First topic message reminder :

podíval jsem se na ní a usmál se "nic si z toho nedělej Himi-chan ... tvůj život je to hlavní o co tu jde, naše životu jsou tu od toho aby ten tvůj byl v pořádku"

(Presun)

Skočila som do stredu jazera, pozrela som sa smerom k dedine a povedala som nahlas. "...Suiton: Mizu ni geto..." okolo mňa sa vytvorila brána a zapečatila ma. Potom som pomaly klesala na dno jazera. Chytila som sa okolo krku a pustila som do seba blesky, odpadla som. Bránu držal Sakana-sama, pokiaľ som zapečatená v bráne nestarnem. Možno sa prebudím keď ma budú potrebovať.(Yuuki je zapečatená, odpečatiť sa môže LEN ONA SAMA!)

přišel jsem k jezeru a spustil jsem "Neruro !!!!!!????...jsi tady Neuro !?!?"

Voda ma vyhodila vonku, dopadla som na tvrdú hladinu jazera. Kameň začínal žiariť, znamenalo to že som ho už plne ovládla. Pomocou Shunshinu som zrýchlila svoje kroky, vytratila som sa do svojho sídla. (Presun)

Na trénink jsem si zvolila jezero Kiri. Nejprve jsem si ale jen sedla ke stromu, opřela se a dívala se před sebe.

Když jsem cítila dřevěné nohy, postavila jsem se. Protáhla jsem se jako kočka a dala jsem do se trénování. Vytáhla jsem svitek, který nosím už delší dobu u sebe. Kousla jsem se do prstu a svým podpisem vlastní krví jsem ztvrdila smlouvu s tvorem, jehož se chystám vyvolat. Poskládala jsem další pečetě a značky ze svitku se mi rozlezly po paži, kde se zakotvily. Vypadalo to jako tetování. Tak a jde se na věc.. Použila jsem krev, která ještě nezaschla a složila pečetě.
,,Kuchiyose no jutsu!" objevila se mlha a když se pomalu ztrácela, přede mnou ležela mušlička. Objevila se mi kapka do hlavy. Tak znovu.. Znovu krev a pečetě.
,,Kuchiyose no Jutsu!" mlha a přede mnou byla menší škeble. Zamračila jsem se. No táák... Zkusila jsem to do třetice.
,,Kuchiyose no Jutsu!" a přede mnou ležela škeble o trochu větší než ta minulá.
,,Kyaaaaaaah!" ozvalo se můj táhlý zoufalý výkřik. Pokračovala jsem dál.

Asi po hodině a půl jsem mi docházela čakra. Není to zrovna jednoduché, jak mi to vždy přišlo. Hlavně jsem musela kontrolovat prokletou pečeť, aby se neprobudila, o to to bylo horší. Zadýchaně jsem se opřela o stůl a koukala na všechny ty mořské potvory, které jsem vyvolala. Jedna z nich dokonce mluvila a že byla ukecaná! Nechala jsem je zmizet a pomalým krokem jsem se vydala domů.

Jako ve snách jsem se dostala k jezeru. Utřela jsem si slzy, které jsem prostě nemohla zastavit. Na nic jsem nečekala, kousla jsem se do prstu, poskládala pečetě a pokusila se vyvolat tu kreaturu. Bohužel to zase byla škeble, ta mluvící.
Už zase? Proč mě voláš?
Nakrčila jsem obočí. ,,Tebe jsem taky zavolat nechtěla, víš!"
Tak se nerozčiluj. A proč řveš?
Tak teď jsem se rozčílila pořádně. ,,A co je tobě do toho! Jsi tu omylem, tak buď alespoň ticho!"
Jen jsem se zeptal, nemusíš se čílit. A škeble zklapla. Mohla jsem tedy v tréninku pokračovat dál. Umanula jsem si, že nepřestanu, dokud nevyčerpám veškerou svou čakru do posledního zbytečku.

Vrany sa tu poskladali moje telo

"Ach tu som dlho nebol...musím nájst všetkých Uchihov"

Zadýchaně jsem se na chvilku zastavila. Byla tu hromada škeblí různých velikostí, ale tu, co jsem potřebovala, nikde nebyla. Ke všemu mě z nich bolela hlava, některé jsou fakt upovídané.
,,Zklapněte laskvě, než vás předhodím šéfkuchaři!" zaječela jsem. Škeble, sice s remcáním, ale poslechly. Setřela jsem si pot čela a urovnala pramínky vlasů. Už jsem nebrečela, snažila jsem se fyzicky vybít a že se mi to dařilo, o tom není pochyb. Byla jsem unavená, ale nehodlala jsem přestat. Jenže jsem si všimla jedné osoby, která stála poblíž. Nawaki, co ten tu dělá, když je hledaný?

Zdialky mi bolo vidiet červené oči.
"Cítim Uchihu..."
ZAčal som sa smiat

Co to s ním je? Takhle se nechoval! Vydala jsem se k němu. Trochu jsem zavrávorala, docházela mi čakra, ale přeci jen jsem to zvládla
,,Nawaki? Co tu děláš?" zeptala jsem se ho zadýchaně.
Dej si na něj pozor, nezdá se mi!
Bůh ví, jestli ti nechce něco udělat!
,,Ticho bude, nebo splním to, co jsem vám řekla!" zakřičela jsem na škeble a ty přestaly.

"Ale len tak sa prechádzam a potrebujem si niečo vibavit..ako vidím silno trenuješ to je dobre"
Jedna vrana mi vyletela z chrbta a začala lietat po okoli

,,Jen tak se procházíš? Proč jsi se tedy objevil tady a neprošel jsi bránou?...Kdybych se tam šla zeptat, určitě mi potvrdí mou domněnku.." nadvezdla jsem obočí a opřela se o strom, abych se vydýchala. Výborně...Vážně mi zbývá poslední troška čakry.. ,,A zařídit? Co zařídit?" nakrčila jsem obočí.

"Počul som že v Kiri je jeden Uchiha a potrebujem s aho niečo opítat"

Hledá Neura?
,,Nevím, jestli tu ještě je.." odlepila jsem se od stromu.

"Nie cítim ho tu je blízko"

Povzdychla jsem si. Moc jsem to ale neřešila. Přestože Neuro ztratil paměť, tak je silný. Jsem si jistá, že se mu ubrání..Podlamovaly se mi kolena, jenže potřebuji znovu trénovat, ale Nawaki...Poodešla jsem zase ke škeblím a pokračovala jsem i za cenu zhroucení.

Vitiahol som katanu a v nej sa ukázal obraz draka.
Drak:Kedy ho už konečne najdeš
"Už som blízko už to budem mat neboj sa....Musel som kvoli tebe odíst aj z Konohy čo som nechcel!...teraz musím zabit jedného Uchihu"
Vzdychol som si

,,Kuchiyose no Jutsu!" vykřikla jsem a zadoufala....
Oi..zdravím, chtěla jsi něco?
,,Kyaah!" rozčílila jsem se a uhodila do stromu, který následně zmrznul. Padla jsem na kolena. To byl můj poslední pokus, už nemůžu..

procházel jsem lesíky kolem jezera "tak tady asi neuro není"

Doběhl jsem k jezeru. Už z dálky jsem jí viděl. Rozzářil se mi na rtech úsměv. "Himi!" zvolal jsem nadšeně a doběhl až k ní.

Zvedla jsem k němu pohled. Srdíčko mi poskočilo. Měla jsem radost, že ho vidím, jen..Unaveně jsem se pousmála.
To je zase kdo?
Zamračila jsem se. ,,Ty!" ukázala jsem na škebli. ,,Ty jdeš do omáčky jako první!"

Pozvedl jsem obočí. Že bych tu trávu kouřil nakonec já?! "Ehmmm... hledal jsme tě doma, ale Daisuke říkal, že jsi tady.. byl nějakej divnej, asi má holku či co!" zamyšleně jsem si promnul bradu.

Zapřela jsem se o zledovatělý strom a vyškrábala jsem se na nohy. Všechno mě bolelo, neměla jsem žádnou čakru.
,,Nemá holku...Jen..." zavřela jsem oči, protože se mi do nich dostávaly slzy. Poté jsem je otevřela. ,,Jen je do jedné zamilovaný...Asi ti došlo kdo to je.." slzy se mi spustily naplno. ,,Jsem nehorázně pitomá...Nic mě neomlouvá a ani v to nečekám..jen...jsem chtěla být upřímná..." polkla jsem.
,,Zvrtla se konverzace mezi námi...Políbili jsme se..Bylo to odvážnější..." podlomila se mi kolena a já si násilně musela kleknout. Zvedla jsem k němu ubrečený, zničený pohled. ,,Propadla jsem tomu. Nechci tě prosit od odpuštění, protože...bys to asi stejně nevzal...Byla to ,,nehoda" " vrtěla jsem vehementně hlavou. Byla jsem zoufalá, víc k tomu říct nešlo. Upřela jsem na něj oči.
,,Miluji tě, Daii." vyznala jsem se. A myslela jsem to vážně, přestože jsem věděla, že mi to neuvěří, ale musela jsem to říct. Sklopila jsem oči a brečela. Čekala jsem na jeho reakci.

Úsměv z tváře se mi ztratil. Dlouho jsem stál a mlčky se snažil vstřebat, co mi řekla. Přece to co řekla... to co jsme slyšel... to přece nebyla pravda... nemohla být! Nerozuměl jsem tomu, nechtěl jsem tomu rozumět. Díval jsem se na ni. Část mě křičela, ať jdu k ní, objemu jí a řeknu, že je všechno dobrý... jenže ta druhá byla, reálnější byla pošlapaná, zklamaná, ponížená a zlomená. Proč jsme se sakra cítil tak odporně..? "Proč...?" bylo jedné, co mi v té chvíli znělo v hlavě. "Řekni mi pravdu... proč? Proč s ním?" díval jsem se na ní chladným pohledem, v hlavě mi hučelo, nedokázal jsme myslet, ani nic dělat, jen se na ní dívat s pocitem neuvěřitelné křivdy a prázdnoty.