Diamantové skály

First topic message reminder :

sídlí zde armáda klanu Kana jejich počet (1 000 členů)
skály potlačují chakru všech
ve skalách je menší sídlo skály ho obklopují dokola není možní se tam dostat a nikdo neví kde skály přesně leží
jsou zde ukryty ty nejtajnější spisy

"Jsi dost mimo cestu, nevím jak se ti to podařilo." vedu ho ze skal a už se nám před očima zjevují střechy sídla

Šel jsem za ní a byl napjatý.

došli jsme do sídla zamířili jsem do kuchyně někdo tam však nebyl tak jsem začala hledat ve skříňce našla jsempůlku čokolády tu půlku jsem zlomila zase na půl a jednu dala Rukimu

Pfffff to je tak čtvrt čokolády možná ani to ne řekla si že můžu celou.

"To jsem neřekla ty kecko." vzala jsem ho pod pažemi a vyzvedla na linku "je pravda že má čokoláda plno energie ale kazí zuby takže v míře zlato."

Stejnak mi jednou vypadnout tak co?Teďka bych teoreticky mohl kolik chcu.

"To jistě, ale jde mi o tvé zdraví." usměju se

To je dobrý nastavil jsem ruku aby mi dala další kousíček.

uloupla jseem mu jeden čtvereček

Wau čtvereček to tu budu tancovat salsu."Řekl jsem ironickým hlasem a snědl čokoládu.

Po snězení čokolády jsem si chtěl projít budovu a proto jsem vyšel schody.

Vyšla jsem ze dveří a tiše je zavřela. Vydala jsem se chodbou, měla jsem chuť na dobře vylouhovaný indický čaj na zlepšení nálady. Tohle období dobívání mě docela unavovalo. Očima jsem zabloudila na konec chodby, kde stálo modrovlasé dítě, které...
"Neuro?" vypadlo ze mě dříve, než jsem stačila udržet překvapení v době. Nevěřila jsem, jak by přede mnou mohl stát zrovna on, natož maximálně sedmiletý?!
Copak? Problém?
Vzpamatovala jsem se a nabrala znovu ztracenou rovnováhu.
Ne...

Otočil jsem se na dívku,která stála v pozadí a lekl se v očích se mi zjevil sharingan."Kdo si?"

Dívala jsem se na dítě tolik podobné Neurovi. To přece nemohla být náhoda!
Jemně jsem se pousmála. "Jmenuji se Tsukiko... kdo jsi ty?!" naklonila jsem hlavu na stranu, stále se stejným úsměvem a zastrčila si pramen vlasů za ucho.
Jsi nechutně příjemná!
Mlč, na nic jsem se neptala!

Tsukiko?!Za vámi jsem chtěl jít!Mé jméno je Ruki těší mě!"Jemně jsem se pousmál a nastavil ruku.

Trochu jsem se přikrčila, abych byla na jeho výšce a stiskla mu ruku. "Těší mě... jak ti mohu pomoci? A kde jsi se tu vůbec vzal?" přimhouřila jsem oči a sledovala každý jeho pohyb.

No přenesli mě semka a teď tu nějak trčím s Reinou a trénuju jo a hledal jsem tě kvůli informacím prý si byla s tátou v týmu.Chtěl bych něco o něm vědět a chtěl jít za Hokagem jenže Reina mě tam nechce pustit.

Pousmála jsem se.
Typická dětská nesrozumitelnost. Všechno musí vědět hned!
"Hai, to je pravda... pokud jsi ovšem synem Neura Uchihy... a pokud jde o Hokageho, Reinu zcela chápu, ovšem zajímá mě důvod, proč bys ty potřeboval jít za Hokagem...?" znovu jsem se narovnala a dívala se do jeho tváře.

No protože chci vědět něco o tátovi byl to jeho nejlepší přítel to mi říkal aji sám.A bohužel o něm toho moc nevím ani kde teď je.Řekla bys mi něco prosím?A můžu ti/vám tikat?

Maličko jsem se zahyhňala. "Hai hai... jsem Tsukiko, prostě Tsukiko... jsem vlastně skoro tvoje teta!" zasmála jsem se. "Pokud jde o tvého otce.. dlouho jsem ho neviděla... chtěla jsem se s ním sejít, promluvit si, zavzpomínat, ale nepovedlo se mi ho najít..." zahleděla jsem se mu do očí.

Jo dobře teto Tsu?Hm další kdo o něm nic neví tohle mě fakt nebaví.Nešla by si tam nějak semnou do Konohy?Jestli si byla jeho kamarádka a týmová parťačka tak musíš být dost silný asi že?

"V Konoze jsem nebyla několik let... těžko říct, zda je v tomto čase moudré navštěvovat zrovna Listovou..." pousmála jsem se mile.

Ach jo... a mohla bys mi něco o něm říct když tu tak jsme?Nemám co dělat.

Naklonila jsem se nad něj a pozorně si prohlédla jeho tvář. "Když mu bylo asi tobě, dostala jsem se s ním do týmu..." pozorovala jsem jeho očekáváním nadšené tváře. "Byl jako ty... tvoje velká kopie... stejné vlasy, oči, rysy, postoj..." pousmála jsem se. "Roztomilý kluk, jako ty!" zasmála jsem se. "Vždycky byl nadanější a silnější než já, to oni s Assasinem oba... chránili mě a pomáhali mi... tvůj otec byl zvláštní, na jednu stranu oddaný nám, přátelům a na druhou stranu chladný a odměřený... nikdy jsem se v něm nenaučila číst." na chvíli jsem se odmlčela. "Těsně před tím, než jsem odešla se začal měnit... byl uzavřený do sebe, moc tajemný na toho bývalého kluka, kterého jsem znala... po mém odchodu jsem slyšela, že se stal nukeninem, ale co bylo dál už nevím... potom jsi zřejmě musel přijít ty..." pousmála jsem se na něj.

Heh pohledem jsem žasl co říkala.Já že jsem jako táta?"V očích se mi objevil radostný pohled,avšak nekříčel jsem žádné jupí jsem jsem byl rád uvnitř těla a chytl se za srdce."A co používal za techniky?Měl nějaké speciální?"