Priepasť Fugyagaku

First topic message reminder :

...

Ze zad jsem shodila batoh se svojí výbavou a hodila ho po něm. Záměrně jsem mířila na hlavu. Potřebovala jsem být co nejlehčí, takže jsem si nechala jen malou brašnu u pasu s výbušnými lístky, léčivou mastí a kunaiem.
"Rozhodně nemám v plánu si z toho sestupu udělat turistickou procházku. Takže spěchat budu. Ale stoprocentně ne kvůli tvým cigaretám." zavrčela jsem a zmizela... Sestupovala jsem stále níž a níž. Uvažovala jsem o tom, zda je skutečně pravda, že nahoru to jde mnohem hůře... A kdyby něco... pomůže mi? Neměla jsem si sebou vzít spolehlivější osobu? Pozdě, spěchala jsem...

Zatím sestup pokračoval dobře a ani jsem si nepotřebovala svítit. Trocha denního světla do této části propasti ještě dopadala. Podívala jsem se pod sebe a zaradovala se. Nemůže to být až tak hluboko... Zdá se, že tam dole se rýsuje dno! Jaké však bylo zklamání, když jsem zjistila, že je to jen jakýsi převis. Pozdravila jsem lebku a ruku, která na něm zůstala a "nadšeně" pokračovala v cestě čím dál hloub. Nakonec jsem si musela rozsvítit.

Zbývalo mi pár metrů, což jsem ovšem ještě netušila. Svítilnu jsem využívala spíš pro to, abych si posvítila na stěnu před sebou. Neměla jsem tedy vůbec sebemenší tušení, jaká hloubka je podemnou. Náhle jsem letěla vzduchem, aniž bych věděla jak. Panika která mě zachvátila není třeba popisovat. Bylo mi jasné, že můj orel by zde nedokázal roztáhnout křídla. Chtěla jsem začít Kaiten a tak svůj pád trochu ztlumit, nicméně než jsem stihla koncentrovat chakru, tvrdě jsem dopadla na zem. Bolela mě záda, měla jsem vyražený dech a divně mi luplo v kotníku. Že jsem si krásně sedřela lokty a kolena, to je snad samozřejmost.
"Skvělé, šikovná velitelka jouninů, takový pád se od ní dal čekat." výraz v mém obličeji ještě podtrhnul sarkastický podtón. Uchopila jsem tedy do ruky svítilnu a podívala se na to, co je to předemnou. V tu chvíli jsem zbledla a rychle si přes ústa a nos přetáhla ten šátek...

"Nie je to práve najpríjemnejší zápach, že?" ozvalo sa odniekiaľ, kde sa práve Mikomi nachádzala.
"Ani pohľad za veľa nestojí," dodal zjavne ženský hlas po krátkej chvíli ticha. Nebolo ale jasné, odkiaľ to prichádza, keďže akustika priestoru spôsobovala ozvenu. Z ničoho nič z tieňa vybehol maskovaný mladík.

KIBACHI
Dotyčná osoba v oboch rukách zovierala ostré zbrane, ktorými zaútočila na Mikomi. Nemožno nespomenúť, že rýchlosť dotyčného sa vymykala priemeru, bolo zjavné, že sa jedná o niekoho skúseného v taijutsu či kenjutsu.
"Neodpustím... nikdy neodpustím," hovoril si viacmenej nevýrazne popod nos.

Přestala jsem se kochat rozloženou mrtvolou a nejistě se postavila na nohy. Tekla ze mě krev, ale nevnímala jsem. Jakmile jsem zaslechla cizí hlas, musela jsem instinktivně připravit své oči na cokoliv. Jednoduše... na takovém místě se přece nemůže nacházet důvěryhodná osoba... Inu Mikomi, ty taky nejsi dvakrát svatoušek...



Chtěla jsem zjistit odkud ten ženský hlas přichází, ale v tom okamžiku mě vyrušil někdo docela jiný. Kolik jich tu k čertu je?! Vzhledem na jeho rychlost jsem útok vyblokovala pomocí kaitenu. Netroufala jsem si provozovat své obvyklé úhebné manévry, tím spíš, že neznám okolí a nevím, zda se neobjeví další nepřátelé.

KIBACHI
Prekvapivo som na podobnú situáciu bol pripravený. Dôvod bol zrejmý, s jej príchodom sa totiž počítalo a istá nemenovaná osoba nám poskytla i dostatočné informácie o osobe krútiacej sa predo mnou. Pasce boli aktivované.
Podobne, ako to urobil Kidomaru v prípade Nejiho, som jej točenie prostredníctvom kaitenu zastavil a pevne ju spútal, s úmyslom zabrániť jej tak v akomkoľvek pohybe. Pomalými krokmi som sa vynáral a osobne sa k nej približoval.
"Neodpustiteľné," opakoval som si naďalej.

Skrz zuby jsem procedila nepublikovatelné slovo a mlela sebou, abych se osvobodila. Nicméně marně. Řetězy byly "překvapivě" pevné.
"Jaký je prosím důvod toho, že se k dámě chováš tak nehezkým způsobem?" divně jsem se ušklíbla.

KIBACHI
"Žena, poškvrnená krvou nevinných, nemá právo hovoriť si dáma!"
Vyrazil som z miesta a vrhol sa rovno po nej, kým bola príležitosť a ona sa nemohla hýbať.
Zaútočil som na ňu svojou katanou.
"Neodpustiteľné!" vykríkol som naposledy pred uštedrením zásahu.

Chakra se ve mně opět rozproudila a z mého těla vystřelilo několik stovek jehel různými směry. Děkovala jsem "náhodě", že tu se mnou není nikdo z mých týmových kolegů a tím pádem toto jutsu můžu použít. Doufala jsem jen, že je můj soupeř dostatečně blízko, aby se nemohl vyhnout.

Kibachi po shytaní niekoľkých zásahov v bezvedomí dopadol na tvrdú zem.
"Ospravedlň prosím jeho správanie," ozvalo sa spoza jednej zo skál, za ktorou som prečkala útok.
"Shinobi mu totiž v detstve zabraždili staršieho brata a matku, preto ho nemožno súdiť."
MACHIKO
Konečne som sa ukázala na jedinom mieste s prístupom svetla. Prostredníctvom tieňa však bolo možné vidieť, že nie som jediná, kto sa na danom mieste nachádza. Nebolo však tú druhú osobu možné identifikovať, podľa obrysov však všetko nasvedčovalo tomu, že sa jedná o muža.
"Nuž k veci. Predpokladám, že si sem prišla hľadať mŕtvolu bývalého spoločníka, Uzumaki Alliiho. O to nepríjemnejšie je mi ti zdeliť, že si prišla neskoro, keďže si ho sem Tetsu-sama prišiel pred niekoľkými hodinami osobne vyzdvihnúť. Nemusíš ale mať obavy, my sa ti o zábavu postaráme i bez neho," prehovorila som s čo najnevinnejším úsmevom na tvári.

"Tetsu-sama?" divně jsem se ušklíbla.
"Tak zdvořilé oslovení si ta krysa nezaslouží, je mi líto." konstatovala jsem s velmi "milým" výrazem ve tváři.

MACHIKO
Nad jej poznámkou sa môj výraz v tvári rázom zmenil.
"Ako keby si len mohla vedieť. Tetsu-sama bol jediný, kto pre "nás" mal v časoch prenasledovania zo strany vás, odporných shinobi, pochopenie. On jediný nám poskytol útočisko, on jediný rozumie tomu, ako sa cítime, tak nehovor, ako keby si niečo vedela!" po utvorení pečate sa udialo niečo neobvyklé. Osobu stojacu za mnou obklopila žiara, sústreďujúc sa do zvláštnej fosforeskujúcej pečate na jeho čele, nad ktorou som zjavne mala kontrolu.
"Zlato, prinúť ju zaplatiť za jej slová," prehovorila som už viacmenej pokojne.

"Váš Tetsu-sama je jen odporná hnida, která se obklopuje zrádci a zbabělci, jako jste vy." divně jsem se pousmála.
"Nehledě na to, že jakmile ho přestanete bavit, zadá vám misi ne nepodobnou této." dodala jsem se smrtelně vážným výrazem, i když mi bylo jasné, že mám problém.

MACHIKO
Tentokrát bolo očividné, že môj krvný tlak stúpa. Pri poslednej vete som ju už nemienila ďalej počúvať.
"Čo o nás už len môžeš vedieť, ha?! Nie všetci majú možnosť žiť obklopovaní sladučkými priatelíčkami a slepo sa oddávať tej takzvanej "vlasti"! Nie každý má právo denno denne vyhladzovať tých druhých bez toho, aby za to bol trestaný, čo ty o tom vôbec vieš. Čo ty už len môžeš vedieť o živote nukenina?!"
Neovládla som sa a okamžite tlieskla.
"Zabi ju, hneď!" vykríkla som následne po Hibarim.

"Tuhle cestu jste si zvolili sami. Tak teď neplačte. A co vy vůbec víte o mě?!" poslední slova jsem už vykřikla, protože jsem si vybavila pár těžkých momentů ve svém životě. Ale vždycky jsem se vzpamatovala a pokračovala dál... Znovu jsem prudce trhla řetězy a vystřelila jehly do všech stran. Přitom jsem se pokoušela otáčet na opačnou stranu, než předtím, když jsem dělala kaiten. Bylo mi jasné, že mi nezůstává příliš času...

Dvakrát jsem mrkla, což byla má jediná odpověď. Zajímavé... Nevídané... Podařilo se mi alespoň částečně uvolnit ruku a sáhnout po výbušném lístku, i když mi sám o sobě zatím k ničemu nebyl. Lehce jsem pohnula zápěstím a lístek vklouzl do prostoru mezi mě a Hibariho. Následně přišel výbuch.
Jsem zvědavá jak si vyzmizíkuješ tohle...

Pochopitelně že výbuch mě částečně odhodil, takže jsem nebyla na stejném místě, jako prve. Momentálně jsem seděla na zadku o pár metrů dál, stále zamotaná v řetězech. Chrlila jsem sprostá slova a nadávala na neschopnost svého kolegy. Nicméně pouta to trochu poškodilo a tak mě nedržela tak pevně. Sevřela jsem v ruce kunai a pokračovala v rozmotávání.

(Gomene, jdu spát, takže pokračování příště... možná zítra, možná za týden xD)