Hlavní brána

Užívala jsem si pohled na bránu vedoucí do vesnice.
Vlastně jsem se domů těšila. Úsměv mi zmrzl na rtech při jeho posledních slovech.
"Cože?" naprosto vyvedená z míry jsem se na něj zadívala. "Vy chcete odejít bez nás?"
Ne, určitě ne napořád. To by se nemohlo stát...
"Ale... Ale vždyť jste slíbit... Pamatujete tenkrát v kanceláři? Ještě jsem vás nenaučila skládat origami, to jste chtěl, ne?"

Ako sme sa blížili k bráne senseii začal niečo hovoriť ale niečo čo sa ani mne nepáčilo pozrel som k nemu a prehovoril som aj ja . "Ale no tak senseii to nemyslíte vážne že nie ?" Ako som to dopovedal upriamil som svoj zrak viac k nemu .

Ztuhla jsem.
Člen jiné dědiny?
"Ale..." nedostala jsem prostor k argumentování, protože už vlastně odcházel. Rozběhla jsem se za ním než jsem s ním tak nějak srovnala krok. Přitom jsem chvíli sledovala Tejiho. Chtěla jsem vědět, jak na něj tohle zapůsobí, jaký bude výraz v jeho obličeji.
Jsem jenom já taková...?

(Přesun)

Ja som to až tak zle nebral nezdalo sa mi žeby to senseii robil z nejakého zlého úmyslu a ani som sa nedivil nebol jediný kto z dediny odišiel bolo ich už dosť ja som o tom všetkom vedel a tak možno ma to aj trápilo možno nie ale na mne to len tak ľahko poznať nebolo .
(presun )

Znovu jsem dorazila k bráně Kamenné.
Zdá se, že jsem doma...
Ukázala jsem povolení a s jemným úsměvem prošla. Tady jsem se konečně cítila zase dobře. Dokonce i bolest hlavy trochu polevila, ale to mohlo být i chladivou vodou a tím, že jsem si při běhu tak nějak pročistila hlavu. Zase jsem měla v myšlenkách jasno.

(Přesun)

Proběhla jsem beze slova bránou.
Strážní mě znali, nemusela jsem zastavovat. To jsem brala jako plus pobytů v Kamenné. I když samotnou mne překvapilo, jak se mé návštěvy doma zkracují.
I teď jsem už toužila být pryč.

(Přesun)

Znovu jsem proběhla bránou.
Konečně zpět v rodné vesnici... Konečně!
Pokud to tedy znovu nemělo být kruté a bezcitné. Zdálo se mi tu až příliš velké ticho, ale nejspíš jsem byla jen paranoidní. Nic víc.

(Přesun)

Zdánlivý zmatek v sobě skrýval něco víc.
Co, to mi došlo, když do mě kousek za bránou vrazil jakýsi drobný shinobi, posunul si brýle na nose a vynadal mi. Při mobilizaci armády se nesmí otálet a skrývat. Bez potíží jsem vyměnil svou čelenku za čelenku Iwagakure a pomalým krokem zamířil směrem do centra. Špióni mnohdy nemají problém dostat se tam, kam chtějí. Ani já jsem ho neměl. Trochu jsem si kvůli nové čelence prodloužil cestu, ale možná to bylo dobře. To, co jsem očekávala, bylo nejspíš právě teď aktuální. Ale i tak to nebyly informace, po kterých jsem toužil a které jsem hodlal získat tím, že jsem zamířil do centra vesnice.

(Přesun)

Před branami vesnice se shromáždily vojenské síly druhé nejsilnější vesnice světa.
Procházela jsem rázným krokem mezi jednotlivými oddíly. Na zásoby jsem se nesoustředila, spoléhala jsem na Akia. Stejně tak vybavení jsem shlédla jen zběžně.
Samotné počty divizí jsem musela měnit hned několikrát. Po Toshiově režimu jsem měla ve všech předchozích znalostech nepořádek. Jen dát dohromady přepadovou jednotky Bakuha Butai mi trvalo dvakrát déle, než mělo. Její členi se rozutekli mezi ostatní divize aniž by počítali s tím, že je budu shánět.
I tak se ale počty shinobi v jednotce až příliš omezili. Doplnila jsem je členy klanu Kamizuru. V přepadové jednotce jich bylo dost a k výbuchům se mi hodili. Jejich med mohl udržet nepřítele tam, kde ho výbušná jednotka potřebovala mít.
Jakmile jsem skončila s tímhle, zaměřila jsem se na uživatele Kekkei Genkai.
Yoton pečlivě rozdělený mezi divizi pro boj na střední vzdálenost a divizi pro boj na dálku. Taijutsu mistři trochu dozadu. Tvořili druhou linii. První členové Tsuchikageho klanu, jak předurčil Midotsuchi. Jejich Yoton se tam hodil. Mezi ně jsem do první linie zamíchala ještě dostatek uživatelů Dotonu.
Zkontrolovala jsem jednotku mediků a senzibilů, které nás měly podporovat.

Po noci strávené pobíháním mezi divizemi, odškrtáváním počtů a divizí, jsem se konečně na chvíli zastavila před nimi.
Je na čase provětrat si hlavu při dlouhém běhu k Mlžné...
Na tváři se mi objevil menší úsměv.
Vypadá to, že jsme připraveni.
"Byla to dlouhá noc," začala jsem, když dav ztichl. "Dlouhá a nečekaná, ale právě teď vychází slunce a až bude dostatečně vysoko, znovu se setkáme se svým Kage. Vede nás do bitvy, po které vůle Kamenné touží celá léta a která zpečetí naše přátelství s Mlžnou."
Obávala jsem se, že netuším, o čem mluvím. Nebyla jsem zrovna dobrý řečník.
"Válka je temná, ale tato bude nezapomenutelná. Právě válka totiž definitivně rozpráší stíny, které nad námi visí díky bývalému režimu. Znovu si uvědomíme svou sílu. A vyhrajem!"
Neklidně jsem přešlápla na místě. Jediný, kdo zůstával, byla střední třída shinobi. Pro nás byl zkrátka čas jít.
"Jdeme!" vyřešila jsem jediným slovem chvíli, ve které jsem nevěděla, co říct.
Armáda Kamenné se následně dala do pohybu a zamířila k Mlžné.

(Přesun)

Brány byly po příchodu armády znovu otevřeny.
Hlídky byly zatím stále přísné, ale toto poválečné nadšení pro obyčejné věci a monotónní chvíle na hradbách zcela jistě brzy opadne. Kamenná se zkrátka měla vrátit do starých kolejí a to se mnou v čele.
Nechala jsem armádu, aby se rozešla a po zařízení všech obvyklých záležitostí jsem zamířila ke svému sídlu. Potřebovala jsem se vyspat než na svá bedra naložím všechny povinnosti spojené s úřadem Kage.
Nepředstavitelné, ale přece to tu bylo. Nyní jsem se měla o bezpečí vesnice postarat já a hodlala jsem to dokázat.

(Přesun)