Slepá ulička

Slepá ulička je valstne len názov pre prapodivnú ulićku, ktorá nevedie absolútne nikam. Na jej konci nie je nič no pozorný pozorovateľ by si dokázal všimnúť kanalizácie, ktorá nie je tak úplne kanalizáciou. Daný otvor prikritý kovovým viekom vedie do menšej chodbičky v podzemí, ktorá je zakončená ťaźkými kovovými dvermi.. a tam sa to nachádza.. snáď najbizardnejśia miestnosť v Kagetsu no sato. Na prvý pohľad úplne normálna no v strede miestnosti je veľké drevené X s jasne viditeľnými pútami na kotníky a ruky. Po bokoch nepríjemne vyzerajúce nástroje a ak by ste túto miestnosť dali nejakému mučiarovi.. asi by ste mu splnili jeho detský sen.. v tomto ohľade tu bolo všetko. Nechýba tu dokonca ani posteľ či "odpadová rúra na mŕtvoli".. posteľ je vlastne len trocha väčšie letisko no to sa tiež nachádza v inej miestnosti, ktorá je však asi len 3x3 metre veľká.

Následovala ma, čomu som bol viac než rád. Dobehol som až do psrvu slepej uličky, po čom som však podiśiel k jednému kontajneru. Ten som odtiahol bokom a podo mnou sa nachádzalo niečo ako kanál. Tenshi však mohlo zaraziť.. predsa len, tento kanál mal kľúčku a ja som ho po chvíľke odomkol. Následne som vstúpil dovnútra. Keby ma následovala, ocitla by sa v jednoduchej tmavej chodbe, na ktorej nebolo vidieť pomaly ani na dva metre dopredu.

I já se nakonec objevila v uličce a pozorovala ho, no znovu jsem zaváhala. Bylo mi jasné, že nebude bydlet v chaloupce se třemi trpaslíky, ale tohle? 
Udělala jsem pár kroků a nahlédla do kanálu. Bože, vážně mám lézt tam? 
Naklonila jsem se, ale kromě černé tmy jsem nic neviděla. Asi bych se měla otočit a odejít...
Jenže jsem došla až sem a až se příště Kinshi objeví u nás doma, mohlo by to dopadnout jinak, než včera a to jsem nemohla připustit!
Spustila jsem se dolů. Neviděla jsem vůbec nic, stála na místě a snažila se přivyknout tmě.

Jak dopadla na zem, zrazu sa za ňou zavrel poklop a ona sa ocitla už v úplnej tme. Tu sa priviknúť naozaj nedalo.. neprenikalo tu totiž žiadne svetlo.
"Kto.. by si pomyslel.. že ma sem budeš naozaj prenásledovať." Šepol som do tmy a ona si mohla všimnúť nejakého podivného iskrenia.
"Na čo si myslela.. keď si sem prišla? Toto miesto má podobnú reputáciu ako sídlo tvojho klanu.. niekto sem vstúpi.. a odíde len v čiernom vreci priamo na skládku.." Určite dobre vedela o ktorej skládke hovorím.

Stála jsem na místě, vlastně mě to ani nepřekvapilo. Můj instinkt nikdy nezklamal, a když jsem cítila, že se něco stane, prostě to tak nakonec je..
Věděla jsem, že to nebyl dobrý nápad, věděla jsem, že jsem sem neměla chodit.. ale stála jsem tu a dobrovolně a nebylo jiné cesty.
"Potřebuji s tebou mluvit.. chci vědět o co ti jde. Chceš ublížit Shirovi?" možná to znělo naivně, ale byla to jediná věc, která mě tu v podzemí, zavřenou se zjevným maniakem zajímala..

Začal som sa potichu a trocha ťahane smiať. Nakoniec dosť nahlas a vážne pobavene.
"So Shirom? Tým idiotom?" No.. mi dvaja sme mali krásny vzťah xD.
"On ma naozaj nezaujíma.. chodievame spolu tak maximálne chlastať.. pár krát sa pobijeme a on pár krát kvôli tomu skončí v nemocnici.. nemám však úmysel obetovať práve jeho." Posledná časť vety znela tak, ako keby to bol tak trocha dvojzmysel a rozhodne sa nemyslelo v tom pervérznom smere. Pomaly som sa k nej začal približovať, až pomaly mohla začať rozoznávať nejaké moje obrysy vďaka káblu, ktorý som držal v ruke a z ktorého konca šľahala elektrina.

Bylo to absurdní, ale pousmála jsem se.. je tedy v bezpečí... cítit úplný vnitřní klid v kanálu s šíleným individuem blížícím se k vám.. no jo, my jsme byli vždycky divná rodina. 
Dívala jsem se na něj, jednak jsem slyšela kroky a jednak jsem pomalu začínala rozeznávat jeho obrysy. Dívala jsem se na kabel v jeho ruce a musela se ušklíbnout. Někdo se tu asi prokecl..
"Jak vidím, znáš slabinu Ochitů.. takže teď mě zabiješ?" když už jsem věděla, že se to Shira netýká, zněla jsem úplně netečně, jako by bylo úplně běžné konstatovat vlastní smrt.

"Ale .. no.." Znel som trocha nevrlo a len som si trocha odfrkol.
"Zabiť ťa ? Na to.. by ťa bola naozaj škoda.. ja, ťa obetujem." Pousmial som sa a znova som sa o niečo priblížil.
"Budeš naozaj potešená, v eufórii.. v agónii úžasného Jashinovho zovretia plného bolesti, hnevu a .. smrti." Posledným slovom som vyrazil priamo k nej s úmyslom ju daným vedením paralizovať. Vedel som že nezomrie.. vlastne to na nej možno ani nebude vidieť no ak by ju to zasiahlo, pravdpeodobne by niekoľko ďalších minút či dokonca hodín nemohla využívať svoje krvné schopnosti.. a možno by aj bola v šoku.

Chtěla jsem odseknout něco hodně, hodně sprostého, ale už jsem to nestihla. Ucítila jsem ohromnou bolest a neubránila se výkřiku. Čím nejvíc ublížíte člověku s krví? Raitonem..
Doslova jsem cítila pálení po celém těle, ale byla jsem jako spoutaná, nemohla jsem se pohnout, teprve, když kabel odendal od mého těla, neudržela jsem se na nohách a složila se mu k nohám. Cítila jsem vlhkou podlahu a snažila se zvednout, ale jediné, co jsem zvládla byl třaslavý pohyb ruky. Dostat technikou, dobrý.. ale bejt připojená jak lampička, to by složilo každýho.. 
Ležela jsem na zemi a zírala na jeho boty, protože jsem nedokázala pohnout hlavou. Zaťala jsem ruku v pěst, i když to dalo pořádnou práci.. Mlčela jsem, jen občas ze mě vyšel tichý vzdech. 
Teď už jsem si byla skoro jistá, že to byla chyba.. ale nelitovala jsem a svým způsobem jsem byla smířená. Mrzelo mě jediné.. že už ho nebudu moct dále chránit.

Sledoval som, ako spadla na zem a nebola schopná pohybu.. toto bolo celkom.. no.. účinné. Kábel som vrátil späť na miesto a oboma rukami som Tenshi zodvihol. Bola celkom bezvládna no aj tak som nemienil nič riskovať. Vošiel som do miestnosti v ktorej sa už nachádzala kvázi obytná a potom ešte aj tá .. špecifickejšia časť. V strede miestnosti sa nachádzalo už spomínané "X" z dreva a kovovými pántami, ktoré dosť slušne blokovali chakru. Klasická pomôcka ktorú som si vypožičal a už nevrátil z väzenia. Ruky ako aj nohy som jej pomaly upevnil na danú konštrukciu a rozsvietil som svetlo.
"Vitaj v mojom malom kráľovstve." Prehovoril som, po čom som sa posavil do už nakresleného Jashinistického kruhu. Znaky môjho náboženstva.. boli v podstate úplne všade. Pomaly som kosu položil niekam bokom a vytiahol som rituálny nôž. Ten som si nechával na špecifické osoby ako napríklad Tenshi.
"Kde by.. som mal začať?" Spýtal som sa, na čo som vystúpil z kruhu. Čepeľou som pomaly zašiel k jej tvári a jemne som ju obtrel o jej líce.
"Ale.. kde začať? Ah.. som taký nerozhodný." hrotom som pomaly prechádzal od ucha, až k ústam, cez líca až ku krku. Nezanechával som však žiadne ryhy ani škrabance.
"Ale skôr.. niekde na tele?" Spýtal som sa znova sám seba a hrotom noža som začal rozopínať jej košelu. Stále som však nevyzeral, že by som našiel to správne miesto, kde ju porezať a zobrať si od nej, jej vlastnú krv.

Nemohla jsem se hýbat, ale vnímala jsem úplně všechno, co se dělo. Tělo mě bolelo, oči těkali po místnosti, ale stejně jsem nemohla nic dělat.
Když si mě tam přidělal a já visela a dívala se na něj, přestala jsem se snažit. Zhluboka a ztěžka dýchala,  až jsem se nakonec usmála. 
"Měl-bys-sis tu ukli-uklidit.." zamumlala jsem nakonec a dívala se na nůž, kterým mi přejížděl po kůži. Sledovala jsem, jak hledá nějaké místo, jeho nespokojený výraz.. 
"Tak už to u-uděl-lej..." promluvila jsem nakonec, protože jsem nebyla nikdy moc trpělivá.. a nečekala jsem, že bych měla nějakou naději.

Vyzeralo to tak že ju nepočúvam no počúval som.. pozorne. Čepeľou som začal prechádzať po jej tele ako krku, ramenách, bruchu no.. stále som sa nevedel rozhodnúť. Prišlo mi naozaj škoda, porezať ju na jej pokožke. Nakoniec som sa len na malú chvíľku pousmial.
"Nič netreba.. uponáhľať. Toto je celkom seriózna obrad." Šepol som po čom som voľnou rukou pohladil jej tvár a následne som ju až nečakane jemne chytil za bradu a pootočil som si jej hlavou tak, aby sa mi musela pozerať priamo do očí.
"Mám to.." Dodal som a po tvári mi prebehol ďalší, záhadný úsmev. Začal som sa približovať, len veľmi pomaly k jej tvári, až som nakoniec pootvoril ústa a pobozkal ju. Nebol to však len jeden bozk.. a nebol ani nijak neopatrný či dokonca neistý. Bol skôr taký dravý a aj keď sa celkom ťahal, dievčatá sa na tento druh bozkov zväčša nesťažovali. Ja som mal však tak trocha iné plány, toto bol taký menší bonus, aspoň teda pre mňa.

Zase jsem chtěla něco odseknout, ovšem on už mě, jako už to bylo obvyklé, překvapil. Čekala jsem, že to bude bolet, že zažiju neskutečná muka, ale když mě tak jemně držel za bradu a já mu zírala do očí, přestávala jsem se toho šíleného výrazu a prázdných očí bát. A když mě pak políbil.. byla jsem zmatená.
Nevěděla jsem, co mám čekat, vážně mě to děsilo a vzrušovalo zároveň... 
Přivřela jsem oči a váhavě se přidala. Ano, vážně jsem to udělala.. čekala jsem nějakou zákeřnost a přece jsem to riskla. Jak už jsem říkala.. byl jistým děsivých způsobem neskutečně přitažlivý..

Bozkávanie trvalo ešte nejakú chvíľu. Ako som už raz povedal, nić sa predsa len nemuseli predlžovať. Ja som mal čas a pochyboval som, že sa ona niekam ponáhla. Hlavne teda teraz. Nakoniec som však učinil to, čo som aj plánoval. Popri bozku, čo sa dalo brať aj ako jeho súčasť, som jej jemne nakusol peru. Mohlo ju to trocha štípnuť no pochyboval som, že by to teraz vôbec zaregistrovala. Hlavná bola ale kvapôčka jej krvi, ktorá sa mi dostala na jazyk. Ešte popri bozkávaní mi pokožka sčernala a vytvorili sa na nej biele pruhy, s ktorými som nadobúdal pohľad nejakého kostlivca. Pri bozkoch sa vśak stalo niečo nečakané.. teda, začal som do toho dávať k dravosti aj istú dávku vášne no našťastie som sa zastavil skôr, než by ma ten pocit stihol ovládnuť. Pomaly som sa od nej odtiahol a jedným prstom som si pretrel, teraz už čierne pery.
"Chutí vynikajú co.. tvoja krv.. budeš naozaj, ideálna." Šepol som, po čom som začal cúvať späť do kruhu no tak, aby som z nej stále nespúšťal zrak.

Cítila jsem to malé kousnutí, ale v tu chvíli bylo.. prostě příjemné. Svěsila jsem hlavu a se zavřenýma očima jazykem přejela po svých rtech. Byl to.. nepopsatelný pocit. 
Nakonec jsem zvedla hlavu a podívala se na něj. Prohlížela jsem si jeho změnu a pousmála se. 
"Škoda, že už tohle nikomu nepopíšu." lehce jsem pozvedla koutky a podívala se na něj. Musela jsem říct, že kdyby mě nechtěl právě obětovat pofidérnímu bohu, asi by mě to všechno nakonec fascinovalo.. nebo, že by to tak bylo i tak..?
Já byla vždycky jiná..

Ruku som pomaly začal dvíhať do vzduchu. Držal som v nej rituálnu dýku a s čepelou namierenou niekam hore. Nakoniec som sa zastavil až v Jashinistickom kruhu a na chvíľku som tam len takto ostal stáť. Usmievala sa, nebol tam žiadny strach zo smrti či zdesenie.. alebo strach z bolesti. Aspoň mi to z jej výrazu tak prišlo.
"Čas to skončiť.." Vyšlo mi z úst a s ďalším úškrnom som dýku obrátil proti mojej hrudi. Preťala vzduch.. bol to rýchly úder ktorý mal byť smrteľný. Dýka sa nenávratne približovala a mne pri tom pohybe zaviali vlasy. Vyzeralo to epicky, ako nejaké seppuku. Chýbalo už len desať centimetrov. Naozaj som ju chcel zabiť?  Samozrejme.. nešlo predsa len o zabíjanie. Tu išlo o vyššie dobro..  Ešte päť centimetrov. Jej bolesť bude vykúpením, vykúpením pre jej samú.. a bude sa už len naďalej húpať v objatí jashinovych kostnatých krídel.. centimeter.. !!!! .. Vyvalil som oči a v momente som dýku zastavil len necelý centimeter od môjho srdca. Ostal som tam stáť ako zarazený.. nikdy.. nikdy pred tým som to nezažil, tento pocit.. ten.. priamy.. rozkaz ? Jujutsu sa mi z tela začalo sťahovať a ja som sa začal trocha natriasať od uchechtávania sa.

Usmála jsem se a přemýšlela. Komu patřily moje poslední myšlenky? To bylo přece úplně jasné... Shiro..
Zavřela jsem oči a spokojeně čekala. Ano, neměla jsem strach.. proč? Každý jednou umře a něco jako strach ze smrti se u nás v klanu prostě nenosilo. Nevadilo mi to.
Čekala jsem.. ale nic nepřicházelo. Pomalu mi úsměv začínal mizet z tváře, vracela jsem se do svého netečného stádia, až jsem oči otevřela a dívala se, jak se pomalu zase mění zpět. Nechápala jsem to. Zmatenost jsem nedokázala zamaskovat. Proč to dělal?
"Co to znamená?" skoro by se mohlo zdát, že mě mrzí, že mě nezabil, ale já jsem prostě jen nevěděla, co mám tedy dělat! Smířila jsem se se svým životem a pak.. tohle?

Upustil som dýku na zem a mierne chechtanie sa zmenilo v šialený smiech. Rukou som si zaril do vlasoch a začal som sa smiať.. ako keby som práve pochopil podstatu vesmíru.. len tým.. zlovestnejším spôsobom. Spravil som zopár rýchlich krokov a oboma rukami som pre zmenu znova jemne chytil Tenshi zva hlavu, zaboril som jej moje prsty do vlasov a znova sa priblížil k jej tvári len na vzdialenosť niekoľkých centimetrov.
"Čo.. čo si zač?" Odpovedal som jej otázkou. Môj pohľad bol.. fascinovaný.. fanatický no skôr fanaticky fascinovaný.. Jednou rukou som opatrne vyšiel z jej vlasou a palcom som prešiel po jej líci, po jej perách.. k jej krku.
"Len .. mi .. povedz.. čo si zač.. toto.. nie je.. normálne." Bolo podivné, že o normálnosti hovorím práve ja.
"Ešte.. nie je ten pravý čas.. príde.. raz.. mesiac.. rok.. desaťroćie.. storoćie.. na tom nezáleží. Určite bude.. tvoja duša .. moja.. ale musím byť trpezlivý.. ako mi povedal.. trpezlivý." Šepkal som ako zmyslov zbavený.

Už jsem vážně netušila, co si mám myslet. Dívala jsem se na něj, snažila se v jeho očích najít odpovědi na své otázky, ale už jsem pochopila, že ptát se asi nemá úplně cenu. Pak ale.. 
"Proč jsi to neudělal...?" nechápala jsem to. 
Mátlo mě, jak je na jednu stranu surově drsný a na druhou zase tak něžný a jemný.. prostě to nebylo normální.
"Mateš mě..." znělo to tak.. jako povzdych. Nikdy jsem neměla ráda, když jsme nevěděla, co se děje. Snažila jsem se přemýšlet. Nešlo to.. myšlenky se motaly jedna přes druhou, prolínaly, spojovaly, až jsem měla v hlavě jednu velkou emoční břečku. Co mi chtěl tenhle kluk vlastně udělat?

Zložil som z nej ruky a znova som o niečo poodstúpil.
"Nechápeš to.. to je v poriadku.. nemusíš tomu chápať." Šepol som znova skôr pre seba a znova som sa pár krát schuti zachechtal.
"Všetko.. je to o Jashinovi.. proste.. ma zastavil.. povedl mi.. aby som bol trpezlivý.. že raz príde ten správny čas.. správny čas pre .. toto .. všetko." Rozhodil som rukami a znova som k nej podišiel. Jednou rukou som sa oprel o drevený trám, o ktorý bola uveznená a znova som sa jej, tento krát tak pobavene pozrel do očí.
"Ako.. sa.. hm.. ako sa voláš?" Spýtal som sa. Úplne mi vypadlo, že je ešte stále pripútaná a tak to môže znieť skôr ako nejaký výsluch.

Tak tohle mi jako vysvětlení opravdu nestačilo, ale přece jen.. bylo jasné, že on už mi nic jiného neřekne, protože pro něj to byla uzavřená záležitost. 
Ušklíbla jsem se. Dlouho jsem nebyla tak blízko kruté a bolestivé smrti a on i pak oznámí, že mě nezabije kvůli neexistující bytosti, ale že někdy si to možná zopakujeme.. 
Tentokrát jsem to byla já, kdo se začal smát, i když o mnoho normálněji, než se uměl smát on. Přesto to v téhle situaci muselo vyznít.. no divně.
Když jsem nakonec přestala, podívala jsem se mu do očí a chvíli si užívala tu pozornost. "Tenshi.. jmenuji se Tenshi." 

"Teší ma Tenshi.. " Povedal som takmer v momente a chvíľu som sa na ňu len pozeral. Bola naozaj zvláštna. Pripútané nohy aj ruky o drevené X-ko len o vlások unikla smrti a zaćne sa smiať. Nemohol som proste.. odolať. Niekto by sa možno nejak.. ospravedlňoval? To by som však nebol ja. Navyše sa mi istá činnosť pred tým značne pozdávala.
"Teda.. typujem, že by si asi chcela, aby som ťa odtiaľ pustil?" Začal som no v očiach sa mi objavil istý záblesk typu "niečo za niečo".

Ušklíbla jsem se. Když se mi chtělo, dokázala jsem být nečekaně arogantní. A tenhle úšklebek byl jasným důkazem. "Vlastně jsem tu docela spokojená.." pozvedla jsem vyzývavě jedno obočí. Byla to lež, vlastní vahou jsem si zadřela popruhy hluboko do kůže, ale to bylo v tu chvíli jedno.
Ozývala se ve mě stará povaha, ta, se kterou jsem si vybíjela vztek na otce. Ta malá, zákeřná Tenshi, která provokovala, ač byla mnohdy v situaci, kdy měla radši držet pusu a pokorně klopit oči. Jako třeba teď.. ale to bych nebyla já. 
"Hádám, že to propuštění nebude zadarmo.." ano, poznala jsem ten výraz v jeho očích, sama jsem ho dřív taky používala. 
"Tak, co by jsi si přál..?" nespouštěla jsem z něj oči. Bavilo mě to.. docela.. absurdní!

Bola skvelá.. naozaj, táto jej stránka .. arogancia. Znova som si jazykom prešiel po perách a voľnou rukou som jej zašiel na tvár, pri čom som ju skôr tak sfanatizovane pohladil palcom cez pery až k lícu.
"Jednu maličkosť.." Naklonil som sa k nej, až som cítil jej dych na mojej pokožke. Spoćiatku to vyzeralo že ju znova idem pobozkať no tento krát chýbalo niečo cez pár milimetrov.
"Aj keď.. " začal som šeptom, skôr som ju týmto chcel trocha vyprovokovať. "... akosi vravela.. keď..sa ti tu tak páči. Možno to ani nebude potrebné.." Dodal som stále v nemennej blízkosti.

Pousmála jsem se, ne že bych to nečekala. Normální den, visíte si na kříži ve společnosti psychopata, který vás chtěl pře pěti minutami rituálně obětovat a máte chuť tentokrát políbit vy jeho, protože prostě jde o čirou provokaci. 
Rodiče by se asi divili, co ze mě vychovali..
"Necháš mě tu tahle, než začnu prosit o milost? To asi nevyjde.." ušklíbla jsem se. Vlastně jsem byla ráda, že jsem ho potkala. Pořád mi přišel jako šílený blázen, co mě každou chvíli může vykuchat, no byla s ním zábava.. taky jsem se u něj nemusela krotit, hrát si na poslušnou dcerku, nebo se pro jistotu netvářit vůbec.. svým způsobem jsem si s ním rozuměla, protože i on mě pokřivený charakter, stejně jako já.. jen každý jiným a jinak velký způsobem.