Les Nara

S údivem jsem se dívala jak zrudl a přitom jsem v poklidu žvýkala onigiri. Teď když nad tím přemýšlím, muselo to toho nukenina hodně pílit. ,vytvořil se mi v obličeji soucitný pohled. Jsem zvědavá jak bude to místo, kam mě Takii vede, vypadat. Určitě tam musí být pěkný výhled na hvězdy. pousmála jsem se. ,,To místo, kam mě vedeš, je určitě nádherný, že ano.?"

" Ano to vážně je...kdyby nebylo...tak bych tě tam ani nevedl " řekl jsem a pousmál se.Šli jsme ještě nějakou dobu a po chvíli šly vidět rysy jezera.Poté jsme vystoupili ze stromů a stáli u jezera , na které svítil měsíc a šly vidět hvězdy.Ze všech stran bylo obklopené lesem.Chytil jsem jí za ruku a dovedl jí docela blízko ke břehu.Posadil jsem se.Opodál z té vody pil jelen , jež byl obětí Onigiri.Pousmál jsem se a čekal na Kayinu reakci.

Vykulila jsem oči a nedalo by se říci, že jsem si sedla, spíše, že mě ta krása posadila na zadek. Když jsem s žuchnutím dopadla na zem nenapadlo mě říct nic jiného než ,,Páni." Byla to opravdu krása. Odlesky vody mě oslepovaly, takže jsem několikrát rychle mrkla. ,,Ani jsem nevěděla, že tu je tak krásné místo!" překvapeně jsem se rozhlížela.

Když jsem viděl její reakci tak jsem se pousmál." no...o tomhle místě právě neví skoro nikdo..krom jelenů...mne...a teď i tebe...ale i přes to...mnoho lidí z našeho klanu o něm nevěděla...a drtivá většina z nich nikdy nenavštívila tento les....tohle je...krutá pravda " pokrčil jsem rameny.Poté když si sedla , nebo spíše spadla , tak se má ruka nenápadně přiblížila k té její a chytil jsem jí , přičemž jsem se znova usmál.

Jeho slova mě rozesmutněla. Pravda, moc nás není a i to málo většinou nemá ani povědomí o tomto lese. Z těchto myšlenek mě vzbudil až dotek jeho ruky. S trochu překvapeným výrazem jsem se na něj podívala. Vybavila se mi jeho slova, když jsme byli v tréninkové hale v našem sídle.

" Ale...nemusíš být smutná...náš klan pořád žije...my pořád žijeme...takže i tot místo a tento les žijí " řekl jsem vcelku povzbudivým hlasem , ale její reakce mě trochu zarazila.Ruku jsem stáhl a dal jí do kapsy přičemž jsem si lehl , druhou ruku dal za hlavu a pozoroval jsem hvězdy.

,,Pravda." odpověděla jsem a podívala se na nebe, stejně jako on. Bylo plné hvězd, měsíc zářil vysoko nad jezerem a sem tam po něm přelétl chumáč mraků. Naprosté ticho jen občas přerušil jemný vánek, který rozpohyboval koruny stromů. Tento klid přerušil až můj hlas. ,,Dneska jsem našla pár věciček, které mi můžou pomoct v tréninku." Spokojeně jsem se usmála a přemýšlela o zítřku, vlastně už o dnešku. Nemohla jsem se dočkat, až zkusím, jestli můj nápad bude fungovat.

Celou dobu jsem pozoroval nebe , a vlastně ani to její promluvení jsem neslyšel , jelikož jsem byl ztracen ve svých myšlenkách.* To se jí...opravdu takhle hnusím?? * pomyslel jsem si a přivřel jsem oči.Chvíli jsem takhle zůstal a poté jsem i zívl.Sedl jsem si , ruku vyndal z kapsy a protáhl jsem se." no nic....dneska jsem si to docela užil....ale...už jsem docela unavený.....zatím se měj " pravil jsem jí , mávl jsem na ní a poté jsem vběhl do lesa.Našel jsem si nějaký krásný strom a skočil přímo na něj.Byl jsem dost vysoko nad zemí aby mě nešlo vidět a seshora mě před deštěm a sluncem chránily větve.Po chvíli přemýšlení jsem i usnul.

Jeho reakce mě docela překvapila. Hmm, zdá se, že po tom, jak jsem zareagovala na jeho vyznání, je mnohem víc odtažitější. Dělalo mi to starosti. A co taky může čekat? Když se takhle náhle někomu vyzná. Je samozřejmé, že každá dívka by byla zmatená. Myšlenky se ve mě vřeli až mě napadla otázka, které jsem se docela obávala. A co k němu vlastně cítím já? Ještě nikdy jsem se necítila tak ztracená v chaosu mých myšlenek. Asi bude chvíli trvat, než se mi to uleží v hlavě. To se mu tedy povedlo. Oddychla jsem si a vstala. Naposled jsem se podívala na to krásné místo a zmizela mezi stromy. Ještě jsem měla práci a byla jsem rozhodnutá ji vykonat, ať už se stane cokoli. (Přesun)

Ráno jsem se probudil vcelku brzy , ale v lese byla pořád příjemná tma.Seskočil jsem z větve a vrátil jsem se na to včerejší místo.Teď na něj svítilo slunce a od vody se krásně odbíjelo.Chvíli jsem tam jen stál a pozoroval to , ale poté jsem odešel pryč.Pomalým krokem jsem se procházel lesem , kde bylo příjemně chladno.Po několika minutách jsem z něj vyšel.Slunce mi svítilo přímo do očí , tak jsem si před ně dal ruku a vyrazil jsem domů.

Přesun

Přiběhla jsem do lesa. Sice jsem chtěla jít do tréninkových oblastí, ale pak mě napadlo, že tam bude asi moc lidí a já chtěla mít spíše kolem sebe prázdno. Kolem mě se seběhlo pár jelenů. z nichž jeden se mě asi bál. To bude asi ten, co se včera stal obětí mé onigiri. Pousmála jsem se a vytáhla z kapsy kuličku onigiri. Dala jsem ji před jeleny se slovy ,,Nebojte, dnes jsem si jistá, že tyhle jsou nepálivé." Prošla jsem kolem nich, zatímco se pásli na onigiri. Procházela jsem lesem k mému tajnému místu, kde jsem věděla, že mě nikdo nebude rušit a ani Takii to místo určitě neznal.

Konečně jsem dorazila. kam jsem chtěla. O tomto místě vím jen já. Je na nenavštěvované straně lesa a nyní to bylo vhodné místo pro můj trénink. Přeběhla jsem vodu a došla ke kopci. Tady to bude ideální. Sedla jsem si a začala rozbalovat věci, které jsem přinesla s sebou.

Oddělala jsem poslední kousky balícího papíru od mého včerejšího nákupu a nadšeně jsem se dívala na dva deštníky.
Nebyly nijak krásné ani vyjímečné, ale mě okouzlily na první pohled. Tak a teď se s nimi jen musím naučit zacházet. Vstala jsem a vzala si červený deštník. Hodila jsem ho do vzduchu. Chvíli se přetáčel a pak začal padat dolů. Spadl přede mne. ,,Hmmmm..." zamručela jsem zamyšleně. Pokusila jsem se ho vyhodit znovu. Mým cílem totiž bylo, aby dopadl přímo přede mě a zabodl se přitom do země tak, aby mohl pevně stát. Opět spadl přede mne jen tak. Opět jsem ho vzala a tentokrát ho vyhodila do vzduchu trochu jinou technikou než předtím. Pozorně jsem ho sledovala. Padal zpět ke mě a k mé radosti se přede mě zabodl do země a pevně stál. Dobře a teď se to budu muset naučit házet oběma rukama. Vzala jsem i ten druhý deštník do druhé ruky a oba jsem je vyhodila opět do vzduchu.

Po pár minutách už jsem s nimi uměla docela dobře zacházet. Ale stejně to bude trvat dlouho, než si na sebe navzájem zvykneme. Podívala jsem se na oba deštníky. Poté mě napadlo něco opravdu šíleného, ale zároveň i přirozeného pro člověka. ,,Dám vám jména." usmála jsem se na ně a chvíli přemýšlela nad různými jmény. ,,Ty žlutý se budeš jmenovat ... Yoko a ty červený Tsukiko." usmála jsem se. Jako dítě slunce a dítě měsíce. Spokojeně jsem je vzala do náruče a běžela s nimi domů. Pro dnešek to stačí. (Přesun)