Mareo Yuki [JOUNIN]

Hyōton se řadí mezi živelné Kekkei Genkai, 血継限界, neboli mezi vrozené schopnosti, které dovolují jejímu uživateli produkovat dvě podstaty chakry zároveň. V případě klanu Yuki je to právě element Vody, 水遁, a Vzduchu, 風遁, jejichž spojením vzniká právě Led, 氷遁. Charakteristikou tohoto ledu je snad především to, že byť využívá zmrzlou vodu, normální oheň ji není schopen znovu přeměnit do kapalného stavu, nechat roztát. Toto přesně bylo řečeno již kdysi dávno jedním známým členem klanu Yuki, ještě dítětem jménem Haku, 白. Ten, i přes svůj neskutečně nízký věk, dokázal ovládnout tajnou Techniku klanu, mocná démonická zrcadla, jejichž je vlastně tvůrce. Každý si pod pojmem led představí ostré hroty, špičky a hrany jako břitvy, ale tato technika dodává této vrozené schopnosti úplně novou dimenzi využití. Jde o využívání odrazu v ledových zrcadlech, pomocí kterých se uživatel přemisťuje rychlostí světla, tudíž snad ani nejrychlejší shinobi nemají šanci reagovat. Na druhou stranu, je velice náročná na chakru a s časem se přímou úměrností snižuje i rychlost přenosu těla. To je Makyō Hyō Shō, 魔鏡氷晶, ve zkratce. Samozřejmostí je i přirozená manipulace s již existujícím sněhem či ledem, kde jsou uživatelé této vrozené schopnosti vytvářet zbraně, hroty a jiné pouze za pomocí tvarování chakrou bez nějakých velkých ztrát. Proto mají ve sněžných oblastech nehorázné výhody. Ale není za tím pouze tato výhoda- jelikož jsou schopni dokonale ovládat led, naučili se to samé praktikovat u vody, což aplikovali na méně slavnou techniku klanu: Sensatsu Suishō, 千殺水翔, technika, znovu, vytvořená tvůrčím zakladatelem ofenzivní strany Hyōtonu, Hakem. Chceme-li nahlédnout pod slupku tohoto klanu, musíme se opravdu snažit, mluvíme-li o nějakém experimentování o výdrži jejich těla. Nejen, že mnoho členů klanu patří mezi naprostou elitu, ale vzhledem díky kořenům v dávno zaniklé Yuki no Kuni, 雪の国, mají těla velice odolná na mrazy. Ba nejen to. Jejich odolnost sama o sobě je působivá. Slabé jedy se projevují pouze zanedbatelnými příznaky, za život prodělají snad pouze pár slabých chorob. Jako klan samotný jsou velice působiví a málokdo se s nimi chce setkat v boji.

Oblíbených věcí Mareo moc nemá, za dětství neměl moc příležitostí vypěstovat si k něčemu dokonale kladný vztah. Přesto má ale určitě rád bílou a modrou barvu, má rád kočky i psy, z jídel má nejradši sladké dango, svůj styl umění, ve kterém podle určitého okolí vyniká, ale on o tom nechce slyšet. A na lidech si nejvíce cení upřímnosti, pravdomluvnosti, vůli zachovat si čest, dochvilnosti a vůbec většiny kladných vlastností. Byť nenávidí přetvářku, často je ji nucen používat. A proto snad ani nemá rád sám sebe, sám sebe považuje za odpad, i když tomu tak nebylo vždy. Byly i časy, kdy se dokázal smát normálně, bez výčitek, že se směje. Ale jak šel čas, prostě si přišel jako vadný kus stáda. Byť mu někdo dokázal říct opak, on si myslí své.

To co nemá rád je také sporné. Mareo je sám o sobě komplikovaná osobnost, která je utvářena každou vteřinou svého života. Někdo tomu říká naivita, ale vše, co Mareo dělá je z jeho vůle. Z jeho rozhodnutí. Už není důležité, zda jsou špatná či dobrá, na to on musí přijít sám. Pro něj jde o to, že to udělal on, protože chtěl. Že to nedělá kvůli nikomu jinému. Snad paradoxně ale nemá rád samotu, doslova ji nenávidí, byť si na ni zvykl a často se do ní sám uchyluje. Je to člověk, který je velmi ctižádostivý a pro jeho smůlu ale není schopen se "ohnout" či se jen omluvit. Nesnáší růžovou a fialovou, v lásce nemá pavouky, stonožky a jinou havěť, vůbec nejí sushi a cokoliv z ryb.

Klan Yuki byl, dá se říci, jakýmsi ekvivalentem Konožského klanu Hyuga, ale narozdíl od nich, zde nepanoval jejich styl hierarchie a především, klan Yuki si šel vždy maximálně za svým. Nikdy nepovažoval vesnici za více než je klan. Principy byly jednoduché- pokud by se vesnice pokusila poškodit jednáním klan, všichni jeho členové vyhlásí stagnaci. A záleželo by přecijen i trochu na tom, jak špatný prohřešek by to byl, jelikož by mohl vést i k interní válce. Ale představitel tohoto příběhu se nachází trochu jinde. Mnoho let po vzniku klanu Yuki.

Je devátého ledna a uvnitř Kirigakure se narodil- dál to přeci znáte. Přesně tak, narodil jsem se já. Mnoho lidí by se i divilo, že první roky mého života byly klidné a plné radosti. Já všechno viděl jen bíle. Až do mých šesti let, kdy skončil ten můj věčný smích a optimismus. Byl jsem s matkou doma, když skrze dveře padl k zemi dopis. Otec doma nebyl, měl být na misi. Jakožto Oinin. Z dopisu jsme zjistili, že už ani nikdy nebude. Zemřel na misi, kde ho zabil nějaký Konožský Nukenin. Matka tomu tehdy prostě nemohla uvěřit. Já jsem byl v té době sice malý, ale nadprůměrně inteligentní. Smrt otce? Představa, že už se nikdy nevrátí? Pravda, neprožíval jsem to tolik, protože jsem jako dítě neustále věřil, že se vrátí, že- to nebyla pravda. V tu chvíli jsem zrovna začal chodit do akademie. Jak špatné to bylo načasování. Byl jsem zamlklý, truchlil jsem. A proto tak na mne neustále nahlíželo okolí. Ty děti nevěděly, co se mi stalo, prostě jednaly instinktivně. Modlil jsem se, aby už jsem se z akademie dostal. Bylo to pro mne to nejhorší období vůbec. Otec zemřel, akademie mne odvrhla, z každého rohu jsem poté slýchával, proč na ni takový looser jako já vůbec chodí. Proč se neseberu a nejdu pryč. Nedával jsem najevo jak moc to bolelo. Ignoroval jsem na mne dopadající rány. Fyzické i psychické. Neventiloval jsem to. A to byla možná chyba. Protože to vlastně odstartovalo můj koloběh nenávisti. Nenáviděl jsem celé své okolí. A především ty děti.

Čas běžel a já jsem pořád jenom seděl v rohu a litoval se. Matka mezitím stihla začít pít alkohol, dostávat se do podnapilého stavu. Každý den jsem domem jen prošel, nemohl jsem se na ni dívat. Bylo mi dvanáct. Maturita se blížila. Teorie pro mne nebyla oříšek, vše jsem zvládal snad nejlépe. Ale ty šrámy na duši zničily mojí fyzickou schránku. Nikdy jsem se nesnažil trénovat, když jsem od toho byl stále odrazován. Vždy se stačilo rozhlédnout. Každý byl lepší než já. I takové myšlenky mne neustále přepadávaly. A proč vlastně ne? Pořád jen sedím v pokoji a počítám dny ke konci akademie. Dnes to byl týden. A ten utekl neskutečně rychle. A ke konci toho týdne, ve dni maturity, jsem nevěděl, jestli to bylo dobře nebo špatně. Ano, odmaturoval jsem jako jeden z nejlepších, ale co z toho. Běžel jsem domů, v ruce čelenku Kirigakure, důkaz, že jsem konečně Genin a zítra nastupuji do svého nového týmu. Když jsem vrazil do dveří našeho domu, naskytl se mi pohled, který bych nikomu nepřál zažít. Stín uvnitř rozrazilo světlo vycházející ze dveří. Osvítil visící bezvládné tělo matky. Točila se na provaze asi třicet centimetrů nad zemí. V tu chvíli jsem z ruky upustil čelenku a jen zíral na místo. Bylo jisté, že zítra nebude nový tým, ale další pohřeb. Mnoho lidí si mohlo myslet, že to psychicky zvládám, podle toho, jak vystupuji, ale ve skutečnosti jsem byl na dně. Byl jsem zase sám, úplně. Od této chvíle jsem věděl, že nemůžu jen sedět a litovat se. Proto jsem začal pracovat sám na sobě, objevil jsem skrytá zákoutí vlastního klanu, rozšířil již z akademie objevenou Kekkei Genkai, zdokonalil se téměř ve všech směrech. A čekaly mne už jen chuninské zkoušky.

A ty na sebe nenechaly dlouho čekat. Stal se ze mne rebel. Byl jsem někdo, kdo neuznával pravidla a autority, pokud se mi nelíbily. Byl jsem vždy svého názoru. Nerespektoval jsem ostatní, protože jsem nikdy nebyl respektován. Byl jsem vlk samotář. Stál jsem uvnitř jakési arény a čekal na svého oponenta. Když jsem se podíval na tabuli soubojů, ušklíbl jsem se. Byl to on. Můj protivník byl on. Ten, který mi z akademie dělal největší peklo. V tu chvíli jsem byl jako smyslů zbavený. Viděl jsem někoho, kdo mi způsobil tolik bolesti a přestal racionálně uvažovat. V první chvíli, kdy byl odstartován souboj, první co jsem udělal bylo to, že jsem proti němu hodil pár shurikenů. Já to nazval zahřívací kolo. Rozeběhl jsem se proti němu, kdy jsem za běhu na rukou vytvořil jakési čepele, podobné těm, které tvořili uživatelé Krystalu. Byť se proti mne snažil bránit slabou kamennou stěnou, tyhle čepele ji rozsekly na čtyři části. Mohl vidět nenávistný pohled v mých očích. Téměř to nestihl, ale můj útok kunaiem vyblokoval. Jenže mu zůstala rána na rameni. Přistál jsem k němu zády a obratně se hned otočil s dalším výpadem v rukou. Jedním kunaiem nestíhal blokovat, tak vytáhl i druhý. Přihlížející žasli, že jsme se v boji setkali zrovna mi dva. Zatímco z mé strany sršela jen nenávist, z té jeho sršel strach jeho rodiny. A byl oprávněný. Stačilo poslední rozeběhnutí nás obou proti sobě a nastal poslední úder. Cinkl mne kunaiem do jedné čepele, zatímco já jsem mu druhou zabořil do břicha a běžel dál. Až po pár metrech jsme se oba zastavili a on poté padl k zemi. Otočil jsem se s čepelemi stále v rukou. Došel jsem až k němu a stoupl si nad něj. Namířil jsem na něj jednou čepelí, kterou jsem přetvořil do podoby dlouhého meče, jež ho píchal do krku.
" Jaké to je, když mám tvůj život v hrsti? " zeptal jsem se.
Jen se na mne přiblble díval. Ušklíbl jsem se a natáhl ruku ke švihu. Ten jeho vystrašený pohled nikdy nezapomenu. Za švihu jsem totiž rozpustil meč se slovy.
" Nezachovám se jako ty. "
Poté jsem odešel.

Nebylo to dlouho, co jsem se dostal znovu o něco výše. Zase jsem zesílil, zlepšil se. Celý můj život je zatím pouze o síle a moci, nepotřeboval jsem přátele, alespoň jsem si to tak říkal. Tedy, až do chvíle, kdy mne, vlkovi samotáři, někomu, kdo už jako genin stále trénoval sám řekli, že bude s někým spolupracovat. Tím někým měla být Kin Yuki. Zpočátku to pro mne byl nikdo, ale čím více jsme spolu byli, tím více jsem si na ni zvykl. Ale stále pro mne byla prioritou síla, jen proto, abych si dokázal, že opravdu za něco stojím. Plnili jsme spolu mise, byli nuceni mluvit spolu a podobně, ale dnes toho snad ani moc nelituji. Byl jsem znovu o něco blíže Joninským zkouškám.

A ony přišly. Zkoušky, na které jsem se tak dlouho připravoval a na kterých jsem byl ochoten vytáhnout i svůj závěrečný trumf. A byl potřeba, jelikož jsem si vytáhl protivníka, který nepatřil mezi ty slabé. Byl to právě člen klanu Terumi, narozdíl od nás, klanu Yuki, bezmezně oddaný vesnici. Nejdříve jsme před sebe samozřejmě předstoupili. Poté započal boj. Bylo snad i štěstí, že se odehrával venku, jelikož aréna by asi byla napadrť. Zprvu jsem dostával na frak, už jsem ležel na zemi s krví v obličeji a koutku úst. Vypadalo to, že prohraji na celé čáře. A to moje chakra neutrpěla téměř žádné ztráty. Ale pak jsem si vzpomněl- vždyť já přece nesmím prohrát. Když prohraji, nebudu stát za nic a můžu udělat to, co udělala má matka. S těží jsem se zvedl a Terumi se na mne jen opovrhovačně podíval. Divil se, že mám ještě vůli bojovat. A nedával pozor. Nastavil jsem před sebe ruce a k údivu všech začal oběma skládat různé jednoruční pečetě. Z hlediště jsem snad i slyšel výkřik, který se ptal, jestli opravdu vytvářím dvě techniky zároveň. A byla to pravda. Jakmile jsem po pár vteřinách skončil, tak než si Terumi doskládal ty své, už se na něj řítilo několik sněžných draků, za jejichž hřbety jsem se poté okamžitě objevil já. Draci v okolí dostatečně ochladili vzduch a vnesli do ní sněhové vločky, tudíž stačilo zvýšit rozptyl vylučované chakry pomocí techniky Sněžné mlhy a nastala jatka. Okolí zahalené v ledové mlze, z níchž se ozýval rachot vichřice a cinkání zbraní. A neustálé dotváření bodců a ledových shurikenů. Poté se ozval poslední výpad. Oba jsme byli v sobě, teď šlo o to, kdo lépe zasáhl. On mne zasáhl do boku a způsobil popáleniny kyselinou, které neměly s mou chorobou co dělat, zatímco já ho zasáhl na rameni, ve tváři, po nohou a v břiše. Oba jsme padli k zemi, jenže já jsem padl pouze do sedu, on odpadl úplně. Jakmile jsem slyšel své jméno jako jméno vítěze, padl jsem do bezvědomí.

A čas zase utekl dál a já se nezměnil. Jsem stále ten arogantní a narcistický blb. Tentokrát jsem ale nějakou dobu působil jakožto Oinin, velice vážený Oinin, ale po nějaké době jsem zjistil, že to není nic pro mne. Naučili mne tam spoustu zajímavých a užitečných věcí, kupříkladu tajnou techniku Kirigakure no Sato, Kirisame no Jutsu. Ale já se přesto raději vrátil k životu v týmu s mým "klanovým" parťákem, Kin. Nebudu rozebírat, jak jsem se cítil, když byla Kirigakure no Sato srovnána se zemí, pro mne vesnice nic neznamenala. Způsobila mi tolik bolesti, že jsem na ni zanevřel. Pro mne byly priority života jinde. Ale nevím. Asi jsem si stále nedokázal, že za něco stojím ...

Ty techniky z dovedností si sepiš do vlastních technik.

A-rank ... můžeš si přidat jeden A-rank za cenu dvou B-ranků.

Můžeš ^^ ... POVOLENO