Tsuina rezidence^^

Zadívala jsem se za ní. Přemýšlela jsem, jak vlastně skončil poslední souboj s ním... jak jsem se ocitla doma? Zavrtěla jsem hlavou a napila se čaje. "Mám taky plán!" pousmála jsem se.

"Jsem jedno velké ucho." řekla jsem andšená a začala jsem si natáčet vlasy na prst

Vzala jsem papír a položila jsem ji před ní. "Bang!" zapíchla jsem prst doprostředka a ušklíbla se. "A nejlepší? Nezničím to já!" zakřenila jsem se lišácky.

"Hm...a kdo teda? Jeslti myslíš mě tak ti rovnou říkám že jsem na tohle slabá. Ale nápad schvaluju."

Ukázala jsem kus vedle a ještě o kus dál. "Neblázni! Jsi andělem, nikoli loutkou! Na ta to máme lidi!!" ušklíbla jsem se. "Proč myslíš, že tu má to dítě!?"

"Ty jsi hlavička jako blondýna se s tebou nemůžu srovnávat." usměju se a vstanu

"Měla bych vyrazit zpět do sídla ale určitě se ještě stavím, drahá přítelkyně."

"Ale, dojímá mě!" ušklíbla jsem se. "Fajn... budu ráda, dej na sebe prosím pozor, ať se ti nic nestane Anděli... a pozdravuj manžela!" ušklíbla jsem se na ní a napila se čaje, olízla lžičku a zamávala na ní.

"Doufám že už ho nikdy neuvidím.....víš jak jsem si připadala? NO dost trapně jako kdybych byla nejmenší na světě....zmetek jeden." oblékla jsem si plášť šla k ní a letmo jí věnovala polibek na líc

"Opatruj se zase se stavím. Leiko!" princezna se napřímila

"Hlídej mojí drahou přítelkyni, ale nech si své poznámky pro sebe prosím." pohladila jsem dračici mávla na Tsukiko a šla k DAgovi vyskočila jsem na něj a odletěla zpět do svého zimního sídla (přesun)

Usmála jsem se. "Jsi příliš výjimečná, na to, abys byla někomu podřízená, má drahá!" upila jsem čaj a vydala se pryč.

S Akim jsem přistáli před rezidencí. Rozešla jsem se k domu, neobtěžovala se s klepáním, jen vešla do haly. "Haló, je tu někdo?!" vykřikla jsem do ticha domu a čekala, jestli se někdo ozve.

Pomalu jsem sešla ze schodů. "Zdravím Kazekage. Nečekala jsem vás tak brzy!" usmála jsem se a došla až k ní.

Zamračila jsem se a nechápavě na ni pohlédla. "Čekala jsi mě?" udivilo mě to, ale já neřešila jsem to příliš dlouho. "Mám otázku... víš, kde je Hebimaru?" zasyčela jsem na ní.

"Jistěm že vím kde je... k čemu jej potřebujete?!" došla jsem až k ní a opřela se o zábradlí.

"Má mého syna..." zavrčela jsem. "A chce mou dceru..." dodala jsem tišeji. "Kde je?!" zeptala jsem se znovu hlasitěji.

Usmála jsem se, jako zabiják. "Něco pro vás mám... poj´dte se mnou!" ušklíbla jsem se a vydala se nahoru. Nečekala jsem jestli mě bude následovat, ale věděla jsem, že jde. Otevřela jsem dceře od své ložnice. "Myslíte Amayo?"

Odstrčila jsem ji a prudce si klekla vedle postele. Položila jsem jí ruku na čelo, celé hořelo. "Co jí je? Co jsi jí udělala?!" křičela jsem rozčileně. Moje Amayo, moje malá holčička!! Po tvářích mi tekli slzy.

"Dala jsem jí pečeť... tohle je jen reakce... její tělo se snaží bránit..." odvětila jsem lehce, jako bych mluvila o počasí. Byla jsem opřená o futra a ledabyle se usmívala.

Pořád jdrm jí hladila po čele. "Proč...?" zašeptala jsem.

"Kvůli vám, má drahá!" ušklíbla jsem se a položila na postel vedle ní list papíru. "Pokud nebudete postupovat podle mých pokynů... pak ta malá zemře!" pozvedla jsem obočí. Čekala jsem reakci.

"Zrůdo!" zakřičela jsem zoufale a hlavu zavrtala do peřiny. Třásla jsem se vzlyky.
Pak jsem si otřela oči a přečetla si pokyny. Vytřeštila jsem oči, ale její výraz napovídal, že nejde o nejapný žert.
Dívala jsem se do té nevinné tvářičky svojí holčičky... a věděla, že nic není důležitějšího. "Dobře..." vstala jsem od modrovlásky a pohladila ji po vláscích. "Vrátím se v noci... musím si něco zařídit." zamumlala jsem a políbila holčičku na čelo. Potom jsem se rozeběhla k oknu, vyskočila, roztáhla křídla a zmizela v oblacích.
(Přesun)

vrátil jsem se jak jsem řekl v očích sharingan a byl jsem tak trochu od krve "asi jsem to trocchu přehnal" pokrčil jsem "no co no" došel jsem k rezidenci a sedl si ke dveřím

Pootvorila som "tie" dvere, poslednú dobu som nemala chakru a silu už pomaly na nič, bola som úplne vydebtaná, zničená.. a stratila som hocijakú chuť do života. Všetko mi bolo dalo sa povedať jedno a tak ma opustili aj všetky pocity, teda, nehnevala som sa na Tsukiko, ale ani sa nedalo pvoedať že by som cítila nejakú lásku ku Akihirovi či podobne. Stala som sa doslova zbraňou O.o.. Pomaly som zamierila až dole, tam som v tme začala tápať po niečom pri čom som sama nevedela po čom.

Predišiel som pred veľkú rezidenciu Nikde som tu niečo také nevidel môžem skúsiť či tu nebude Otokage...a zaklopal som na bránu

Otevřela jsem dveře a mírně se usmála. "Dobrý den, potřebujete něco?!" pousmála jsem se mile. Pak jsem si všimla Uchihy v křesle. "Kisuke, jdi prosím dolů a pomoc Lizzy,... za moment jsem u vás... mám pro vás překvapení!" usmála jsem se i na něho.

"Ehm Dobrý deň hľadám Kageho tejto vesnice no nevime či som tu dobre" pousmial sa no bol aj rozpačitý...