Tsuina rezidence^^

Pomalu mě přecházely výčitky z odchodu. Musela jsem zesílit, to bylo na prvním místě. Jedině tak jsem mohla ochránit ty, jež jsou mi drazí. Věděla jsem, co dělám, do čeho se pouštím. Věděla jsem, že mě to bdue něco stát, ale byla jsem ochotná udělat cokoli.
Nudila jsem se při tom procházení. A už už jsem chtěla vyvolat mé dvě lištičky, když jsem zabrejlila na obrovský dům. Ušklíbla jsem se. JEdiný, kdo takový mohl mít ve vesnici, jako je Oto, je pouze ona. Prošla jsem cestičkami až ke dveřím a stiskla tlačítko, ze kterého se pak uvnitř ozval zvláštní zvuk.

Zvuk zvonku mě probudil z monotóního civění na písmenka, která stejně nedávala smysl. Byla jsem unavená. Odložila jsem je tedy a rozešla se dolu. V hlouby duše jsem doufala, že to není nikdo nezvaný, na boj jsem dnes opravdu neměla náladu.
S povzdechem jsem otevřela dveře a zůstala stát mezi nimi.
"To jsou k nám hosti!" poznamenala jsem škodolibě.

Zvedla jsem k ní pohled a stáhla si kapuci. Jejího jedovatého tónu jsem si nevšímala, schválně. S lhostejným, kamenným výrazem jsem si ji změřila. Vydala zničeně, unaveně.
,,Víte, proč jsem přišla, takže vám to vysvětlovat nemusím a moc se mi do toho nechce. Je na vás, jestli mě přijmete nebo ne." možná jsem té drzosti mohla trochu ubrat, ale to mi bylo vcelku jedno. Jen jsem čekala na její odpověď.

Pousmála jsem se. "Ráda vás vidím Mizukage-sama... dáte si čaj?!" aniž bych čekala na nějakou reakci ze strany hnědovlásky, rozešla jsem se do prostorné kuchyně, abych dala vařit vodu na čaj a začala se v různobarevných sáčcích přehrabovat. "Medový? Je dobrý na únavu... nebo radši z maliníku? Ten zvedá náladu?!" pousmála jsem se vyndala dva bíle květované šálky. "Takže... proč jste tak najednou změnila názor má drahá?!"

Mírně jsem se pousmála a cupitala za ní. ,,Z maliníku, děkuji...A proč jsem změnila názor? Řekněme, že jsem pochopila, co je mít pečeť. A že mi také někdo leze strašně na nervy." usmála jsem se.

Zalila jsem oba šálky a přesunula se do jednoho ze salonků. "Posaďte se prosím!" ukázala jsem na blízkou židli. Poslavila jsem před ni šálek a sama ten svůj zamíchala. "Smím vědět kdo?!" pousmála jsem se mile.

Skvěle vonící čaj jsem si též zamíchala a zvedla do rukou. Krásně hřál. ,,Konoha." odpověděla jsem prostě a z čaje usrkla. ,,Výborný." pousmála jsem se.

Posumála jsem se a olízla si rty. "Copak copak?! Myslela jsem že Konoha, Kiri a Suna jsou ve skvělém přátelském vztahu..." zkřivila jsme rty do posměšného úsměvu a pofoukala čaj.

Ušklíbla jsem se. ,,Bývávalo..Přesně nevím, jak Suna, ale Kiri po rozpadu Spojených vesnic Shinobi s Konohou nemá nic společného. Stejně tak nemáme uzavřenou mírovou smlouvu..Pro Konohu je Kiri vesnice nukeninů, proč si tedy s nimi dělat závazky?!" pokrčila jsem rameny a ohřívala se o čajík. Je to sice pravda, ale pořád je to má vesnice a jim je do toho nic..

Usrkla jsem čaj. "Vida vida..." zasmála jsem se. "Osud nám hezky míchá kartami!" pousmála jsem se nehezky. "Takže... chcete jít proti Konoze má milá?!" pozvedla jsem klenuté obočí.

Bez zaváhání jsem neurčitě přikývla. ,,No sama šanci nemám, takže chci jen pro začátek zesílit." upila jsem z čaje. A to nejen kvůli Konoze, že Reino?!..

"Výborně, výborně... jak jsem řekla.. všechny mé ovečky se ke mě jednou vrátí!" posumála jsem se. "Ale musím vás varovat, Mizukage-sama! Pečeť si vybírá uživatele... to že přežijete vám zaručit nemohu, navíc... ovládí pečetě, myslím zcela ovládání.. je skoro nemožné! Navíc, pokus budete pečeť používat moc dlouho, jednoduše zešílíte... jste si jistá, že tohle chcete obětovat?!" pozvedla jsem koutky úst.

Zadívala jsem se jí do očí. ,,Já vím, jsem ochotna to podstoupit." usmála jsem se a malinový čaj dopila.

"Fajn..." zvedla jsem se vyšla nahoru do knihovny, očekávaje, že mě bude následovat. "Takže... budete u mě muset nějakou dobu vydržet drahá!" pousmála jsem se a našla dva svitky. "Musím se naučit dvě ne zrovna lehké techniky!" pousmála jsem se a vyndala je.

S mírným úsměvem jsem ji do knihovny následovala. ,,Dobře..Smím-li se zeptat, jak dlouho přibližně bude trvat učení?" naklonila jsem hlavu na stranu.

"Asi deset dní..." pousmála jsem se lehce a rozevřela svitky. "Můj dům vám slouží k čemu chcete! Vyberte si pokoj, ale prosím... žádné násilí,.. s nikým!" posumála jsem se a začetla se do svitků.

Jsem mírumilovná, pro nic za nic nebojuji...To jen ostatní si vymýšlí.. Pousmála jsem se. ,,Jistě..Oyasumi nasai." otočila jsem se a místo do pokoje jsem vyšla ven.

Zaklapla jsem knihu, co jsem dote´d četla a podívala se před sebe. Je čas! Vstala jsem a oblékla se. Přetáhla jsem si přes hlavu pláš´t a vyhlédla do ulice. Hra teprve začíná! Pousmála jsem se škodolibě, jako had a vyšla z domu (přesun).

Vešla jsem do své rezidence s malou modrovláskou v náručí. Měla vysokou horečku. Odnesla jsem ji k sobě do ložnice, položila na lůžko a položila na její čelo mokrý obklad. Odhrnula jsem vlasy z jejího čela. Byla bledá, třásla se. Možná je moc slabá... Zamračila jsem se a sedla si na okraj postele. Dlouho jsem ji pozorovala.

Stála som pred bránou do sídla Tsukiko, na tvári som mala nanajvýš pomstichtiví výraz a ruky som mala zovreté v päsť. Je tu.. cítim ju.. začína to tak.. nepríjemne pulzovať.. zavrčala som skôr pre seba pri čom som jednou rukou zašla na prekliatu pečať. V momente som sa vzniesla pár centimetrov do vzduchu, okolo mňa sa vzduch doslova začal mihať a ja som sa stala sotva viditeľnou, získala som ohromnú deštrukčnú silu, rýchlosť, reflexy. Jedným úderom som bránu vyrazila. Hneď na to som ohromnou rýchlosťou zamierila priamo do dverí domu ktoré by nápor môjho úderu nevydržali. Vlastne som sa sotva mihala, moje pohyby sa stali takými rýchlymi že boli sotva postihnutelné pre voľné oko. Doslova som demolovala zem po ktorej som bežala ako aj svoje najbližšie okolie.

seděl jsem na střeše už nějakou tu hodinu a čekal až si mě někdo všimne....v hlavě se mi mísily pocity

Vstala jsem od modrovlásky. Takovým klidným způsobem, jako by se nic nedělo jsem ji přikryla a pohladila po horkých tvářičkách. "Je slušné zaklepat drahá, když jdeš na návštěvu!" pousmála jsem se a otočila se k blondýnce čelem.

Pozerala som sa na dievča ktoré Tsukiko pohladila, hnev sa vo mne stupňoval no tento krát som ho musela trocha utlmiť, pôvodne som to tu chcela zničiť, spolu s tebou no, poď von, niekde kde nebudem riskovať zasiahnutie tejto.. malej.. zavrčala som prebodávala som Tsukiko takým mŕtvolným pohľadom.

"Hai, hai to je rozumné řešení... co čaj, nedala by jste ti?" pousmála jsem se mile a rozešla se směrem k ní, nevnímajíc fakt, že mi zničila půlku domu.

Striaslo mnou, ten jej tón ma hrozne vytáčal. Po tom sa však stalo niečo čo som nečakala a nedalo sa povedať že by sa mi to tri krát páčilo. Pocítila som ostrú bodavú bolesť v ramene a v momente som viac menej prerušila tok chakry, zviezla som sa na kolená, Shouhasou Yoroi sa doslova stratilo vo vzduchu a ja som mala čo robiť aby som bolesť ovládla. Môže to byť pre to.. že je tak blízko? prebehlo mi hlavou..