Mareo Shigeru [JOUNIN]

„Ten den, kdy do mne vstoupil hněv.“
Sono Hi Ikari wa Ore no Naka ni Kita.
その日怒りは俺の中に来た.

Jméno
Mareo - マレオ
Příjmení
Shigeru - 茂る
Věk
26
Hodnost
Jonin

Elementy

Suiton, Raiton, Koton





Koton

Element Kōtonu, 汞遁, by mohl být zaměněn za element stejného čtení, tedy Kōtonem, 鋼遁. Mezi nimi je podstatný rozdíl, ale přesto spolu souvisí, především klanově. Jedná se o vzdálené příbuzné právě klanu nesoucí geny tvořící chakru typu země převážně a vytvářející čistý kov, často ocel či železo. Tato vrozená schopnost je jakýmsi derivátem a vytváří rtuť, 汞, Mizugane, nebo také 水銀, Suigin, doslovně řečeno, "tekutý kov". V tom jsou právě tolik odlišní. Zatímco předchůdci používají především pevné kovy, tento klan využívá kov rtuti, jež je za normálních podmínek a tlaku kapalný. Ale jak je to možné. Všichni dobře víme, že rtuť je silně toxický prvek, kov. Ale to si členové klanu vynahradili jiným přírodním výběrem. Vedle jejich krevních, mízních a jiných cévních řečišť si vytvořili ještě jedno. Jimi nazývané Suigin no Nagare, 水銀の流れ, neboli proud rtuti. Jedná se o velice pevné a silné cévy, kterými po těle proudí rtuť tak, aby neohrožovala tělo "hostitele". Z evolučního hlediska se to zdá poměrně jako zbytečnost, jelikož vůči toxickým účinkům rtuti jsou nositelé této Kekkei Genkai imunní, což bylo prokázáno po několika testech. Členové klanu tohoto oběhu ale využili jinak. Začali ho používat jako dokonalý obranný systém, jelikož zjistili, že cévy tohoto oběhu jsou schopné rtuť kdykoliv absorbovat, a to v jakémkoliv stavu. Tudíž jsou schopné několikanásobně zvětšit svou pevnost. Nevýhodou této schopnosti je však to, že uživatel "zamrzne" a není schopen pohybu. Může toto "vsakování" ale ovládat dle své vůle, tudíž ho to omezuje pouze v krajních a velmi malém počtu případů. Když už jsme mluvili o toxicitě, je zjevné, jak tento klan bojuje. Snaží se nepřítele především otrávit. Dokáží s tekutou rtutí pomocí chakry ovládat podobně jako určití ninjové ze Sunagakure no Sato dokázali manipulovat s pískem. Ale stejně jako oni, i zde je potřeba mít danou surovinu při sobě. Také stojí za zmínku, že rtuť dokáží na nějaký časový úsek utvrdit a vytvářet z ní účinné zbraně, jako například dýky, tanta, katany, meče, sekery, cokoliv, na co si dokážete vzpomenout. Také, jakmile se vrátíme k cévám, je možné je přeseknout, ale pouze ve chvíli, kdy buď uživatel chce nebo pokud má nižší chakru, pokud je v plné síle, tyto cévy jsou nepoškoditelné fyzickým útokem. Co se týče absorbce, je možná i částečně, pouze na určité části těla, ale nikdy není přesná. Maximální minimum je délka ruky. Už jsme si tedy řekli něco o způsobu boje, nyní přejdeme k vysvětlení. Proč Voda, 水遁 a proč Blesk, 雷遁. Tak, rtuť je kapalná, to už jsme zmínili, a tudíž je jasné, že Voda musí být zástupcem číslo jedna. Poté, rtuť je téměř dokonalým vodičem elektřiny, proto je druhým hlavním prvkem právě Blesk. Co se týče zásoby a regenerace rtuti uvnitř těla, zásobou se rovnají lidské krvi, tudíž převážně okolo čtyř litrů, co se týče zásoby, tělo je schopno za třicet minut vyprodukovat litr. Samozřejmostí je vytváření jakýchkoliv sloučenin rtuti. Co se týče odolnosti, stojí za zmínku imunita vůči slabým jedům, způsobená zlepšenou schopností odbourávání toxinů.

:Krevní Skupina:
0+

Mareo a jeho dovednosti? Tak začneme asi tím, v čem sám nejvíce vyniká. Mezi jeho prioritní znalosti patří nin-taijutsu, tedy ninja techniky využívané k boji na blízko. Ale nezahrnuje tím pouze jeho zbraně-tvorné techniky, nýbrž i například známé techniky Rtuti, 水銀の忍術, jelikož aby mohly být provedeny, musí být v blízkosti nepřítele a protože je využívá v boji nablízko, maximálně v boji na střední vzdálenosti, ale typickým příkladem nin-taijutsu je jeho schopnost zpevnit cévy vedoucí rtuť a tím zpevnit povrch své kůže a tím je chráněn před mnoha fyzickými útoky, ale i to má své nevýhody a výhody. Ale i přesto je stále přeborníkem pouze přes ninjutsu. V těchto dvou oborech je opravdu specialista, především v druhém jmenovaném. Nedělá mu žádné problémy ani jeho taijutsu, které je na dost vysoké úrovni, jelikož v boji se od nepřítele snad ani neodlepí. Je to bojovník na krátkou a střední vzdálenost. Velké vzdálenosti mu často dělají velké problémy, jeho techniky mu totiž nedovolují boj na vzdálenější místa. Sice by k tomu Koton mohl být perfektní, kdyby získal uživatele, který by se na ni zaměřoval, ale to u Mareova případu neplatí. Pokud se podíváme na genjutsu, tak si u něj vede stejně jako jakýkoliv průměrný Jonin. Sám žádná genjutsu neovládá, protože je podle svého úsudku nikdy nepotřeboval, nepotřebuje a nebude potřebovat. Dokáže se vymanit ze slabších genjutsu mrknutím oka, z těch silnější už má problém. Ale sám si vymyslel jakýsi fígl, který ale bohužel potřebuje delší přípravu. Jde vlastně o to, že umístí do svého Suigin no Nagare jehlici, která zastaví průtok a po chvíli ona céva praskne. Jde teď o to, co si kdo představí pod pojmem delší příprava. Uvnitř boje je i pět minut mnoho. Proto tato příprava trvá zhruba dvě minuty. Dlouho to není, ale nevýhoda této metody je, že musí být aplikována během boje, před ním nemá smysl, jelikož praskne okamžitě. Co se jedná o Shuriken-jutsu, můžeme říct, že je v něm tento člen Klanu Shigeru více než zručný. Dokáže trefit pomocí několika správně hozených kunaiů i slepý bod za horou, ale dokáže si také přesně vykalkulovat, kam se musí s dalším kunaiem trefit, aby dosáhl požadovaného směru, tudíž pro něj není problém vrhnou kunai se shurikenem a vrhat je i za roh. Ale to málokdy používá, jelikož v otevřeném prostranství k tomu nemá možnost. To navazuje na to, že jeho inteligence také není zanedbatelná, ale zase to není nějaký úžasný génius. Spíše si drží odstup a sleduje nepřítele, dokud mu neodkryje svou slabinu. Jeho síla je průměrná, ale silnějším protivníkům se nemůže měřit. To si ale často kompenzuje buď silou svých technik, nebo také zbraněmi, které si vytváří z rtuti. Většina je dost ostrá na to, aby usekla ruku při švihnutím, proto je obávaným protivníkem nablízko. Ale ocel tyto zbraně prorazit nedokážou. Paradoxem je, že při nárazu do kovu se vlastně roztříští, ale zde znovu přichází na scénu Mareova schopnost tvrdnutí a kapalnění rtuti, která má jak vidno nesmírné množství využití. Tato schopnost pomáhá v okolí určitou koncentraci výparů rtuti, tedy dovoluje během boje už v prvotních setinách vteřiny prasknutí praskliny zacelit. Jinak řečeno toho využívá k tomu, aby mohl okamžitě po nárazu roztříštěné kousíčky pospojovat zpět k sobě. Trénink tohoto načasování byl náročnější než se zdá a výsledky přinesly ovoce, protože jakmile toto udělá, ani nepoznáte, že měl být meč, katana, dýka či cokoliv jiného roztříštěné na kusy. Jen někdy ji nechá roztříštit aby si ušetřil chakru, jelikož některé techniky jí potřebují více. Jak bylo tedy řečeno, síla je u Marea na nižší úrovni, což nahrazuje jeho rychlost. Dokáže se elegantně prosmýkávat mezi nepřítelovými útoky a sám zasazovat rychlé a smrtelné rány. A pokud použije Shunshin no Jutsu, dokáže se dostat na menší vzdálenost během minimálního času, což jsou tak dvě vteřiny. Ale opravdu takto funguje pouze na krátké vzdálenosti. Rychlost jeho ručních pečetí. Záleží kterých. Typické shinobi pečetě skládá podstatně rychleji než jeho vlastní, jednoruční. Ale obě jsou dostatečně rychlé. Avšak jednoruční pečetě jsou od těch Hakuových, Shinobiho z Kirigakure no Sato, mocného vládce elementu Ledu, Hyotonu, odlišné. Hlavně v tom, že většina technik se spojuje s pečetí a pohybem rukou. A vždy je tato pečeť pouze jedna a pro techniku naprosto typická, tudíž nevýhodou, nad slunce jasnou, je že nelze tyto pečetě schovávat. Ale prozměnu, málokdo zná rtuťnaté techniky. Také je díky tomuto schopný vytvářet dvě techniky využívající tento systém najednou. Co se odolnosti týče, tak jeho tělo nevydrží silný nápor technik, fyzických útoků či čehokoliv jiného bez ochrany, vzhledem k tomu, že jeho tělo je především šlachovité, bez nějakých obřích svalů, ale to si kompenzuje klanovými specialitami. Chakra. Té má opravdu dost a nemusí mít strach, že by mu proti slabým protivníkům došla. Ale když potká někoho silného, je schopný minout úplně všechnu a všechno co má, jen aby ho porazil, ale ani to někdy není dost na to, aby toho dosáhl. Už mnoho lidí ho porazilo a chtělo ho změnit. Ale čím více se ho snažili změnit, tím víc se k nim obracel. Čím více ho poráželi, tím více sílil! A čeho si nejvíce na svém Kotonu cení? Že ať je uživatel Dotonu, Raitonu či Suitonu jakkoliv silný, nikdy nedokáže obrátit jeho rtuťnaté techniky proti němu či jakkoliv využívat jeho techniky, naopak. Mareo použije své aby obrátil ty jeho proti němu.

Tak začneme Mareovou obrovskou vášní, a ať se to zdá jakkoliv podivné, miluje poezii, architekturu, malířství, či jakoukoliv jinou formu umění a projevu. Sám velice rád kreslí, maluje a píše a dá se říct, že poměrně úspěšně. Dokonce na své verše má i malou knížečku, jíž nosí stále u sebe. Mnoho z nich je právě o té, kterou má snad ze všech lidí nejradši. Mizukage-sama. Prostá milostná lyrika. Samozřejmě, Mizuki se nyní urazit nemůže, ona totiž pochází z nadtřídy Osteichthyes, neboli ryb. O ní spíše píše horrory nežli nějaké zamilované básničky. Možná je to kvůli tomu že je šermířkou, nevím. Opakem umění? Nesnáší špatný vkus. V tu chvíli mu může padnout čelist až k zemi a vyvrtat díru až k samotnému jádru planety země. Co má dále rád. Samozřejmě, jídlo. A to mu Mizuki neustále vyčítá. Neustále mu vysvětluje, že sushi je barbarství a jak mu to může tak chutnat. Proto si sushi objednává jen za jejími zády a před ní jí jen svou sladkou a milovanou vášeň- dango-sama! Co nesnáší z jídel? Rýžové koule. Dlouhý příběh. Z barev má rád odstíny červené, žluté, černé a bílé, nesnáší fialovou a růžovou. Modrou nesmím vynechat! Za tuto barvu by položil život, přecijen, Kirigakure no Sato je pro něj to první pouto co měl. Ze zvířat má rád kočkovité šelmy a kočky vůbec, jednu má dokonce stále s sebou, ale je to pouze mazlíček. Ta mu spí stále uvnitř kapuce za hlavou. A je to kotě, takže si s ním- "užívá". Dostal ho. Proti své vůli. N.E.N.Á.V.I.D.Í. pavouky a jinou havěť.

Vše začíná narozením. Dokonce ani já nebyl výjimkou a vše se odehrálo právě uvnitř překrásné Kirigakure no Sato, Zemi Vody obklopené mořem. Ve vesnici byl ten den ruch jako nikdy. Zvenčí by jste mne neuslyšeli, byl jsem přehlušen davem. Ale pokud jste byli na pokoji se mnou a mou matkou, mohli jste vědět, že jsem to já, ten kdo se právě narodil a byl podle otce předurčen k velkým věcem. Podle matky jsem nikdy neměl být shinobim, že prý je to moc nebezpečné a nerada by mne ztratila. Měl jsem v tu dobu ještě tři bratry. Tedy jsme byli dohromady čtyři. Když nás s matkou pustili domů, celý klan se na mne shrnul. Všichni mne museli vidět, zatímco já měl stále zavřené oči, jako kdybych já nechtěl vidět je. Ale čas běžel a já se z ospalého mimina měnil v hyperaktivní děcko, které nemůžete pomalu zastavit, protože nejspíš funguje na principu perpetuum mobile, kde se sebou samo doplňuje energií. Byl jsem prý nezastavitelný. Pořád jsem chtěl poslouchat dědovy povídačky o naší minulosti, o tom, jak jsme byli do svého vyhoštění v Iwagakure no Sato skvělými ninji a jak si nás tehdy cenili. Ale když nás vyhostili, ujala se nás Kirigakure no Sato. Byla náš nový domov, pro mne to byl ale domov, který jím byl od začátku. Narozdíl od Iwagakure no Sato, kterou téměř vůbec neznám. Dědeček mne také učil, že Otogakure no Sato je to největší zlo, vyprávěl mi o Orochimarovi-san, Kabutovi-san, Zvučné pětce a mnoha jiných mocných ninjích. Utápěl jsem se v těch příbězích a to mi bylo teprve sedm let. Tou dobou už jsem nějakou tu chvíli chodil na akademii a vedl si trochu podprůměrně. Nechtěl jsem vynikat. Nepotřeboval jsem to. Tehdy jsem ještě věřil, že být ninjou neznamená nic jiného než zůstat cel den na bojišti a zabíjet. Ale vyprávění mě stále měnila a utvářela, ovlivňovala mne. Ale čas jde stále neúprostně dál a proto jsem musel jít i já.

Už se blížilo Chuninským zkouškám a já si udržoval dobrou náladou se svými bratry. Procházeli jsme a dováděli po městě. Mne tehdy bylo dvanáct let, bratrům od patnácti po osmnáct. Nevadilo jim zabavit mne. Překvapivě, u mnoho rodin jsou ti nejmladší většinou svými staršími sourozenci odmítání. Ale byl jsem rád, že jsem výjimka a moji bratři takoví nejsou. Tehdy jsme zašli po úmorném dni na oběd a já si objednal banánové rýžové koule. Zajímalo mne, jak může chutnat ryba, rýže a banán v jednom. Když mi ale donesly dvě rýžové koule a mezi nimi banán, jen jsem natočil hlavu, zrudnul a s blbým úsměvem odešel. Bratři samozřejmě svůj smích udrželi na uzdě, ale spíše než tomu se smáli mé reakci. Okamžitě se zvedli za mnou a doběhli mne. Ten nejstarší už mi stihl sežrat i ten banán. Koukl jsem se na něj jen koutkem oka a takovým tím uraženo-jirayovským úsměvem. V tu chvíli ale začal rozhlas cosi hlásit. Ohlašoval zahájení Chuninských zkoušek. Těch jsem se měl za svůj klan účastnit. Hodně jsem se od akademie zlepšil, ale to spíše jen po fyzické stránce. Neměl jsem ani tým, nic. Náš klan si geniny rád vychovává sám. A nejspíš to i pomáhalo, kdo ví, kde bych teď bez klanu byl. Bez rodiny. Už se pomalu stmívalo a my šli domů. Nemohl jsem se druhého dne dočkat. A on přišel! Vzbudil jsem se a už jsem běhal po sídle a vřískal. Už v pět ráno jsem stál před arénou, plný energie a očekávání. Po deseti minutách jsem už byl mírně pokrčený a euforie opadla. Po dalších pěti minutách jsem byl opřený o stěnu a po dalších třech minutách jsem seděl na zemi. Zhruba po pěti minutách jsem si lehnul a do deseti minut jsem byl jak dřevo. A zrovna se tam začaly scházet davy lidí. Ten ruch mne okamžitě probral a já vyskočil do pozoru a vtrousil se dovnitř. Tam jsem se ale neocitl v hledišti ale vběhl jsem rovnou do arény. Zastavil jsem veškerý movement a začal přemýšlet, jestli jsem u záchodů nezahnul špatně. Když jsem se ale podíval na tabuli, tak zjevně ne. Viděl jsem tam své jméno. Úsměv mi ale rychle zkysl, když jsem viděl jméno svého protivníka. Kokuto Mya. Takže budu- bojovat proti- holce? Proběhlo mi hlavou a já se otočil. Zpočátku boj probíhal standartně, vyměňovali jsme si údery a já trochu žasl, že jako holka je v síle lepší než já. Proto jsem nedlouho na to jsem použil to, co se v našem klanu traduje. Jakmile jsme se chytli oběma rukama a silou se přetahovali, kousl jsem se do jazyka a plivl jí přímo do očí. Samozřejmě že to bolelo jako čert, ale okamžitě byl souboj ukončen. Proč? Oslepla a zjevně nechtěli, abych jí ještě otrávil. Asi jsem neměl zajít tak daleko. Nemůžu o tom mluvit tak cynicky jako ten doktor co to oznámil. Já se za to spíše stydím. Vyhrát za cenu slepoty jiného. Ale v klanu mi říkali, že jde o to, že jsem vyhrál.

Už je mi devatenáct let a na záda mi dýchají Joninské zkoušky. Co se dělo před nimi bylo ale mnohem zajímavější. Už tehdy jsem viděl jednu šestnáctiletou dívku a přišla mi- hezká. Zrovna tahle parketa vyjadřování citů se u nás v klanu bohužel nevyučovala. Ale já už měl prostě rozhodnuto! Nejen že jsem tvrdě pracoval na svých schopnostech, ale také jsem si užíval života, psal jsem, maloval obrazy, kterými je dnes ověšen celý můj pokoj. A samozřejmě jsem si založil jakýsi "veršovník", ve kterém jsou dodnes různé verše s malými malůvkami. Co dvoustrana, to jedna malůvka a verše. Málokdo by v tom našel nějaký systém, ale je důležité, že ho v něm vidím já. A co se se mnou stalo za těch několik let? Vyzrál jsem. Začal jsem racionálně uvažovat, rozhodovat se a ovládat se. Byl jsem mnohem chladnější, čehož si dokonce všimli i rodiče, málokdo jsem byl přes noci doma. Trénoval jsem. Jsem zvyklý na vysokou zátěž a vysoké požadavky. A ty jsem hodlal splnit, za každou cenu. Když přišly na řadu Joninské zkoušky, už jsem nebyl tak zbrklý jako mé staré dětské já. Přeměřoval jsem si svého nepřítele, jímž byl dnes Terumi. Trochu jiný kalibr. Ale což o to, že z jejich klanu pocházela Godaime Mizukage. Žádný klan není dokonalý v každém členu. A tak jsem přemýšlel. Když po mne začal sypat lávové koule, mne nezbývalo nic jiného, než jim uhýbat. Pár jsem jich kontaminoval rtutí a jakmile zchladly, rtuť se jen tiše rozlévala po jejich povrchu. Takhle si ten Terumi hrál ještě nějakou dobu, dokud jsem se k němu konečně nedostal blíže. V tu chvíli jsem v ruce sevřel svou křišťálově bílou katanu a sekl jeho směrem. On mi odpověděl vyblokování tantem. Odskočil novu dál a vytvořil několik sérií pečetí, z nichž jednou byla technika nárazové vlny. Neváhal jsem a začal jsem dělat to samé co on. Obě vlny se slynuly v jednu a já stál na místě, dokud voda neopadla. Jednu ruku jsem natáhl do strany a prsty jsem měl v jakémsi ležatém "L" vytvořeném palcem a ukazováčkem. V tu chvíli se zvedla všechna rtuť v okolí, kterou jsem roznesl pomocí předchozí vlny a druhou ruku jsem natáhl také a ukázal jakési náprstníky, které můžeme vidět v upířích filmech. Akorát to, co jsem udělal já mohl být trochu nečekané. Já jsem si zaryl všech pět náprstníků do druhé ruky a táhl. Okamžitě z ní začalo téct velké množství rtuti a já ji jen zhmotnil do pěti obřích čepelí. Ale v tu chvíli už jsem tam nestál. Pomocí Shunshin no Jutsu jsem se probleskl vedle svého protivníka a během toho všeho jsem ještě nechal okolím projít skrze vznášející se rtuť vlnu blesku. Z jedné strany jsem byl já, z druhé blesk. Páry jsou mu k ničemu, Lávou by uhnul pouze blesku, ke kterému byl otočený. Proto vyskočil do vzduchu a já s ním, kde začal zběsilý boj mečů. Přesněji, tanta a pěti ostří na jedné ruce. Výboj dole mezitím vyprchal a já jsem začal spolu s ním padat k zemi. Ozvala s rána a zvedl se prach. Když se snesl, čepele byly pryč. Ale byly v kapalném stavu na Terumim. Ten pod její váhou padl k zemi a bez energie a přiotrávený byl nucen se vzdát. Chvíli na to jsem padl k zemi i já. Probral jsem se až v nemocnici.

Toto období pro mne bylo velmi těžké. Už mi bylo dvacet tři let, ale jako by to na mne všechno začalo padat. Donesla se mi totiž zpráva, že můj dědeček zemřel. Ten, který mne všechno naučil a vše mi předal zemřel. Ten na kom jsem tolik lpěl a vážil si ho. Nevěřil jsem tomu- zpočátku, ale poté jsem byl nucen akceptovat tuto pravdu s tím, že každý jednoho dne zemřeme. Tehdy mne popadl takový vztek. Začal jsem si vše dávat za vinu. Vše. Jakmile ale došlo na pohřeb, choval jsem se tiše, byl jsem plný smutku. Všechen ten vztek jakoby se přelil do jiných emocí. Horších. Stál jsem nad jeho hrobem snad tři hodiny a jen tak v dešti se na něj díval. Nechtěl jsem se s ním rozloučit. Proč také. Byl mi oporou. A teď jsem měl pocit, že bez ní se zbortím jako domeček z karet při závanu větru. Ale pořád jsem slýchával, že život jde dál. Že najdu jiné lidi. A z části to byla pravda. V následujících dnech jsem měl poznat Mizuki Hoshigaki, moji partnerku při plnění misí jako Jonin. Někdy jsme pracovali odděleně, ale převážně jsme bez sebe neudělali ani krok. Tehdy jsme získali svou vůbec první misi. A to vytřískat z nějakých lidí co nejvíce informací. Připadal jsem si jako nějaký vyděrač. Nikdy ale nezapomenu na dědečkova vyprávení o Akatsuki, Oto- vše se mi na té misi stále vracelo. Jakmile jsem toho chlapa chytil pod krkem a přitlačil ke zdi, jako bych všechno prožil znovu. Ale můj výraz byl prázdný. Kladl jsem jen přímé otázky. A vždy, když mi neodpověděl dostal do svého těla větší dávku rtuti. Nevěřili by jste, ale ten chlap, který měl vlasy dlouhé až na záda po deseti minutách rozhovoru se mnou neměl ani jeden. Jak jsme získali co jsme chtěli, pustil jsem ho a vyšel ven. Podíval jsem se po Mizučině části a našel jí. Ona měla zabavit stráže, hlídky. No- zabavila spíše sebe a je jen jejím způsobem. Ohlásil jsem jen návrat a odešel. A ona se mnou. Od té chvíle jsme se ale lépe poznali a jsem snad i podobnější svému starému já, ale stále jsem poměrně odstředěný a k ostatním se chovám jako k póvlu. Ale přesto- ona je pro mne nyní ten důležitý člověk, kterého jsem hledal.