Vstup do tunelů

First topic message reminder :


...se nachází na hranici Otogakure.
Vysoká strážní věž, která už dávno není používaná a nikdo o ni nezavadí pohledem, skrývá velmi dobře zabezpečený vstup do tunelů pod Otogakure. V nich žijí všichni členové Akatsuki, v nich se schází, pouze oni v nich nezabloudí a pouze oni vědí, kam se dostanou, když projdou železnou, rozvrzanou bránou věže.

Stál jsem před věží a čekal na svého nového kolegu.

Prišiel som za Neurom a rukou som si prechádzal po bruchu, kde sa zmietal neposedný biely had. To asi nebol dobrý nápad zožrať ho... Je to nepríjemné. Keď sa tam bude takto hemlesiť furt, tak ho nabudúce trocha rozkúšem. Povedal som si zasa pre seba a potom som sa pozrel na Neura. Tak čo, kam si to chcel ísť? A hlavne na čo tam chceš ísť? Spýtal som sa ho a prezeral som si ho od hlavy k päte. Stále mi to prišlo divné... Ja a Uchiha. Možno to bude dobrá kombinácia a možno nie. To sa uvidí. Avšak stále mi tu niečo nesedelo. Zadíval som sa mu do očí - červených očí, ktoré ma celkom zaujali. Takto ma mohol ľahko chytiť do genjutsu. Ale to mi bolo očividne jedno. Asi by si o mne mal niečo vedieť... Ak sa ma budeš pokúšať zabiť... Povedal som a chvíľu som sa odmlčal a vytiahol som moju dýku. Tak si nemysli, že to bude len tak. Povedal som a ukázal som na neho dýkou, pri čom bola špička dýky len pár centimetrov od jeho hrude. Hneď na to som dýku schoval zasa do púzdra a pousmial som sa. Ale som si istý, že ťa niečo také nenapadne. Takže... Povedal som a otočil som sa a čakal som na jeho odpoveď na moju otázku.

Ani mě nebude lehké zabít, upřímně nemám strach ani zemřít. " Řekl jsem s klidným ledovým hlasem " A dokuď mi nedáš záminku tak tě nezabiju, třeba to tak bude i naopak, přeci jen jsme stroje. Rád bych se podíval třeba do Konohy na rámen, a zároveň aji na informace, v Konoze je spousta hloupých lidí, od hokageho a radních až po novorozeňata. Otočil jsem se na něj a neměl jsem sharingan v očích, protože osoba co dá někomu kunai za záda je podle mě slabá.

Chvíli jsem jen tak postával na místě a čekal na odpověď, dokud jsem necítil její objetí. trochu jsem se pootočil a prohlédl si jí. Je zajímavá...Pomyslel jsem a vylétl do vzduchu. ''Doufám že to v Suně znáš'',řekl jsem zamyšleně a z ničeho nic prudce vylétl směr Suna. (přesun oba)

Otočil som sa k nemu a jemne som ho päsťou udrel do hrude a potom som sa zasmial. Keď už hovoríš o sprostých ľuďoch v Konohe... nehovoril si, že si tiež z Konohy? Podpichol som ho a zasmial som sa. Ale to je jedno, mne je úplne jedno kam pôjdeme, takže ma jednoducho veď... Nezostáva mi nič viac ako ti veriť. Povedal som, aj keď bolo vidieť, že som mu neveril takmer vôbec, ale čo, predsa len ho ani nepoznám a vedel som, akú majú Uchihovia povahu. Tak teda... poďme. Povedal som a čakal som, či pôjde, alebo nie.

Dobře jdeme.
(přesun)

Začal som si pískať a zvuk sa rozliehal po tuneloch a pomaly som šiel za Neurom. Potom som stíchol, plášť som si dal dole a zaviazal som si ho okolo pásu tak, aby nebol vidieť ani jeden mráčik a aby vypadal ako obyčajný plášť. Potom som odišiel preč.
(presun)

Ještě chvíli jsem trávila v naší podzemní zahradě a pozorovala rostliny, které v ní přežívaly. Vždycky mi připadaly jako malý zázrak. Jak dokáží přežít v takovém šeru? A jak jsem já dokázala jako malé děvčátko tak dlouho přežít v tak nebezpečném světě? Sukomi, nebude trvat dlouho a všechno bude jinak. Definitivně tento svět změním. Je čas začít psát nové dějiny. Vkročila jsem do tunelů a za chvíli byla u vstupu. Před tunely už čekal můj týmový kolega. Nebyla jsem si jistá, jestli má něco v plánu, nebo ne. Pohladila jsem hada, který se mi usadil v rukávu a vykročila na denní světlo.

Svému kolegovi jsem věnovala snad lhostejný, snad utrápený pohled.
"Mám v plánu nedostat se do problémů, dokud nepřijde čas." pravila jsem. Zadívala jsem se k obloze, jako kdyby tam bylo něco opravdu zajímavého, nebo snad odpovědi na mé otázky, které nikdo jiný neznal.
"Možná půjdu obhlédnout některou z vesnic. Nezáleží mi na tom, kterou." pravila jsem a zvolna pokračovala v cestě. Jestli se můj týmový kolega rozhodne přidat, nebo ne, jsem nechala čistě na něm.

"Pocházím z Amegakure, moje jutsu jsi už viděl, netřeba vysvětlovat více." odvětila jsem. Hádám že mu došlo, jakým stylem asi tak bojuji. V podstatě bychom si my dva neměli překážet. Nepotřebovala jsem, abychom se nějak více poznávali. Jsme jenom kolegové.
"Ale ty jsi nějaký hovorný. Máš důvod k radosti?" ta otázka možná vyzněla divně, ale pro mě měla význam. O Suně jsem se nevyjadřovala. Bylo mi fuk kterou vesnici budu špehovat jako první, místo toho jsem vykročila požadovaným směrem.

"Každý se tak narodil, že neměl důvod ke smutku. A dokud ten důvod nenajde, nemá vůli změnit náš svět. Což je špatně." odvětila jsem. Ale aby se můj sen naplnil, musí to stejné co já pocítit opravdu každý.
"Není kam spěchat. Ale pokud si chceš opravdu pospíšit, nebudu na obtíž."



V tom samém okamžiku se mé tělo začalo měnit. Máchla jsem křídly a svého společníka nechala kdesi za sebou.