Vlnková země

First topic message reminder :



Vlnková země pro mise

Minako
Zase kus jsem odskočil. Pak jsem praštil do země předemnou.

Sakra... On mě k sobě nechce pustit? Ještě že se můžu přiblížit. Už to ale nesmím dlouho protahovat. Zakolísala jsem a poté poskládala pečetě.

"Shunshin no jutsu!" probleskla jsem se k němu a namířila mu Juuken na hruď. Doufala jsem, že tentokrát nestihne zakročit. Rozdávala jsem jednu ránu za druhou.

Akano Ishido
Koule mě zasáhla a proletěla mnou, ze vzteku a adrenalinu jsem se ještě rozběhl na Infiho. Už to ale bylo na nic, padl jsem na půli cesty... mrtev. Mé břicho bylo skrz na skrz "zraitováno"xD.

"Heh... Prej pomstít." Usmál jsem se, hrál jsem tvrďáka i když mě ten souboj vyčerpal. Otočil jsem se a a podíval se jak si vede Mikomi...

Minako
Pomalu se mi zablokovávala čakra, chytl jsem mikomi za ruku a udělal tohle:
"Rankaken!"

"Mikomi!" Křikl jsem a objevil se za ním pomocí Shunshin no jutsu.
"Ty hajzle" křikl jsem a vytáhl z pouzdra kunai, ten jsem nabil raitonovou čakrou a snažil se seknout Minaka.

Minako
Nestihl jsem uhnout, seknul mě a dopadl jsem na zem.
"he...ch.." zachrčel jsem.
"Ne....nebojte se..Orochimaru-sama..někdo pomstí..Otogakure...se...nevzdá! Tsukiko-samaaaa.." umřel jsem xD

Překvapeně jsem vyhekla a vyplivla krev. Úder mě odhodil o pár metrů dál. Ztěžka jsem se zvedala. Na tvrdé údery nejsem stavěná... Rozdýchávala jsem se a nadávala si za to, že jsem nezasáhla žádný životně důležitý orgán. Měla jsem co dělat abych ještě udržela byakugan. Nemohla jsem útočit když byl u toho zmetka Infi... a popravdě už jsem na to neměla síly. Byakugan zmizel..

"Kizoku pomož Infimu!"

Orel zaútočil z vrchu a ohrožoval nepřítele svými pařáty. Nakonec nebylo potřeba a snesl na zem, kde složil svůj náklad.

"A...Arigato Infi..."

Z vyčerpání jsem padl na kolena.
[To ona tady byla zavřená v kleci která jí vysávala čakru a já tady padám na kolena jak nějaká baba. Takhle by to tedy nešlo.]
I přes vyčerpání jsem se postavil.
Pomalu jsem šel k Mikomi.
"Ten tvůj měl ale tuhý kořínek." Pravil jsem s úsměvem.
"Jsi v pořádku?" Otázal jsem se když jsem k ní dokulhal.

Pokynula jsem Kizoku, že může odejít. Poděkovala jsem mu za pomoc. Hned nato se ozval stařeček, hrůzou šedivější než obvykle.

Miyu



"Tohle teda bylo o fous... Málem jsem dostal mořskou nemoc a málem jsme to všichni odskákali.... a vůbec..." odmlčel jsem se.

"Nakonec vám musím poděkovat. I když jsem z toho letu ještě teď rozklepaný, jinak nemám ani škrábanec." zachechtal jsem se.

Mikomi:

"Neboj Infi... To... to nic není. A ty jsi v pohodě?" pravila jsem. Nikdy bych nepřiznala že mi něco je.

"Ještě jednou díky, byla to skvělá týmová práce." zvedala jsem se na nohy. Ještě trochu nejistě.

"Myslím, že můžeme pomalu jít. Co ty na to?" usmála jsem se.

"Já jsem v pohodě vždycky!" Zasmál jsem se a upravil si čelenku.
"Hai, to byla." Usmál jsem se a snažil se ji podepřít.
"Určitě? Možná bychom si měli chvíly odpočinout."
Snažil jsem se to hrát, že je ten odpočinek pro ni, ale já jsem se zrovna necítil na pochod do Konohy.

Já tu kecám o týmové práci když jsem akorát překážela. Dneska jsem bojovala příšerně. Co mi je?

"Hokage-sama na nás určitě čeká. Nemusíme nasazovat žádné šílené tempo. Ostatně tady stařík by to taky nezvládal. Pojďme pomaličku, odpočineme si kdyžtak v půlce cesty." pravila jsem.


Miyu



"Nejsem žádný stařík! Na svůj věk jsem čipera, jinak by mě Konoha vůbec nepotřebovala. Ach vy mladí, nemáte vůbec úctu. Jojo, to za našich času..."

Dál jsem raději nevnímala a pomalu se šourala po boku toho mrzouta směrem do Konohy.

přesun.

"Jasně, když myslíš." Usmál jsem se a pokračoval za ní.
(Přesun.)

Prešiel som mostom, pomaly som prišiel k jednému obchodíku, skôr stánku na trhoch. Bol som hladný, zistil som, že mám pri sebe celkom pekný balík peňazí. Kúpil som si niečo na jedenie, keď ku mne pribehlo pár detí. Usmial som sa na ne, videl som, že sú akési chudé. Kúpil som im nejaké ovocie. Keď sme spolu dojedli a ja som nebol schopný zodpovedať ich otázky, otázky kto som, odkiaľ som a podobne, zľutovali sa nadomnou a zaviedli ma k ich domu. Dom bol malý a vyzeral naozaj chudobne. Patril rodine rybárov. Tí ma uchýlili. Po čase, som od nich dostal prezývku, Shiranai. Začal som s nimi chodiť na ryby, rybárčenie som zrejme nikdy nerobil, nešlo mi to, ale aspoň trošku som im pomáhal. Viac som ani neriešil kto som a nehľadal som svoju minulosť, nebolo to pre mňa potrebné.

S Kunoichi jsme se dostali k velkému přístavu.
"Zdravím, jednu loďku." podal jsem mu peníze a vyplnil patřičné dokumenty.
"Tak, ženy mají přednost." přišel jsem k loďce, kterou jsem si pronajal a s úsměvem jsem jim ukázal kocábku.

Překvapeně a s úsměvem jsem se rozhlížela kolem.
Vlnková země, zvláštní to místo..
Z mého rozjaření mě vytrhl až Hokageho hlas. Prohlédla jsem si loďku a pak přikývla. Vešla jsem na ní, loďka se trochu prohnula a já zaujala na kraji volné místo. Zahleděla jsem se na hladinu vody. Stále se měnila a odraz v ní se tak neustále rozmazával.

Vkročila jsem na loď a rozhlédla se kolem sebe. Je to zase jiný kousek Vlnkové země než jaký jsem viděla s Infim. Zadívala jsem se na moře. Kdybych nebyla kunoichi, tak budu pirát. Pousmála jsem se tomu bláznivému nápadu. Posadila jsem se na místo a nevěděla jestli sledovat vodní hladinu nebo nebe. Obojí mě dokáže zaujmout. Na dlouhé hodiny...

Teď se ukáže, jestli mám mořskou nemoc...

"Tak ..plnou parou v před." Knihu jsem uschoval a uchopil pádlo. Pádloval jsem směrem k želvímu ostrovu a doufal, že nás nic cestou nenapadne. Bylo to docela daleko a moře bylo klidné. A kdyby něco, tak klidně poběžíme, ale tohle je pohodlnější, jak pro koho teda. pousmál jsem se a dál a dál a dál vesloval.
-> jsme tu xD https://nsgoon.forumczech.com/t632-moe-obklopujici-ostrov#44107

Stále som lovil ryby... po tom čase strávenom prácou rybára som sa celkom zaučil v oblasti chytania rýb. V kombinácii s byakuganom a ninjovským telom som sa čoskoro sa stal veľmi výhodným nástrojom a pomocou pre rybárov, s ktorými som pracoval.

Kráčala som po ulici, boli tu chudobný no usmievavý ľudia. Tu som si pri móle všimla postavu ktorú som poznala. "Futoshi...-san?" poviem do ticha a prídem k nemu. "Futoshi-san?" spýtam sa ho a čakám že sa otočí.

Stál som otočený smerom od Yuuki. Keď ku mne pribehlo jedno dieťa aj s taškou usmial som sa. "Môžme?" Malé dieťa len kývlo, podalo mi tašku a spoločne sme vyrazili "domov." Na meno Futoshi som nijako nereagoval.

"Oi...prosím pane!" zakričala som naňho keď sa neotočil. "Umm...nevadí že Vás obťažujem...? Nemohol by ste mi povedať kde tu nájdem....starostu alebo nejakého vedúceho dediny...? A nepoznáme sa?" spýtam sa ho. BOL to Futoshi.

"Eh?" Otočil som sa smerom k Yuuki. Dieťa, ktoré bolo so mnou ihneď zastalo a čakalo. "Obťažujete? Ale nie to nie." Usmial som sa. "Vedúceho dediny? T-to fakt netuším. Ja som tu... alebo... nie neviem kde ho nájdete, ospravedlňujem sa."

"Oh...nevadí...umm...zdá sa že ste na rovnakej lodi ako ja..." nervózne sa zasmejem. Všimnem si dieťa. "Oh...a ty sa ako voláš?" spýtam sa. Vytiahnem dve paličky z Dango knedličkami a podám jej ich. "Snáď ti budú chutiť!" pousmejem sa. "Nepoznáme sa? Pripomínate mi jedného ninju z Konohy, Futoshiho Hyuugu..." poviem mu. Prosím spomeň si! "Raz bol za mnou v Kirigakure na návšteve...zhodou okolností na Dango!" zasmiala som sa.

Dieťa si vzalo mlčky dango a skrylo sa za mňa. "Hyuuga Futoshi? Netuším kto to je." Usmial som sa na Yuuki. Žeby niekto známi?