Ulice

Písek zmizel a já hleděla na trosky zničené vesnice.
Doufám, že jsou všichni v pořádku a že jsem to stihla před výbuchem. Dobrá práce všichni..
S úsměvem na rtech jsem stála na písku vysoko nad pozůstatky budov a hleděla na okolí. Pak jsem dala pokyn kugutsu butai, i Daikimu a společně jsme se vydali před bránu vesnice k ostatním divizím.
Tady už toho totiž moc nezmůžeme..
(Přesun)

letel jsem na C2 drakovi k Midotsukimu
(presun)

Jak rozkošné...
Yuniiku s obvázanou tlapkou šla vedle mne.
"Vskutku rozkošné..." zopakovala jsem nahlas a ušklíbla jsem se.
"No, asi jsme prohráli." mluvila jsem napůl k ní, napůl k sobě, ruku jsem měla položenou v její srsti a nepřítomně jsem ji hladila.
Zbyly tu z toho jen trosky... Asi je čas zmizet a být rádi, že jsme to přežili..
Vydala jsem se neurčitým směrem.

(Přesun)

Prechádzal som sa po Tsuki a pozeral som na tú spúšť okolo seba. Čo mohlo spraviť niečo také? Spýtam sa sám seba a pokračoval som ďalej.

Tak tohle je ulice. Velice zajímavá. ,Řekla' Shi, posadila se a olízla si tlapku.

Rozhlédl jsem se kolem a povzdechl si.
Možná, že je to pěkné ulice,
jenže jsou tu všude jenom samé měsíce.
Začal jsem hledat, alespoň nějaký jiný znak.

No jestli to není tím, že jsi v měsíční vesnici. Zakroutila hlavou a rozeběhla se ulicí.

Po chvíli jsem to vzdal, sedl jsem si na lavičku a vytáhl jsem prázdný svitek.
Když tu teď nic není,
něco vytvořím v okamžení, zamračil jsem se nj svitek a začal přemýšlet.

Aha...No fajn. A nemohl bys tvořit u jídla? Mám hlad. Chytla ho zuby za rukáv a začaa ho táhnout k rámenu.

Vytrhla mě z myšlenek a já byl překvapený tak moc, že jsem dokonce zapoměl rýmy.
J-jasně.
Vstoupil jsem s ní do rámenu a podíval se na obsluhu a ukázal jsem na Shi.
Dejte jí to, co si obvykle dává,
snad potom bude ráda.
Sám jsem si sedl a zahleděl se na svitek.

Proboha dějte mu rámen, snad potom zmlkne. Povzdechla si a předníma packama se opřela o pult.

Když přede mě položili rámen jen jsem ho odsunul rukou vedle. Po chvíli zírání na prázdný papír jsem nadšeně vykřikl.
Mám to! a málem jsem převrhl rukou rámen.

Tygřici z tváře zmizí imaginární úsměv, který měla z radosti z čerstvého masa. Víš, to je jídlo. A to se normálně jí. Naklonila hlavu na stranu.

Jasně, jasně, odkýval jsem jí to.
Pak jsem se nadšeně usmál. Byl jsem tak unešený, že jsem ani nerýmoval.
Ještě to bude chtít trochu poladit, ale... přisunul jsem k sobě svitek blíž. Prsty mi začali modře svítit, jak jsem do nich hromadil čakru.

Bože, to je šílenec. Hodila do sebe poslední kousek masa, zatím co on se svého jídla ani nedotkl.

Začal jsem jezdit prsty po papíře neskutečnou rychlostí. Za pár vteřin jsem měl pečeť hotovou.
Tamtadadá, spokojeně jsem jí ukázal pečeť.

Nádhera. Poznamenala s nádechem ironie. Už to sníš?

Pokýval jsem hlavou a přisunul si rámen blíž. Zatím co jsem jedl jsem si prohlížel pečeť.
Mělo by to fungovat. Hned zítra to vyzkouším.

Na co to vůbec je? Poprvé projevila nějaký větší zájem.

Zářivě jsem se usmál.
To je jednoduché, tahle pečeť prostě přes den nasbírá světlo a pak, když je tma ho uvolňuje v podobě svitu měsíce za úplňku. Dá se to použít místo lampy.
Byl to docela dlouhý proslov a já jsmem vůbec nerýmoval. To se může stát snad jen, když se bavím o pečetích.

Brázdil som ulicami a pozoroval okolie ako sa to tu zmenilo.

Hmm...Takhle je to lepší, konečně tě jde poslouchat. Vzpomenula jeho ne-rýmování a dál se na něj upřeně dívala.

Podíval jsem se na ní.
V rýmech nehovořím
jen když bojuji, či tvořím, pousmál jsem se.

Prešiel som celú ulicu a na konci som zbadal Ayame a nejakeho chalana.
"Zdravím"
Unudene som povedal.

Je to tady zase. Povzdechla si. Pak se vyzkoušet na něj jeho vlastní styl.
Jestli nepřestaneš v rýmech hovořit,
Budu nucena tě bohužel znetvořit.
Nebo možná zabít,
Nevím, co se mi bude více líbit.
Vycenila své velké zuby, jakoby ho vyzívala k rýmovacímu ,battlu'.