Cvičiště

Uzývaný Ken si tojen pomalu štrádoval opět na cvičiště. Doufal, že moc nezaspal a že bude první kdo sem dojde. Stejně se obával, že Paprička opět zabúdla a zmešká jejich trénink. Tak čionak, rozhodl se protáhnout. A tak začal s normální rozcvičkou.

„Shirayuki-hime!“ rozlehlo se celým cvičištěm.
Tygřice spěšně vykoukla zpoza stromu a pak zase zmizela. Ve tváři rozjařený výraz, jako by bylo vánoční ráno. Z tlamy jí vykukovaly dvě rolničky na provázcích, které se houpaly sem a tam a občas o sebe zacinkaly.
Na okamžik byla vidět bílá šmouha, když se propletla mezi stromy, ale pak opět zmizela v zeleném listoví jednoho z keřů.
Na cvičiště jsem vztoupila já. Zamračená. Vydala jsem se podél aleje stromů a snažila se Shi najít. To mi ovšem nebylo nic moc platné, když na mne ze strany vyskočila, svalila mne na zem a jako na pružinách odhopsala o dva metry dál.
Nadšeně poskakovala ještě chvíli, zatímco já jsem ležela na zemi a pozorovala její nadšené skotačení. Po chvíli jsem se musela alepoň pousmát.

Kensei se zadíval na to probíhající divadlo s takovýmzájmem během protahování, až to v něm křuplo víc, než čekal. Trochu si proklepal ruku a byl rád, že si neprotahoval krk, jinak by už nežil. xD
Trochu zrychlil, čehož si mohla Kage vážit, aby jí podal ruku a vytáhl na nohy. On totiž moc v lásce neměl rychlý pohyb, asi byl líný, tedy s vyjímkou útoku. Poté přemýšlel, jestli by bylo vhodné či nikoliv kage oprášit zadek, a nejspíš to na něm bylo poznat, že by jí rád pomohl i v tomhle.

"Raikage-sama, vydím, že opět venčíte Shi... můžu se přidat?"

Chopila jsem se jeho ruky a nechala se vytáhnout nahoru.
„Děkuji,“ věnovala jsem mu zířivý úsměv a jala se oklepávat si černo-modrý plášť od prachu, země a listí. Shi mezitím poskakovala dokola kolem nás, rolničky jí u tlamy hlasitě cinkaly.
Narovanala jsem poslední klopu na svém dnešním outfitu a založila ruce v bok. V té chvíli mi na rameni přistála Kinjiki, která skočila ze stromu nade mnou. Když jsem se otočila, u kmenu už ležela celá kočičí parta.
Ušklíbla jsem se a obrátila se zpět k tygřici, která se posadila a máchala ocasem ze strany na stranu.

Nejprve jsme mysleli, že bychom mohli jít objímat stromy mimo vesnici. Ale hladina alkoholu v naší krvi stoupala, tak jsme to otočili a zamířili na cvičiště. Tam jsou taky stromy a nemusíme chodit tak daleko.
Došli jsme k plotu a pustili se. Zamžourala jsem.
„Co teď?“ kývla jsem hlavou k plotu. Samozřejmě jsem si nevšimla, že o dva metry dál je branka. Gin se zamyslel.
„Přeskočíme ho. Stromy volají,“ a jak řekl, tak i udělal. Vyskočil prudce do vzduchu a ladně překonal překážku. On ano, ale jeho skotská sukně ne. Zachytila se a zůstala na vršku plotu vyset, jako nějaká groteskní vlaječka. Jediné štěstí v této situaci bylo, že si Gin pro jednou vzal trenýrky. Hodili se mu ke košili, květované.
Práskla jsem se rukou do čela. Jak může být tenhle debil můj bratranec. Gin si své ztráty ani nevšimnul, hrdě se vypnul a začal mlít něco o tom, jak šikovně přeskočil plot.
„Teď já,“ naposledy jsem se napila z lahve, na posilněnou a vyskočila. Přes plot jsem přeletěla nádherným saltem a na druhé straně jen omylem dopadla na nohy. Není dobré skákat v botách s dvaceticentimetrovou platformou, ale naštěstí jsem to zvládla. Urovnala jsem si zelené šaty s potiskem jahůdek a usmála se.
Nakonec jsem se rozhlédla a ukázala na nejbližší košatý strom.
„Strom,“ poznamenala jsem inteligentně.
Gin se k němu šťastně rozběh a objal kmen celou svou silou. Trošku to zapraskalo.

kensei překvapeně povytáhl obočí a pak se podíval na Kage tím stylem, jakoby mu ažnyní došlo něco strašlivého i důležitého zároveň.

"Vy tu venčíte úplně všechny? To je bezva, dá se s nimi zahrát nějaká hra?"

Shi se mu zdála nejčilejší a proto se vydal k ní, kus před ní se zastavil, na pár kroků a posadil se na bobek.

"Ahoj... umíš se přetahovat?"

Muselo to znít prostě ujetě, ale on byl takový nevinně upřímný. A navíc zvířata měl vždycky rád a šelmy obzvlášť. Vůbec se nebál, že by mu něcomohli udělat. Říká se, že zvířata vycítí jaký člověk je, a tak jen zbožně doufejme, že ho už Shi a ostatní za ten rok dobře znali, aby věděli že je to kamarád na hraní, ne oběd!

Ještě že milovnice stromů a skotských sukní byla mimo dosah, Kensei byl rád, že je s Ayame jednou zase sám. Chlupáčové mu u toho vůbec nevadili, ba naopak. Asi chudák netušil, že i na něho takový hry se všema můžou být trochu moc xD

Dívala jsem se, jak Gin rychle popadnul strom a vůbec se mi to nelíbilo.
„Vypadni od mého stromu,“ řekla jsem ledovým hlasem a natáhla před sebe prst. Na jeho konci se zformovala malinká jiskra.
„Není to tvůj strom. Je veřejný,“ zamumlal Gin s hlavou opřenou o kůru.
„Já ho viděla první,“ jiskra se mi z konečku prstu uvolnila a pomalu letěla k němu.
Gin se na mě otočil a vyplázl jazyk. Ani si jiskry nevšiml a spokojeně se opět opřel o kmen.
Už jsem se přestala krotit. Vyslala jsem jiskru prudce vpřed. Naneštěstí, nebo možná naštěstí jsem už neměla tak dobrou mušku jako za střízliva. Jiskra obletěla stromeček a vybuchla na jeho druhé straně.
Gin vydal jakýsi nedefinovatelný zvuk a od stromu uskočil. A mladý dub, který byl ve skutečnosti o dost menší, než jaký se nám v tomhle stavu zdál, pomalu začal křupat a padat.
Dopadl s žuchnutím na pevnou zem. Nevěřícně jsme na něj hleděli.
„Co teď?“ vypadlo nakonec z Gina.
Naklonila jsem hlavu na stranu.
„Pojďme radši pryč. Ničení zahrady je určitě zakázané. Radši ho vezmeme sebou,“ ukázala jsem na padlý kmen prstem.
„Dobrý nápad,“ Gin popadl strom na jednom konci, já na druhém a společným úsilím se nám ho podařilo zvednout. Odešli jsme ze cvičiště přímo plotem. Skákat se stromem už by nebylo tak jednoduché a v pletivu po nás tak zůstala zajímavě vykousnutá díra.

(Přesun...Já, Gin a strom)

Se zvednutým obočím jsem šokovaně sledovala Mikku a jejího bratrance, jak odnášejí strom ze cvičiště.
Chtěla jsem něco říct, ale raději jsem zavřela pusu. „Měli bychom se vrátit do kanceláře,“ řekla jsem přece jenom nakonec. Shi nespokojeně zavrčela, zrovna si chtěla začít hrát s Kenseiem, možná ho trochu vyválet v hlíně.
Ale to už jsem se s kývnutím rozloučila s lidmi na cvičišti a vydala se pryč.
„Tak jindy, siláku,“ zavrčela tygřice do Kenseiovi mysli a pak se tiše zasmála. Následně se i s ostatními kočkami rozeběhla za mnou. (přesun)

Kensei si povzdechl, byl zklamaný. Měl rád ty kočkovitý potvory od Kagule a ony, případně oni to asi cítili. Nejvíc ze všech si oblíbil Shi a opravdu doufal, že si z ní procvičí svou sílu a trochu se odreaguje jinak, než dennodenním tréninkem. jenže pak Kagule utekla a Shi byla snad stejně nespokojená jako Ken. A k tomu všemu Paprička pořád nikde, rozhodl se tedy jít tam, kde kdysi bylo o jeden strom více a začal trénovat rychlý skákání a lezení po stromech. V jeho případě spíš využíval silné končetiny, aby se vytáhl a jednou rukou, oběma a tak si hezky protahuje tělo.

Nejspíš by se protahoval tak dlouho, až by z něj byl pořádnej dlouhán, ale Paprička pořád nikde. Proto toho nechal a přemýšlel, že zajde za Kagulí. Třeba bude vědět, co je s Papričkou a když ne, nevadí. Možná mu půjčí Shi na trénink, když je tolik vytížená. S velkým odhodláním se za ní vydal.

přesun

Na cvičiště jsem dorazil krátce před Ayame. Tudíž jsem měl dost času se pohodlně, jako nějaká kočka, uvelebit na větvi košatého stromu. Trochu jsem si zívl a zavřel oči. Přemýšlel jsem, jak už je to dlouho, co jsem si naposled mohl jen tak ležet na stromě, aniž bych byl na misi. Dostal jsem chuť na něco studeného, tak jsem si vytáhl čutoru se zeleným čajem a ochladil ho na ideální teplotu. Poté jsem si dal několik příjemných doušku a pokračoval v odpočinku. Nikde nebylo ani živáčka, takže nehrozilo žádné potenciální nebezpečí pro Ayame. O to lépe pro mě, já se prospím a nikdo po mě nebude budit. ^^

Kensei nejspíš přišel s Ayame a spokojeně se protáhl. nechal na ní, aby vybrala vhodné místo a zvědavě jí tam následoval. Alespon, že ten lenoch se jim klidil z cesty. Rozhodně mu bylo příjemnější, že se mu nemotal pod nohy. Pak se podíval kam se odloudala ta kočkovitá stvoření a ještě jednou zkontroloval, jestli náhodou nepřijde i Shi. Nakonec pohlédl na kaguli a čekal na její rozkazy.

Letela som ako víchor na cvičisko. Meškala som, bola som si toho vedomá. Ale ja som predsa nemohla za to, že ma mamka prinútila zjesť tri misky špagiet a nepomáhal ani argument, že priberiem. Vyhrážala sa mi, že ak nezjem, tak nikde nepôjdem. Je to normálne? Upozorňovala som ju, že porušuje moje ľudské práva...Občas mám pocit, že chce, aby sa zo mňa stal tučko a aby ma mohla potom zjesť. Aj keď viem, že to je nezmysel, pobavilo ma to.
Ladne som pristála uprostred cvičiska a krídla na chrbte som si zložila. Obklopovala ma zlatistá žiara, ktorá vydávala teplo a pocit šťastia tomu, kto bol blízko mňa. Pravdu povediac, čo som na svojej premene neznášala, boli tie blond vlasy. Radšej som mala svoju červenú hrivu...Čo som mala ale na svojej premene najradšej, boli modré oči a svätožiara nad hlavou. Ešte stále som nechápala, čo sa mi na tom môže páčiť, ale teraz som to veľmi neriešila. Pomocou pečate som tú premenu zrušila - krídla mi zaliezli naspäť do chrbta, blond vlasy nabrali farbu červenej a modré oči zase hnedú farbu. Svätožiara sa rozplynula...Otočila som sa k jednému stromu...Nahrnula som si chakru do ruky a udrela som doňho. Ten sa pod náporom takej obrovskej sily zlomil ako palička. Odkedy som sa stala chuuninom, zlepšila som sa v ovládaní chakry na toľko, že by som sa mohla rovnať Artasovi, ktorý kto vie kam zmizol. Vyparil sa ako para nad hrncom. A samozrejme, splnil sa mi i môj sen, že sa raz stanem medikom...Konečne...Viedla som zatiaľ šťastný život...Povzdychla som si a sadla som si pod jeden strom.

Dorazila jsem na cvičiště, přede mnou šly kočky. „Omlouvám se, musela jsem něco vyřídit,“ usmála jsem se na Kensei, sundala si plášť a přehodila ho přes větev stromu. „Tak začneme?“ zvedla jsem obočí.
Pak jsem si všimla Yuny a s úsměvem na ní kývla.
„Raikage-sama!“ rozlehlo se cvičištěm, tak jsem se otočila ke vchodu. Stál v něm černovlasý genin a něčím mával ve vzduchu. Povzdechla jsem si. „Minutku,“ požádala jsem Kenseie a vydala se k němu.
„Máte tu dopis,“ podal mi ho a s mým svolením odešel zase pryč. Rozbalila jsem papír a četla. „Hmm...“ zamručela jsem a lehce se zamračila. „Dobře.“
Lísteček jsem zmuchlala a strčila si ho do kapsy. Následně jsem luskla prsty a kolem mne zakroužilo několik lístků, které se následně rozplynuly.
„Tak, můžeme začít,“ vykouzlila jsem na tváři úsměv a vzdálila se od stromů.

Kensei už myslel, že mu Kage zase někdo chce odvést a nehodlal tomu grázlovi to nechat jane tak projít. Proto, když myslel, že Raikage nekouká, se objevil nebezpečně blízo za zády toho nebohého genina. Chudák asi netušil, jakému nebezpečí unikl, když kage oznámila, že mohou pokračovat. Jakoby nic kolem něho prošel a azstavil se proti ní. Přemýšlel, co to právě provedla.
Pro jistotu se na chvíli znehybněl a posílil si chakrové brnění, což nemohla poznat. Pak spokojeně zabručel a nečekaně se vyřítil vpřed. V každé ruce měl po kunaii, ale snažil se je držet tak, aby to vypadalo že chce použít pěsti jako vždy, když trénovali předtím. Jakmile však Kage asi uskočí, aby uhnula jeho pěstem, hodla z blízka oba kunaie vypustit, docela dobrá kombinace.

Když se kousek od míst kde jsem ležel, objevila jasná záře. Pomalu jsem otevřel jedno očko a bylo mi jasné, že můj narušený spánek právě skončil. Celkem mě zaujala transformace té dívky. Přeci jen se každý den nevidí člověk se svatozáří. Když skončila, otevřel jsem obě oči, ale to už jsem pozoroval konání Ayame. Vypadalo to, že dostala nějakou zajímavou, nebo důležitou zprávu. Alespoň jsem to podle jejího výrazu odvodil. Rozhodně jsem si usmyslil, že pokud se o tom sama později nezmíní, tak se jí zeptám. To už, ale začal boj. No útok toho chlapce nebyl vůbec marný, ale s tímhle si rozhodně nemohl přijít na konoichi Ayamina kalibru. Každopádně alespoň částečně probudil mou zvědavost.

Chvíli jsem čekala, když se nehýbal. Myslela jsem, že začne. Nakonec se ale rozeběhl. Trochu jsem se přikrčila, aby to vypadalo, že chci uskočit.
Nakonec, když byl skoro u mě, jsem neuskočila dozadu, ale nahoru a spíš k němu. Trochu jsem se přetočila a tím, jak byl blízko, jsem ho mohla nataženýma rukama chytnout za ramena a už jsem byla nad ním. Kdyby zvrátil hlavu dozadu, viděl by, jak jsem na něj s lišáckým úsměvem mrkla.
Dopadla jsem na zem za ním. Ruce se mi obalily květinovou rukavicí (Hana difendā: Hana no tebukuro) a já mu uštědřila pěkně silnou ránu do zad. Pokud předtím neuskočil dopředu.

Kensei byl sice překvapen její lehkostí a tomu, že se přehoupla přes něho nějak nestačil rozumnět. Ovšem cítil uchopení jeho ramen a proto věděl, že ho přeskočila a tudíž bude za ním. Pokusil se v psolední vteřině otočit, ale proti jejír ychlsoti nemělš anci a on rozhodně nebyl typ, co by se snažil útéct. Jediné co pořádně stihl, bylo vypustit ty dva kunaie za sebe a pak už inkasoval tvrdou ránu. Jiný by asi odletěl a zastavil se někde docela zničený a minimálně polomrtvý. Kensei spadl, nadhodilo ho to, spadl a ryl dál zemi, ale jeho ruce brzdily o zem. (nejde mi to moc popsat sry) Jeho chakrové brnění bylo v jednom bodě na zádech dokonale proražené. Převalil se na záda a poopravil si ze země poškozenou část. A kupodivu se po chvíli opět postavil a vypadal nezraněně, protože brnění maskovalom ránu pod ním. Takže byla vidět pouze díry po pěsti. Kenseiovi zářily oči nadšením. Po chvíli ovládl třas svého trénovaného těla a stál proti Raikage. Potřeboval, aby jeho tělo se trochu víc vzpamatovalo z té pecky. A chtěl vidět, že nejspíš v hodech na slepo minul, proto ten tázavý pohled na ní.
Jakmile mu řekla, nebo poznal odpověď, zaútočil znovu. Ovšem tentokrát vyskočil vysoko on a nechtěl bych být tím místem na které dopadl svými pěstmi.

Kunaie - i kdyby letěly mimo - se zachytily do překážky z lístků a teď jsem si s nimi hrála v pravé ruce.
Přimhouřila jsem oči nad jeho brněním. ,Pěkné...' usmála sem se. Rozhodně se zlepšil. Za chvíli už plachtil vzduchem.
Udělala jsem několik rychlých skoků dozadu, stále nejistá, kam přesně dopadne. Nakonec jsem si připravila jeho kunaie, které jsem stála držela v ruce a lehce se přikrčila, připravena reagovat.

No bylo to i o jeho trénovaném těle, slabší chlapík by asi teď i tak sotva stál na nohách. Kensei se ve vzduchu ještě párkrát otočil a přibližně pozměnil směr dopadu, i když to už tolik nešlo. Takže dopadl blíž mezi místem, kde byla původně a místem kde byla nyní. Neváhal a přiskočil ke Kage, pokud neměla kolem sebe květinový štít. Opět měl v každé ruce kunai, ale to že jeden má na sobě připevněný výbušný lístek vidět nemohla, protože byl kolem rukojetě a za tu kunai držel. Jeho taijutsu se také zlepšilo a s jeho silou se hůř uhýbalo a odráželo, navíc se snažil odlákat pozornost na ruce a zapojil výkop nohou, aby jí podrazil nohy. Ale i to mělo být na odlákání pozornosti, překvapení plánoval ten kunai v ruce s lístkem. Jen aby měl šanci ho využít...

Při jeho dopadu se země snad i otřásla a za chvíli byl u mne, útočíc plnou parou.
Několik výpadů kunaii jsem odrazila stylem sklouznutí čepele po čepeli. Výkop nohou jsem zablokovala svou vlastní. Bylo vidět, jak mi trochu křečovitě zaškubaly koutky úst. Vážně měl páru. Místo toho, abych ale nohu znovu stáhla, chytla jsem jí tu jeho a přitáhla se k němu blíž. Blíž, jako že úplně blíž. Už tohle mohlo hodně lidí znejistit. Zvlášť mužů. A co teprve když vám ke krku přiloží zbraň.
Ze země vyrazily jedovaté šlahouny a obmotaly se kolem Kenseiových končetin. Hravě jsem kunaiem trochu víc zatlačila na krk, ale ne tolik, abych mu ublížila.
„Tak?“ naklonila jsem hlavu na stranu s hravým úsměvem na rtech, které teď byly nebezpečně blízko jeho ucha.

Na tváři mi zahrál úsměv. Sice jsem tušil, že on tomu podlehne, ale jiný by toho využil proti ní. Ona si totiž byla podle všeho dosti jistá jeho reakcí. Takže pokud by použil nějakou klamnou formu protiútoku. Jistě by jí tím zaskočil. Seskočil jsem z větve a opřel se o kmen toho samého stromu. Ruce jsem dal do kapes u kalhot. Bylo to rychlejší než jsem čekal. Myslel jsem si, že si s ním bude hrát delší dobu. Přeci jen měla tuhle hravost stejnou, jako její čtyřnozí miláčci.

Kensei bojoval statečně, tvrdě útočil na Ayame až do chvíle, kdy využila proti němu informaci, kterou získala už před rokem. Kensei trénoval i s kunoichi a nedělalo mu problém dostat se k nějaké dost blízko a přesto jí porazit. Ale u Ayame na chvíli ztuhl, ona toho využila a už ho obmotávala svými jedovatými výhonky, které snad zatím neměli dost sil, dostat se přes chakrové brnění. Jenže když byl až tak moc blízko, nemohla mu zabránit, aby ve chvíli kdy mu sama přiložila kunai k hrdlu, neudělal to jediné co mohl proti silnějšímu nepříteli udělat. Objal jí silnou paží aby nemohla zmizet. A když uslyšel její slovo - tak. Rozevřel druhou ruku, kterou měl mezi nimi. V ní byl kunai obalený výbušným lístkem. Kdyby byla opravdu silnější nepřítel, ten výbuch by je oba vyřadil. Ale on ho neaktivoval, naopak mu vypadl z ruky na zem. Bylo jasně poznat, že je trochu mimo a nebýt chakrového brnění, bylo by poznat že i zrudl. Ještě že ho měl xD

"Já... prohrál jsem Ayame... tedy Raikage-sama..."

V hlase bylo znát, že zná její sílu, ale i něco jiného, doposud skrytého.

„Hmm...“ zamručela jsem. Snad trochu zklamaně, ale stále s hravým úsměvem. „Škoda,“ řekla jsem nakonec. Oddálila jsem kunai od jeho krku, protočila jsem ho v ruce, natáhla se a zandala mu ho do pouzra na zbraně. Pak jsem ho zostřeným nehtem lehce škrábla do tváře, respektive do brnění na ní.
„Už mě můžeš pustit, amore mio,“ řekla jsem ještě, než jsem pustila jeho nohu.