Kin Yuki [TOKUBETSU JOUNIN]

Taijutsu: 2
Ninjutsu: 5
Genjutsu: 0,5

Inteligence: 3
Rychlost: 3
Chakra: 3,5
Ruční pečetě: 5
Síla: 3

Celkem: 25 bodů

Hyouton:
Makyō Hyōshō (S-rank)
Ice release: Ice Dome (A-rank)
Hyōton: Tsubame Fubuki (C-rank)
Hissatsu Hyōsō (A-rank)

Suiton:
Suiton: Rekkū Suigeki (C-rank)
Sensatsu Suishō (B-rank)

Další Ninjutsu:
Shunshin no Jutsu (D-rank)
+ Základní techniky

Kin miluje, když se lidem může dívat do očí. Stejně tak ji fascinuje fyzický kontakt. Ráda lidi objímá, dotýká se jich. Fascinuje ji teplo lidského těla, držení se za ruce i polibky. Dříve se doteků naopak bála, o to větší jsou pro ni nyní závislostí. Po období, kdy se byla schopná tulit ke komukoli, si našla jen několik lidí, ke kterým se ráda přibližuje a toho se drží. Je schopná se na ně až příliš navázat a ten pocit s jistým subdominantním kouzlem milování zbožňuje.

Má ráda vůně. Když jí někdo přirozeně nevoní, nedokáže se k němu přiblížit. Také má ráda barvy. Rozličnost ale na druhou stranu nepovažuje za nejdůležitější a jednoduchý a praktický oděv tak mnohdy volí raději než extravagantní, ale krásný.

A samozřejmě zbožňuje sladké a cokoli, čemu může říkat "afrodisiakum."

Nesnáší, když jí odmítají lidé, kteří jsou zvláštní, což se jí líbí. Někdy má chuť je kvůli tomu zabít, ale ve skutečnosti by takové lidi nikdy nebyla schopná zasáhnout ani slovem ani zbraní. A za to se ráda nemá, pročež si často hraje na odtažitější osobu, než-li ve skutečnosti je. Přetvářku na jednu stranu nesnáší a na druhou se jí drží jako klíště.

Největší strach má ze strachu svých přátel a z toho, že zůstane sama.

Klan Yuki nebyl nikdy fixovaný na svou vesnici. Jistě, byl vůči ní zcela loajální, ale zájmy klanu měly za všech okolností přednost před zájmy vesnice. Pro určitý odstup jste mohli najít i rodiny, které si postavily sídlo kus od vesnice. Tyto usedlosti byly mnohdy zbořeny, vypáleny a přesto postaveny znovu. Nebyl to vzdor, ale touha po samostatnosti a možná zčásti pozůstatek po dobách, kdy byli lidé s Kekkei Genkai v krvavé mlžné pronásledováni. Ano, klan Yuki měl Kekkei Genkai - jeho příslušníci ovládali led.

Po krátkém úvodu náš příběh začíná v jedné z menších rodin, do které se narodila jedna malá nevýrazná osobnost. Kin Yuki byla drobné děvče. Nepříliš krásná, nepříliš nadaná. Přesto si dokázala vybudovat určitý respekt a rostla jako z vody. Jelikož se rychle učila a obzvláště teorie jí dobře šla, byla tichá dívka vychována v přesvědčení, že se jednou stane kunoichi. Každé ráno ji pak čekala dlouhá cesta do Akademie a domů se vracela pozdě odpoledne. Unavovalo ji to. Skoro si myslela, že Akademii nezvládne. Nechtěla však zklamat své rodiče a tak se každý den pokoušela vstávat s chutí. Čím dál víc se svému domovu vzdalovala. Našla si na Akademii v Kirigakure několik přátel, možná to byl ten důvod, proč se nerada vracela domů, na samý okraj vesnice a možná ještě za něj. Praktickou zkoušku sotva zvládla. Zdálo se, že na Ninjutsu vůbec nemá talent, její Kekkei Genkai se neprojevilo.

Když Akademie skončila, nastalo pro ni peklo. Najednou se ocitla sama daleko od přátel. Týdny s rodiči ubíhaly pomalu a trénink byl to jediné, čím se mohla zabývat, aby se necítila osamělá. Proplakala celé noci a neuvěřitelně jí chyběl kontakt s někým cizím. Toužila poznávat lidi. Samota ji naučila toužit po doteku, po objetí. A také si slíbila, že až bude mít možnost někoho obejmout, nevzdá se jí. Za žádnou cenu. Po Akademii strávila doma celý rok. Její rodiče požádali o odklad týmového tréninku, dokud se neprobudí dívčino Kekkei Genkai. A nakonec, světe div se, se tak opravdu stalo. Nebyla to ničím zvláštní příhoda... Jen jednou místo slaných slz probodly její polštář po nepříjemné hádce ledové kapky. Drobný, nepatrný úkaz, který jí přesto zajistil lepší budoucnost.

Další tři roky trénovala v týmu. Rozvíjela svůj nově objevený talent. Hýčkala ho jako dítě. Za žádnou cenu by se ho nevzdala a za žádnou cenu by se bez něj už neobešla. Pro týmové kolegy byla podivínkou. Vždycky měla pocit, že jí nikdo nerozumí. Přesto je objímala. Každého, koho mohla. Stala se přitom nejlepší. Alespoň jí o tom všichni přesvědčovali. Ničí led nebyl pevnější, ostřejší a chladnější než její. Nikdo neměl ke své vrozené vlastnosti tak vřelý vztah jako ona, minimálně nikdo z jejího klanu ne. Kin na sebe byla pyšná, ale nikdy nebyla zhýčkaná. Měla všechno a přece se jí zdálo, že ještě něco postrádá. Někoho, kdo by jí rozuměl. To jí dohánělo k šíleným seznámením s lidmi, které prostě viděla na ulici a přišli jí zajímaví. Udělala by cokoli, aby získala zajímavého člověka! A pak její dětství dle jejích rodičů skončilo.

Již v patnácti udělala Kin Chuuninské zkoušky. Stačilo předvést její Kekkei Genkai. Kdyby byla dostala jiného protivníka, neměla by šanci. Byla z toho rozpačitá. Ale postoupila. A to bylo hlavní. V té době se Kin naučila jít nejen za ostatní, ale hlavně za sebe, pokud by za ostatní nechtěla skočit do ohně. A nikoho takového, kromě rodičů, neměla. A právě k rodičům měla Kin zvláštní vztah. Na jednu stranu je milovala a na druhou jim nemohla odpustit, jak daleko žila od svých přátel, že právě kvůli nim nemohla vyrůst v něco jiného - a přitom v nic jiného vyrůst nechtěla. Míchalo se v ní mnoho pocitů, které toužila brzy pochopit. A určitě se jí to jednou podaří.

Ještě jeden rok trénovala v týmu plnícím pro ni podřadné mise. Jeden jejich kolega svůj boj nevyhrál a tak se tým nemohl rozpadnout. Vzala to špatně, ale musela se s tím smířit. Nutno říct, že později musela uznat, že to nebylo nic špatného, protože měla možnost zdokonalit své techniky a tím lepší poté bylo pokračování se složitějšími. V této době na chvíli usnula na vavřínech a málem jí to stálo život. Začínaly totiž nepokoje. Shinobi byli neklidní a ani těm uvnitř vesnice nebylo možné věřit.

Na jedné misi přišel o život právě ten kolega, který v Chuuninských zkouškách uspěl až na druhý pokus. Ve světě shinobi zkrátka přežije jen ten silnější. Bylo to poprvé, co v jejím okolí zemřel někdo, koho byla zvyklá objímat, přestože k němu nic vřelého, tak jako je to u přátelství nebo lásky, necítila. Plakala pro něj a donutilo ji to uvědomit si, že přicházejí špatné časy. Tým byl rozpuštěn, ale misí bylo málo. Smutné? Překvapivé? Kdykoli byla doma, nacházela rodiče zamračené. Zůstala Chuuninem dlouho, než se poprvé pokusila o Jouninské zkoušky. Neuspěla a nebylo to její vinou.

Mise, na kterou jí poslali, se dokonale zvrtla. Netušila, kdo proti komu stojí. Bylo to jako dokonalá anarchie. Každý si dělal, co chtěl, nic nefungovalo, všechno bylo zmatené! A Kin na to nebyla připravená. Fiasko, které předvedla, ji stálo úspěch mise. Přežila jen proto, že nebyla sama. Rozhodla se dál trénovat jako Chuunin a značně jí kleslo sebevědomí. To ještě netušila, že klan v ní vidí svou naději. A nejen v ní. Ještě v jednom chlapci, kterého do té doby neměla čest poznat a se kterým se měly proplést všechny nitky jejího života.

Mareo Yuki pocházel z jiné rodiny než ona. Dalo by se říct, že měli příbuzné předky, ale jejich krev od příbuzenství dělilo mnoho generací. A přitom byl vlastně stejný. Stejně jiný. Nebo naopak jiný jiným způsobem. Od prvního pohledu do jeho očí se Kin do svého života zamotala ještě víc. Poslali ji do Kirigakure, aby s ním trénovala a aby se ti dva stali těmi, kdo ponesou břímě historie na sobě. Oni měli přežít za každou cenu. Oni měli být ti, kdo ovládnout své Kekkei Genkai tak, že předběhnou i dovednost Kage. Ti, kteří se postaví za svůj klan - a když to bude možné, tak i za vesnici.

Bylo těžké získat si Mareovu důvěru. Vlastně si nikdy nebyla jistá, jestli ji doopravdy má a tak v to prostě doufala. Zamilovala si okamžiky, ve kterých ho mohla objímat nebo se k němu tulit. Myslela si, že ji dokonale doplňuje a ukázalo se, že je to pravda. Společné techniky, které vytvořily a které byly hlavními prvky jejich boje, nikdo z klanu nepřekonal. Účel byl splněn. Dvě neslibnější děti klanu spolu dospěly.

Mareo podporoval Kin dokonce i svým sarkasmem. Toužila mu dokázat, že za něco stojí. Ve svých druhých Jouninských zkouškách uspěla - zčásti. Stala se Tokubetsu Jouninem. Už jí bylo přes dvacet. Pak přišla poslední rána, která ji ale neranila tak, jak mohla. Kdyby Mareo zemřel, bylo by to něco jiného, ale když přežil, věřila, že mají naději. Museli ji mít, protože o něj měla stále příšerný strach. Nesmělo se mu při tomhle boji nic stát a proto musela být silnější! A co se stalo? Z jejich vesnice, stejně jako z ostatních, zbyli trosky. Rodiče Kin byli mrtví právě proto, že nežili přímo ve vesnici a nedokázali se dostatečně rychle schovat. Truchlila, samozřejmě, o to víc, že si nestihla ujasnit svůj vztah vůči nim. Bez nich by nebyla a ani by nevyrostla v to, čím je. A neměla by po svém boku nejlepšího uživatele Hyoutonu na světě. Věděla, že jím je. A věděla, že vždycky bude bojovat tak, jak on bude chtít.

Děkuji!
Jen bych ještě chtěla oznámit upravení základních technik, když už mi Pili schválila ke všem uvedeným ranky a poprosila bych o změnu přihlašovacího jména na 'Kin Yuki.'