Priepasť Fugyagaku

First topic message reminder :

...

I když mé pohyby byly hodně omezené, měla jsem jednu možnost, kterou jsem alespoň vyzkoušela. I když velmi neohrabaným způsobem.



Pochopitelně že za těchto okolností mě nějaké výbuchy opět zasáhly. Znovu jsem odletěla pár metrů dál. Neměla jsem na sobě snad centimetr neodřené kůže, ležela jsem v prachu a neměla sebemenší chuť vstávat. Opravdu mě štvalo, že se nemůžu lépe bránit. Koukla jsem na Hibariho a pousmála se.
"Máš štěstí, že mám na sobě řetězů jak vánoční stromeček."

MACHIKO
"To si zo mňa robíš srandu, že si až tak neschopný?!" začala som sa rozčuľovať na Hibariho.
"To dievča je spútané v reťazoch, nevie sa pohnúť z miesta a ty ju aj tak nedokážeš sundať?! Okamžite to s ňou ukonč s tým najlepším, čo máš!" vydala som s pomerne zvýšeným hlasom rozkaz.

Volnou rukou jsem opět odrážela kunaie jako předtím. Blízko mne zaznívaly další a další výbuchy. Poněkud mě znepokovalo prostředí, ve kterém jsme. Ještě chvíli a pohřbí nás tu zaživa. Zatnula jsem zuby, abych překonala bolest a chytila se jednoho už urvaného řetězu. Prudce jsem s ním švihla a vyslala ho po Hibarim. Omotal se kolem jeho nohou a já s ním škubla směrem k sobě. V druhé ruce jsem měla nachystaný juuken a můj cíl byl tedy jasný. Strhnout Hibariho sobě přímo do rány.

Díky byakuganu jsem viděla co se chystá. Na všechno jsem se vykašlala a udělala maximum pro to, abych dokázala utvořit jednu jednoduchou pečeť. Znamenalo to další zápolení se řetězy.
"Magore! Okamžitě toho nech! Chceš nás tu pohřbít zaživa?!"

Co se dělo dál... to se snad dalo očekávat.



Vzhledem k tomu, že se mě dotýkali oba dva tito perverzáci, inkasovali úder rovným dílem.
"Nesahej na mě úchyle!"

Jakmile mě pustili, začala jsem se kutálet pryč z dosahu výbušného lístku. Přece jen mi díky mým očím uniklo jen máloco. Začínala jsem toho mít plné zuby. Kůže po celém mém těle byla nepříjemné roztrhaná, do odřenin se mi zanesl písek, prach a spousta horších věcí. Válela jsem sudy dál, abych se dostala co nejdál od toho pošuka. Zastavila mě až jedna kostra, do které jsem drcla.
"Pardon." omluvila jsem se té kostře.

Nevěřícně jsem sledovala co se odehrávalo předemnou. Nevěděla jsem, co pozorovat dřív. Tím spíš, že jsem všechno začínala vidět dvakrát. Balancovala jsem na hranici vědomí a nevědomí a zatínala zuby. Po chvíli mi bylo jasné, nač se dívat především. Na kamení, které na nás začalo padat. Jak problematické...

MACHIKO
S vytreštenými očami som hľadela na rútiace sa skaly.
"Takto to vyzerať nemalo!" začala som sa pre zmenu obávať o svoj život. Mala som sto chutí zavolať na ústup, no z nejakého dôvodu ma myšlienka nad slovami Tetsuyu potom ako by som vo svojej misii neusepela, poháňala vpred i napriek strachu. Tasila som kunai a objavila sa pri spútanej Mikomi, pričom som jej ho priložila k hrdlu.
"Ak tu máme umrieť, ty pôjdeš so mnou, kunoichi z konohy!"

"Nestůj a zdrhej." pravila jsem směrem ke Keitovi a doufala, že se dovtípí co chci udělat. Nerada bych totiž udělala jehelníček ještě z něj. Tím pádem není asi příliš nutné vyprávět co následovalo. Několik desítek jehel se zabodlo do těla Machiko a tím končily mé dnešní "výkony".

MACHIKO
Ihly sa do mňa nešťastne pozabodávali, čo spôsobilo nepríjemnú bolesť.
"Ja... nemôžem... zlyhať," bolo posledné, čo som zo seba stačila vydať, než som sa bezvládne skácala k zemi. Pečať z Hibariho čela tak isto zmizla.

Víceméně jsem nevnímala co se se mnou děje, takže jsem neměla dost sil ani nadávat. Když se mi zdálo, že je vše v pořádku,a není se čeho bát, dovolila jsem si na chvíli "usnout". Sice zranění nebyla nijak vážná, ale rozsáhlá a nepříjemná. Ztráta vědomí byla v podstatě milosrdná.

Ještě před tím než se jeskyně zřítila, jsem se začínal vzpamatovávat z toho, že mé tělo konečně ovládám já, celé toto místo se otřásalo a šlo se zde hodně špatně z orientovat, naštěstí jsem uslyšel jakési šplouchání vody, rukami jsem vytvořil jinton, která proměnil malou část skály na prach a za tou se mi naskytl pohled na zcela novou místnost, kterou protékal pramen, který zjevně pramenil někde poblíž neváhal jsem ani sekundu a nohou jsem se začal odšoupávat k tomu místu až jsem nakonec spadl do toho pramenu a ten mě ihned začal unášet pryč, snažil jsem se držet hlavu nad hladinou a doufal jsem že cestou nenarazím hlavou na nějaký špičatý kámen, který by způsobil mé omdlení a zároveň utopení, jakmile jsem odplul kousek dále dírou, kterou jsem vytvořil jintonem do vody padlo několik balvanů, ze zřícené skály a spolu s tím mnoho prachu, který díky bohu, neměl v tomto vlhkém prostředí na mé dýchání žádný vliv, po pár minutách plavení, kdy proud začal být klidnější skály, jsem doplaval do jakési vnitřní jeskyně, kam svítalo i světlo, tudíž zde rostli byliny a dokonce i stromy, zřejmě zde někdo i čas od času přebýval jelikož zde bylo pár pokácených a rozřezaných stromů , teprve až teď kdy jsem vylezl na souš jsem si uvědomil že mě krvácí noha a za mnou je ve vodě úctyhodná kaluž stále tekoucí krve, věděl jsem že potřebuji ošetřit jinak vykrvácím a jelikož jsem nemohl chodit musel jsem pokračovat po vodě, ovšem využil jsem jednoho kmene, který zde byl který jsem odkutálel do vody a lehl jsem si na něj, dále jsem se už nechal unášet pouze klidným a občas divočejším proudem doufaje že mě dovede pryč ze skály a k možné civilizaci která by mi poskytla pomoc, po pár minutách se mi začali klížit oči a já upadl do jakého si bezvědomí
- přesun