Chrám Lilií

Došel jsem sem po delší chvíli běhu a kruté plavbě po moři. I přesto jsem se držel mise a čekal na Mizuki, která byla hned za mnou. Vyšel jsem schody a u nejbližší Tori jsem se zeptal náhodného kněze: " Nevíte, kde se nachází kněžka, jež má být dovedena do Kirigakure no Sato? " zeptal jsem se a čekal na odpověď.

,,Naori mohla by som sa opýtať, kedy pôjdeme?" Opýtala som sa a nasledovala som ju. Na tvári som mala namosúrený výraz. Moje kroky boli namosúrené. Vlastne celá som sa zrazu stala namosúrená. Prišlo to nevhod v takomto kláštore pokoja. Ale ja som bola ja a cela namosúrená som šla za tou kňažkou. Len som čakala, kým sa niečo zaujímavé stane, aby som si mohla tu zlosť vybiť na niečom. No popravde povediac. Ono sa to na takýchto misiách vždy niečo stalo.

" Naori-dono? " zeptal jsem se cestou za kněžkou. " ... dokážete číst budoucnost? " zeptal jsem se. Opravdu mne to zajímalo a kdo ví, možná by mi ji vyčetla. Budoucnost plná heroických činů a záchran! Ha, utopistické sny, ale co už, následoval jsem ji a čekal na odpověď. Ale záleželo na ní.

Buď jen blbý pocit nebo má typická podezřívavost. Podíval jsem se na Mizuki a poznal jsem, že ji napadlo to samé co mne. Obzvlášť když si kněžka někam odkráčí. Aby se ale neřeklo, vzal jsem kousek nejbližší mne, napíchl ho na párátko a otočil se na kněze. " Hostitel by se měl hostit společně s hosty, nemyslíte? Nechceme být nezdvořilí. " začal jsem být trochu paranoidní. Nenápadně jsem k onomu kousku přičichl, nějaké jedy jsem znát musel, vzhledem k tomu, že sám jedy využívám často.

" Ještě jednou se hluboce omlouvám. " uklonil se směrem k Taokimu a otočil se směrem ke schodům. " Počkám dole " ozval jsem se a pomalu sešlapal pár schodů. Bylo tu tak příjemně, ta sentimentalita a nostalgie v každém kroku co udělám mne uvolňovala.

Vedla nás. Tedy alespoň určitou dobu. " Proč tichá domácnost? " zeptal jsem se tak mimo cestu. Přesto jsem se radši stále ohlížel. Přecijen, Naori vypadala dost důležitě, alespoň pro ty chrámy. Tiše jsem se píchnul do prstu, čehož si mohla všimnout maximálně Mizuki, která už moje pohyby zná, ale také styl uvažování. Píchl jsem se svým ostrým náprstníkem a na konečku prstu se vytvořila kapička rtuti, kterou jsem přetvořil na jakousi dočasnou záplatu. Vlastně ztvrdla v menší pláštík.

" Bohužel se zdržením " řekl " Mizuki? " zeptal jsem se, narážejíc na ty hromotluky za námi. Jen jsem se zastavil a lhostejně je sjel pohledem. " Ještě můžete jít domů. " dodal jsem směrem k té hordě. Od těch dvou jsem nic neočekával, ale ti zbloudilí bandité by se mohli zaleknout. Záleží na sympatiích a oddanosti.Cestou jsem si propíchl všech pět konečků prstů. Z nich vyjela ostří z rtuťnatých sloučenin, tvořící tvrdou pevnou látku. " Zatancujeme si tanec smrti. " uchechtl jsem se a těmi drápy jsem namířil na tu skupinu.

Sledoval jsem všechny jejich pohyby. Jen jsem se zamračil a jediná rozumná věc, co jsem mohl udělat bylo to, že jsem skočil zády k Mizuki. Takhle jsme se mohli účinně bránit za všech stran, ignorujíc velkou plochu Samehady a to, že kněžku stráží čtyři lidé. Už během skoku jsem si rozřízl konečky prstů i na druhé ruce a z nich vyrostly další drápy. A chvíli na to jsem odrazil první vlnu letících kunaiů a všímal si nabíhajících rádoby-ninjů. " Dneska bude sranda, Mizuki " usmál jsem se a okamžitě vyrazil proti těm několika útočníkům. Začal jsem s nimi bojovat pouze rychlými seky drápy, které pokrývaly velkou plochu k zásahu, byla malá šance že se netrefí. Stále jsem ale musel počítat s létajícími kunaii, kterým jsem se zatím účinně vyhýbal a útoky kunaii zblízka jsem vyblokoval většinou zocelnatěním ruky. Stačilo aby je říznul do živé tkáně a budou infikování. Vždy, když jsem mezi nimi proběhl, měl jsem na ostřích kapalnou rtuť, kterou jsem po nich i rozstřikoval.

Na tyhle nemusím použít ani techniky pokročilejšího stupně. Leda že bych je chtěl zabít mnohem dříve. Jakmile se vytvořila mlha, já jsem měl ještě poměrně dost času. Doslova jsem se bodal po těle a ze všech těch otvorů se vysunuli stejné bodce jako z prstů. Vypadal jsem podobně jako uživatele Shikotsumyaku. Jen se svými výhodami a nevýhodami. Vlastně už mi mohlo být jedno, co proti mne poletí, protože mne bodce dlouhé deset centimetrů dokázali kvalitně chránit. Především, když jsem se pak začal točit. Odrážel jsem všechny kunaie ze všech stran a rozhlížel se, jestli nepřijde něco dalšího. Já se s mlhou setkával na misích dennodenně, tudíž dokonce i já se v ní dokáži orientovat, sice ne na takové úrovni jako Mizuki a bez jediného zvuku, ale dokáži. Rozeběhl jsem se k okraji mlhy a jakmile jsem z ní vylezl, začaly jatka. Navíc jsem k tomu všemu začal uvolňovat ze svého těla rtuťnaté výpary, které jsou ve vyšších koncentracích smrtelné již na místě. Mizuki mne netrápila, jelikož byla mimo můj dosah a ví, co to znamená, když začnu bojovat tímto stylem.