Hřbitov

pro **Akasuna no PiliKKa** Sun 26 May - 16:25

Toto místo, kde odpočívají mrtví, leží až na samém konci Suny, daleko od brány.
Nalézají se zde jak hroby obyčejných vesničanů, tak vysoce postavených hodnostářů, hrdinů i nukeninů naší vesnice.
Celý hřbitov je pokryt pískem Kazekage, takže je to jedno z nejbezpečnějších míst vesnice.

pro **Yoko Ayme** Sun 16 Jun - 14:02

Dorazila jsem na hřbitov. Tohle místo jsem ráda neměla, ačkoliv jsme, narozdíl od nukenina věděla, že Pili á tohle posvátné místo velmi dobře chráněné. Porozhlédla jsem se kolem, vždycky to na mě dýchalo vzpomínkami, krutou a bolestivou minulostí. Ale teď jsem tu kvůli bolesti ani vzpomínkám nebyla, nebyla jsme tu kvůli minulosti, ale přítomnosti a budoucnosti mého chlapečka. Ať si vezme mě, ale jeho nechá být. Je to jen malý kluk..
Dorazila jsem tak nějak doprostřed, zbraně schované, písek okolo klidný. Porozhlédla jsem se.

"Kde jsi?" Prvotní otázka, co se jako ozvěna rozlehla kolem a vítr má slova odvál ještě dál. Bála jsem se, hrozně moc, ale tohle jsem musela zvládnout, už kvůli Daikimu.

pro **Nukenin** Sun 16 Jun - 14:44

Vietor rozosieval piesok do okolia, keď sa konečne Yoko donútila prísť až k cintorínu. Cintorín sám o sebe vyzeral epicky, ale v týchto zabudnutých časoch chátral. V okamihu kedy jej noha vstúpila do pôdy, zastavila sa pri pohľade na nukenina sediaceho na jednom zo slávnych náhrobkov. Náhrobok patril.. Desivá atmosféra nastala v tom okamihu na mieste kde stála, keď zahliadla meno vyryté na náhrobku. Čerstvo zakopaná pôda, na nej kamenný náhrobný kameň a tam nádherným písmom vyryté.. „Daiki Ayme..“

„Chcela si späť svoje dieťa že, nech sa páči..“ Prstom Nukenin ukázal na čerstvo okopanú pôdu, naznačujúc v akej situácii sa práve Daiki nachádza, iba sa pousmial keď zahliadol nešťastie v Yočíniných očiach, zoskočil z náhrobku aby jej dal šancu prejsť k hrobu jej syna. Mohla rátať že v týchto časoch sa česť dávno vytratila, nemohla očakávať predsa že splní svoju dohodu! Predsa to bol len bývalí veliteľ Jouninov zo Suny!

pro **Yoko Ayme** Sun 16 Jun - 20:26

Pohled mi padl na nukenina u náhrobku. Sledovala jsem ho, chtěla jsem se na něco zeptat, ale pohled mi padnul na náhrobek a na jméno vyryté na něm. V tu chvíli jsem zkoprněla, nehýbala se, jen vytřeštěně pozorovala ono jméno.
"Daiki.. Ne, ne, ne, ne, NE! To není pravda.." Opakovala jsem neustále. Slovy nejde popsat, co jsem v tu chvíli cítila. Když matka přijde o svého syna, není na světě větší bolesti.
Bolest, obrovská, vědomí toho, že je to moje vina. Výčitky, které neměly konce. Viděla jsem jeho úsměv, viděla jsem jeho mladičkou nevinnost a teď? Nebyl.. A já to odmítala přijmout. Myslela jsem, že se snad zblázním.
Můj chlapeček.. Můj..

Nebrečela jsem, nekřičela, ani se nehýbala, jen zoufale, vytřeštěně sledovala ono jméno a odmítala tomu věřit. Myslela jsem, že je to jen špatný sen, že se každou chvíli probudím a bude to jen noční můra.
Maminko, chci vidět mír..
Nevěděla jsem, co dělat, byla jsem hloupá a naivní. Byla to jen moje vina. Jenom moje a nikoho jiného. Slzy, nespočet slz mi stékalo po tváři, bolest neutichající. Koleny jsem padla do písku a sledovala zem. Dlaň vztáhla k náhrobku. Viděla jsem před sebou jeho úsměv, viděla jsem jeho dětskou ručku, jak se ke mě natahovala. Vztáhla jsem ruku k náhrobku a v tu chvíli jsem jí zase volně nechala klesnout dolů a okolím se rozlehl zoufalý výkřik.
Cítila jsem se potom tak prázdně, cítila jsem, jako kdyby nic nemělo smysl. Ale přesto jsem v sobě našla jeden cit, bolest vystřídal vztek a nenávist. Tak veliká..
Obrovský příval chakry způsobil tlakovou vlnu v okolí. Písek okolo mě se prudce rozvířil a začal zvedat a klesat několik metrů, potom kolem mě začal prudce rotovat. Malátně jsem se postavila. A jediné co v obrovském víru kolem mě mohli spatřit, byl plášť bijuu. Něco uvnitř mě se tetelilo radostí. Konečně po tak dlouhé době.. Hodlala jsem Shukaka uvolnit a bylo mi jedno, komu ublížím. Bylo mi to už jedno.. Raději bych zemřela, kdyby on mohl žít. A teď jsem ztratila důvod..

pro Daichi Akasuna Sun 16 Jun - 21:20

Doběhl jsem až před samotným vchodem na hřbitov, kde jsem se ale zastavil. Koukal jsem se do dáli, přímo tak kde byla obří energie, toto jsem viděl snad poprvé a byl to fakt zážitek, ale vážnost situace byla asi velká. "Co to...?" Vyhrkl jsem ze sebe s údivem, nějak jsem nepoznal kdo to je, když však písek kolem osoby byl skoro pryč, zahlédl jsem podobu osoby kterou jsem moc dobře znal. Trošku jsem se bál, ale nechápal jsem proč by to tetička udělala. Věděl jsem že se s tím démonem raději nebaví a on jí prý dal na nějaký čas pokoj. Nevím ani jak se to stalo, ale najednou se mi aktivoval sám do sebe Sharingan, jakoby to byl nějaký signál toho že je to tu asi fakt nebezpečné. Co teď, co teď, co teď....Nemohu jí takto nechat, musí jí to bolet! Byl jsem stále jen hloupé dítě, ale měl jsem starost a proto se strach nějak vytratil.

pro **Nukenin** Mon 17 Jun - 14:03

Piesok sa víril celým cintorínom, všetky náhrobky, slávne alebo neslávne sa nezbedne odtrhli od zeme v ktorej boli zapustené dlhé roky, ostal stáť jediný náhrobok po obrovskom prívale čakry. Jediný jeden, kde stále stalo meno Daikiho, mŕtveho syna Yoko Ayme. Povetrím sa niesol nádych zloby a nenávisti, každý kúsok zeme okolo ohromnej postavy Ichibiho bol úplne zničený, roztrieskaný, v tom sa ale pod touto zlobou neďaleko Daichiho objavila strašne malá postava v porovnaní s terajšou podobou Yoko, vysoký postarší muž už bez masky, so šialeným výrazom na tvári, odhodlaný si zmerať sily s démonom.

"Mal by si odísť chlapče, tu to bude extrémne nebezpečné.." Pousmial sa a ukázal Daichimu prstom k východu z cintorína, ktorý ešte ako tak stál, akoby jeho jedinou túžbou bolo len zabiť Yoko, a ostatným obyvateľom neubližovať. V momente ako dopovedal, vytvorili sa mi na ruke čakrové nite a tie sa zabodli hlboko do zeme. Kto vie o za pieskovú techniku sa snažil s niťami vytvoriť, jedno bolo jasné. Veľa času nemal, Ichibi bol takmer von..

pro **Yoko Ayme** Mon 17 Jun - 18:10

Daichiho přítomnost jsem ani nevnímala, v podstatě jsem nevnímala už nic jiného než nenávist, zlobu a bolest. Nikdo by se mi neměl divit, nikdo si neumí totiž představit, jaké to bylo. Roky potlačování, roky tvrdého tréninku, abych ho ztratila v jediné vteřině. Prudce jsem mávla rukou, obrovský nával chakry se opět roznesl do okolí a s ním i vlna písku mířící do okolí, Ichibi nebyl převtělený, byla jsem to stále já, kromě zrůdných očí patřící Ichibimu.
"Zabil jsi ho.. zabil.. a .. to .. jsi neměl.." Trhaná řeč, komu vůbec patřil ten hlas? Nikdy jsem Shukaka plně neuvolnila, vždycky jsem ho stáhla zpátky, ale teď jsem ani nechtěla.
"Konečně, po těch letech. To je ono, ještě víc. Pusť mě ven. Znič svůj náhrdelník, strhni pečeť svého senseie, uvolni pečeť o rozdělení naší chakry a staneš se silnější, strhni pečeť své sestřenky a nakonec sama otevři klec, ve které jsem uvězněný. Pak budu volný.." Chladnokrevný hlas, dnes m nepřišel tak krutý.. Potápěla jsem se hluboko do svého nitra, do hlubin své mysli jako mlalá zranněá holka.
"Zbavíš mě té bolesti?" Otázka vyřčená do ticha. Přitáhla jsem si kolena k bradě.
"Slibuju, že je zabiju, kohokoliv, kdo ti ublížil.. Jen mě pusť ven.." Jeho hlas byl lákavý, dřív bych ho ignorovala, ale dnes ne, dnes jsem vstala a vydala se k mříži blíž, až tak, že jsem čelila krvelačným očím toho, koho jsem přísahala nikdy nepustit ven.

Mezitím, co se dělo s mým reálným tělem. Strhla jsem z krku náhrdelník a odhodila ho stranou. První krok k jeho osvobození. Nevěděla jsem pomalu sama, co dělám. Písek kolem mě se usadil, uklidnil. Podívala jsem se na svého nepřítele a v tu chvíli se na něj zezadu začala valit obrovská vlna písku. Ale v tom jsem nekončila, písek ho začal chytat, písek šel po něm, ze všech stran, utvořila jsem z něj malé jehlice a poslala ho na něj, s jasným úmyslem. A v jednu nestřeženou chvíli jsem se ocitla přímo za ním s úmyslem, aby nemohl uniknout. Pokud se mi podíval do očí. Ta tam byla laskavost, ta tam byla ta hodná naivní Yoko. Už jsem to nebyla já.
Zaplatí za to, co udělal, draze.
Byla jsem rychlá, rychlejší než kdy dřív a taky silnější, už kvůli nenávisti a tvrdému několikaletému tréninku. A taky kvůli tomu, že jsem dosáhla kompletního spojení s Ichibim. Ve chvíli, kdy se postavil na písek, měla to být jeho zkáza.
"Sabaku no Taisou!" Císařský pohřeb, všechno, co písek obmotal se proměnilo v prach, protože ho to rozmačkalo. Vlna se řítila i na Daichiho, normálně bych to neudělala, ale teď, byl ten nukenin můj primární cíl a na následky svých ničivých technik jsem nedbala. Stačila chvíle a Shukaku bude venku. Ztratila jsem vůli s ním bojovat.

pro **Nukenin** Mon 17 Jun - 18:19

Piesok sa začal cápať po mladom mužovi, v momente keď sa z cintorína stalo zdevastované bojové pole. Bolo nad slnko jasné, že Daichimu sa niečo stane, ak mu niekto nepomôže, a ako muž jasne naznačil, išlo mu len o Yoko. Bol blázon a každý nukenin by mladého chlapca zo Sharinganom nechal pochovať v piesku a potom si oči vziať, presne preto sa na Daichiho vyrútila vlna piesku ktorej sa už nemohol vyhnúť. Nie tak obratne ako to robil Nukenin, ktorý za pomoci čakrových nití sa dokázal extrémne rýchlo na úrovni Jintonu dostať preč od nebezpečenstva. Daichi sa ale nemohol uhnúť, nemal potrebnú rýchlosť ani skúsenosti z boja. Nikdy.. nebojoval proti niečomu takému.

"Prosím, nechcem aby sa ti niečo stalo.." Ozvalo sa naozaj láskavým hlasom, keď sa Daichi a Nukenin objavili dosť ďaleko od besniacej Yoko, Nukenin držal malého chlapca v náručí a pomaly ho položil na drevenú sťažeň niečoho zničeného a zruinovaného, aby mu piesok neublížil. Zdalo sa že ho zachránil pred pieskom, následne čoho ho dostal do bezpečia a obrátil sa k bojisku kde ho hľadala no nemohla tak skoro nájsť, Yoko.. aj keď už Yoko to nebola.

"Tak Ichibi, je čas aby si skapal.." Povedal si popod nos, následne čoho sa pomaly vydal k nej. Hádžuc očkom po Daichim, keby chcel niečo urobiť..

pro Daichi Akasuna Mon 17 Jun - 21:20

Když sem přišel ten chlap, neznal jsem ho, ale byl mi nesympatický. Probodl jsem ho pohledem svého Sharinganu. Když jsem chtěl jít blíž k tetě, najednou se písek podemnou začal hýbat. Kruci! Netušil jsem co teď, věděl jsem a znal jsem tuto techniku, při které byla jasný smrt. Než jsem se ale nadal, vzal mě ten chlapík. Netušil jsem jestli mu mám být vděčný, ale za toto bych asi měl. Bohužel mě odvedl dál. "To ne...Nejde to já-" Než jsem stačil cokoliv říct, uslyšel jsem od tety že ten muž někoho zabil. O co tu sakra šlo?! Nechápal jsem nic, prostě jsem byl jak v jiném světě. Toto je v háji....mysli! Nadával jsem si v duchu a netušil co mám dělat. Věděl jsem že teta by neudělal něco takového pro nic za nic a já byl dost zvědaví, proto jsem dohopkal zase trošku blíž. NE! Nenene....To chce mámu, prosím ať není pozdě, kde vůbec je? Problém byl v tom že já netušil kam šla, ale věděl jsem že toto není moc dobré, jak pro tetu, tak pro vesnici a i toho maníka kterýho jsem podezříval. Jak jsem se tak blížil, věděl jsem že já jako genin nemám šanci, protože jsem věděl že i máma s tím měla problémy. Toto není dobré, vůbec to není dobré...

Přesun

pro **Yoko Ayme** Tue 18 Jun - 12:25

Bolest, nenávist, strach.. Popravdě, necítila jsem teď už nic, vůbec nic. Byla jsem sama, tak sama obklopená tmou. Bylo to už dávno, co se mi to stalo naposledy, ale tentokrát jsem to nechtěla, dnes ano. Chtěla jsem zapomenout na to, kdo jsem a nechat všechno jít a mít jen klid..
Postavila jsem se před tmavou klec, přiložila ruku na pečeť a pomalu ji začala strhávat.
"Nedělej to.. Ještě to můžeš zastavit, nejsi na to sama, máš přátele, rodinu.."
Ozval se hlas za mnou, tak známý, konejšivý a přesto.. Sensei.
"Nechci to zastavit.. Už nic nemám, nedokážu se s tím jinak vyrovnat" Vložil do mě další pojistku. Přestala jsem s trhání pečetě a poskládala pečetě. Právě jsem smíchala Shukakovo chakru s mou.

Po tváři a dlaních se mi začal rozlézat písek. V podobě písečného plště bijuu, podívala jsem se na Nukenuna a během vteřiny na něj vyslala obrovskou Ichibiho dlaň. Začala se ze mě stávat malá forma.

pro **Nukenin** Wed 19 Jun - 10:13

Svet v Sune sa po zabití malého chlapca začal bortiť. Ak teraz v okamihu kedy Pilikka zmizla z dediny spolu s ostatkom jej rodiny, sa uvolní Ichibi, bude to znamenať definitívny koniec Sunskej nadvlády v pieskoch na východe. Celý osud tentoraz ležal v rukách mladej mamičky ktorá práve prišla o syna. Avšak, zdalo sa že sa kontroluje, v momente ako zaútočila, Nukenin sa pritiahol späť k náhrobku jej syna a rukou vrazil do zeme. Presne v tom okamihu ju aj vytiahol, ale tentoraz na chakrové siete mal zapojené telo malého chlapca. Doteraz mu na mŕtvej tvári svietil úsmev, a blonďavé vlasy s modrými očami. Mladý Daiki Ayme ako mŕtva bábka v rukách šialeného Nukenina, ktorý nemal strach zo smrti.

"Tvoj synátor je tu Ichibík.. Ukáž, poď von, zabi ma zlatko. Urob to, zabil som ti synáá a ty ma NEDOKÁŽEŠ! Zabiť!" Zreval poločialene, pričom mu z úst vyletela slina, a presne v okamihu ako dopovedal sa začalo peklo, keď z hrobov začali vstávať mŕtvy kontrolovaný desivým Nukeninom.

pro **Yoko Ayme** Wed 19 Jun - 14:40

Potápět se ve vlastních myšlenkách a vlastní neschopnosti. Nechtěla jsem dělat nic, vůbec nic, než jen zničit toho, kdo mi ublížil. Nic jsem nevnímala, dokud to krásné ticho neprořízl hlas nukenina.
Daiki.. to jedné jsem z toho všechno stačila zaslechnout. Otevřela jsem oči a to, co jsem viděla, jsem vidět nechtěla. Takže to byla pravda, i ten poslední plamínek naděje pohasl s pohledem na tělo mého syna, kterého jsem milovala víc, než cokoliv na světě. A teď jsem o to přišla.
Bolest, přišla znovu. Ale já jí nechtěla, tohle byla poslední rána pro mou už tak dost pochroumanou duši. Nedbala jsem na senseiovo volání, na jeho konejšivý hlas, ať to nedělám, že tím ublížím víc lidem a bude to jen horší. Že tím můžu ublížit i sobě, že poruším všechno, co jsem slíbila. Chtěla jsem to zastavit, ale bylo moc pozdě, chtěla jsem pomstu, tak moc... Přestala jsem ho vnímat, strhla jsem jeho pečeť. Řetězy obmotané okolo Ichibiho těla spadly na zem. Jediné, co mu bránilo byla ta klec.
Gomene.. Ale nemůžu dál.

V reálu se mi na všech pět prstech objevily znaky. Odhrnula jsem triko a přiložila je na místo pečetě. Sama jsem ji potom po jednom začala otevírat a rušit. Nevím, jestli jsem to dokončila, protože mi hlavou jako rána bleskem zazněl otřesný křik. Radostný, svobodný. Hlas Ichibiho. Viděla jsem jeho oči a potom.. Přišla úleva, necítila jsem nic, jen jsem se nořila hlouběji do vlastního nitra, zavřela oči a nechala všechno jít.

Vrstva písku mi prudce obklopila celé tělo, mini forma Shukaka byla na světě. První, co okolí přořízlo byl křik, hlasitý. A jelikož nukenin stál přímo před Ichibim, padne mu za opět první. Mrtví okolo něj padali pod jeho drápy, kdy je rval ve dvou bez slitování. Každý, kdo se mu postavil do cesty byl smeten. A potom, Ichibi začínal růst a hrůzná chakra s příchutí krvi a nenávisti zalila okolí.

pro **Nukenin** Wed 19 Jun - 14:54

Nukenin si pridobre všímal všetko čo sa tu vonkoncom dialo, a okamžite pochopil čo Yoko pri vzhliadnutí na svojho mŕtveho syna urobila. Oslobodila ho, vypustila Shukaka, tú piesočnú hrozbu ktorá zbesilo práve ničila armádu nemŕtvych, ktorý sa po roztrhaní začali znova skladať do pôvodnej podoby a znova Shukaka otravovali, pričom Nukenin ostal stáť na mieste niečo si mrmlúc popod nos..

"Shukaku no airis, buteke no haito, hireku nen kito, yoko no ayme, kame no Sayme, hari no Akasuna, pali no rakasuna.." Veršované slová zazneli znova, keď sa pár jedincov zhluklo do jednej veľkej zombie postavy, ktorej päsť bola veľká ako celý malý Shukaku, a vrazila mu, prerazila piesok a poslala ho pod piesky.

pro **Yoko Ayme** Wed 19 Jun - 18:58

Shukakovi to nic nedělalo, byl nadšený z toho, že po tak dlouhé době je opět venku, že jeho řádění nemohlo vůbec ni zastavit. Zvedl se z písku, oprášil a začal nabývat obrovské formy Shukaka, až se zastavil na té nejvyšší. Potom se jeho břicho začalo nafukovat.
"Fuuton: Renkuudan!" Obrovská koule chakry smíchaná s Fuutonem udeřila do toho monstra a to se rozprsklo do stran. Shukaku se rozhodl se mstít, nejenom nukeninovi, ale celé vesnici za to, že ho opět využila jen jako loutku a zapečetila ho do dalšího hostitele.

Zvláštní místo.. Napadlo mě, zatímco jsem ležela ponořená do tmavé vody. Shukakovo řádění jsem nevnímala, šlo to mimo mě. Kolem mě nebylo nic než tma, sledovala jsem své okolí, tmavýma očima bez života, na nic jsem nemyslela, měla jsem prázdnou hlavu. Nic jsem necítila.
Kdo jsem..? Proč tu jsem..? Je tu klid.

pro **Nukenin** Thu 20 Jun - 8:15

Po rozbití obrovského mutanta, poskladali sa mŕtve telá znova, tentoraz do veľkosti obrovského Shukaka ktorý svojím hnevom devastoval krajinu navôkol. Avšak namiesto toho aby sa Ichibiho Bijju dama stretla s Nukeninom, trafila sa do mŕtvych tiel, roztrhala ich ale tie sa znova spojili do pôvodnej podoby a dali Shukakovi facku. Nukenin si naďalej mrmlal svoje slová pre seba, kto vie čo znamenali, ale čím dlhšie mu to trvalo, tým intenzívnejšie bolo pukanie zeme pod pieskom, akoby samotná zem praskala.

pro **Yoko Ayme** Fri 21 Jun - 12:40

Ichibi se naštval, po té, co dostal facku. Ale ustál to a začal se s kupou mrtvol přetahovat, aby je odhodil. Potom naštvaně zařval, až tlaková vlna přeťala mrtvoly v půli. Byl plný chakry, obrovské chakry, mnohem větší než mohl nukenin mít. Uvidíme, kdo déle tohle vydrží. Jakmile začala zem praskat, Ichibi k sobě stáhl veškerý písek z okolí do obřího štítu.

V hlavě se mi promítali vzpomínky, ale začala jsem nepoznávat tváře mých nejbližších, nakonec se ze všeho stala jen rozmazaná šmouha až zmizeli v nedohlednu. Připadala jsem si prázdná, osamocená.. Zvláštní pocit..

pro **Nukenin** Sat 22 Jun - 7:45

Zem sa po technike prestala triasť. Po dokončení poslednej pečate a posledného slova, zem ustála a aj piesok sa stiahol od miesta kde práve v túto chvíľu stál ešte nezranený Nukenin. Boj s Ichibim ho donútil siahnuť po jeho najsilnejšej technike akú mal v rukáve, a to v momente ako sa mu urobilo asi 1000 čakrových nití na každom prste, tie siahli do zeme. Nič sa nedialo ale viac, dokonca aj veľký Zombie zmizol.

"Zabil si mi celú moju rodinu, vyvraždil priateľov, si zrúda ktorá nemá žiť!" Povedal trasľavým hlasom, dôvod jeho nenávisti k Ichibimu bol na svete. Ichibiho neznášal každý, len sa viac báli Pilikky, ktorá to zakazovala. "Sprostá Kazekage a jej zákazy, len preto že si jej rodina, nezaslúžiš si žiť! Si zrúda, tak isto ako tvoj nositeľ! Kiež by sme mali konečne normálneho Kágeho, a budeme ho mať! Po vašej smrti.." Slizko sa pousmial, keď zem všade praskla a odvšadiaľ sa začali vynárať nespočetné množstva mŕtvych rúk. Milióny a milióny lútiek v podobe mŕtvych tiel vychádzali na povrch skladajúc pečate. Ultimátna technika, bola na svete!

pro **Yoko Ayme** Sat 22 Jun - 17:48

Nějak jsem vůbec nereagovala na slova toho Jounina. Namísto toho se ozval Shukaku, jeho hlas se zaryl nukeninovi do hlavy a bodal jako střep.
"Myslíš si, že máš na sílu bijuu?! Ty, prach obyčejný Shinobi? Vyvraždil jsem ti rodinu a udělám to klidně zas! Seberu ti naproto všechno.." V tu chvíli použil další bijuudamu mířící přímo na nukenina, která smetla polovinu z mrtvých.

PiliKKa, Kazekage.. heh..
Něco mi to říkalo, možná bych si i vzpomněla, ale já nechtěla. Nechtěla jsem na nic myslet, protože vzpomínky akorát bolely. A já se jich bála. Bála jsem se znovu procitnout, možná už i na to bylo moc pozdě. Bylo mi jedno, co se mnou bude. Protože už nikdy nebudu tou Yoko, kterou jsem dřív bývala. Vlastně, jaká jsem dřív bývala?
Změť myšlenek, žádný pocit a kolem sebe prázdno. Stočila jsem se do klubíčka, zavřela oči a nechala se potápět ještě dál. Vzdávala jsem to, poprvé v životě jsem přestala bojovat. Neměla jsem důvod.

pro **Nukenin** Sun 23 Jun - 6:47

Skôr ako Bijju dama dosiahla svoj cieľ, otvorila sa zem a pred polovicou nemŕtvych sa vytvorila spoločná obria dotonová stena, ktorú vytvorili mŕtvy. Neuveriteľná technika, s ktorou bol človek schopný používať techniky aké mali za života, odrazila celú Bijju damu a tá sa stratila v diaľke. Nasledoval Nukeninov ohromný úsmev, následne čoho predstúpila dopredu istá postava. Zložila pečať a na zem povolala vodu.. Najväčšia Ichibiho slabina.

"Suiton.." Prehovoril, následne čoho sa z vody zdvihlo ohromné množstvo vodných drakov, tí teraz neúprosne zaútočili na Ichibiho formu z piesku, zanechávajúc za sebou mokrú stopu, čím mu znemožnili využiť piesok pri Nukeninovi. Dobre vedel jeho slabiny, ale ako to mohol zistiť?

pro **Yoko Ayme** Sun 23 Jun - 17:53

Ichibi začínal zuřit, cítila jsem to. Jeho nenávist. Chápala jsem ho, jeho bolest, jeho nenávist, jeho mstu. Teď už ano, víc než kdy dřív. Vraždil a ubližoval, to byla pravda. Ale ne jen tak z ledajakého důvodu, kdyby to nedělal, lidé by ho použili jako zbraň. Lidé ho chytali, lovili a přivlastňovali. Sebrali mu svobodu, sebrali mu to jediné, co měl. Už dávno jsem to pochopila, už před několika lety u vodopádu pravdy. Cítila jsem tu křivdu, ale teď.. Jsem věděla, že už je pozdě na to, abych ho zastavila. A já ani nechtěla.
Ichibi ignoroval vodu, která mu máčela písek. Namísto bijuudami vystřelil Fuuton: Renkuudan několikrát za sebou a vítr přeťal vodu v půli, stejně tak jako tlaková vlna, která zvnikla potom a otřásla celou zemí.

pro **Nukenin** Sun 23 Jun - 18:31

Vodu stihol Ichibi preťať, ale nasledovala obrovská Doton stena, ktorá ako korene stromu zaútočili na tú obrovskú ohavnosť zo všetkých strán, aby ju spútali, zároveň čoho mnoho ďalších mŕtvych skladalo pečate na vytvorenie obrovskej pečate, s ktorou chceli poslať samotného démona piesku do pekla. Ak rýchlo nedostane Nukenina, umrie..

pro **Yoko Ayme** Sun 23 Jun - 19:21

Ihcibi byl bijuu, jeden z neporazitelných! Tenhle nukenin ho do pekla nepošle, ať už ovládal, co chtěl. Obmotali ho kořeny? Klidně. Ichibi zařval, obrovská tlaková vlna rozsekla všechno v okolí, jakmile byl volný, Ichibi natáhl ruku k nukeninovi. Pokud se to nepovedlo Ichibimu, větrnému víru, který vznikl po tom pohybu už určitě. Byli na hřbitově, všude byl písek, nemohl ho zničit úplně! A z té vrsty písku udělal písečnou vlnu, která se řítila na nukenina a chytala ho na každém kroku. Všcechno bylo v režii Ichibiho, já už s tím neměla nic společného.

pro **Nukenin** Mon 24 Jun - 10:38

Voda sa ale zo zvitku tvorila naďalej, mohol ho používať, ale čím viac ho poslal na Nukenina, tým ho menej mal a sám prichádzal o sily. Ale v momente kedy sa rozhodol vypustiť svoj finálny útok, obrovská masa piesku sa zastavila, keď si Ichibi mohol všimnúť pečate pod ním, pečate ktorá ho teraz zadržala a on nebol schopný pohybu. Za túto techniku zmŕtvychvstania sa platilo životom, preto chcel zabiť Ichibiho všetkým možným

pro **Yoko Ayme** Mon 24 Jun - 18:39

Ichibi se zarazil uprostřed pohybu. Naštvalo ho to do nepříčetnosti, že mu někdo opět zamezil svobodu a pohyb. Byl připoutaný už moc dlouho, znovu už ne. Tím, že se nemohl hýbat, nemohl dělat skoro nic. Ale i tak, obrovská chakra, která mu šla z těla byla skoro hmatatelná a skrz vzduch se šířila až k nukeninovi ignorujíc pečetě na zemi. Bijuu plášť se samovolně rozšiřoval.
"Víc, víc, dej mi všechno.." Znovu ten hlas, dá mi vlastně někdy pokoj? Spojila jsem ruce k sobě a uvolnila poslední pečeť, kter Ichibiho držela jako poslední stéblo trávy. Získal tak i ždibec chakry, kterou jsem si nechávala a absorboval i tu mou. Ale mě to bylo jedno. Až moc jedno..

pro Aki Kana Wed 26 Jun - 14:30

Už za behu som poskladal pečate a sústredil som sa. Chystal som sa na niečo čo som skúšal pár krát a to v menšom merítku a zo slabším kryštálom. Kým som dorazil do cieľa bol môj zosilnení Shoton pripravení. Zložil som pečate a okolo Hřbitova a aktuálenho zápasiska Ichibiho a neznámeho...sa zo zeme začali valiť kryštál. Hrubý, červený kryštál...ktorý sa v konečnej forme sformoval do poľ guli ktorá obklopila bojisko. Ja som bol v nej zavretí tiež. Dúfal som že takto zabránim poškodeniu zbytku dediny. Následne som vyvolal jeden klon ktorý zostal stáť na ceste vnútri bariéry. Mal za úlohu pustiť dnu, tú osobu na ktorú sa čaká.

Keď dorazil na bojisko videl čo sa deje, nechcel zakročiť ale musel. Mohol, a preto to využil. Po vytovrení bariéry nemal zrovna s chakrou plýtvať. Sústredil som sa a tkryštalizoval som vodu, tak aby som neublížil ichibumu. Vody zkryštalizoval a tým som posilnil ichibiho. Bolo to dobré ale tým som sa prezradil a pripravil sa o moment prekvapenia.

pro Sponsored content

Hřbitov

Hřbitov

Re: Hřbitov

Re: Hřbitov

Re: Hřbitov

Re: Hřbitov

Re: Hřbitov

Re: Hřbitov

Re: Hřbitov

Re: Hřbitov

Re: Hřbitov

Re: Hřbitov

Re: Hřbitov

Re: Hřbitov

Re: Hřbitov

Re: Hřbitov

Re: Hřbitov

Re: Hřbitov

Re: Hřbitov

Re: Hřbitov

Re: Hřbitov

Re: Hřbitov

Re: Hřbitov

Re: Hřbitov

Re: Hřbitov

Re: Hřbitov

Re: Hřbitov