Nemocnice v Mesačnej

First topic message reminder :

Tsukigakure Nemocnice, zde se léčí všichni zranění.

"dobre teda pod zomnou do kancelarie"(presun)

zvedl jsem se a šel jsem za ním... "Smortne,co to deláš?" řekl mi hlas v hlavě... ale já ho ignoroval...

(přesun kanelář...)

PRišli sme do nemocnice Raikageho som dal doktorom do opateri a šiel som s NAgatom do ubytovne.
(presun)

Isiel som s nim.
(presun)

Přistál jsem u nemocnice.
Rin můžeme. řekl jsem a podal jí ruku aby nespadla.

"Arigato." pousmála jsem se, když mi pomohl dolů.
Měla jsem pocit, že už bych to sama nezvládla.

Zamířila jsem dovnitř a do Raikageho pokoje.
Zatímco jsem převzala od sestřičky obvazy a pustila se do pořádného ošetření za vhodných nemocničních podmínek, otočila jsem se na Tendashiho.
"Netušila jsem, že máš sharringan, ale na Nawakiho se kvůli tomu nezlob. Přejde ho to." Snad... Ve skutečnosti jsem tomu sama nevěřila.
"Můžu se na něco zeptat?"

Ano? zeptal jsem se.

"Tvoje podstata chakry je oheň?" zatvářila jsem se jako andílek.

Ano mam oheň a vodu. řekl jsem.

Věnovala jsem mu nejzářivější úsměv, jaký se mi povedl.
"Nenaučil bys mě něco s ohněm?"

Rozzářili se mi oči.
"Arigato." pousmála jsem se.

"A Nawaki..." na chvíli jsem se odmlčela a přemýšlela.
"Uchihů je už málo, ale všichni mají svojí hrdost a hrdí jsou právě na svoje jedinečné oči. Nemyslím, že by jiný Uchiha reagoval jinak. Prostě nemají rádi lidi, kteří sharringan mají, ale nenarodili se s ním." pokrčila jsem rameny.
"Ale to je jen můj odhad."

Chápu musim tu být a hlídat raikageho.Tenhle pták tě doveze k pokoji až tam budeš tak zmizí.. řeknu

"Já jsem to neřekla?" zatvářila jsem se překvapeně.
"Ani mě nenapadne se odtud hnout."

Usmál jsem se a pak jsem byl hrozně smutný začali mi kapat i slzy.

"Huh...?" zatvářila jsem se nechápavě.
Obvaz jsem zavázala jen na rychlo a trochu nedbale a pak přešla k Tendashimu.
Otevřela jsem ústa, abych něco řekla, ale pak jsem nějak nevěděla co.
"V pořádku?" dostala jsem ze sebe nakonec.

Ano promiň. řekl jsem a dal si ruce na oči aby neviděla,že pomalu břečim.

"To vidím."šeptla jsem. Položila jsem mu ruku na rameno v uklidňujícím gestu a donutila ho, aby se posadil na postel vedle mě.
"Řekla jsem něco...?"

Pokusila jsem se o úsměv.
"Nemusíš se omlouvat."

Vstala jsem a otevřela okno tak, jak jsem byla zvyklá to dělat v Raikageho kanceláři.
S kočičí ladností jsem se odrazila a posadila se na parapet.
V tom, co zbylo z mé tašky jsem začala hledat hřeben.
Kdepak, kunoichi jsem, ale bez hřebenu nikam nejdu.
"Doufám, že nevadí..." pousmála jsem se.
"Moje vlasy už vypadají příšerně a to nesnesu."

Přejela jsem hřebenem po rudých vlasech a sykla.
Ksó, takhle zacuchané...
Když na mě mluvil, otočila jsem se k němu a kývla.
"Tohle je asi pro každého bolestné. Mě spojenectví s Akatsuki, když jsem se o něm dozvěděla, připadalo jako zrada vesnice, ale nakonec jsem tu spokojená jen..." sklopila jsem pohled.

"Dnes, když si Raikage-sama přede mnou sám vyříznul Byakuugan. To jsem se cítila jako kdyby... Jako kdybych na jeho místě byla já, jestli mne chápeš. Proti těm, kvůli kterým to bylo bych teď použila jakoukoli zbraň."

Přikývla jsem.
"Stát se silnějším je důležité pro každého. Týká se to i přežití."
Danzou nám dnes slíbil, že se setkáme na bitevním poli. Jeho hlas v mé hlavě... Je jediným člověkem, ze kterého mám opravdu strach.

Začala jsem se třást.
Chtěl po mě, abych jim ublížila... Ten pocit...

Jdu hlídat Raikageho tak ahoj. řeknu a jdu si sednout na lavičku.Hele a pokud dovolíš musim poslat jedno psaní.