Budova Raikage

„Pojď dál,“ usmála jsem se a pokynula mu ke dveřím. Lehce jsem strčila do koček a ty se odklidíly zpět do kanceláře, kde si posedaly-polehaly na svá obvyklá místa.
Kývla jsem na Lizzi, že to zvládnu a jako každý večer jsem ji poslala domů. Byla by schopna tu se mnou zůstat celou noc.
„Dáš si něco?“ zeptala jsem se a ukázala své hostitelské já.

V Lizziině pracovně jsem došla ke kávovaru a nalila hnědou tekutinu, co tam byla. Nakonec jsem hrnek podala Katsuovi.
„Tady máš, horký šálek dobré kávy,“ usmála jsem se a pokynula mu na křeslo ve své kanceláři.
„Vypadá dost studeně,“ poznamenala tygřice, která se naklonila z gauče. „Šálek dobré kávy,“ poopravila jsem své předchozí tvrzení. „Pravděpodobně bude chutnat strašně,“ nedala si pokoj. „Šálek kávy.“ „Jsi si jistá, že je to káva?“ „Šálek,“ zavrčela jsem frustrovaně a posadila se za svůj stůl, vraždedný pohled zabodnutý do nevinně se tvářící tygřice.

„Shi mi neustále zlepšuje den svýma moudrýma řečima,“ ušklíbla jsem se tygřice na mě vyplázla jazyk. „Ale ty papíry jsou...zabijácké,“ pousmála jsem se.
Vzala jsem do náručí Kinjiki, která mi vyskočila na klín. Ostatní šelmy se nedočkavě dívaly na Katsua popíjejícího kafe.

Už nějakou tu chvíli jsem stál na střeše budovy raikageho a pozoroval sluneční svit, který ozařoval hory na obzoru. Svou ANBU masku jsem držel v pravé ruce a užíval si větru, který mě lehce hladil po tváři. Uvažoval jsem, jak dlouho už jsem toho prcka neviděl a jestli pak trochu povyrostla. Chtě nechtě jsem se nad touto představou pousmál a nasál zhluboka vzduch do plic. Znovu jsem si připevnil masku na obličej a složil jednoduchou pečeť. V ten moment jsem zmizel v obláčku křídově bílého kouře. Nyní už jako nezaměnitelně vypadající člen ANBU jednotek, jsem stál proti dveřím kanceláře. Lehce rytmicky jsem zaklepal na dveře a mlčky přemýšlel, co dalšího mě asi očekává.

Papíry na stole jsem měla roztříděné do tří hromádek.
„S papíry je to vcelku jednoduché.“ Ukázala jsem na první hormádku. „Ty půjdou na kremaci. Ta druhá hromádka z okna a a ta třetí do koše,“ dokončila jsme třídění a nevinně jsem se usmála.
Nejdřív to vypadalo, že se nic nestane, pak ale najednou všechny kočky vystartovaly ve stejnou chvíli a vrhly se na košíky s jahodami. Jenom Shi s Tenshim stále leželi na pohovce.
Chvíli vzduchem létalo červené ovoce, než se každá kočka spokojila s částí, kterou ukořistila a odnesla si ji na své místo. Na dně košíků zbyly ještě nějaké jahody, tak Tenshi seskočil z pohovky, vzal zvlášť nejdřív první a pak druhý košík do zubů a donesl je na pohovku. První posunul před Shi a druhý chytil mezi tlapy sám.
Když kolem ještě lítaly jahody, jednu jsem zachytila a tu teď Kinjiki žvýkala.
Lizzi mezitím otevřela Minatovi. Jakožto ANBU je ho na nic neptala a rovnou mu pokynula ke mně do kanceláře.

Když se otevřeli dveře, objevila se v nich nějaká mile vypadající blondýnka. Proto jsem je ji tedy slušně pozdravil a klidným krokem vešel do její kanceláře. Lizzi mi otevřela další dveře pokynula mi, abych vstoupil. Proto jsem na ni ještě jednou děkovně kývl hlavou a vešel do kanceláře. Před očima se mi promítla poměrně komická jahodová scéna. No pod maskou jsem se pobaveně ušklíbl a vešel jsem do kanceláře. Opatrně jsem se protáhl kanceláří, abych nešlápl na nějaký ten ocásek, či kočičí pracičku. ^^ Poté jsem přistoupil k Ayame a nenápadně si jí prohlédl. No došel jsem k závěru, že se z ní za tu dobu co jsem ji neviděl, stala okouzlující mladá dívka. Tedy alespoň podle vzhledu, jak na tom byla po stránce osobnosti, jsem musel teprve zjistit. Poklekl jsem na jedno koleno, jak bylo u ANBU jednotek zvykem a lehce sklonil hlavu. Dobrý den Raikage-sama. Bylo mi řečeno, abych se k vám dostavil. Jejího společníka (Katsu Kenzou) jsem předtím pozdravil mlčenlivým kývnutím hlavou.

„Chimi!“ vykřikla Shi zkomolenou Minatovu přezdívku, vyskočila z gauče, převrhla košík s jahodami a skočila na Minata.
Pousmála jsem se a pobaveně zakroutila hlavou. „Dobrý den. Dal ti Zlatíčko nějaké rozkazy, nebo to zase nechal na mě?“ zeptala jsem se se zdvyženým obočím, ačkoliv odpověď jsem tušila.

Když na mě náhle přistála Shi, nachytala mě naprosto nepřipraveného. Proto mě povalila na zem a shodila mi masku z tváře. Mírně jsem se usmál a začal jí hladit za uchem a pod tlamou, přesně jak to měla rád. I já tě rád vidím, ty moje chundelatá krasavice. Odvětil jsem veselým tónem hlasu. Ovšem hned jsem si uvědomil kde se nacházím a lehce jsem si odkašlal. Pokus o nadzvednutí téhle "micinky" jsem prozatím odložil. Bylo mi pouze zděleno, že se mám hlásit ve vaší kanceláři. Vykal jsem jí, protože jsem si nebyl jistý, jak se k ní teď chovat. Když se z ní stala tak významná osoba.

„Takže to nechal na mě. To je typické,“ ušklíbla jsem se a začala se přehrabovat ve složkách na stole. „Jednoduše řečeno tě ke mně přidělili. Respektive mě přidělili k tobě.“ Nakonec jsem zakroutila hlavou. „Prostě jsi tu na hlídání,“ řekla jsem nakonec a znovu se lehce ušklíbla.
Vytáhla jsem béžovou zapečetěnou obálku s pokyny a podala mu ji, vidíc, že se stál válí na zemi. „Shi, prosím, slez z něj,“ požádala jsem tygřici.
„Takže. Žádné masky, nějaké normální oblečení - uniformu nechci...a prosím, žádné schovávání ve stínech. Stejně jste vždycky vidět,“ pobaveně jsem se usmála při vzpomínce na roky pod dozorem.

Pozorně jsem naslouchal všem pokynům a čekal než domluví. Ehm takže mi vlastně říkáte, že jsem od této chvíle vaším osobním strážcem. Na rtech mi chvíli zahrál pobavený úsměv z představy, že podle jejího líčení jsem jako dětská chůva. Pokusím se tedy vzít vaše slova k srdci, ale asi tu bude problém s uniformou. Za ty roky ve službě jsem na sobě civilní oblečení neměl skoro nikdy. Takže nevím, co přesně si pod pojmem "normální" představujete. Byl to pro mě opravdu problém, protože jsem měl stále tolik práce, že jsem na obyčejný život neměl čas. Zkrátka uniforma ANBU pro mě byla neodmyslitelnou denní rutinou.

Kensei si to přištrádoval do kanceláře, mrkl přátelsky na chlupaté strážce, kteří ho už znali. Pak přistoupil ke dveřím a chvíli naslouchal, jestli je někdo vevnitř, usoudil že jo a proto se znuděně posadil. Vytáhl lízátko a trochu si s ním spravil náladu, doufal, že ho pozvou dál brzy.

„Měj se. A díky za jahody,“ usmála jsem se na Katsua.
„Je to jednoduché. Nějaké tričko, kalhoty...koukej se a nech se inspirovat,“ poradila jsem mu. „Tedy...mnou ne,“ ušklíbla jsem se, když jsem se podívala, co mám momentálně na sobě. „Posaď se, prosím,“ pokynula jsem mu ke křeslu.
Do kanceláře nakoukla Lizzi. „Venku je nějaký mladý muž. Sedí a líže lízátko,“ oznámila mi blondýnka s úsměvem.
„Kensei,“ konstatovala jsem se úsměvem. „Pošli ho prosím dovnitř,“ požádala jsem sekretářku a opřela jsem se do křesla. Hlava ze dveří zmizela a o chvíli později bylo slyšet, jak Lizzi zve návštěvníka dovnitř a posílá ho ke mně do kanceláře.

Masku jsem si připnul k opasku a trochu se oprášil. Protože jsem byl poněkud pokrytý vrstvou kočičí srsti, kterou tihle čtyřnozí miláčkové vytratili. Posadil jsem se do nabídnutého křesla znovu se pohledem vrátil k Ayame. Jak vidím, za tu dobu co jsem tě neviděl, si se hodně změnila. Na tváři se mi objevil přátelský úsměv. Nejsi dokonce o trochu vyšší a nemáš delší vlasy? Dodal jsem ještě lehce pobaveným tónem a očekával jsem její reakci.

Kensei už nějakou dobu uvažoval, jestli to je či není sekretářka. Ono to tu bylo někdy pěkně o hubu. Myslíte si jednu chvíli, že jde o pěknou kancelářskou kočku a ejhle vyklube se z ní nakonec Raikage. A tahle by mohla být ještě horší, pomyslel si a proto se choval nedůvěřivě. Nakonec ho ta osoba vyzvala, aby vešel a tak vešel. Pozdravil raikage a podíval se na toho divného týpka, který vedle ní seděl. Pořád si nemohl zvyknout na nové změny ve vesnici. A to že se ho Raikage bojí ho trochu uráželo, ale ten chlapík vypadal divně nejspíš by stačilo jednou praštit a bylo by.

"Raikage-sama, trochu mě matete. Tam venku je někdo, kdo vypadal jako vy před necelým rokem. Až jsem se zapotil, jestli vám někdo vaší funkci nevyfoukl, to by mě totiž hrozně mrzelo..."

Trochu šibalsky mu zasvítilo v očích, ale myslel to jen a jen dobře. A jemu nevadilo, když si vzpomene, že ze sebe tenkrát udělal pořádnýho hlupáka.

"Chtěl jsem poprosit o trochu vašeho času. To víte, bez Artase už není pořádně do koho si praštit a mám pocit, že potřebuju něco pořádnýho dělat, nebo se z toho zblázním. A kdyby jste neměla čas, klidně vám vyvenčím vaše mazlíčky, nebo Shi je bezva na trénink, stejně je ze všech nejhezčí..."

Když říkal nejhezčí, myslel i nejsilnější, ale enchtěl se ostatních zase tolik dotknout. Rozhodně mluvil upřímně jako vždy a nyní vyčkával, na ortel Raikage. I jí měl za tu dobu co se zanli rád, a ona si snad už zvykla na jeho přátelský přístup. Snad si už i všimla, že jí byl věrně oddaný.

Vyplázla jsem na Minata jazyk a založila ruce na hrudi.
„Pokud 160 centimetrů považuješ za výšku, tak prosím,“ ušklíbla jsem se a otočila ke Kenseiovi.
„Ano, věřím, že by mi to jako sekretářce slušelo, ale bohužel,“ usmála jsem se, když jsem si vzpomněla na situaci, do které se Kensei dostal minulý rok. „Shi?“ otočila jsem se na tygřici. Mezitím stihla přelézt na gauč, sníst zbytek jahod a teď jenom ležela na boku s plným břichem a ospale oddechovala. „Tak prý ne,“ ušklíbla jsem se.
„Možná bych si na tebe mohla vyšetřit trochu času. Už se tady nudím,“ usmála jsem se nakonec.

Kenseiovi zazářili oči, věděl jak je Raikage silná. Proto jí obdivoval, to že mu určitě pořádně naklepe mu nevadilo. U ní se nemusel bát, že by jí omylem zranil, byla moc dobrá. Shi sice přejel lítostivým pohledem, ale i tak byl s výsledkem spokojený.

"Výborně kdy s vámi můžu počítat?"

Spokojeně si mnul ruce a jen slušné vychování mu snad zabránilo, aby nezačal ihned. Nerad by totiž zdevastoval její pěknou kancelář.

Když na mě vyplázla jazyk, můj úsměv se ještě více rozšířil. Víš co se říká. Co je malé, to je hezké. Myslím, že ty jsi příkladem potvrzujícím tuhle hypotézu. Dodal jsem s mrknutím a poté se odmlčel. Protože se Ayame potřebovala věnovat nově příchozímu. Proto jsem se na křesle prozatím otočil a věnoval se Shi, kterou jsem začal lechtat na břiše...

„Třeba hned,“ usmála jsem se, zvedla se z křesla a popadla plášť. „Stejně se potřebuji protáhnout,“ poznamenala jsem.
Kočky se zevdly se mnou, dokonce i Shi zvedla hlavu. „Chimi, jdeš taky?“ využila jsem Shiinu přezdívku pro Minata. Za chvíli jsem stála ve dveřích a nedočkavě se na něj dívala.

Kensei se nedůvěřivě díval na toho chlapa. Myslel, že jim dá pokoj, alespon při tréninku. Trochu mu to pokazilo náladu, aby ho tam kritizoval takovej podivím. Povzdechl si nad starými časy, které byly navždy pryč a litoval ještě víc, že už si nepraští nikdy do Artase. Rozhodl se vyjít ven a nepřekážet jim, čekal jestli půjdou, nebo co bude.

Postavil jsem se a ohlédl se směrem Ayame. No od dnešního dne jsem jako tvůj stín, takže samozřejmě půjdu. Pousmál jsem se a chtěl si ze zvyku nasadit masku, v poslední chvíli jsem si však vzpomněl, že mi jí Ayame zakázala nosit. Tudíž jsem jí připnul zpět k opasku. A nejsem Shimi, Ševíku. Utrousil jsem kousavou poznámku a vydal se po stopách Ayame, v doprovodu jejích kočkovitých přátel.