Kancelář Raikageho

First topic message reminder :

Kancelář Raikageho

"Zuko!" vstala jsem a zalapala po dechu.
"Co se zatraceně...?" Ani jsem nedokončila otázku, když jsem se probleskla až k němu, donutila ho, aby si sednul a začala ho léčit.
"Ty baka, co jsi vyváděl?"
Nádech, výdech, nádech, výdech...
Teprve v té chvíli mi došlo, že mě takhle ještě neviděl.
Díky hrátkám s krví mi zešedly, skoro zbělaly, oči, zesvětlaly vlasy, i když jen mírně a pleť jsem měla o něco opálenější.

"přehnala si to se slunkem co ?" zasmál jsem se i když to zabolelo

"Ne, říkala jsem ti, co chci udělat, ale neposlouchal jsi mě." zavrčela jsem a soustředila se. Starostlivým pohledem jsem ho pořád kontrolovala, očima těkala mezi ránou a obličejem, abych zjistila, jestli to příliš nebolí.
"Tak co se ti stalo?" trochu vyčítavým pohledem jsem se na něj zadívala.
Copak už nemáme dost starostí?

"člověk by ani nevěřil jkaé jsem nemehlo" zasmál jsem se a zasyčel bolestí najednou "No šel jsem se podívat do Tsukigakure.....skočil po mě jeden nuukenin a já do sebe napýchl kovovou tyčku....parchant na mě skočil zezadu.....pozitivní na tom je že on pak přeletěl a sesunula se na něj suť" zasmál jsem se znova

"Při pohledu na tuhle ránu by ti to věřil každý." zatvářila jsem se nesmlouvavě.
"Domů, vykoupat a převléknout. Měl jsi mi o tomhle říct. Mám starosti a mám jich hodně. Jsem sedmnáctiletá Raikage a nezvládám to, potřebuji pomoc, ne abys spáchal sebevraždu."
A ani mi o tom neřekl...

"ano mami" postavil jsem se a ublíženě odcházel

Přivřela jsem oči a vydala se za ním.
"Já... Je toho na mě moc, promiň."

"jo já vím....objal bych tě nebýt celý od kečupu"

Mírně jsem se pousmála.
"Abych to shrnula... Můj student je mrtvý, Mount napadl stráž ve vězení, Everestova sestra mi nejspíš radí, jak ho mám zničit, Kohaku no Johei je v Konoze, vějíř v Amegakure a zbylé věci má bývalý Raikage. Všechno se mi rozpadá pod rukama a já s tím nemohu nic dělat."

"No..studenta je mi líto...Mount je kdo ?....everest má sestru ?..Kohaku no Johei je co ?......vějíř ti koupím nový no a když zabiješ everesta vráti se ti ne ?,,,já bych z toho takový zmatek nedělal"

Dostala jsem tik do oka a pak smířeně povzdechla.
"Mounth je Everestův přítel a ano, má sestru, propustila jsem ji z vězení, kam ji zavřel. Kohaku no Johei je nádoba, do které se dá někdo zapečetit. Kupříkladu Bijuu. A ten vějíř je trochu speciální, takže žádný jiný takový neexistuje."

"na mě musíš takhle hned....nejsem chodící encyklopedie" začalo se mi mlžit před očima ze ztráty krve

"A já snad ano?" naklonila jsem hlavu na stranu s trochu nechápavým výrazem.
Pak jsem si všimla, co se děje a znovu ho doslova dotáhla ke křeslu a donutila jsem ho, aby se posadil.
"Budeš v pořádku, jen to chce chvíli klid." zavrněla jsem a klekla si vedle křesla.

"jsem v pořádku" srčil jsem si do rány prst a začal se v ní šťourat "asi mi tam trocha té tyče zůstala citím ji tam"

Zatvářila jsem se trochu znechuceně.
"Co blázníš, tohle chce nemocnici, jestli tam budeš schopný dojít." povzdechla jsem a vstala. "Když ne, někdo tě tam prostě odnese, na to mám ninjů dost."

zachvíli jsem si z rány vyšťoural trochu železa "Vydíš říkal jsem ti to"

"Grr... Nesnáším tyhle sebevražedné sklony... Ale asi s tebou nic nenadělám." vytáhla jsem ze stolu, kde jsem měla lékárničku, dezinfekci.
"Ale za tohle si můžeš sám, trochu to štípne."
Trochu víc, ale to nemusí vědět...

ještě se mě tím ani netotkla a zaječel jsem "aaaa to štípe běž s tím pryč !"

"To nepůjde... Měl jsi jít do nemocnice." nesmlouvavě jsem mu na ránu kápla pár kapek. Snažila jsem se, aby to bylo jen nejnutnější množství.

"AAAAAAAA...ďáble !"

"Ne, že by se mi to nelíbilo, ale nemůžeš s tím počkat až na večer?" otázala jsem se s ironií v hlase a blesklo mi v očích. Pak jsem zase začala s mystickou dlaní a rána se pomalu zatahovala.

"juu...večer si budeš hrát na ďábla ?" taky mi zajiskřilo v očích a už mlčel ať už to štípalo sebevíc...dělal jsem jen kyselé obličeje

"Když budeš hodný..." svůdně jsem zamrkala a pousmála se.
Pak jsem skončila s mystickou dlaní. Krom malé jizvy nebylo poznat, že by tam kdy byla nějaká rána. Vzala jsem obvazy, naklonila se blíž a snažila se to přece jen ještě obvázat, i když jak seděl, moc se mi to nedařilo.

postavil jsem se a nechal se obvazovat

Dokončila jsem to, na konci obvaz sepnula kovovou sponkou, aby to ani netlačilo, ani nepadalo a narovnala se.
"Jsem ráda, že jsi v pořádku."