Restaurace u Orlího hnízda

First topic message reminder :

Není to restaurace, jakou jsme si představovali dřív.
Je vybudovaná v jedné z nižších hor a dá se k ní dostat přes spletitý systém chodeb vybudovaný v horách. Je to doslova labyrint, aby zmátli i nepřítele, který by se sem náhodou dostal. Celý komplex je dobře chráněn, senzibilové se střídají u vchodů do skal.

Restaurace je snad jediné místo, ve kterém se dá v klidu si pohovořit a posedět a hlavně se najíst. Je plné zásob, pokud chcete jídlo, dojděte si jedině sem nebo si něco ulovte. Nedostanete tady zlatého lososa a podobně, spíš jednoduché jídlo, bylinky, vše, co se dá najít v okolí.

Koukl sem se na hodinky a pak z pokojným úsmevem odpovedel. Mám ješte čas...jó a asi sem je vzal... znelo to tak, upokojujúco a hlavne jednoznačne.
Zahľadel som sa okolo, boli tu ešte další dvaja ľudia okrem obsluhy. Nejaký dedinčania. Potom som dopil pohár s vodou a znovu prehovoril. Ehm...čo máš v pláne? opýtal sa a pár krát zažmurkal.

"To doufám, že jsi si je vzal. Nebudu tě tady sbírat." remcala jsem, ačkoliv bych za něj třeba dýchala, bylo-li by to nutné. Dělal si legraci, snad nikdy se nestalo, že by je zapomněl, ale přesto jsem se ho byla schopná zeptat pokaždé, když se podíval na hodinky. Jen tak, pro jistotu!
Pak jsem se zamyslela, co jsem vlastně měla v plánu? Zamrkala jsem, protože jsem si dávala dohromady, co se vlastně stalo a do jaké situace mě to postavilo. Najít otce, to byl jediný plán, který jsem měla a teď... teď jsem vlastně nevěděla, co dál. "No.." začala jsem po chvíli váhavě. "Nejspíš, nejspíš bych chtěla najít ten dům, kde táta bydlí.. nebo bych chtěla jít trénovat." pokývala jsem hlavou. Jo, to je dobrý nápad!

Ty seš báka viď?! trošku si do ní rejpnul tak jako ona do nej. Samozrejme že si lieky svedomito berie, nechcel sa dostať do situácie kedy by musel Yumi chrániť a dostala ho jeho slabosť. Dokázal aspoň niečo, čo dokazujú zdravý ľudia a jeho cieľ bol ešte vyššie. No ako chceš, keď chceš môžem ti ísť pomôcť nájsť ten dom... usmial sa a pokýval hlavou. Bolo mu v podstate jedno čo sa bude diať, hlavne že bude s ňou.

"Haaaaaaai!" svým úsměvem jsem musela připomínat Slunce, protože když jsem měla opravdovou radost, měla jsem, jak se říká, úsměv od ucha k uchu! Tak tomu bylo i teď. Bylo přece tak vzrušující myslet na to, že uvidím dům, ve kterém bydlí můj několik let ztracený otec. Přemýšlela jsem, jak asi vypadá. Moc domů jsem zatím neviděla, ale říkala jsem si, že květinovou zahradu, jako moje maminka tam asi nemá. Nejspíš tam nemá ani tucet koček, jako paní Awita, co jsem jí chodila zalévat truhlíky. Není to asi ani polorozpadlá barabizna s mřížemi, jako dům, kde bydlel Ren. Taky tam asi nemá postel s nebesy, jakou jsem mývala ve starém domě..
Když jsem nad tím tak uvažovala, ten dům jsem si za boha nedokázala představiit. Tím víc zajímavé, to ale všechno bylo!
"Říkal, že se mám zeptat nějaké číšnice.." zadumaně jsem si přiložila prst ke rtu, jak jsem to dělala vždy, když jsem přemýšlela a rozhlédla se kolem. Žádnou jsem v dohledu nezahlédla. To byl pech..