Sídlo klanu Hyuuga

First topic message reminder :


> sídlo má 2 vchody/východy.
Hlavný vchod je veľká brána, cez ktorú je možné dostať sa na pozemok z ulice.
Vedľajší vchod je zadný vchod, o ktorom vedia len členovia klanu Hyuuga a Hokage.

> Celé sídlo je ohraničené múrom.

> Po incidente s Mikomi je celé sídlo chránené hliadkou, dvaja členovia klanu hyuuga, na úrovni chuuninov (vedľajšia rodina).

> Momentálne už žijú všetci členovia klanu Hyuuga na jednom pozemku, člen vedľajšej rodiny môže mať dom pokojne vedľa člena rodiny hlavnej.

> Členovia vedľajšej rodiny nemajú zákaz učiť sa techniky ako Kaiten či 64!

> Novou hlavou klanu Hyuuga sa po smrti Naomi stal Hyuuga Futoshi, aj to sú dôvody istých zmien.

Nechápu co má společného Naomi a naše schopnost usnout i v ulicích Konohy... Ale nechám to být.

"Jo vidíš... pokračovat... můžeme i tady." pravím a z batohu vyndám svitek co mám od svého mistra. Vzápětí mi dojde, že se tak usvědčím ze lží, ale snad to sestra pochopí.

Ušklíbnu se nad jejím chvilkovým výrazem, když vytáhne svitek.
"Já tě stejně viděla." Ušklíbnu se. " Už když jsi ho tam dávala."

Zadívám se oknem na mraky a povzdechnu. Naomi mi trochu pokazila náladu, ale nevadí...

"Baykuugan!"

Místo očí mám dva obří bílé talíře. Za hlavou se mi snese velká modrá kapka.

"Hehe... jsem to ale zbrklá co?" snažím se to zakecat.

"Mno, každopádně, tady máš ten svitek. Když ho otevřeš, uvidíš lidskou siluetu s nákresem dvaatřiceti bodů, včetně pořadí, v jakém je třeba je zasáhnout. Jinak to nefunguje." hodím ségře svitek.

"První den jsem si to stejně jen pročítala. A pokud si chceš ty pohyby vyzkoušet, můžeš i doma. Jen nám tu neporaž nábytek." usměju se.

"Neboj." usměju se. "Asi také začnu pročítáním. Myslím, že ty čtyři první body mi pro začátek stačí. Takhle bych všechno zapomněla..."

Posadím se do okna a chvíli sleduji svitek. Zajímavé...
Po chvíli obrátím pohled na sestru.
"Stejně bych se nejraději vrátila na cvičiště, ale jestli tam ještě je..." Nechám větu nedokončenou a jen pokrčím rameny.

"To si piš že tam je. Ráda pozoruje své okolí a pak nečekaně přileze blíž a začne prudit." zavrčím.

Jo, prudí tak dlouho, až je zralá na facku.

"Nemysli si, taky mě to štve. Ale pro jistotu dnes sama nikam nejdu, pokud se mnou nebude někdo starší. Neříkám že nesmíš ven, ale radši jen tam, kde uvidíš nějaké Jouniny." pokusím se o povzbudivý úsměv.

"Uvědom si, že nejde jen o naše životy." dodám a doufám, že sestra pochopí, že volně se válející mrtvý Hyuuga na ulici, to je jako časovaná bomba pro zloděje našeho tajemství. A nechci domýšlet důsledky.

Dokážu si asi představit na co myslí. Byakuugan...

"Někdy mi to připadá spíš jako prokletí než dar. Každý by tě nejraději zabil jen kvůli byakuuganu... " Zavrčím. Je fakt, že někoho bych už poznat chtěla. Budu muset opravdu zajít za Hokage sama...

Usměju se.

"No, každý snad zase ne. Pro odhalení jeho tajemství by byl zapotřebí zkušený lékař. Ale představa, že si někdo transplantuje moje oko taky není příliš růžová."

Aby se za chvilku po vesnici neprocházelo kdejaké neschopné jelito s jedním okem bílým... to bych opravdu nerada.

"Ale co, s tímhle si nebudeme dělat hlavu." zatím není důvod.

Pomalu přikývnu. To je jedna z mála chvíli, kdy poslouchám pozorně, což se o mě jindy nedá říct.

" Jak změní oči úděl bytí,
jak slova změní tvoje činy.
Jak naděje, když ve tmě svítí
se změní jenom v pocit viny..."

Zavrním verše, které mi vyvstávají na mysli.

"Mohla bych pokračovat..." Dodám ještě... "Ale nevím, jak tenhle příběh skončí." Zatím...

Protočím oči ale přitom se směju.

"Nebouchla ses do hlavy? Takový náhlý záchvat inspirace."

Nechám ségru odejít do jejího pokoje a domýšlím si, že asi čte svitek. Sama se dívám z okna a přemýšlím, co budu dělat.

Otočím se ve dveřích a opětuji její smích.
"Dokud nezačnu veršovat uprostřed bitvy, bude to dobré." Zavrním a mrknu na ní.

Pak už mi ale dojde, že bych měla přestat myslet na své verše a začít si pročítat svitek... Tentokrát už skutečně zmizím za dveřmi a s povzdechem zamířím do svého pokoje.

Posadím se do svého okna a sleduji dvůr. Možná někdo příjde. Na druhou stranu... Po chvíli přemýšlení vytáhnu svitek a před očima mám jen siluetu a body. První čtyři už znám... Co dál? Zavřu oči a nechám vítr, aby mi čechral vlasy.
"To ujde..." Zašeptám sama pro sebe potichu a soustředím se na další tenketsu.

No... tak to bych měla... Vydechnu si s úlevou. Povedlo se mi sestru uklidit mimo nebezpečí a dokonce ji zabavit na tolik, že snad nepoleze do tréninkových místností. Ale co já?

Znovu se zahledím z okna. Aktivuju byakugan a napočítám sedm ptáků. Ani mě nepřekvapí, že o chvíli později mi jich nad hlavou proletí osm. Nakonec to nevydržím a vyskočím z okna, courat se do ulic.

(přesun)

Konečně doma...

Sotva za mnou zabouchly dveře, strhala jsem ze sebe oblečení a šla rovnou do vany. Sprchu jsem potřebovala, ale dalo mi to díky toporné ruce docela zabrat. Ještě toporněji jsem si umývala vlasy a málem uklouzla a obličejem se obtiskla o dlaždice. Jedna blbá ruka a hned jsem tak nešikovná...

Můžu bejt vlastně ráda, že žiju.

Pořádně jsem se najedla, protože nemocniční blafy jsem odmítla a hlad jsem tím pádem měla příšerný. Zase jsem si oblékla civil, protože noční košilka by moc stylová nebyla a posadila se před sídlo.

Sledovala jsem členy našeho klanu a občas na někoho mávla. Škoda jen, že žádný nezajde na kus řeči.

Vytáhla jsem si deník a chtěla začít psát.

Zatraceně, proč musím být levák?! Takhle nenapíšu ani fň!

Zkusila jsem obvaz na ruce povolit alespoň tak, abych mohla hýbat prsty. Po chvilce urputné bolesti se na to vykašlu a raději zamířím na místo, kde se trénuje.

(přesun)

"Takže tady bydlím." pravím směrem k osobě, co jde po mém boku.

"Většinou se tu moc lidí mimo náš klan nepohybuje. Kdybys šel kolem, možná na tebe budou divně zírat." uchechtnu se.

Už jen pár kroků a budu doma... zaplať pánbu...

Kráčam vedľa Hyuuga dievčiny a prezerám si okolie. "Je to tu krásne, upravené." Uškrniem sa. "No na divné pohľady som zvyknutý, takže to mi nebude vadiť."

"Noo... někdy se stavit můžeš, nevypadáš jako vetřelec prahnoucí po tajemství Byakuganu." zasměju se té představě.

Ukázala jsem kamsi před sebe.

"Tak tohle je můj dům. Občas sedím na střeše a snažím se k sobě nalákat ochočenýho havrana. Možná mě tu někdy uvidíš."

Udělám pár posledních kroků ke dveřím.

"Tak čau, a neztrať se cestou domů." dodám trochu jedovatě.

Usmejem sa. "Byakugan je pekný, ale radšej ho nechám niekomu, kto s ním vie narábať." Uškrniem sa. "Čau, a dobre sa vyspi, snáď sa skoro uzdravíš." Otočím sa a pomaly odchádzam preč. Má pekný dom.

Ráno se proberu a první co mě napadlo, že jsem si přeležela ruku. Teprve pak si vzpomenu na ten incident v lese... Aha. No... stejně mi doktoři říkali, že bych se měla stavit na převaz. A když už jdu do tý nemocnice...

U nás doma je vždycky napečeno něco dobrýho. Sehnala jsem si krabici a vyskládala tam pár sušenek, na kterých je závislý Edgar, ale myslím, že by to mohl někdo ocenit ještě víc než zmlsaný havran.

Oblékla jsem se a vyrazila do nemocnice.

(přesun)

Mám pocit, že mě pořád sleduje ten bláznivej havran... ale možná už spím... Zastavím se kousek před svým domem. Už to tu znám nazpaměť i potmě.

"Nashledanou sensei, a dobrou noc." dodám s úsměvem.

"Dobrú noc." Tiež som sa pri pozdrave usmial a pomaly som odišiel k svojmu domu, kde som si dal sprchu a potom som zaspal.

Edgar mi seděl na rameni ještě před dveřmi našeho domu. Pak si vyletěl na zábradlí.

"Edgar-sama... dobrou noc." popřeju mu a jemně ho pohladím po hřbětě. Pak slyším vzdálené krákání: Nevermore. Hodně lidí už s tím vyděsil.

Doma během sprchování přemýšlím o tom genjutsu. Tohle bylo opravdu jednoduchý. Horší by bylo, kdybych to nečekala. A každé genjutsu začíná jinak. Je více či méně realistické.

Asi jako je to u snů... většinou poznám, že se mi zdá sen, ale někdy prostě nevím...

A to byla moje poslední myšlenka, než jsem usnula.

Po tom ako som sa dostal domov som si ľahol na postel. Chvíľku som len ležal, no zrazu som zacítil, že ma akosi páli hruď. Dal som dolu vrchné oblečenie a videl ako moja jazva na mieste, kde mám gelel dostáva tyrkysovú farbu. "Tssss..." Radšej som si ľahol na postel a ostal ležať. Takže toto je druhé štádium? Bolo na čase.

Prebral som sa zo spánku a chcel som sa nadýchať čerstvého vzduchu tak som vyliezol z postele, obliekol sa a odišiel z domu.
(Presun)

Hneď ako som vstúpil na pôdu klanu som zastal a obzrel sa. "Tak sme tu... viac menej." Zasa som svoj zrak vrátil na sídlo. "Veľa, ale nevidno."