Vrchni patro

Čo to bolo? Nejaký záchvev. Hmm milujem chladný vietor v teplom dni. Pomyslím si. Prekrížim si ruky, pomrvím sa pod stromom a užívam si čerstvý vzduch.

Objevila jsem se daleko od všech lidí, kteří tu snad mohli být někde za lesem, aby mě nikdo nevyrušoval. Přišel čas zase si protáhnout tělo a naučit se pár nových věcí. Posadila jsem se ke kmeni jednoho ze stromů a skryta v stínu jeho koruny jsem se pustila do čtení starého svitku. Člověk se v takových svitcích většinou očima stratil na pěkně dlouhou dobu, ale mě to nějak nevadilo, opřená o strom jsem pomalu četla, abych si zapamatovala každé slovo a neunikla mi ani jediná drobnost. Občas jsem musela chvíli luštit v řádcích, které byly z nějakého důvodu poškozené, nebo rozpyté. Naštěstí to nebylo zas tolik, aby se svitek nedal přečíst. Když jsem svitek pro jistotu přečetla i po druhé, abych si vše lépe pamatovala a vyhnula se případným výpadkům textu z mé paměti, vstala jsem, oprášila se od trávy a hlíny a schovala sviek zpět do bezpečí mých kapes. Pomalu jsem přešla od stromu na malou mýtinku schovanou ve stínu stromů a začala se soustředit. Bylo to jako u chůze po vodě, soustředění chakry do chodidel avšak ne rovnoměrně. Tady to však bylo s tím rozdílem, že jsem svou chakru musela soustředit na pokožku po celém svém těle, což nebyloo tak jednoduché, jak se na první pohled mohlo zdát.

Z ANBU centrály se donesla zpráva, kde by se přibližně měla Shihouin Yoruichi nacházet. Bílá holubice chvíli poletovala nad cvičištěm, trvalo to déle než by mělo, ale konečně našla svůj cíl a snesla se Yoruichi na rameno. Byl to jasný vzkaz.

Spoiler:

Z tréninku mě vyrušil přílet bílé holubice, vzala jsem si od ní vzkaz a okamžitě po jeho přečtení jsem zmizela v obláčku bílého kouře.
//přesun

Nakonec mě nohy zavedli na cvičiště kde byl celkem klídek a dalo se soustředit. Při tomto tréninku se hodilo být potichu, abych slyšel švih meče. Když lístky padaly kolem mně na zem, tak jsem jen mírně švihl mečem po lístku, který se lehce rozpulil. Meč, který nepřesekne papír může sekat i železo. Jde o soustředěnost. Tuto metodu jsem získal od svého mistra a snažil se jí přijít na kloub a byl jsem už celkem blízko. Tato schopnost se nejspíš uvolní až při boji se skutečným protivníkem. Což byl důvod i proč trénuji na takovém to místě. Toužil jsem po tom s někým bojovat, ale nikdo nepřicházel. Neměl jsem s kým změřit své síly.

Trénoval jsem si tu sám když můj klidný trénink narušila osoba, kterou jsem znal jen od vidění. Airis? Nebo nějak tak se jmenovala. Co ta tu dělá? Ptal jsem se sám sebe a nakonec jsem trénink vzdal a zasunul katany zpět do pochev. Na protější straně potůčku jsem si sednul a opláchnul jsem si obličej. Jakmile jsem tak udělal tak jsem se nadechnul a začal meditovat. Snažil jsem se napojit do svého vnitřního abych si promluvil s Hachibim, který mi už od toho ostrova nic neřekl. Byl zamlklý a nesnažil se mně kontaktovat. Proto kontaktuji jeho a budu doufat, že bude chtít se mnou mluvit. Měl jsem zavřené oči a meditoval jsem.