Tsuina rezidence^^

"Já nevěřím nikomu!" pousmála jsem se. "Ale děkuji za tvou víru.." zavřela jsem knížku a položila jsem ji na stolek a zavrtěla se na židli. Lehce jsem zavřela oči, jenže jsem nečekala, že ospalost bude tak tíživá. Hlava mi klesla a já se odebrala do říše snů...

pomalu jsem vstal a v ruce se mi vytvořil plazmoví míček který jsem strčil Tsukiko do kapsy, následně jsem se vydal pryč z domu
- přesun

vstala jsem a ještě se pořádně prohlídla v zrcadle nemohla jsem uvěřit že jsem zpět a s tím i moje podoba, ovšem ihned se mi vybavilo kdo mi podobu daroval a z jeho slov o manželství se mi udělalo špatně

Jsem kočka a ta potřebuje svobodu ne aby ji někdo držel, pomyslela jsem si a vyšla potichu z domu jen nechala Tsukiko na stole vzkaz

Pro Tsukiko:

pak jsem se vyšplhala na Daga a vyletěli pryč (přesun)

Zase jsem začínal blouznit, horečka neustupovala a já si chvíli fakt začínal myslet, že mě výlet za kytičkama nemine. Ušklíbl jsem se.
Pečeť mě pálila, řezala do kůže, ale snažil jsem se neupadnout do mdlob. Musel jsem něco udělat, někoho informovat, ne dostat se odsud a hodně rychle! Ale v tomhle stavu!
Nedokázal jsem se ani posadit, natož nějak zaktivovat Satetsu. Další marný pokus o vstání, klesl jsem zpátky na gauč a jen tak tak zabránil hrozícímu pádu z něj. Vzdal jsem ty marné pokusy, zavřel oči a snažil se potlačit tu nesnesitelnou bolest i tíhu poničeného ega.

mé tělo se zformovalo z míčku, který měla Tsukiko v kapse, následněj sem si hluboce oddychl a vyšel jsem z jejich domu
- přesun

(presun)

Porbudilo mě zavrzání gauče. Instinktivně jsem se narovnala a podívala se na blonďáčka vedle. Vypadl hůř než včera. Chvíli jsem dokonce začínala litovat, že jsem mu pečeť dala. Možná mě zaplavoval strach, že zemře, ale na povrchu jsme to nedala najevo. Přiklekla jsem si k němu, vzala hadřík a otřela mu čelo, poseté krůpějemi potu. "Pššš.." zamumlala jsem, když jsem se snažila ulevit jeho horkému tělu.

Ucítil jsem, že ke mě přišla. V podstatě jsem na to čekal, věděl jsem, co musím alespoň zkusit. Zvedl jsem ruku, dotkl se té její a v tu chvíli jí obalil nasbíraným Satetsu. Ušklíbl jsem se a otevřel oči. Ztěžka se nadzvedl, zašeptal jsem jí ochraptělě do ucha.
"Ř-Říkal jsem ti, že m-ě nemáš.. podceňovat.." Sykl jsem, zároveň i bolestí, protože pečeť se rozzářila a donutila mě klesnout zpátky na gauč. Ovšem tou jednou rukou jsem jí držel v pasti, musel jsem jí udržet, aspoň chvilku, musím ku*va konečně zvednout a jít!

Zavřela jsem oči, můj výraz zkameněl. "To jsi neměl..." zamumlala jsem. Stačila pouhá myšlenka a mím tělem projel blesk, který se přes Satetsu dostal až k němu a pustil do něj solidních pár voltíků. "To jsi opravdu neměl!"

"Ne, já-" Ušklíbl jsem se a pak jsem schytal další ránu. Že mi potom nestojím vlasy, to je mi záhadou. Bolelo to a ne, opravdu to nelechtalo.
".. M-muse!!" Vysoukal jsem ze sebe a musel se škodolibě usmát. Pustil jsem ruku dolů, zrušil písek a pečeť se znovu rozzářila.

Přestala jsme modře zářit a vstala. "Do teď jsem byla hodná, až moc hodná... starala se o tebe, dívala se na tebe, nechtěla jsem aby jsi trpěl... a tohle je tvůj vděk?!" mluvila jsme klidně, ale vyzařovala ze mě jakási soptící aura. Prokousla jsem si ret, ze kterého se mi spustila krev. Obmotala jsem ho a zvedla do vzduchu. "Chceš abych ti ukázala tu zlou stránku? Fajn!" rozešla jsem se přes pokoj ke dveřím za kuchyní. Odemkla jsem těžké dveře klíčemi a pomalu po schodech sešla dolů. Řetězec rudé tekutiny, držící chlapce s ním prudce hodil na chladnou, kamennou podlahu. "O tomhle se ti nezdálo ani v nejhorším snu!"

Nemohl jsem nic udělat, byl jsem na to příliš slabý. Opřel jsem se zády o chladnou zeď, a schladil vařící čelo. "Víš.." Ušklíbl jsem se. "Noční můry mi nikdy n-nevadili.." Zachraptěl jsem, i přesto jsem měl na rtech ten pokřivený, škodolibý úsměv. Věděl jsem, že jí to naštve. Stejně nic jiného nezmůžu.

Semknula jsem pevně rty. "Hraješ si s Bohem a Bůh nemá v povaze odpouštět!" zmizala jsem a objevila jsem se před ním. Dlaní jsem mu tlačila na hruď a pouštěla do něj v krátkých intervalech blesk. "Smažu ti z tváře ten optimistický úsměv! Budeš mě prosit, abych tě rychle zabila!" zavrčela jsem temně.

Stiskl jsem pevně víčka k sobě, bylo to tak nesnesitelné, ale.. Musím s tím pokračovat! "To mě radši umuč!" Sykl jsem, naklonil se k ní a udělal největší blbost svého života. Políbil jsem ji, možná jsem jí dal i nějaký ten volt z mého těla navíc, ale bylo mi to putna. Tohle jí vytočí na
maximum. Musel jsem se usmát, i když mé vnitřní orgány na blesk nereagovali moc radostně!

Odklonila jsem se od něho. Jeho tah mě... ne šokoval bylo hodně slabé slovo! Doslova mě uzemnil! Mimovolně jsem si prsty přejela po rtech.
Tsukiko okamžitě se vzpamatuj!!
Neřekla jsem ani slovo, jen vymršila ruku, stiskla jeho krk a znovu do něj poslala několik voltů, ale pořádně silného rázu. Držela jsem ho silně, hleděla mu chladně do očí a... nedokázala ho zabít!... Kur*a!

vešel jsem do budovy a opřel jsem se zde ostěnu, měl jsem zde krásný výhled na ty dva tak to ona tu dělá takoví bordel oba jsem je sledoval

V duchu jsem se stále usmíval. Tak tohle jsi nečekala, co.. Tsukiko.. Dokázal jsem překvapit Boha..
Ušklíbl jsem se a sledoval její oči. Nemohl jsem se nadechnout, nemohl jsem se pohnout. Tímhle tempem ze mě bude popel, jo budu na škvarek, ale jinak pohoda..
"Ne-zlo-míš.." Už jsem to nedořekl, rapidně mi docházel kyslík.

Pustila jsem ho. "Nezabiju tě... to by byla moc velká laskavost! Ne... já tě nechám žít s vědomím, že Bohu nestojíš za námahu! Ale předtím..." prsty jsme se dotkla jeho pečetě.

Svezl jsem se po zdi na zem a zhluboka popadal dech. Ucítil jsem na pečeti její prsty a zamrazilo mě. Stejně jsem zmohl jen na jediný, drzý škleb. "Jen.. Do toho!" Další úšklebek, ale pak mnou projel další blesk, zřejmě pozůstatek z minule. Přijdu si jak hromosvod.

Prsty jsem z pečeti stáhla. Váhala jsem. Co jsem mu vlastně chtěla udělat?! Jediné, co jsem udělala bylo, že jsem mu vlepila pořádnou facku. "Seber se a odejdi, než si to rozmyslím!" zavrčela jsem a vstala, rozešela jsem se nahoru, do své kuchyně pro čaj.

Odejít, zajímalo by mě jak..
Ušklíbl jsem se, chytil se stěny a s její pomocí se postavil. Projížděla mnou stále elektrika, v každém kroku. Nemohl jsem uvěřit jedné věci, nechala mě jít, jenže já jí nenechám.. Dál ničit svět, ačkoliv je prohnilý sebevíc.
Chvíli jsem tam jen tak stál, nechal odeznít blesky a společně s rukou na pečeti opustil sídlo. Bolest nebolest, holt si cestu do Suny sakra prodloužím a návštěva toho nemocničního smradu mě musí minout! Ty bílé stěny jsou hrozivější, než rudé vlasy Tsukiko.
(Přesun)

Prišiel som pred rezidenciu a zaklopal som na dvere môj plášť žiaril červenou farbou konečne nadišla moja chvíľa...

Ukážem celému svetu čoho všetkého je Crow schopní!

Vstala jsem od hrnku čaje. Olízla jsem lžičku a položila ji vedle talířku. Potom jsem se vydala ke dveřím. S mírně unaveným výrazem jsem otevřela a prohlížela si nového návštěvníka svého domu.

odešel jsem domu v úmyslu sehnat pokud možno živou Reinu
- přesun

dorazila jsem do rezidence

"TSUKIKOOOOOO!" zvolala jsem