Restaurace u Orlího hnízda

Není to restaurace, jakou jsme si představovali dřív.
Je vybudovaná v jedné z nižších hor a dá se k ní dostat přes spletitý systém chodeb vybudovaný v horách. Je to doslova labyrint, aby zmátli i nepřítele, který by se sem náhodou dostal. Celý komplex je dobře chráněn, senzibilové se střídají u vchodů do skal.

Restaurace je snad jediné místo, ve kterém se dá v klidu si pohovořit a posedět a hlavně se najíst. Je plné zásob, pokud chcete jídlo, dojděte si jedině sem nebo si něco ulovte. Nedostanete tady zlatého lososa a podobně, spíš jednoduché jídlo, bylinky, vše, co se dá najít v okolí.

Objavil som sa uprostred hostinca a chvíľu premýšľal, čo tu vlastne robím. Potom som sa však nejako uvedomil a posadil sa na jedno z voľných miest, kým som čakal, kedy ku mne príde obsluha. Zatiaľ som sa si vytiahol moje páratko a začal ho prežúvať v ústach.

Keď k Mukotushiimu prišla obsluha vytiahol si svoje páratko z úst a s úsmevom na tvári pre hovoril. ,, Že nie je? To by som sa na to pozrel. Plný bar ako vždy, tak prečo sa čudovať. Však? Stačí ak mi donesiete niečo na pitie. V takýchto horúcich dňoch, človek predsa vypije veľa tekutín. Vyberte mi teda niečo z toho, čo vám zostalo?"

Po dlouhé cestě jsem dorazil k restauraci. Vešel jsem dovnitř. Moc lidí tu nebylo, jenom jeden co vypadal jako Shinobi. Přišel jsem k němu,odkašlal si a zeptal se ho: "Dobrý den, nejmenujete se náhodou Mukotushi Ururu?"

Najskôr sa obzrel na chlapca, ktorý práve pribehol a spýtal sa na jeho meno. Trocha si ho začal obzerať, no hneď nato prišla servírka s jeho nápojom. Pokývol hlavou a Ľahko sa na ňu usmial. Potom ako odišla pozrel sa znova na chlapca a konečne prehovoril
,,Áno som Mukotushi Ururu. A  ty vyzeráš ako genin z Kumogakure."

Byl jsem rád že jsem nemusel jít zas tak daleko ho hledat. "Jo, jsem." řekl jsem a usmál jsem se. Pak jsem pokračoval: "Raikage si tě přeje v Pohoří smrti. Máte tam za ním přijít. Nejlépe hned."

Hm zase ten Raikage...
,,To bude nič dôležité, keď pre mňa posielajú genina. Vieš niečo o tom?" Prehovoril. No nepostavil sa, prečo aj práve mu doniesli fajnový nápoj a on má bežať za Rajkage. A ešte mu to prišiel povedať genin. To ani náhodou

Trochu mě naštvala jeho slova. "Vím kvůli čemu. Nějaké lidi z Kumo vezní v horách nukenini. Raikage chce abys je šel ještě s ním a ještě dvěma Shinobi osvobodit." řekl jsem trochu uraženě.

,, Tak vravíš, že ma tam potrebujú čo???" Povzdychol si a chvíľu neprehovoril. Potom však zobral svoj nápoj do ruky a začala prehĺtať. Osviežujúce chute mu rozšírili chuťové poháriky a ľadová voda ochladila jeho prehriate hrdlo. Neprestával piť. Stále prehĺtal, až pokým nevypil celý pohára a nezostal v ňom ani jeden dúšok sladkej tekutiny. Pohár položil späť a upachtene si vydýchol. ,, No nie je iná možnosť. Keď volajú, tak volajú." Prehovoril, nato sa postavil a vybral sa smerom preč. Nečakal na genia. Nebolo zvykom že by niekoho niekedy čakal.

Rychlou chůzí jsem se vydal za ním a dohnal ho.
/Přesun

Spokojeně jsem si to nakráčela do restaurace. Byla jsem velmi spokojená s vývojem situace, přesně podle mých představ! Nejdřív to sice s tátou vypadalo špatně, ale nakonec si to obrátilo v můj prospěch a já těď už jen čekala, až se vrátí z mise a konečně se s ním pořádně seznámím. Pravda, vyloženě milující tatínek to asi nebude, ale i tak.. je můj vlastní a jsem na něj hrdá!
U paní, která tu obsluhovala jsem si objednala kakao a sedla si k jednomu stolku. Nohama jsem ještě nedosáhla na podlahu, ale měla jsem svůj pytlík sušenek, takže mi vůbec nevadilo, že jsem malá.
Spokojeně jsem si máčela sušenky do horkého nápoje a usmívala se na celé kolo. Chybělo mi jediné - Ren!

Šiel som sem cielene. Bol som hladný a v byte nebolo nič čo by sa dalo zjesť. Popravde sa mi všetko minulo. Popravde zohnať vhodné jedlo pre mňa bolo vždy obtiažne. No vedel som že tu robia tú najlepšiu zemiakovú kašu ktorá mi nielen chutila ale mohol som ju aj zjesť. Naviac boli tak milý že mi vždy dali o niečo väčšiu porciu ako je zvykom. Tak som si teda došiel k pultíku a vypýtal som si jednu zemiakovú kašu a pohár vody + som vyložil na pultík flašku ktorú som nosil za opaskom a tiež som si prosil aby mi ju naplnili. No keď došlo na platenie akosi mi chýbali peniaze. Ehm...tak asi len tú vodu... penazí som mal fakt málo. No obsluha sa len usmiala. Dobre vedela kto som a tak mi dali čo som predtým žiadal a len sa usmiali. Len si daj...chrániš predsa dedinu, no nie... milo som sa usmial, vzal si flašku a pripol ju za opasok potom do jednej ruky pohár s vodou a do druhej tanier. Otočil som sa a rozhliadal sa kde si sadne.

Spokojeně jsem polo chroupala, polo cucala sušenky, přemýšlela o tátovi a našem společném bydlení. Jasně, nedokázala jsem si představit, jak spolu bydlíme v jednom domě, však můj otec nebyl žádnej milej strejda, ale přece jen.. znala jsem všechny ty historky a znala jsem příběh svého narození.. nemohl být tak necitlivý, jak vypadal a choval se! Určitě ne, tím jsem si byla naprosto jistá!
Když jsem si do pusy strkala třetí šušenku, uviděla jsem Rena. Chodil jsem taky pravidelně, když neměl co k jídlu, obvykle jedl moje sušenky, nebo něco tady. Nebylo tody nic divného na tom, že jsem ho tu potkala.
Radostí jsem skoro vyskočila od stolu. Měla jsem tolik novinek, které jsem mu chtěla říct. Postavila jsem se na špičky a vesele na něj začala mávat. "Rene!!" jeho jméno se znělo tichým lokálem jako hromobití.

Pousmál sem se kdeď som našiel onu osobu ktorá kričala moje meno. Bola to Yumi. Klasika...Kakao a sušienky. Jedla ich skoro stále a mám pocit že jej chutia stále tak isto. Toto dokáže asi iba ona. Pomalý krokom som došiel k nej. Ahój...Yumi-chan...kakao a sušenky?! opýtal som sa z úsmevom a prisadol som si. Poriadne som sa napil s pohára pretože som bol poriadne smädný.

Spokojeně jsem si ukousla sušenku a zakoulela očima. "Znáš mě už pár let, netvař se, že tě to překvapuje." zazubila jsem se, protože ano, sušenky byly moje neutuchající vášeň! Mhla jsem je jíst pořád a pořád dokola a asi bych se jich nikdy nenabažila. To mi taky připomnělo jednu věc!
Zašmátrala jsem v tsštičce, kde jsem obvykle nosila zbraně a vytáhla zašlý pytlíček s beruškama. Posunula jsem ho po hldké desce stolu a vítězoslavně se usmála. "Pro tebe, speciální várka!" usmála jsem se a spokojeně upila kakao.

Dekuji, Yumi-chan... mírne sem se pousmál a mírne poklonil hlavou. Starostlivo si pytlíček vzal a uschoval tak aby sa nedomačkali a boli v suchu a bezpečí. Dal si do úst lyžičku s kašou a keď prehltol povedal. Mala by si niekedy prísť ku mne na jedlo...za ty tvoje šušenky usmál sem se na ní. Aj keď popravde. Veľa by som jej toho nenavaril, naviac...niektoré veci ktoré som musel jesť lebo iné by som nemohol neboli zrovna chutné. Aj keď...asi to nie je extra dobrý nápad... zaškeril sa a poškriabal sa na hlave.

Zazubila jsem. No popravdě jsem si ho za plotnou moc představit nedokázala. Já vařit uměla celkem slušně, většinu posledních let jsem se musela starat o mamku, takže jsem se mimo uklízení a praní, naučila taky vařit.. pravda, vařit pro něj bylo těžké, ale byla jsem si jistá, že bych to nakonec zvládla. Musela jsem přece zvládat tolik věcí, že uvařit pro diabetika už nebude žádná práce.
"Myslím, že na jídlo by jsi měl někdy přijít ty k nám... o bože, já zapomněla!" skoro jsem si chtěl jeho lžičkou dát do hlavy. Hloupá, hloupá Yumi! Jak jsem jen mohl zapomenou na zprávu dne?
"Rene, musím ti něco říct." rozzářila jsem se jako lampička. "Našla jsem tátu!!"

Né, to né...to by se pak minulo účinku... vypúlil sem trochu oči a pokýval hlavou na znak nesouhlasu. Pak pokračoval v jedení a sem tam zapíjel vodou. Raz mi pohľad skĺzol aj na hodinky aby som vedel koľko času ešte mám. Potom som sa dozvedel extra správu a pousmial sa, no v očiach som mal akési zmiešané pocity. Áno vracali sa mi spomienky z domova ale o mňa predsa nešlo, hlavne že je šťastná ona. Na chvíľu sa moje zmätené myšlienky odrazili aj na mojej tvári a úsmeve. No rýchlo som to striasol a usmial sa poriadne. Tak to je skvelá správa. Sem rád. pokúsil sa o optimistický úsmev, čo mohlo vyzerať vcelku komicky.

byla jsem tak šťastná, že jsem mu to mohla říct, že jsem se ani nesmála jeho vtipnému výrsazu. Vždyť byl můj nejlepší a taky jediný přítel a já jsem tolik toužila, aby tu hroznou radost zdílel se mnou!
"Táta je přesně jako podle máminých historek, obrovský a přísný, hrdý a taky autoritativní. Nejdřív mi hrozně vynadal a nechtěl mě přijmout, ale pak.." oči mi jiskřili nadšením. "Řekl, že můžu bydlet u něj. Víš co to znamená? Že mě přijal.." šťastně jsem se z toho velkého monologu složila na židli a napila se kakaa. "Budu ti moct péct sušenky, kdy budeš chtít!"

To sem rád. To je skvelá správa, za to máš u mne lízatka. A hnedka tři! Povedal a smial sa spolu s ňou a trochu aj na nej. Ako bola z toho nadšená. Snažil sa aby znel nadsene tiež aj keď v skutočnosti pocitoval zmiešané pocity. Na chvíľu sa zamyslel a z lyžičkou začal krúžiť po taniery.

"Lízátka? Ano!" blikala jsem na všechny strany, kdepak, na mě se sladkým, to bylo jasný jako facka, stoprocentní úspěch!
"Měli bychom taky trénovat, chci být silnější Rene, jednou budu velet téhle vesnici. Jo, budu nový Raikage." divoce jsem u toho gestikulovala, aby pochopil, jak megalomonstrózní to chystám!
"Můžeš k nám chodit, kdy budeš chtít.." usmála jsem se na něj, když jsem se trochu zklidnila a chytila ho za ruku. Brala jsem ho jako rodinu, vždyť to byl právě on, kdo byl se mnou, když maminka odešla a já mu za všechno byla neskonale vděčná!

Môžme ist trenovat kedykolvek chces... usmial som sa na nu a zaroven skontroloval hodinky. Nedalo mi to a skontroloval som si aj svoju vybavu či mam všetko. Bude z teba určite najlepší mega Raikage. roztiahol som ruky široko do neba a zasmial sa a zase sa na ňu pozeral. Tiež som znovu chytil jej ruku a jemne ju stisol, ani som si to neuvedomil. Jasné že prídem skontrolovať kde býva moja priateľka.. na chvíľu..teda na stálo som sa zahľadel do jej očí a úsmevu.

Usmívala jsem se jako slunce. Nikdy jsem tak docela nepochopila, jak jsme se my dva mohli dát dohromady, když se neusmíval, šel z něj strach a já jsem dřív bývala průbojná asi jako právě narozené kuře. Jak je tedy možné, že jsem mohla sebrat odvahu a promluvit s ním?
Stiskla jsem v ruce svůj sáček cukrovaných sušenek a pousmála se. Mamka mi je ten den napekla speciálně, abych se podělila s přáteli. Já se jí vysmála, protože jsem žádné přítele neměla.. jako by věděla, že si ten den najdu prvního opravdového přítele..
Podívala jsem se na něj, stále s úsměvem, ale oči mi zvážněli. "Vzal jsi si dnes své léky..?" kontrolovala jsem ho běžně, přestože on byl spolehlivý a zbytečně neriskoval. Nechtěla jsem ale, aby se něco pokazilo, abych o něj musela mít strach. Částečně na tom asi měla vinu i mamka, o kterou jsem se tolik let snažila starat.. teď jsem to prostě dělala jemu!