Ulice Listové

First topic message reminder :

Konoha se opravuje, ještě je potřeba zavést elektřinu, vodu do domů a ostatní věci ^^...




Noční Konoha ^^ xD

Menší ukázka toho, co naleznete na hlavní třídě v Konoze:

Trajdal jsem v ulicích Konohy a byl jsem unavený z toho věčného opravování čehokoliv. Líně jsem se natáhl na jednu zídku, dal si ruce za hlavu a válel se. Možná bych si tu mohl i schrupnout.

Co má taky člověk dělat, když žádné bary nejsou v provozu? Nikdy se nezačne s těmi důležitými věcmi.

(presun)

Vešla jsem s vesničany na ulici. Každý šel hned svou cestou. Překvapeně se rozhlíželi, děti začali nadšeně povykovat a křičet.
Někteří vesničané plakali, jiný se usmívali. Nestíhala jsem všechny ty pocity vnímat. Lidé se, ale hned přizpůsobili a hledali volný dům. Ruch Konožské ulice opět ožil.
Všechno bude dobré.. Věřím v to?
Pomyslela jsem si při tom pohledu. Vyhlédla jsem si nejbližší lavičku a sedla jsem si na ní. Nechala jsem lehký večerní větřík, aby si pohrával s mými vlasy a znovu jsem se usmála. Chvilku jsem nad svou předchozí myšlenkou přemýšlela. Pak jsem se při odpovědi na ni usmála.
Ne nevěřím, já to vím!

Když už jsem se ujistil, že Alex bude v pořádku a Shiz na sebe bude taky dbát, řekl jsem si, že večerní procházka Konohou neuškodí.
Procházel jsem se ulicemi, když v tom jsem viděl davy lidí. Nedalo se jinak, než usmívat se a radovat se. Konoha zase žije..
Sedl jsem si na lavičku nedaleko Yoko a konečně zase pozoroval ten ruch v Listové.

šla jsem po něčem jako ulicí v ruce jsem měla oheň abych vyděla

Neměl jsem nic na práci tak jsem se vydal do nového centra Konohy.
[Nevěřím jak rychle se Konohu podařilo opravit.]
Pomalu jsem šel a pozoroval hvězdy, u srdce mě hřál pocit, že i já jsem v malé míře přispěl k opravení.
[Moc jsem toho neudělal, ale hlavní je, že jsem se neulil a snažil se.]
Zastavil jsem se u jednoho baru a nahlédl dovnitř.
[Saké a ramen jsem neměl ani nepamatuju...]
Vplul jsem dovnitř.
Vybral jsem si stůl a v tom okamžiku ke mě přišla číšnice.
Číšnice:
"Co si dáte?"
Já:
"Jedno saké a ramen prosím."
Číšnice:
"Hai! Hned to bude." Usmála se a odešla.

Skočím si do kanclu, třeba tam Hokage bude. Už se potřebuji začít učit Fuuinjutsu.
Zvedl jsem se z lavičky a zamířil k Hokagemu do kanceláře.

.Přesun.

Seděla jsem u Alex. Dala jsem ji dva prsty na čelo a vypouštěla z nich čakru. Začala se probírat.

Otevřela jsem víčka. Cítila jsem, jak je někdo v mé blízkosti. Otočila jsem hlavu. "Nii-chan?" chtěla jsem se posadit.

"Musíš ležet." napomenula jsem ji a přinutila ji lehnout si. Smutně jsem se na ni dívala. "Zanesu tě domů." zvala jsem ji do náruče a zamířila jsem domů.

Sedla jsem si na lavičku. Na lísket jsem napsala vzkaz. Poté ho přivázala na nohu jestřába a poslala ho.
Povzdechla jsem si. Dělám dobře? Procházela jsem se ulicí a doufala, že někde narazím na hokageho.

Došel jsem do ulic a sedl si na nejbližší lavičku. Sledoval jsem okolní ruch, přitom shromažďoval chakru do pečetě.
Možná tu potkám někoho známého. Potom, co se stalo moc lidí nevídám.

Stále jsem seděla na té samé lavičce. Ze zymšlení mě vytrhl až hluk Vzhlédla jsem a protáhla jsem si ztuhlé končetiny. Ano několik probdělých nocí se na mě podepsalo. Ale, ale trochu optimismu do toho dne! Vynadala jsem sama sobě a znovu se porozhlédla. Kolem mě už obvykle pokřikovali děti. Vše se vracelo zpátky. A já za to byla ráda.
Doufám, že Suna je také v pořádku. Měla bych napsat Pilice, jak se daří Amayo..
Ty myšlenky jsem po chvilce zahnala a snažila se zahlédnout aspoň nějakou osobu, se kterou bych mohla prohodit pár slov. Prohrábla jsem si neupravené vlasy a měla chuť jít trénovat, nebo dělat něco jiného než prosedět celý den na téhle lavičce.

Seděl jsem na lavičce a pozoroval davy lidí. Je to tu jako za stara. Na venek to vypadá, jako by se nic nestalo. Pohlédl jsem na nebe a nechal jsem si proudit myšlenky hlavou.

Zahnula jsem za roh. "Kde ten hokage může být?" povzdechla jsem si.

Zaslechla jsem pleskání křídel. Vzhlédla jsem a po obloze létalo nespočet nejrůznějších orlů, holubic, sov. Jedna malá holubice mi přistála na ruce, nechala mi tam papírek a odletěla pryč. Porozhlížela jsem se a zjistila jsem, že tuto zprávu dostali všichni v okolí. Rychle jsem zprávu přelétla. Pak jsem si povzdechla.
Aspoń dnes, uctíme její památku..
Pomyslela jsem si a pohlédla rychle na sebe. Neměla jsem dnes jiné ošacení, protože můj dům byl zničen. Budu si to muset jít v nejbližší době zařídit. Porozhlédla jsem se jaký směrem jít na hřbitov. Vzala jsem to tou nejrychlejší cestou a přitom se mi hlavou honilo nespočet myšlenek.
(Přesun)

Vstal jsem a pomalu zamířil na k hřbitovu.(přesun)

Vstal jsem a odešel na pomalu odešel na hřbitov.
.Přesun.

Procházel jsem se ulicí.
Tsunade? Měl bych se tam ukázat? Hmm... Otočil jsem se a šel opačným směrem ke hřbitovu, pak jsem se však otočil a šel na hřbitov.

Pomalu jsem procházela vesnicí. Byla zničená a to pořádně. Takže útok na Konohu se jim podařil v celku dobře...pomyslela jsem si trpce a rovnou zamířila na hřbitov. Vcelku jsem doufala, že tam už nikdo nebude, začínala jsem to místo nenávidět.

Na ulici jsem se posadila na jednu z laviček pod stromem, který mi díky svým širokým větvím dělaly stín. V ruce mi projela ostrá bolest.
,,Kso, musím se naučit kontrolovat hněv.." sykla jsem. Starou látku jsem z ruky sundala. Byla skrz na skrz nasáklá krví. Rány nevypadaly zrovna hezky.
,,Plast a dokáže takhle pořezat. Budu muset nechat zhotovit bezpečnější automaty." ušklíbla jsem se. Znovu jsem si natrhla plášť a látkou si omotala ránu. To by mělo vydržet, už to nekrvácí.. Plášť jsem nyní měla těsně ke kolenům. Výborně...Tomuhle říkám bída, ušklíbla jsem se znovu a vyhledala nějaký pytel, do kterého bych mohla vyhodit zakrvácenou látku. Nakonec jsem nějaký našla a šla jsem se projít ulicemi Konohy.

,,Tak fajn.." šeptla jsem. Z pláště jsem vyndala kousek papíru a tužku, na který jsem načmárala vzkaz. Pomocí kuchiyose jsem vyvolala sněžnou lištičku, které jsem vzkaz připevnila kolem jejího krku a podrbala za uchem.
,,Víš, co máš dělat." usmála jsem se. Lištička zamávala ohonem a odběhla vykonat úkol, který jsem zadala. Já se otočila a zamířila k bráně.

Zamotala jsem se do nově vybudovaných ulic v Konoze. Něco bylo téměř stejné, něco zase úplně jiné. Ulice ožívaly smíchem dětí a díky civilnímu obyvatelstvu šly i opravy mnohem rychleji. Konoha bude ještě krásnější než byla předtím. Přesto všechno jsem tu radost nebyla schopná naplno prožít. Takových útoků bude určitě víc. Jen doufám, že ještě mnoho let počkají...

Vyskočila na dům, který měl na střeše miniaturní parčík. Posadila jsem se na lavičku a opřená o zábradlí pozorovala ruch v ulici.

Po chvíli jsem se zvedla a odskákala pryč.

přesun.

Shi přiběhla na rušné ulice Konohy. Všude se to hemžilo lidmi, dětmi a všemožným zvířectvem. Stále ještě se spravovaly budovy. Ulice byly nově postavené. Po důkladném prozkoumání se Shi rozhodla vydat se na hřbitov. Kde jinde zjistit ztráty shinobi? (přesun hřbitov)

Vrátila jsem se do ulic Konohy. Už jsem ale nevyskákala na žádnou střechu. Posadila jsem se na lavičku v parku. Přemýšlela jsem o útoku na Konohu, o mrtvých lidech z našeho klanu a také o Tsunade, vzpomínala jsem na den, kdy mě málem unesli do Kumo. Ve vzpomínkách jsem se vrátila i k mým pokusům o přivolávání orla a následnou radost z prvního letu, i když byl vskutku příšerný. Ve vzpomínkách jsem pokračovala pořád dál až k prvnímu tréninku. Hodně se změnilo od té doby. Zjednodušeně řečeno, ti hodní a zlí si tak nějak vyměnili role. A teď mám podobný pocit...

Pořád si říkám, že nikdy nikoho neodsoudím, dokud ho dobře nepoznám. Jenže jak můžu mít jistotu, že mám někoho přečteného? Člověk vás může překvapit i po mnoha letech...

Nevyznám se někdy ani sama v sobě. Jak se můžu divit, že mě překvapuje chování ostatních?

Zadívala jsem se na potemnělou oblohu. Další den bez elektřiny... Ale nevadí, pochodně a lucerny jsou vcelku romantické.