
Jakmile jsem opustila budovu, jsem bloudila po ulicích. Myslela jsem si, že se toho tolik zase nezměnilo, jenže jsem se mýlila! A to dost. Tam, kde jsem před dlouhou dobou trénovala, už cvičiště nebylo. Pevně jsem sevřela čelenku a vydala jsem se jinam. Skončila jsem u toho, že jsem se musela zeptat na cestu.
Vyběhla jsem po schodech a celá zadýchaná jsem doslova vpadla do tělocvičny. Pravou rukou jsem se držela za hruď a hlasitě jsem dýchala. „Omlouvám se!“ Raději jsem už nepokračovala. Bylo mi trapné říci, že jsem se ztratila. Luk jsem si opět dala na záda. Bránil mi v běhu, tak jsem si ho na chvíli musela sundat. Čelenku jsem pořád svírala v ruce. Ještě pořád jsem si ji nedokázala dát. Ujistila jsem se, že šátek mám pořád kolem krku.
Čekala jsem na hubování.

Ani jsem neotevřela oči, jen jsem se pousmála. „V pořádku,“ uklidnila jsem ji. „Jen se snaž příště přijít včas. Teď se připoj k Sannymu. Deset koleček kolem haly, pak tři série po dvaceti klicích, dvaceti dřepech a deseti vzpěrech na žebřinách,“ vyjmenovala jsem jí, co bude dělat, zatímco já jsem stále seděla bez hnutí.
Shi skákala kolem Sannyho a všemožně ho rozptylovala. Genin se statečně držel, ale to ji neodradilo.
Když jsem se konečně pohla, bylo to proto, abych luskla prsty. Kolem mne zavířilo několik lístků irisu, které hned na to zmizely. Konečně jsem otevřela oči a jala se pozorovat své dva nové svěřence.

Sotva napřáhla ruku, Shi se k ní vrhla, což by i mnohé sebestatečnější lidi přimělo k útěku. Se zařícíma očima přitiskla hlavu k její ruce a sem tam spokojeně švihla ocasem. Jen jsem je pobaveně sledovala a nic jsem neříkala.
Čekala jsem, že to takhle nějak dopadne. Příště bude muset cvičit s nimi, aby vybila přebytečnou energii.

Vydýchala jsem se. Myslím, že těch deset koleček, co po mě chtěla, jsem už měla za sebou, když jsem hledala cvičiště. Příště by mi mohla aspoň povědět, kde to najít. Nemám v hlavě celou mapu vesnice a už vůbec ne to, co v každé budově se nachází.
Přistoupila jsem ke koutu. Luk jsem si přetáhla přes hlavu a odložila jsem jej do kouta. Toulec se šípy skončily stejně. Chvíli jsem se dívala na ruku, ve které jsem držela čelenku. Bylo to divné. Tak jsem se těšila, až ji opět budu mít a teď jsem si přála, abych ji někde ztratila. Po dlouhé chvíli jsem si uvědomila, že bych měla začít. Čelenku jsem také položila ke svému vybavení. Otočila jsem se a dala jsem se do běhu.
Raz. Dva. Raz. Dva. Levá. Pravá. Levá. Pravá… V duchu jsem si neustále mumlala do kroku. Držela jsem si svoje tempo. Nebylo ani rychlé, ani pomalé. Prostě tak jak mi to vyhovovalo. Nechtěla jsem se unavit hned na začátku. Věděla jsem, jak jsou na tom moje fyzické síly a tak jsem si je rozvrhla na tohle cvičení.
Poslední dvě kolečka jsem uběhla hladce. Cítila jsem, jak se mi zvýšil tep a trochu zrychleně jsem dýchala. Našla jsem si místo v rohu místnosti, abych nerušila cvičení svého partnera. Musela jsem se vydýchat. Za chviličku jsem se pustila do dalších cviků, které mi nařídila…

Sedíc stále v tureckém sedu jsem pozorovala ty dva, když do místnosti přiběhla Kinjiki. I se svým náladem přivázaným velkou růžovou mašlí k jejímu hřbetu doběhla až ke mně, usadila se a začala hlasitě mňoukat. Sklopila jsem svůj pohled k ní a usmála se. Opatrně jsem odvázala mašli a sundala dva svitky, které jsem následovně položila vedle sebe.
Zvedla jsem kočku do vzduchu a podívala se jí do ocelových očí. „Šikulka,“ pochválila jsem ji a vtiskla jí pusu na čelo. „Ale tahle růžová se k tobě nehodí, miláčku,“ popíchla jsem ji a pobaveně se usmála, když nespokojeně zaprskala. Nakonec jsem ji položila na zem a pohladila po hlavě. Zatímco jsem svůj pohled opět přesunula na cvičící geniny, Kinjiky se mi v klíně stulila do klubíčka a po dobře odvedené práci se rozhodla užít si zasloužený odpočinek.

Shi se nadšeně svalila na zem a nechala se hladit a drbat. Občas po jeho rukou hravě máchla tlapou nebo zuby, ale nikdy tak, aby mu ublížila. Hlasitě vrněla a užívala si, že si s ní zase někdo hraje.
Mezitím jsem otevřela jeden ze svitků a začala si ho číst a studovat. Zatím jsem nezajížděla moc pod povrch, to jsem si nechávala na doma, až budu mít klid. Když jsem prolétla první svitek, podívala jsem se i do druhého, abych alespoň zhruba věděla, o co tam jde.

Podrbala jsem Kinjiki za ušima a poslouchala, jak spokojeně vrní. S úsměvem jsem kočku zvedla do náručí a podívala jsem se na Shi. Uzavřela jsem před ní svou mysl, ale stejně mi do ní pronikaly vlny nadšení ze hry. Přesto jsem z ní cítila jistou zdrženlivost, protože kdyby se poddala svým instinktům, stal by se z ní lovec a Sannymu by se mohlo něco stát. Nakonec si hrát přestali a Shi lítosivě zakňučela.
„Už jsi dokončil své cvičení?” zeptala jsem se po chvíli jeho nicnedělání.

Došla jsem zase do budovy kde se cvičilo. Viděla jsem Ayame jak procvičuje svj tým. Nechtěla jsem jí rušit a šla si sednout opodál na lavičku a se zájmem je sledovala

Už dávno jsem dokončila cvičení. Jelikož paní, která nás měla trénovat byla zabraná do četní svitků, tak jsem se posadila na zem. Můj partner si hrál se zvířetem. Podepřela jsem si hlavu a dívala jsem se na ochranu čelenku. Prsty jsem si pohrávala s látkou.
Vydávala jsem dojem, jako bych vůbec nic nedělala, ale opak byl pravdou. Pozorně jsem si prohlížela místnost, i chování lidí, kteří zde byli a byli v mém týmu. Otcova neustálé přepadávání a naléhaní na ni, v ní zanechaly jisté otisky. Místnost měla už desetkrát přeměřenou a znala každý detail.

Přesunula jsem pohled na Shizuku, když jsem viděla, že sedí na zemi a dívá se na svou čelenku. To mě přimělo zamyslet se, kde mám asi tu svojí...pravděpodobně ji Wilson uklidil někam na poličku a pravidelně ji oprašoval, aby se na ní neusadila příliš velká vrstva prachu, kdybych ji přece jenom někdy chtěla využít. Nikdy jsem ji totiž nenosila a ten, kdo mne neznal, by na mně nenašel ani jinou známku toho, že jsem z Kumo.
Usmála jsem se na Shizuku a lehce jí pokynula rukou, aby ke mně přišla. Pak jsem si všimla Mauren. Zamávala jsem jí a věnovala jí zářivý úsměv.

Všimla jsem si, že se na mě dívá. Pak mi pokynula, abych šla k ní. Čelenku jsem opět položila ke své výbavě, která tvořila luk a toulec šípů. Stoupla jsem si a zamířila jsem k ní. Cestou jsem si upravila cíp šátku, který trčel do strany. Pěkně jsem ho založila, aby netrčel a také plnil svůj úkol.
Přišla jsem k sensace. „Chcete něco?“ zeptala jsem se. Doufala jsem, že mi nezačne dělat přednášku o tom, že když skončím, tak se mám pustit do něčeho dalšího, abych rozvíjela své reflexy.

Když přišla, usmála jsem se na ni. „Původně jsem vás chtěla nechat bojovat proti sobě, abych viděla vaše schopnosti, ale vzhledem k tomu, že jsi dokončila své cvičení dříve, půjdeš k figurínám a budeš trénovat na dálku. Hádám, že nejlépe ti to jde s lukem?“ zeptala jsem se při pohledu na zbraň položenou v rohu.
„A ještě jednu otázku...Svůj element pravděpodobně neznáš, že?“ ujistila jsem se.

„Samozřejmě,“ přisvědčila jsem. Kdyby mi to nešlo na dálku, tak bych si s sebou nebrala luk.
„Element?“ podivila jsem se. „Jo, aha. To víte, že nemám element. Jsem uživatelka kekkei genkaie!“ řekla jsem hrdě. „Jenže nebudu volavka, jako každý z našeho klanu. Jsem trošku na jiný boj.“ Očividně se moc s členy mého klanu nestřetávala. „Oním kekkei genkaiem je Koton,“ dodala jsem na vysvětlenou, když jsem si uvědomila, že jsem to vynechala. Zvedla jsem ruku. Mohla si všimnout, že ji mám z Kotonu. Po chvíli jsem ji vrátila do původního stavu.

„Skvěle. Takže luk odložíš a budeš cvičit s tím, co ti jde nejméně. Nejlépe ještě 'horší' rukou, takže pokud jsi pravačka, budeš házet levou a opačně,“ dořekla jsem zadání úkolu a jemně se usmála, když mi začala prezentovat svoje schopnosti.
„Dobře,“ přikývla jsem. Ještě jsem si neprošla jejich složky, snad proto, že jsem je ještě nedostala do rukou, nebo jsem byla moc líná si pro ně zajít. Byla jsem tedy ráda, že mi to řekla.
„Teď běž trénovat,“ řekla jsem ještě.

„Nebudu bojovat na blízko!“ vyhrkla jsem okamžitě. V očích se mi objevil strach. Trénovat proti panákům je jednoduché, ale odmítala jsem bojovat s někým živým. Ještě jsem se přes to nedokázala přenést. Prostě jsem měla strach a nehodlala jsem ho podporovat. Chtěla jsem ho zahodit za sebe a věnovat se něčemu jinému.
„Omlouvám se,“ omluvila jsem se, „ale odmítám s kýmkoliv bojovat. Můžete si stěžovat, ale nedonutíte mě.“ Bylo mi jedno, jak to vyznělo. To už si měla přebrat sama.

„Zaprvé, neříkala jsem, abys s někým bojovala na blízko, pouze šla na figurínu vrhat kunai, shurikeny, senbony, či čímkoliv jiným, podle toho, co ti jde nejhůř,“ vysvětlila jsem jí klidně a dokonce jsem jí věnovala malý úsměv.
Pak se ale výraz mé tváře změnil. Ztvrdl, kočičí zornice se mi stáhly do úzké čárky a já se pomalu postavila, abych jí viděla zpříma do očí. „Já si nestěžuji, ani nic takového nehodlám dělat. Pokud po tobě budu chtít, abys s někým bojovala, budeš bojovat. Odmítneš za svého soupeře svého týmového partnera, budeš bojovat se mnou. A pokud ti to není jasné, pak bytí Shinobim pravděpodobně není pro tebe. Takže se tě zeptám: Chápeme se?“ řekla jsem ledově a celou tu dobu jsem ji probodávala pohledem svých ledových očích, po předchozí laskavosti ani památky.

„Myslíte si, že když trénuji střelbu lukem, tak neumím házet nože? To jsme se učili na akademii a měla jsem dlouhé dva roky na to, abych házela vším, co mi přišlo pod ruku, takže kdybych měla pouhý kámen, tak se trefím i do pavouka!“ Neuhnula jsem. Byla jsem hodně tvrdohlavá na to, abych se zalekla. „Když si myslíte, že vám to k něčemu bude,“ pokrčila jsem rameny. „Nedonutíte mě k tomu, abych se postavila do čela boje!“ stála jsem si pevně za svým. „A když se vám to nelíbí, tak tu štěkejte na někoho jiného!“

Sladce jsem se usmála. „Dobře. Nejprve půjdeš ven a chytíš pavouka. Pak si najdeš kamínek a přineseš je sem. Pokud po tom tak toužíš, budeš házet kamenem do pavouka,“ řekla jsem a lehce pokrčila rameny.
Pak jsem se znovu vrátila k druhému problému. „Kupodivu, mnoho bojů je spíše ve středu pole, když se první linie rozpchne, nebo je rozdrcena,“ uchechtla jsem se. „Nebudu vytahovat věci jako 'ty jsi student a já učitel'. Ale když po tobě budu něco chtít, uděláš to. Ne, pošlu tě zpátky na akademii. Problém mi to nedělá a ty se vyhneš boji,“ ušklíbla jsem se. „A mimochodem, štěkají psi.“

Vyběhla jsem ven a sebrala jsem tam kamínek. Vrátila jsem se zpátky. Aniž bych se dlouho rozhlížela, hodila jsem kamenem na druhou stranu místnosti. Ozvala se rána a kamínek díky gravitaci upadl na zem. Takhle z dálky to nebylo vidět, ale když se podíváte blíž, byl na stěně flíček krve a z něj trčeli tenoučké nohy. „V pravém rohu je pavučina, na které ten pavouk chytal mouchy,“ oznámila jsem. „Podél stěn je plno prachu, takže by to tu potřebovalo vytřít a u okna je menší prasklinka, kde ten pavouk nakladl vajíčka.“ Pokrčila jsem rameny. „Ještě něco potřebujete?“ zeptala jsem se mile.
Pavouky jsem honila už od malička a dokázala jsem najít každou škvíru, kde se schovávali. Fascinovali mě. Prostě jsem k nim měla vlohy. Když jsem se nudila, tak jsem propátrala celou místnost a všech i těch nejmenších drobností jsem si všímala.
"To máte štěstí. Náš klan výhradně poslouchá jen Raikageho, takže to, že vás poslouchám, je jen moje dobrá vůle." Skončila jsem.

Pozorně jsem sledovala její počínání, od vyběhnutí ven a ž po hození kamínkem. Když mi začala vyjmenovávat detaily v místnosti, spokojeně jsem se usmála. „Ta holka má docela talent,“ poznamenala Shi v mé mysli a z druhé místnosti upírala oči na dívku. „E-hmm...“ přitakal jsem jí neurčitým zvukem.
„Vlastně ano,“ luskla jsem prsty a na figuríně se objevilo několik malých modrých teček, což byly malé lístky irisu. Jakési miniaturní cíle. Mezitím jsem došla ke stěně, kde jsem z výklenku sebrala balíček senbonů určených k tréninku. „Pořád jsi nesplnila trénink u figuríny,“ usmála jsem se na ní a senbony jí podala. „Věřím, že to zvládneš...a ohledně toho poslouchání. Raikage mě určil jako vašeho senseie. To znamená, že je mi úplně jedno, koho poslouchá tvůj klan, ty budeš poslouchat mne, jako bych byla samotný Raikage,“ sladce jsem se na ni usmála.
Kinjiki, kterou jsem svým zvednutím vyštvala z mého klína a která uraženě odběhla pryč, se opět vrátila, s pomocí drápků se mi vyškrábala na rameno a hlasitě zamňoukala, pohled očí v barvě oceli upřený na Shizuku.