Tsuina rezidence^^

"Ja sa chcem stáť silným aby som mohol do budúcna ochrániť osobu mne drahú"... sklonil hlavu a povedal to tichšie "Nedokázal som ochrániť Raikage-sama..."

"To nedokázal nikdo z vás." řekla jsem ostře. "Kolik ti je?"

"A preto sa chcem stať silnejším" zdvihol hlavu a ako keby ju preklial svojimi mačacími očami a povedal "Mne je 17 no bol by som vám užitočný vďaka mojím schopnostiam"

zadívala jsem se mu do očí měl je stejné jako já též zůžené panenky

"Jaké máš schopnosti?"

Pousmial sa vyhrnul si rukáv a dal pred seba dlaň o malú chvíľku mi z dlane vyšla kosť a pozrel na ňu

to mě docela překvapilo al ejeho schopnost se mi líbila

"Proč zrovna já?"

"Naša Raikage bola silná shinobi a ak ju niekto dokázal poraziť musí mať neuveriteľnú silu" a stiahol si kosť do ruky a pustil rukáv

"Tak dúfal som že moja schopnosť sa vám bude hodiť..."

Schoulená v klubíčku jsem pomalu otevřela oči. Cítila jsem, jak mnou prochází obrovské množství síly. Mírně jsem nadzvedla hlavu a poté se chtěla postavit úplně. Tím jsem však kýblíček doslova roztrhala. Hned pak zmizel. Sklonila jsem hlavu, čímž mi prameny vlasů spadly do obličeje a do očí mi vidět nebylo. Ušklíbla jsem se. Kůži jsem měla bledou, jako sníh. A ze zad mi začala růst černá křídla.

"Hodíš se to nezastírám ale se mnou to neude procházka růžovým sadem." upozornila jsem ho

"To som očakával a všetko od vás bez namietania príjmem..." zasmial sa "No to zas nemám na mysli že vám budem robiť čajíček..proste robiť mi sluhu až na to sa neponížim..." dvihol ruku a dal ju pred seba, a zovrel päsť Stanem sa silnejším určite....no musím pre to niečo obetovať

"Hai..."vyskočil som na draka bez slova a nechal sa niesť do sídla...
(presun)

Cítila jsem to! Ohromné množství chakry, tak velké... usmála jsem se jako vrah. Vstala jsem a došla dolů do sklepa. Prohlížela jsem si její tělo, tu změnu, vnímala tu sílu, energii... netečně jsme zatleskala. "Bravo Mizukage-sama... přežila jste... můj dar vám sluší!" usmála jsem se mile.

klon se rozpadl na kousky krystalu

Upřela jsem na ni oči barvy chrpy. Až psychopaticky jsem se usmála.
,,Arigatou." poděkovala jsem jí za pochvalu a mávla křídlami, čímž Tsukiko ovanul slabý vánek. ,,A abych pravdu řekla, cítím se dobře." rozšířila jsem úsměv. Opravdu? Tak proč cítím, že ve mně něco umřelo?!

Tá sila.. ona je.. neuveriteľná.. pomyslela som si, pomaly som sa postavila a intenzita chakry okolo mňa kýblik roztrhala.Vystrela som sa po čom som pootvorila oči a pohľad som uprela na už prebudenú Himi, vyzerala dobre, aspoň som si to myslela.. tak silne, temne, ako iný človek. Na sebe som mala tiež isté zmeny, už len moje oči ktoré zväčša naberali svetlo modrú farbu boli teraz doslova zlaté a odrážal sa v nich inštinkt zabijaka. Moja pokožka bola tmavo fialová, no bez nejakých väčších zmien, pocítila som že mi na chrbte narástli dve nové vecičky, boli to kožené krídla ktorých kostra bola taká pevná že sa dokázala presekávať aj dosť nepríjemnými materiálmi, aspoň mi to tak prišlo. Vlasy zmenili farbu, z blond na matnú modrú. Pozorne som si premerala celú miestnosť a žasla som nad tou silou.

Já i PiliKka jsme se ohlásili v rezidenci, i když Tsukiko, nebyla poblíž a hned nato vyrazili na cestu. Napřed..
(Přesun)

"Výborně!!" zatleskala jsme znovu. "Překvapili jste mě obě.. popravdě... dávala jsme vám tak 40% šanci na přežití!" usmála jsem se mírumilovaně. "Ale dost řečí." Podala jsem jim každé papír. "To jsou instrukce. Za pět minut vyrážíme, připravte se. A jetše něco... Mizukage, měla byste jít za tím mužem... váš dárek vyšel..." zamumlalal jsem a zmizela nahoře.

Překvapeně jsem si prohlédla Lizzy, byla jsem ráda, že přežila. Poté jsem přikývla a už s předem staženým žaludkem se vydala za Daiem. Vháněly se mi slzy do očí, ale musela jsem to vydržet ještě chvíli.
Na dveře jsem neklepala, prostě jsem vešla a všimla si Daie na zemi. Byl v koncích. Poklekla jsem si k němu ve své nové podobě a prstem mu zvedla hlavu a dívala se do jeho prázdných očí. Lekla jsem se, opravdu!
,,Co se stalo?" pohladila jsem ho rozklepanými prsty po tváři.

"Niji... ona... ona... už.. já... nešlo,.. nemohl... nešlo to..." nenacházel jsem slova. Už jsem nebrečel, už jsem necítil vůbec nic. Já ani nevnímall fakt, že žena o kterou jsem se tak moc bál přežila! Já viděla jen ten dětský obličejí, sladká... spí. Byl jsem jako tělo, které někdo naučil mluvit, chodit, dýchal ale nenaučil ho myslet a cítit...

Když jsem viděla některé členy mise z domu odcházet, rozešla jsem se i já. Už to začalo...Bylo mi potěšením tu strávit čas...Díky tobě, Kisuke, jsem si uvědomila, co pro mě rodiče znamenali, arigatou. Tohle je pro vás, okaasan, otousan.. (Přesun)

S kamenným výrazm ve tváři a cynickým úsměvem na rtech jsem se procházel budovou. Mělo se každou chvíli vyrazit, ale jak já jsem pochopil, já s nimi jít neměl. Ne, s těmi dvěmi.
Ku**a drát!
Nakopl jsem to nejblizší, co bylo po ruce a to se rozsypalo na několik drobných kousků. Nechtěl jsem nechat kámošky ve štychu, ale nic jsem proti tomu nezmohl. Jen jsem tam stál, opřenej o ze´d a nemyslel už radši na nic.

Len som prikývla, bez nejakých zbytočných rečí. Zobrala som do rúk inštrukcie a kyslo som sa usmiala po ich prečítaní. Ak to prežijem tak zničím.. všetko. .celý svet.. všetky dediny bez výnimky ! pomyslela som si pri čom som sa musela tak zákerne uchechtnúť. Som zvedavá ako si zosilnela.. šepla som skôr pre seba, po čom som sa vydala pred sídlo Tsukiko, čakala som na odchod. Nakoniec som sa vydala na cestu.. (presun)