Killunia Akatatsu [B-RANK]

pro **Killunia** Mon 27 May - 15:50

Killunia Akatatsu [B-RANK] Acae672a0e_89501748_o2

"Ano, brečím. Každý občas brečí. Neříkej, že jsem slabá, když o mně nic nevíš. Nesuď lidi, dokud je nepoznáš."

~Pohlaví~

žena

~Věk~
19 let

~Výška~
161cm

~Váha~
56kg

~Narození~
5. 12.

~Hodnost~
genin (v papírech); B-Rank

~Klan~
Akatatsu

~Kekkei genkai~
Akuma no Hi (Démonický oheň)

~Popis Kekkei Genkai~

Akuma no Hi je zvláštní Kekkei Genkai. Předává se totiž pouze mezi ženami z klanu Akatatsu. Nemá s démony vůbec nic společného, spíše se říká, že vzniklo z dračího ohně, ale je velice těžké hledat pravdu. Akuma no Hi je totiž tak stará schopnost, že si nikdo nepamatuje její vznik.
Schopnost tohoto Kekkei Genkai spočívá ve využívání zvláštního druhu ohně. Každý oheň má jinou barvu a specifické vlastnosti. Nelze používat a ovládat všechny najednou, ale pokud už je uživatelka zkušená, dokáže použít všechny druhy a dva slabé druhy ohně najednou. Ovšem k tomu, aby se stala uživatelka Akuma no Hi zkušenou, musí ujít hodně dlouhou cestu. Toto Kekkei Genkai znemožňuje užívání kteréhokoli jiného elementu, tudíž uživatelka ovládá pouze Katon a nic dalšího.
Bílý oheň - Bílý oheň je ze všech nejslabší. Je trošku silnější než klasický Katon a dá se vložit do Katonové techniky, aby byla silnější. Tento druh ohně dokáže ovládnout dívka na úrovni středně silného Genina. Bílý plamen je chladný, téměř ledový. I přesto může způsobit popáleniny. Je trochu těžší zničit jej Suitonem, avšak stále to není velký problém. Síla oproti normálním technikám Katonu není o moc větší.
Zlatý oheň - Tento je o trochu silnější než bílý oheň. Na rozdíl od něj hoří jako úplně normální plamen. I tento jde vložit do techniky a to především do obranných. Pokud je použit do útočných technik, jeho síla je malá. Pokud ho ale uživatelka použije na obrannou techniku, účinek techniky bude silnější. I přesto to není nijak závratné. Tento oheň se lze naučit ještě na úrovni Genina, který se připravuje na Chuuninské zkoušky.
Fialový oheň - Tento oheň je velice zvláštní. Neslouží totiž ani k útoku, ani k obraně. Je totiž tak slabý, že se v boji prostě použít nedá. Používá se k vysávání chakry. Nikomu neublíží, nepálí, ale ten, kdo je jím zasažen, přichází pomalu o svou chakru. Ta se ovšem nepřesouvá k uživatelce Démonického ohně. Tento oheň lze ovládnout až na úrovni středně silného Chuunina. Nedá sepoužít v technice, vyvolává se jako samostatný plamen.
Zelený oheň - Tento oheň je velice útočný, ale velmi těžko ovladatelný. Kdysi ho prý uživatelky Akuma no Hi chytily a ochočily si ho, ale nikdy se jim jej nepodařilo úplně ovládnout. Občas se stane, že napadne právě jeho uživatelku. Způsobuje vážné popáleniny na těle. Nelze ho použít v technice. Tento druh ohně dokáže vyvolat i uživatelka na úrovni silnějšího Chuunina, ale nedokázala by ho plně ovládnout ani na úrovni S-Rank či Kage. (SPOILER - Jelikož Killunia patří do nové, silnější generace a větve klanu Akatatsu, jednou ovládne onen zelený oheň. Zatím se ještě neví kdy, ale ovládne ho.)
Modrý oheň - O tomto plamenu se povídá, že je to plamen zimy. On totiž nenechá věci shořet - on je zmrazí! Tyto schopnosti nejsou příliš silné, led je slabý sotva několik milimetrů, maximum jsou tři centimetry. Led lze celkem snadno prorazit. Tento oheň je naprosto imunní vůči Suitonu. Nelze vložit do žádné z technik, ale existuje pro něj speciální technika. Tento led lze ovládnout na úrovni Jounina až silnějšího Jounina. Tento led má u Killunii silnější účinky díky Haukkovi.
Černý oheň - Vypadá jako Amaterasu, ale NENÍ to plamen Amaterasu. Je to nejsilnější druh ohně, bolí asi nejvíce ze všech a je celkem těžko zrušitelný i Suitonem. Avšak stále se ho lze zbavit. Jeho užívání ale velice unavuje tělo nositelky Kekkei Genkai Akuma no Hi. Nelze vložit do žádné techniky, uživatelka ho ovládá svou rukou. Může ho zrušit, ale nemůže ho přesouvat z místa na místo. Tento plamen uhasí déšť nebo technika Suitonu A-Rank a výš. Tento plamen se lze naučit až na úrovni velmi silného Jounina, S-Rank nebo Kage.

~Sensei~

~Rodina~
S její rodinou je to poněkud složité. Jediný, koho ze svých příbuzných zná, je její mladší sestra Airyia. Pokud má nějaké bratrance či sestřenice, neví o tom. Dále tu jsou její dvě kočky, Mayuri a Ayumi. Ty už také bere jako členy své rodiny. A sněžný sokol Haukka je s ní pokrevně propojený, takže se dá také považovat za rodinu...?
Airyia Akatatsu (mladší sestra)
Mayuri (kocour - společník a domácí mazlíček)
Ayumi (kočka - společník a domácí mazlíček)
Haukka (pokrevní spojenec)

~Charakter~
Co se Killuniiny povahy týče, dá se popsat jednoduše: melancholiko-cholerik. Taková ona byla, je a vždycky bude.
Takže abychom se k oběma temperamentům rozepsali. Když je člověk melancholik, většinou bývá sám. Nevyhledává společnost lidí a nerad se přátelí. Obvykle bývá posmutnělý, pesimistický a občas trpí i depresemi. Důležité je, že se nejraději se svými problémy vypořádá sám a nežádá o pomoc jiné. Člověk uzavřený spíše do sebe. Ke Killunie by se dalo ještě dodat, že je dost stydlivá.
Cholerik. To je už téměř úplně něco jiného než tichý melancholik. Výbušný a impulzivní člověk. Taktéž nechtějí pomoc od jiných, většinou spíše proto, že prostě nechtějí, aby se jim do práce motal někdo jiný. Často se chovají zbrkle a jednají bez jakéhokoli rozmyslu. Velice snadno se naštvou. Normálně platí, že se i rychle uklidní, ale jelikož je Killunia i melancholik, chladne poměrně dlouho.
Mimo temperamenty se nachází ještě několik částí její povahy. Občas se chová docela dětinsky, i když je už téměř dospělá. Někdy dělá docela šílené věci. Je paličatá a možná i trochu líná, což jí brání v mnoha věcech.
Killunia miluje zimu a sníh, i když ovládá oheň. Možná je to tím, že se narodila v zimě. Nebo je to tím, že jejím pokrevním spojencem se stal sněžný sokol? No, to je jedno. Dále pak zbožňuje masité pokrmy či sladké. Ráda si kreslí a čte. Velkou spoustu času věnuje svému tréninku a doufá, že jako první se jí podaří zkrotit zelený oheň. Potenciál na to má.
Mezi její neoblíbené věci patří tyto: Vnitřnosti, houby, měkkýši, koprovka (xD), cigarety, drogy. Z lidí ti otravní (nesnáší je), příliš namyšlení a lidé, kteří až přehnaně pečují s svůj vzhled (xD xD). Dále pak se příliš nekamarádí se sluncem a s létem. No a ještě se dostaneme k věcem, ze kterých má strach. Trpí akrofobií (starchu z výšek) a kynofobií (strachem psů). Obě tyto fobie vznikly na základně špatných zážitků.
Jo a ještě musím dodat, že Killunia je i docela zapomněltlivá, nešikovná a ráda provokuje. A říká "chň", když je naštvaná, podrážděná, zmatená, spokojená, veselá, smutná či natěšená (do boje). ^^

~Vzhled~

Killunia je bledá, jelikož na slunci příliš mnoho času netráví. Její jasně zelené oči tedy z bílé tváře téměř svítí. Bledé rty zůstávají většinou zavřené a neusmívají se příliš často. Dlouhé vlasy barvy špinavě blonďaté (taková... skoro hnědá, ale když špinavá blondýnka stráví na sluníčku dlouhou dobu, vlasy zesvětlí). Ofina lemuje obličej a téměř žádný pramen nezakrývá čelo.
Killuniina postava je malá a štíhlá, ale o ženské křivky nemá nouzi. Dalo by se říct, že je to... opravdu žena. Je poměrně blízko ideálu 90-60-90. I když je spíš něco jako 92-73-89 (nebo tak nějak xD). No nebudeme tu žvanit o tom, jak moc žena Killunia je, protože o tom není pochyb. Prostě má velká prsa (ale ne jako Tsunade, spíš jenom jako Hinata) a ženskou postavu. Nevypadá jako někdo, kdo by měl bojovat, ostatně jako téměř každá žena.
Co se týká jejího stylu oblékání, volí tmavé oblečení ve dvou verzích - praktické/sportovní a oblečení podobné Akatsuki stylu. Sportovní styl tvoří černá mikina, světle modré tílko, černé tříčvrťáky a klasické sandály. Toto nosí většinou obyčejně doma. Druhou verzi, černý plášť bez rukávů s vysokým límcem a ~~červenými~~ modrými mraky, černé tílko (něco jako má Konan), černé tříčtvrťáky a boty v Akatsuki stylu. Tohle nosí vždy jako civilní a bojový oblek. Trochu připomíná Akatsuki, ale každý ví, že klan Akatatsu se s Akatsuki nikdy nespolčoval a nikdy nebude.

~Schopnosti a styl boje~

Na co se Killunia nejvíc soustředí.... jednoznačně její ohnivé Kekkei Genkai a ninjutsu. Ze živlů dokáže ovládnout jen a pouze Katon, což se v pozdější době může stát značnou nevýhodou. Jelikož Haukka a Shimo o ní tvrdí, že Killunia patří do té "nové, silnější generace", je možné, že se jí podaří zkrotit zelený plamen. Jelikož nebude moci ovládnout další element, soustředí se také na taijutsu a nintaijutsu (útoky posílené ohněm). S genjutsu se Killunia nekamarádí a je ráda, když se jí podaří nějaké (náhodou) zrušit.
Nemá žádné speciální zbraně, ani nějaké extra nadání. Kromě Kekkei Genkai je to obyčejná, možná i výrazně podprůměrná kunoichi. Killunia neví, jestli se to vůbec někdy změní.
Když se však podíváme i na její lidskou stránku, objevíme překrásný talent - kreslení. Vždy ji to bavilo a navždy ji to bavit bude. I na svých cestách si vyobrazovala (docela věrně), jak vypadaly vesnice, místní lidé, krajina kolem, zvířata. Nejspíš je jediná, kdo dnes má uchované, jak velké i malé vesnice vypadaly před vzpourou.

~Životopis~

I. kapitola - Dítě, které muselo rychle dospět

5. 12., 14:24. V zasněžené konožské nemocnici se ozval pláč. Malé, roztomilé miminko s jasnýma modrýma očima se před pár vteřinami poprvé podívalo na světlo světa a okamžitě zatoužilo po kyslíku. Najednou se jí její maličké tělíčko obalilo šesticí zvláštně zabarvených plamínků. Doktoři se okamžitě polekali, avšak čerstvá matka Danielle je ujistila, že je to v jejich klanu normální. Když ty plameny zmizely pod kůží v oblasti srdce, bylo tím dokázáno, že i ona bude mít slavné Kekkei Genkai klanu Akatatsu. Danielle jí dala jméno Killunia. Zvláštní nejaponské jméno, ale taková speciální jména pro klan Akatatsu platila. Ženy si nechtěly dávat jména japonského původu. Jediné, co dovolily, bylo pojaponštění jejich příjmení. Rudý drak. Ano, už to značilo něco o jejich schopnostech.
Oba její rodiče patřili mezi shinobi Konohy. Matka z klanu Akatatsu na úrovni jounina, ovládala všechny plameny kromě černého. Ten zatím neuměl ovládnout nikdo kromě Danielliny matky a Maii, která černý oheň pro klan Akatatsu získala. Danielle neměla moc v lásce Konohu, jelikož ji omezovala. A navíc Konožané vždy odsuzovali jejich Kekkei Genkai Akuma no Hi. Killuniin otec nepocházel z klanu. Byl ANBU a specializoval se na taijutsu. Chtěl mít z Killunii zdatnou bojovnici, žádnou slabotku, takže ji v již velmi útlém věku začal trénovat. A to ne zrovna lehce.
Jenže Killunia patřila spíše mezi ty inteligentní než ty fyzicky zdatné. V devíti měsících se naučila chodit, ve dvou a půl roce číst a brzy na to i psát. A i na svůj věk velice dobře kreslila a ovládala základní počty. Zato její šikovnost se pohybovala na nule. Tak nešikovné dítě lze málokdy vidět. Ve třech letech si opařila levé chodidlo, několikrát si docela zle namlátila. A kolik rozbila věcí! I ostatní členové klanu Akatatsu si stěžovali na to, co všechno jim to zničila. Časem si na to zvykli, ale stejně...
"Copak to děláš?"
"Hm?"
"Copak to děláš, Killu-chan?"
"Kreslím si..." odpověděla malá Killunia a na matku se podívala svýma již zeleně zbarvenýma očima. Mamika se podívala své dcerce přes rameno, jestli nekecá, a skutečně - celkem roztomilá kresba kočky. Killunia si vždycky přála kočku, jdenže sídlo plné schopných bojovnic s ohněm nechtělo v blízkosti jakékoli zranitelné zvíře. Takže si svou kočičku alespoň vyobrazila na papír a doufala, že jí ho nikdo nespálí. Od ostatních členů klanu Akatatsu se držela dál, protože všechny ženy byly moc přísné a upjaté.
27. září. Killunie táhlo na pátý rok života. V konožské nemocnici o pár dní později přivítala mladší sestřičku Airyiu. Ten den také poprvé navštívila Akademii, kam ji otec přihlásil. Nakonec souhlasila s jeho tréninkem, aby byla dobře připravená. Rodiče ji totiž varovali, že život ninji není žádné peříčko. Lekla se toho natolik, že se raději do intenzivních příprav pustila.

No, tento trénink způsobil, že se Killunia vyšvihla mezi nadprůměrné studenty na Akademii. Mezi spolužáky to však neměla jednoduché.
"Hele, špunte, copak to tu děláš...?" Skupinka chlapců přistoupila k místu, kde malá dívenka seděla a kreslila si. Ten blonďatý dlouhovlasý si ji prohlédl svýma chladnýma fialovýma očima a arogantně se usmál. Vytrhl jí papír z ruky a prohlédl si jej. Pak se začal smát. "Ty jsi tak trapná! Vždyť ani neumíš kreslit! A jseš úplně ošklivá, jako malý prase..." I ostatní chlapci se rozesmáli. Jenže malé Killunie se to nelíbilo. Vůbec. Oni se opovažují posmívat se jejímu výtvoru? Vystřelila ze svého místa jako šipka a pěstí vrazila tomu blonďákovi přímo do čelisti. Všichni se překvapeně zarazili.
"Mě nikdo urážet nebude!" zakřičela. Jenže to už se dva "bodyguardi" probrali, chytili ji za ruce a strhli ji k zemi.
"Tak ty si budeš dovolovat na Kiriho? No, to sis vybrala dost blbě..." Killunia jen cosi zavrčela. Nelíbilo se jí, že o sobě ten kluk mluví ve třetí osobě. Znělo to tak... arogantně, povýšeně. Pak ucítila kopanec do břicha. Jeden z chlapců ji zvedl za její překrásné dlouhé vlasy, které si velice nerada nechávala stříhat, a poté přišlo několik úderů do obličeje. Domů se pak vrátila s několika škrábanci, modřinami, monoklem a bolavým břichem. Podobně se k ní chovali i další spolužáci. Všem připadala jiná. Tím, jak se chovala, jaké měla zájmy a jak vypadala. Dívky se jí posmívaly. Byla terčem všech šikan. Nejprve jí to dělalo problémy, ale později se proti nim obrnila a kolem svého srdce vystavěla silnou zeď. Nenechá si ubližovat. Už ne. Nikdy si nenechá nikým ublížit.
Jakmile postavila onu hradbu kolem svého srdce, stala se odtažitou. Držela se jen své rodiny. Ale ano, chodila ven. Jednou na to velice nepěkně doplatila...
Kráčela ulicemi Konohy, vesnice, u níž se zdržovala asi největší část klanu Akatatsu, když vtom zpoza rohu vyběhl rozzuřený pes. Její instinkt radil, aby běžela. Okamžitě. Tak tedy poslechla. Hele, strom. Ano, když vyleze nahoru, zachrání se. Psi přeci neumí lézt na stromy, ne? No, takže na ten strom vylezla. Jako by to ten pes věděl, jako by věděl, že se pod ní zlomí větev! Ten šmejd si sedl pod strom a trpělivě čekal.
Křup!
A pak tvrdý dopad na zem. Při dopadu na záda si vyrazila dech. Viděla, jak se ten pes zvedl, krátce zaštěkal, zavrčel a pak sevřel její pravé předloktí do svých čelistí a začal si s její rukou pohazovat. Ona nemohla nic dělat, ze všeho nejdřív se potřebovala nadechnout.
Nádech.
A záchrana v podobě mladého shinobiho. Psa rychle zahnal pořádným kopancem do boku. S kňučením pak ono zvíře odběhlo pryč. Shinobi pak pomohl Killunie vstát.
"Jsi v pořádku?" optal se jí mile. Pohlédl na její ruku a rázem si uvědomil, že mu ani nemusí odpovídat. Killunia za to byla ráda, protože se třásla strachy a nedokázala ze sebe vypravit jediné slovo. "Vypadá to, že tě dost ošklivě pokousal.. Víš co? Vezmu tě do nemocnice..." A tak také udělal. V nemocnici pak Killunie ruku obvázali a dali jí očkování proti vzteklině.
"Arigatou..." špitla Killunia k ninjovi, jenž ji zachránil. Ten se na ni jen usmál a odešel. Už ho pak víckrát neviděla. I když, možná ano, jen si na to nepamatuje. Doma o svém "menším" incidentu neřekla ani slovo. No, a pokud vám to nedošlo, tak vlastně od této doby trpí svými fóbiemi.
Pak pokračovala ve svém původním životě. Hradba sílila a sílila. Odmítala jakékoli kontakty se spolužáky. Stejně ji neměli rádi. Takže ona po jejich společnosti ani netoužila. Ale byla to jejich chyba. Držela se ve svém světě plném překrásných obrázků. Svých obrázků.
Pak přišla další velká rána. A to taková, která se již nikdy nezahojí.
"Mami, kam to jdete?"
"Na misi, dceruško..."
"A proč musí jít všichni dospělí ze sídla?"
"Rozkaz Hokageho. Jako ninjové Konohy ho musíme poslechnout..."
"A proč musíme poslouchat vesnici? Náš klan tu byl dávno před nimi!"
"Musíme někde žít. Sice nám nechává více prostoru než normálním občanům Konohy, chápe naši minulost a náš klan. Ale zároveň jsme se rozhodli prodat své služby Konoze. Hokage nás teď potřebuje a my mu musíme pomoci... s něčím... Ty běž do Akademie. Musíš pořádně studovat, aby z tebe byla silná kunoichi.." Killunie se tohle nelíbilo. Proč její matka mluvila, jako by měla zemřít?
Nechala to být a šla tedy do školy. Když se vrátila domů, stál ve vchodu do sídla nějaký ninja v plášti. Hokage? Ano, Hokage. Co se stalo?
"Omlouvám se, ale... Všichni členové klanu Akatatsu, kteří se vydali do boje, byli zavražděni."
Killunia padla na kolena a po tváři jí stékaly slzy. Ne, to není možné! Její rodiče jsou mrtví? Sídlo zůstane prázdné! Klan Akatatsu vymřel!
"Je mi to líto..." řekl tiše Hokage a položil svou ruku na Killuniino rameno. "Všechny malé děti, které tu zůstaly, si vzali někteří dobří lidé. Tvou sestru jsem nechal, ať se o ni postaráš ty sama. Jsi silná dívka a vím, že se s tím vyrovnáš. Musíš zůstat silná." A s tím i odešel. Killunia zůstala v tmavém sídle sama. Už tu nezůstal nikdo, jen sestra, ona a jejich babička. Zbytek starců z klanu se přestěhovalo do konožského domova důchodců, jen jejich babička Maria se rozhodla zůstat tady, dokud nezemře. A také to tak dodržela.
Killunia se po této zprávě uzavřela do sebe natolik, že kromě učitele s nikým nemluvila. Vůbec s nikým. Stala se opakem své sestry. Zatímco Airyia byla přátelská a veselá, Killunia zůstala chladná a tichá. Stala se velice pracovitou, aby se rychle stala kunoichi. Musí se postarat o svou sestru. Ani s ní moc nemluvila. S babičkou ano, tu měly obě sestry moc rády. Vyprávěla jim příběhy z dob své slávy, když byla ještě mladou bojovnicí klanu. Ovládala všech šest druhů ohně, dokonce jim to i ukázala. Bojovat už nemohla, to vůbec ne. Ale alespoň ukázat, co budou jednou umět. Tyto plameny si navždy uchovala v paměti.
Když dosáhla 10 let, odmaturovala. Stala se tak právoplatnou shinobi. Další den zemřela její babička. I po své smrti měla úsměv na rtech. Byla pyšná na obě své vnučky.
"Děkuju, babi. Vyvedla jsi mě z cesty temnoty. Děkuju..."

II. kapitola - Klan Akatatsu

Killunia se stala kunocihi. Geninkou. Na chvíli patřila do týmu, jenže kvůli neshodám raději odešla a začala se věnovat svému individuálnímu tréninku. Bude lepší, když jí nikdo nebude říkat, co má dělat. Jakožto členka klanu Akatatsu měla slíbenou určitou volnost. Hokage ji nenutil znovu do týmu. Dokud nebude sama chtít, tak nemusí.
Mladá kunoichi se nejprve začala snažit probudit své Kekkei Genkai. Musí začít používat ty plameny, které jim ukazovala babička. To je její schopnost. Musí ji ovládnout. Prostě musí.
Snažila se každý den nějak probudit alespoň jeden z nich. Nemusí všechny najednou, stačí jen jeden, třeba ten hezký studivý, ten modrý... Ne, nepovedlo se jí to. Když se snažila, nedařilo se jí to. Jakmile se přestala snažit, tak se jí najednou něco povedlo. Když si tak z nudy hrála rukou, ucukla překvapením a leknutím, když se jí v ruce rozhořel bílý plamínek. Na zádech ucítila trochu štípnutí, ale toho si nevšímala. Pak se poprvé za několik let usmála. Má to! Ovládla svoje Kekkei Genkai! Je právoplatnou členkou klanu Akatatsu!
Rozhodla se, že se o svém klanu dozví víc. A tak kromě tréninku navštivovala hojně i konožskou knihovnu. Trvalo hodně dlouho, než našla to, po čem pátrala. Nějaké informace o klanu. Narazila na knihu, v níž bylo obsaženo vše - minulost, současnost, schopnosti, zvířecí spojenci. Potešilo ji to. Tu knihu nikdo nepotřeboval, tak si ji vzala k sobě domů natrvalo. No co, stejně ji nikdo chtít nebude. Klan Akatatsu byl pro Konohu jako cizí. Neuznávali jejich schopnosti. Killunia jim všem chtěla ukázat, že tu jejich Ohnivou vůli nepotřebuje. Ona mám totiž ohnivou duši.

To, co objevila, ji začalo překvapovat. Minulost jejího klanu byla úchvatná. Cenwen se nacházela na stejné úrovni jako nyní ona, prastará vůdkyně jako první ovládla pět ze šesti plamenů. Sama. Killunia to bude muset také dokázat sama. Protože tu není nikdo, kdo by jí mohl pomoci. Další zvláštnost - členové jejího klanu jsou roztroušeni po celém světě, takže je může potkat v jakékoli vesnici. V Konoze, nebo spíše u Konohy, se jich nacházelo nejvíce a většinou ti nejsilnější. Ta síla se odvíjela především od toho, že v Konoze jsou většinou ohnivé techniky, takže členové klanu Akatatsu v Konoze mají větší výběr, jak bojovat. Navíc, síla Kekkei Genkai se nelišila ani o kousek.
Další zajímavost. Prvními spojenci klanu Akatatsu se stali draci díky Cenwen. Pak však vymřeli a nyní jsou jejich spojenci sněžní sokolové. O těchto úžasných dravcích tu nebyly žádné informace, což Killuniu dost mrzelo. Ale určitě se k nim brzy vydá, všchno se tedy pak dozví od nich samotných.
A pak přišla velice bolestivá informace. Klan Akatatsu přišel o všechny dospělé bojovnice. A to nejen z Konohy, ale z celého světa. Jednoduše řečeno, z celého klanu tu zůstaly jen děti a starci. Proč však nebyly zabity i děti? Vždyť ty se brzy bojovat naučí a nejspíše budou toužit po pomstě. Killunia se zastavila ve čtení a zauvažovala sama nad sebou... a řekla si, že ona se pomstít nechce. Naučila se žít sama, jen se svou sestrou. Vlastně si i nedávno pořídila kotě, malého kocourka Mayuriho, jenž tvořil příjemnou společnost. Navíc mají celé sídlo klanu jen pro sebe. Žádné děsivé, chladné a přísné bojovnice. Jen příjemné ticho a klid. Ne, ona se nenechá strhnout touhou po pomstě. Ona to nepotřebuje.
Avšak Konohu v lásce rozhodně nemá. Je naštvaná, že nechali zemřít všechny bojovníky klanu Akatatsu i jejich partnery. Je pravda, že by tohle asi neodpustila ani jiné vesnici, ale ona žila v Konoze (tedy u Konohy), takže byla naštvaná na ni. Zdržovala se, co nejdál od vesnice to šlo. Všichni ninjové z vesnice jejími schopnostmi stejně pohrdali. Měli svoje Senju a Uzumaki (kteří stejně nepocházeli z Konohy). Její klan stál stranou. Otrok. Ano, tak jí to připadalo. Ona však otrokem nebude. Nikdy.
Trvalo to dlouho, než se dostala na úroveň potřebnou k tomu, aby mohla mít své vlastní Kuchiyose. Už předem věděla, že to budou sněžní sokoli. No jo, jenže jak se k nim dostat, když bydlí tak daleko? A ještě ke všemu se tam nedá dostat pěšky? Náhle ji něco napadlo. Ano, ano. Už slyšela i o tomto jevu. Třeba se jí to povede taky. Kousla se tedy do prstu, složila pečetě a s doufáním, že to bude fungovat, vykřikla:
"Kuchiyose no Jutsu!"
Obláček kouře a pak jen nic. Mayuri udiveně naklonil hlavu a pak se vrátil do sídla, aby dokončil svou hygienu.

III. kapitola - Sněžní sokoli

Zima. To bylo první, co si uvědomila, když použila Kuchiyose no Jutsu. Zima a.... velká výška. Sakra! Její fóbie se začala hlásit a její tělo začalo prkennět. Zatraceně...
Zavřela své zelené oči a snažila se uklidnit se. Když se tak povedlo, vydala se opatrně po zasněženém úbočí hory. Brrrr, jak tu mrzlo! Ale alespoň svítilo sluníčko. Zapomněla si vzít svou mikinu. Ale má alespoň svůj plášť. A hele, jeskyně! Tam se může schovat před tím studeným větrem! Vlezla tedy dovnitř a unaveně si sedla na chladnou zem. Bylo tu hnízdo... Hnízdo? To znamená, že je našla. Znovu zavřela své oči a oddechla si.
"Co tu děláš?" zaslechla chladný hlas. Vzhlédla vzhůru a její pohled se setkal s rudýma očima dravce. A nevypadal zrovna spokojeně. Vylekala se. Bude ji chtít zabít, protože mu vlezla do hnízda?
"J-já.... Já jsem z k-klanu A-Akatatsu a... Já jenom hledám... svoje spojence..." vykoktala ze sebe. "O-omlouvám se... jestli jsem tu něco zničila. Víte, já jsem t-taková nešika pořád... A o-omlouvám se, jestli otravuju..." Sokol si ji prohlédl od hlavy až k patě a zamyslel se. Třeba nebude tak hrozná.
"Jak se jmenuješ?" otázal se.
"Killunia Akatatsu," odpověděla dívka. Znovu ten pohled jeho rudých očí. Chtěl se ujistit, zda nelže.
"Takže klan Akatatsu? Slyšel jsem, že byl před nějakými... sedmi lety vyvražděn. Ale koukám, že děti přežily..."
"Ano," přikývla Killunia. "Byli ale zabiti jen dospělív bitvě, děti a starci zůstali naživu. Jak to víte?"
"Zahynula i spousta sněžných sokolů, mých příbuzných. Víš, oni byli pokrevními spojenci bojovnic klanu Akatatsu. Díky tomuhle jsem se stal vůdcem já, zemřel totiž můj otec."
"Pokrevní spojenectví?"

"Funguje to pouze mezi námi a klanem Akatatsu. Propojíme si navzájem svou krev a tím dosáhneme dokonalého spojenectví. Můžeme se navzájem přivolávat, máme dobrou sehranost v boji... a také zemřeme oba najednou. Když zemře člověk, zemře i sokol a naopak. Je to dost kruté, ale zase na druhou stranu fér." Killunia přikývla, jako že chápe. Sokol tedy pokračoval. "Mé jméno je Haukka. Jsem momentálně vůdce sněžných sokolů, i když to jsem ti před chvílí už prozradil. Jak je to s vaším klanem?"
"No, tak vypadá to, že já jsem momentálně vůdce klanu Akatatsu. Jako jediná v Konoze zatím vím o svých schopnostech a vypadá to, že tady jsem taky první. Takže to nejspíš ze mě dělá vůdce..." Haukku najednou něco napadlo.
"Když jsme tedy vůdci svých klanů, nebylo by dobré propojit svou krev a obnovit tak spojenectví? Víš, ono to po tom vyvraždění nějak... vymizelo. Já bych ho rád obnovil." Překvapivě s tím souhlasila i Killunia. Takže ona se kousla do ruky. Moc jí to nešlo, takže jí Haukka pomohl svým pařátem. Sám se pak klovl do křídla. Přiložili k sobě svá zakrvácená místa a rázem se jejich životy propojily. Všechna bolest, pocity, minulost, sny, to vše se propojilo a spojilo v jeden. Rázem o sobě věděli vše. Nemuseli si vyprávět sáhodlouhé příběhy o svých životech, protože už je znali.
"Máš nějaké zvláštní schopnosti?"
"Ano. Prý umím ovládat modrý oheň stejně mocný jako kdysi draci. Třeba to pak pomůže i tobě..."
"Hm, třeba jo."
"Ty asi budeš chtít ještě další spojence, že?"
"Ano," kývla Killunia. Haukka se tedy nabídl, že ji za některými vezme. Nasedla tedy na jeho hřbet a nechala se odnést ledovou krajinou k hranicím hor. Tam našli skupinku strážných sokolů.
"Zkušený bojovník se ti bude hodit. Jen budeš muset někoho z nich přesvědčit..." vysvětlil Haukka a snesl se k hlídce. Ti si Killuniu nepříjemně prohlédli, avšak když zjistili, že je tu s Haukkou, ty pohledy ustaly. "Tato mladá dáma, vůdkyně klanu Akatatsu, potřebuje další dva sokolí spojence. Je mladou a nadanou kunoichi a myslím, že by bylo dobré, kdyby měla co nejvíce spojenců."
"A ty si myslíš, že my budeme chtít sloužit nějakému člověku? Ještě ke všemu šestnáctiletému dítěti?"
"Hele!" ozvala se Killunia a seskočila z Haukkova hřbetu. "Já vím, co si o mně myslíte. Že jsem slabá. Pravda, moc toho ještě neumím, ale uvědomte si, že jsem se všechno musela učit sama. Není tu žádný dospělý, který by mě to naučil. Všechno, čeho jsem do nynějška dosáhla, je vlastní tvrdou pílí." Ukázala jim svůj bílý plamen. "Víc toho neumím. Pár ohnivých technik a bílý plamen. Nic víc. Jestli nechcete být mými spojenci, nemusíte. Ale rozhodně si z vás neudělám své sluhy..." Už se chystala odejít, když vtom ji zastavil jeden starý.
"Já budu tvým spojencem. Ti ostatní paličáci tě nechápou. Já jsem už starý a pamatuji doby, kdy byly tyto hory plné členů vůdcovy rodiny. A dnes? Zůstalo zde pouze několik málo desítek členů. Uvědomuji si, čím jsi prošla, protože jsme tím prošli i my. Přišli jsme o spoustu schopných válečníků. A vy také. Bylo by mi ctí stát se spojencem vůdce klanu Akatatsu..." Killunia vytáhla svitek pro Kuchiyose a starý sokol do něj zapsal krví své peří. "Jsem Shimo. Těší mě."
"Killunia Akatatsu." Pak mladá kunoichi nasedla na Haukku a nechala se jím vést za dalšími spojenci. Ještě jednoho. Haukka řekl, že by bylo dobré mít ještě malého. Toho může pak přivolat i na současné úrovni genina. Malí jedinci jsou dobří na výzvědy. Umí se schovat i v lese, když se zakryjí listím. Výborně vidí a dobře slyší. Takže ještě k těm malým.
"Hele, co to je? To je Haukka?" zeptala se malá sokolice svého staršího společníka. Byla menší než on a navždy bude. Už totiž nevyroste ani o kousek. Její společník přikývl. Když sokolí vůdce přistál a z jeho hřbetu seskočila dívka s dlouhými tmavě blonďatými vlasy, malá sokolice se rozzářila. "Jéééé, ta je roztomilá!" A okamžitě se k ní rozletěla. Její společník jen zakroutil nechápavě hlavou a odletěl kousek dál.
"Já a roztomilá?" podivila se Killunia. "Já nejsem roztomilá."
"Ale jo, jsi," trvala si na svém sokolice. "Jsem Yuki.... Haukko, co je ta holka zač?"
"Nová vůdkyně klanu Akatatsu. Hledáme pro ni vhodné spojence. Nevíš o někom?"
"Samozřejmě! Vím o sobě!" Killunia se musela zasmát. Roztomilá, velice roztomilá sokolice. "Můžu se stát tvojí spojenkyní? Prosím! Prosím, prosím, smutně koukám!"
"Tak dobře," souhlasila nakonec Killunia a vytáhla svitek. "Jsem Killunia Akatatsu." Sokolice přidala do svitku svůj otisk a podívala se na mladou kunoichi.
"Yuki."
Killunia pak naposledy nasedla na Haukkův hřbet a vůdce sněžných sokolů ji pak donesl až do Konohy. Mladé Akatatsu se tak podařilo získat své zvířecí spojence.
Po návratu domů si ona a její sestra pořídily ještě jednu kočku, tentokrát samičku Ayumi. Mají tak hezkou malou rodinku. Killunia často přivolávala Yuki. Bylo to také tím, že to byl jediný sokol, kterého mohla jako genin přivolat. V tu chvíli začala toužit po týmu.

IV. kapitola - Sensei, tým a zlatý plamen

Nakonec ji tedy Hokage do týmu přidělila. Jejím senseiem se stal muž jménem Raiken Namikaze, jenž byl vzhledem i schopnostmi velice podobný bývalému Yondaime Hokagemu, Minatovi. Naneštěstí se jí také stalo,že ona jediná byla stálým členem jeho týmu, genini okolo ní se měnily jako ponožky. Nikdo nezůstal dostatečně dlouho, aby si k němu mohla vytvořit nějaký vztah. Kromě senseie. A v tom nastal problém.
Jak čas běžel, a ona se dál pilně věnovala svému tréninku, začala si uvědomovat čehosi zvláštního v blízkosti svého senseie. Že se s ním cítí až podezřele dobře. Že se s ním chce bavit. A to i přesto, že je tichou myškou, stydlivou. Ale kdykoli se na něj podívala, nedokázala ze sebe pomalu ani vytlačit větu. A zvláštní hřejivý pocit v jejím srdci... Nelíbilo se jí to. Vůbec. Kvůli němu se vůbec nemohla soustředit na svůj trénink! Hloupé city!
Jeden den ji však zastihla horečka. Taková, při níž teplota jejího těla vysoko přesahovala únosnost normálního lidského těla. Zároveň s ní se jí zdála i noční můra.

"Probudila jsem se v nějaké temné místnosti připoutána na nějaké posteli. Podařilo se mi okovy roztavit, takže jsem se mohla volně hýbat. Zvedla jsem se a bosými chodily jsem se dotkla studené země. Pak jsem se vydala ven z místnosti a rozhlédla jsem se po chodbě. Netušila jsem, kde jsem, takže to zjistím. Musím.
Pomalu jsem se proplétala bludištěm bez jakéhokoli náznaku východu. Zajímalo mě, kde jsem, proč mi tak třeští hlava a proč tu jsem.
No, zřejmě se to za chvíli dozvím, vidím totiž nějaké světlo. Snad východ?
Utíkala jsem chodbou a hledala jsem někoho, kdo by mi řekl, kde jsem a proč tu jsem. Moc by mě to totiž zajímalo. Zaujala mě jedna zvláštní temná místnost. Zvědavost ve mně moje tělo donutila k pohybu směrem dovnitř. Vypadá to na další chodbu. Rozsvítila jsem v ruce bílý plamen. Nic zajímavého po cestě nebylo, ale když jsem vešla do místnosti na konci chodby, naskytl se mi pohled na nějakou zvláštní kamennou židli. A na ní seděl... Sasuke Uchiha?
I když už dávno nežil, znala jsem příběh o něm. A také jsem si zapamatovala jeho podobu ze všech obrázků a obrazů, jež jsem měla možnost vidět. Než jsem stihla otevřít ústa, stál přede mnou a zíral na mě svým věčným Mangekyou Sharinganem. Začala jsem se třást. Všiml si toho.
"Copak, malá? Bojíš se?" zeptal se temným hlasem a zasmál se.
"Ne, vůůůbec se tě nebojím," pronesla jsem ironicky. "Ne, samozřejmě, že se nebojím jednoho z nejsilnějších shinobi celé historie..." Zavřela jsem oči a zhluboka jsem se nadechla. Chvíli tu bylo ticho. "Proč jsem tady?"
Odpovědi jsem se nedočkala, takže jsem svou otázku zopakovala.
"Proč jsem tady?"
"Ty to nevíš?" uchechtl se Uchiha. Zakroutila jsem hlavou. "No, podle mých informací by ses měla naučit další část svého Kekkei Genkai."
"Tak proč jsi tady ty? Ty přeci nemáš s mým Kekkei Genkai co do činění, tedy alespoň ne v této době..." Pomalu přiložil své prsty na mou hruď v oblasti srdce.
"Sám netuším. Možná je to tím, že jsem jen výplod tvé fantazie... Ale prostě to tak je..." Najednou mi tělem projela tak ostrá bolest, že jsem se skácela na zem. Uchiha po chvíli zmizel, ale já se dál svíjela v bolestech. Uvnitř mě se cosi tvořilo. Něco tam hořelo a pálilo mě to. Pak náhle začalo mé tělo hořet. Oheň zlatavé barvy se rozšířil do okolí. Po nějaké chvíli jsem ho přestala cítit... Ano, pořád byl na mně, avšak žádná bolest, pálení. Žádné spáleniny.
Pak jsem otevřela oči a má duše opustila říši snů... nebo to není sen?"

Tehdy dost Hokage vystrašila. Když se pak probudila v ledové lázni v konožské nemocnici, byla trochu zmatená. Netušila, a vlastně dodnes netuší, zda to, co se jí zdálo, byl skutečně sen. Ale pokusila se tomu věřit. Musel to být pouze nějaký výtvor její hlavy. Sasuke Uchiha je přeci dávno po smrti, ne?
Touto noční můrou a horečkou se v ní probudila další část Kekkei Genkai, které v sobě měla. Zlatý plamen. Plamen obrany.
Jelikož se rychle blížily chuuninské zkoušky, chtěla se i ona dobře připravit. Takže začala s ještě intenzivnějším tréninkem, než který vedla předtím. A nyní do něj zapojila i zlatý plamen, aby jeho moc pak dokázala co nejlépe využít v bojích proti ostatním geninům. Vše se však jaksi zvrtlo, když požádala svého senseie, jestli si s ní nechce zatrénovat. Naneštěstí pro ni souhlasil. Snažila se, bojovala ze všech sil. Cítila, že se mu nikdy nebude moci vyrovnat. A také si něco uvědomila. Kdykoli jej vidí, trápí se. Kdykoli se s ním a s Hokage setká, vyvstává v její hlavě otázka: Mám chtít patřit ke Konoze? Ale vždyť bych tím zničila nezávislost klanu Akatatsu, která tu byla po stovky let!
A tak se rozhodla pro drastický krok. Opustí Konohagakure no Sato. Odpoutá se od vesnice a začne putovat po světě.
Konohu opustila v noci. Svou čelenku dala na památku své sestře, Airyie. Netušila, zda se sem někdy vrátí. Ale právě kvůli své milované mladší sestřičce to jednou udělá.

V. kapitola - Svědek neštěstí, navždy neutrální

Když se vydala na cestu, nejprve netušila, kam zamíří. Cíl však měla jasný - najít další zbylé členky klanu roztroušené po celém světě. Přeci jen, klan Akatatsu nepatřil pouze k jedné konkrétní vesnici. Jako nezávislý klan mohl jít bydlet kamkoli. Sehnala si tedy mapu a podívala se, jak jsou vesnice postavené. Došla k názoru, že by mohla udělat velký okruh. Začne Sunou, pak do Iwy, Kumo a nakonec do Kiri. A cestou by se mohla zastavit i v těch menších vesničkách.
Cesta pouští se jí vůbec nelíbila. Nesnášela horko. Ona, s ohnivou duší, se bude pražit na 50°C. No, úžasné. Jakmile dorazila do vesnice, skryla se do nejbližšího domu a na další průzkum vyrazila až v noci. Poznala místní kuchyni, avšak o členkách svého klanu se tu nedozvěděla nic. Vzhledem k místním podmínkám se tomu ani snad nedalo divit. Co by tu dělali chudáci sněžní sokoli, kdyby je sem někdo přivolal? Strávila tu celkem týden. Do jednoho ze svých svitků si zakreslila podobu radnice. Jen tak, na památku. Aby pak věděla, že tu někdy byla.
Zamířila na sever, do Iwagakure. Zaujala ji majestátnost a monumentálnost vesnice z kamenů. Velice se jí líbili i zdejší lidé. Opět žádné stopy po klanu jménem Akatatsu. Nikdo nic nevěděl. Ani o lidech s barevnými plameny. Takže si opět jen do dalšího svitku zakreslila podobu této vesnice. Strávila tu celkem tři týdny a nerada se loučila. Docela jí tato vesnice přirostla k srdci.

Pak dál na východ. Cestou se zastavila v několika malých vesničkách, které ji však moc nezaujaly. Co ji pak ale zaujalo v Kumogakure - našla šestici mladých kunoichi, které uměly ovládat bílý plamen. Sláva! Objevila členky klanu Akatatsu i jinde než v Konoze. Těchto šest dívek potvrdilo, že i jejich rodiče byli zavražděni. A nikdo stále neznal viníka. No, třeba je už mrtvý. V Kumo díky tomu strávila celý rok. Všech sedm (těch 6 + Killunia) tvrdě trénovaly. Killunia sloužila jako vůdkyně, jelikož uměla trochu víc. Během tréninku se jí také podařilo poprvé ovládnout i fialový plamen. A její síla dál rostla. I když se papírově počítala stále mezi geniny, silově už se dorovnala i chuuninům a pomalu se silou sunula před ně. Všechny tři druhy ohně, které nyní ovládala, se naučila za ten dlouhý rok ovládnout téměř dokonale. Techniky sice neuměla žádné nové, ale na jedné pracovala. Když se poté rozhodla jít dál, bylo těžké se s tou šesticí rozloučit. Ale ukázala jim vše, co uměla. Teď už to bylo jen na nich. Do svitků si zakreslila jak Kumogakure no Sato, tak i těch šest dívek. A všechny se jí tam podepsaly. Annemari, Varia, Callia, Lucianna, Leona a Deena. Nejaponská jména, jak je pro klan Akatatsu typické.
Nakonec tedy Killunia zamířila do Kirigakure no Sato. Musela nasednout na loď, která ji tam dovezla, pěšky se tam totiž dostat nemohla. Na nějakou chvíli se v této vesnici plné vody usadila. Našla tu pouze jednu zástupkyni svého klanu - o dva roky starší Mariannu. Půl roku strávila Killunia u ní. Opět potvrzená informace a vyvraždění. A další trénink. Tentokrát však přišel na řadu ten nejnebezpečnější z plamenů klanu Akatatsu - ten zelený. Ten nezvladatelný. Marianna se jej už pokusila jednou ovládnout, přineslo jí to však jen a pouze jizvy na těle. Naučila tedy Killuniu jen základy zeleného plamene. Zbytek musela nechat jen na světlovlásce. I když je Marianna starší, uznává Killuniu jako právoplatnou vůdkyni. Za to, že jí ukázala základy další části Akuma no Hi, zase Killunia odvedla a ukázala zemi pokrevních spojenců, které Akatatsu z Kiri neznala. Spolu pak ještě zkusily dovést do konce Killuniinu první S-Rank techniku - Hi no Tamashī (Ohnivá duše). Tato velice nebezpečná, ale zároveň smrtící technika, uchvátila obě Akatatsu. Konečně něco, co dokáže využít plný potenciál toho, co se v nich nachází - právě ona ohnivá duše. Když pak Killunia odcházela, opět si zakreslila na svitek Kirigakure no Sato i Mariannu.
Všechny členky Akatatsu, které na své cestě potkala, jí přirostly k srdci a ona doufá, že se s nimi ještě někdy setká.
Nastal čas vrátit se zpět domů. Do sídla klanu Akatatsu u Konohy. Putování jí trvalo celkem rok a 3/4. Když dorazila zpět, dozvěděla se, že její sestra úspěšně dokončila Akademii. Zahřálo ji to u srdce. I tady síla jejího klanu přetrvá. I tady, u Konohy. Snažila se nějak vrátit zpět do života klasické kunoichi. Čelenku si už zpět nevzala, ale do vesnice se chvílemi vracela. Naučila se ještě jednu techniku ze svitku. A když už se zdálo, že je vše v pořádku, nastal zvrat. Všechny vesnice byly zničeny přesilou nunkeninů. A z Konohy zbyly jen trosky. Z Kiri, Suny, Kumo a Iwy také. A vše se převrátilo vzhůru nohama.
Killunia seděla na střeše svého sídla. Sledovala hořící vesnici bez sebemenšího zájmu. Nikdy k nim nepatřila. A nikdy k nim patřit nebude. Je nezávislá. Svobodná. A dokud bude stát sídlo jejího milovaného klanu, dokud bude její mladší sestřička naživu, dokud se ty boje nedotknou přímo její osoby, nezasáhne. Protože si tou cestou dokázala, že k žádné vesnici nepatří.
Ona je Akatatsu.
Svobodná.

~Vesnice~
není

~Techniky~
(S) Katon: Hi no Tamashī
(B) Katon: Gōryūka no Jutsu
(C) Katon: Keimusho
(C) Katon: Hi no Ken
(C) Kuchiyose no Jutsu
(C) Katon: Bubun-tekina yoroi
(C) Katon: Ryūka no Jutsu
(D) Shunshin no Jutsu
(E) Kawarimi no Jutsu
(E) Kakuremino no Jutsu
(E) Nawanuke no Jutsu
(E) Henge no Jutsu
(E) Bunshin no Jutsu

~Body~