Slepá ulička

First topic message reminder :

Slepá ulička je valstne len názov pre prapodivnú ulićku, ktorá nevedie absolútne nikam. Na jej konci nie je nič no pozorný pozorovateľ by si dokázal všimnúť kanalizácie, ktorá nie je tak úplne kanalizáciou. Daný otvor prikritý kovovým viekom vedie do menšej chodbičky v podzemí, ktorá je zakončená ťaźkými kovovými dvermi.. a tam sa to nachádza.. snáď najbizardnejśia miestnosť v Kagetsu no sato. Na prvý pohľad úplne normálna no v strede miestnosti je veľké drevené X s jasne viditeľnými pútami na kotníky a ruky. Po bokoch nepríjemne vyzerajúce nástroje a ak by ste túto miestnosť dali nejakému mučiarovi.. asi by ste mu splnili jeho detský sen.. v tomto ohľade tu bolo všetko. Nechýba tu dokonca ani posteľ či "odpadová rúra na mŕtvoli".. posteľ je vlastne len trocha väčšie letisko no to sa tiež nachádza v inej miestnosti, ktorá je však asi len 3x3 metre veľká.

Pousmála jsem se a znovu prsty zmapovala jeho kůži. Zastavila jsem se až na jeho tepně, chvíli jsem si nechala pod prsty bít jeho srdce. Trochu mě to překvapilo.. on má srdce!
No nakonec jsem zvedla jeho ruku a i na tí jsem nahmatala pulz. To místo jsem nejdřív olízla, než mi narostli velké zoubky a já mu je nevrazila přímo do ruky. Možná by se na první pohled mohlo zdát, že se mu snažím sát krev, no to jsem opravdu nedělala. Naopak..
Když jsem se konečně odtrhla, po bradě mi stékal jasně rudý pramínek a šlo těžko odhadnout, zdali krev patří mě a nebo jemu. Dlouho jsem to neřešila a spokojeně jí slízla, zatím co jsem se dívala jak se mu na ruce tvoří malé tetování.
Ukázala jsem na něj. "To je můj dárek. Dala jsem ti svou krev.. díky ní tě budu moct kdykoliv najít a taky ti posílat zprávy." pousmála jsem se spokojeně.

Trocha pobavene som sa pozeral, ako sa mi zakusla do predlaktia.
"Oi.. myslel som si že to má byť niečo pre mňa.. " Zamumlal som páč ešte nepodala vysvetlenie. Nevadilo mi, že by mi pila krv. To čo však spravila mi viac menej takmer zlomilo srdce.. teda.. obrazne povedané. Nebolo to však dojatým spôsobom. Keď som sa však na ňu pozrel a ako sa tvárila, s povzdychom som na tvári zahral trocha mizerný úśkrn.
"Bez šance.. naozaj si šialená.. ešte viac než ja." Takmer som jej chcel povedať nech to zo mňa dá preč no nakoniec som toho nechal tak. Po ďalšom bozku, ktorý bol znova z mojej strany som svojimi prstami znova prešiel po pokožke na jej tvári a perách, ako aj na krku.
"Mám podmienku.. nech už to bude čokoľvek.. akýkoľvek problém nech sa jedná pre mňa za mňa aj o tvojho otca, zavoláš ma.. " Pozrel som sa na ňu dosť prísnym pohľadom.

Zazubila jsem se, čímž jsme ještě na krátkou chvíli odhalila upíří zoubky, no ty mi pomalu zase zmizeli a já začala studovat jeho ruku. "Krev v lahvičce na krku by nebyla tak zajímavá." ušklíbla jsem se a pohodlně si ho přitáhla. Cítila jsem se docela spokojeně, ač jsem dala svoz krev šílenci, co mě s ní pravděpodobně zabije. Žádný problém!
Po poslední větě jsem se zase rozesmála. "Můj otec mě nikdy neměl rád a dával mi najevo, že jsem k ničemu, ale neboj, zabít se mě nikdy nepokusil.. no.. i když ty jeho tréninky.." zamyšleně jsem se ušklíbla. Pak jsem ale kývla hlavou a s úsměvem přitakala. "Dobrá, dobrá.. zavolám." zamumlala jsem vážně.

"To hej no.. lahvičky vyšli z módy." Odpovedal som trocha bez nálady a nechal som sa pritiahnuť.. stále sme sa len priťahovali a priťahovali.. bohvie ako blízko sme pri sebe už boli. Keď súhlasila s mojou podmienkou, konečne som jej pustil tričko a v podstate som jej nechal voľnú ruku. Ak chcela ísť, mohla, bolo to na nej. Síce som chápal prečo musí ísť, neuznával som tie.. no tie divné priority ako rodina či tak. Stále som spracuvával to, že nebudem môcť hodne dlhú dobu nikoho obetovať.. v podstate si ma týmto spôsobom pekne označila.. a zároveň ma prinútila nepoužiť moju techniku na jej brata.

Všimla jsem si té náhlé změny. Pozvedla jsem obočí a pousmála jsem se. "Copak..?" zvedla jsem mu bradu, abych mu viděla do očí. Oči měl pořád stejné a opravdu bych nečekala, že by to byl nějaký soucit, nebo snad smutek, ale u něj se dalo těžko odhadnout, kerá emoce u něj vůbec převládá, jestli nějaká vůbec!
"Snad nesmutníš..?" byl to trochu provokativní podtón, protože jsem ho chtěla trochu vyburcovat, přece jen naštvaný a šílený byl pro mě přijatelnější, protože tohle k němu přece jen nešlo!

"Smútiť?.. ja ? To nebol dobrý ani len pokus o vtip." Zavrčal som keď ma takto provokovala.
"Len sa.. obávam, o to že ťa zabije niekto iný než ja." Dodal som a následne som sa až nepríjemne uškrnol.
"Každý pes si predsa stráži svoju kosť he?.. A ty si tá moja." Dodal som na čo som si jej rukou zašiel k ramenu a od neho až ku krku. Tam som ju trocha pevnejšie zovrel, aby sa mi len tak nemohla vytrhnúť. Pritiahol som si ju k sebe tak, že sme sa čelami dotýkali a ja som sa jej zapozeral do očí.
"Si.. moja.. patrí mi tvoj život, tvoja duša.. tvoje telo.. Neutečieš mi.. neskriješ sa mi.. nikto ťa predo mnou okrem mňa samého, neochráni. Pokúsiš sa vycúvať.. zomrieč, pokúsiť sa ten krehký vzťah medzi nami zničiť, zomrieš.. pokúsiš sa utiecť.. zomrieš.. a nebudeš to len ty.." Stále som ju držal pod krkom pri sebe a čakal som jej reakciu. Bol som zvedavý.. ako sa zachová po tom, čo som jej teraz povedal. Teda.. ja som bol v tom že jej to už dávno došlo.

"Výborně už jsi zpátky.." konstatovala jsem sarkasticky, když to tak hezky zavrčel, no v tu chvíli mě tak pěkně chytil a já tam jen tak stála a odmítala se bránit. Proč..? To bylo prostě jím..
Poslušně jsem ho poslouchala a zírala mu do očí, zatím co mi ubíral kyslík. Ne, že bych ho potřebovala..
Při jeho slovech a tom výrazu jsem se začínala pomalu usmívat, až jsem zakotvila na jakémsi křivém úšklebku.  
"Sám víš, že jedno z těch pravidel stejně poruším, jen tak.. z provokace.." zašeptala jsem. "Ale přitahuje mě to.." přivřela jsem oči. Vážně to byla pravda a já jsem byla nejspíš vážně ztracená...

Po tvári sa mi roztiahol pobavený úškrn.
"Viem... a práve preto si tak výnimočná.." Pomaly som zmiernil zovretie jej hrdla no stále som ho držal, aj keď už neškrtil. Jej slova.. jej postoj ku mne.. tak hrozne.. ma to hecovalo a iritovalo.. donedávna by som to považoval za nemožné.
".. ale práve kvôli tomu ťa.. trest neminie." Skúsol som jej spodnú peru a s mierných uchechtnutim som práve z tejto polohy mojich úst prešiel do kradmého bozku.
"Nemala .. by si ma.. tak hrozne .. strašne.. k*rva.. moc.. provokovať.. inak za seba naozaj neručím." Mumlal som popri bozkávaní a trocha sa mi zablisklo v očiach.. 
"Ani netušíš čo by som teraz s tebou najradšej spravil." Dodal som po tom, čo som apsoň na malú chvíľku moje nie príliš poslušné ústa stiahol.

"Víš, že si to docela dovedu představit..?" naklonila jsem hlavu na stranu. "Nejspíš by to hodně bolelo.." tichonce jsem se zasmála a vpletla mu prsty do vlasů, i když pořád držel mé hrdlo a mohl mě kdykoliv udusit. Vůbec jsem se nebála, nejen smrti, ale ani jeho.. prostě jsem nevěřila, že by mi ublížil..
"Co se stane, když nepřestanu a budu provokovat dál...?" pozvedla jsem obočí v tázavém gestu a čekala, co udělá. Nemohla jsem proud adrenalinu zastavit, ta slova šla přes rty úplně sama, má vůle na to vůbec neměla vliv! Prostě mě to bavilo, ten risk a nečekaný zvrat, protože od něj jsem nemohla předem nic očekávat!

"A stále.. viac.. a viac.. a vôbec táto ženská neprestane." Hovoril som si čisto pre seba no stále nahlas Voľnou rukou som pomaly po jej boku skĺzol až k lemu môjho vlastnéhotrička a prevalil som ju na zem, pri čom som kľačal nad ňou. Zohýbal som sa popri čom mi vlasy padali dole a tak mohli zasahovať aj jej tvár.
"Si si.. istá, že to chceš vedieť?" Uchechtol som sa a následne som ruku z jej krku položil vedľa jej hlavy.
"Pokračuj.. a dozvieš sa to.. rýchlejšie než by ti bolo po vôli." Vyceril som biele zúbky do ďalšieho vyzívavého úškrnu.

Smála jsem se, i když vlastně dost z toho by mi k smíchu být nemělo, no to nevadilo, prostě to ze mě šlo samo a já nemohla a snad ani nechtěla přestat.
Stačil jediný pohyb a v tu ránu jsem byla na zemi. Nebránila jsem se, prostě jsem ho nechala. Jeho vlasy mě šimraly do tváře a já hlavou několikrát pohla, zatímco jsem poslouchala jeho slova. Vyvolávalo to na mé tváři další úsměvy, nebo to byly možná jen strohé úšklebky, každopádně jsem nakonec zvedla ruku a prsty přejela po jeho tváři.
"Jsi příliš netrpělivý... nech si něco na později.." zamumlala jsem a olízla si rty. "Teď půjdu a nechám tě s tvou chutí.." vyplázla jsem provokativně jazyk a pomalu se posadila. "Tak mě to bude bavit ještě víc." políbila jsem ho s pokřiveným úsměvem.

"Netrpezlivý?" Neveriacky som sa na ňu pozrel a len som sa začal pre zmenu smiať ja.
"A kto za to môže hee ?" Spýtal som sa jej no zatiaľ som sa nijak nehýbal. Trocha urazene som sa na ňu pozrel a nechal som ju, nech sa posadí. Sám som prešiel skôr do sedu a tak trocha urazene som prijal jej polibek. Ja som však sotva pohol ústami, kto vie či by som potom naozaj odolal.
"Niečo na neskôr.. ch.." Založil som si ruky na hrudi a znova som sa na ňu pozrel s trocha sarkastickým úškrnom.
"Byť tebou.. tak by som už išiel.. pokúšaš ma aa to-nie-je moc bezpečné." Mrkol som na ňu.

Zahihńala jsem se do dlaní. Jenom tak tiše a pobaveně, zároveń tak nějak.. výmluvně! Těžko mohl kdokoliv pochopit to, co se právě rozkládalo mezi námi, snad ani já sama netušila, o co vlastně jde.. možná jsem se trochu bála, možná mě to zároveń přitahovalo, nebo snad vůbec nic z toho... těžko říct..
Jisté ale bylo, že jsem k němu byla zvláštním druhem vztahu připoutána a celkem spokojeně přijímala fakt, že ten vztah pro mě může být smrtelně nebezpečný.. a to doslovně!
Nakonec jsem se zase jen záhadně usmála a políbila ho na tvář, i jeho uražený výraz mě bavil, tak jako celá ta jeho nepředvídatelnost. Ale byl čas odejít..
"Zase si tě najdu." zazubila jsem se a aniž bych čekala nějakou odpověď, vydala jsem se ven. Možná mi něco říkalo, že kdybych se zdržela ještě o minutu déle, něco by se stalo..
Zmizela jsem dřív, než by někdo z nás překročil pomyslnou hranici.. musela jsem najít Shira!
(Přesun)