Sídlo klanu Ochíta

Probudila jsem se a dlouze se protáhla. Pohovka byla sice polstrovaná a z luxusní kůže, no spát se na ní vážně nedalo! Moje záda! Křupalo to ve mě a loupalo. Vybavila jsem si včerejší noc a rychle se rozhlédla po pokoji. První, co jsem si představila, byl totiž Shirův totálně bledý, vystrašený obličej. 
Nikde jsem ho neviděla, ale uvědomila jsem si, že mě "někdo" svírá za ruku. Klekla jsem si na podlahu a nakoukla pod sedačku. "Shiro..?" zašeptala jsem a dívala se, jak neklidně spí. Ušklíbla jsem se. Přesně takhle to dopadalo, když byl maličký... vůbec se nezměnil! Nesmrtelnýmu chlápkovi se postaví levou zadní, ale pak vidí imaginární krev a nocuje pod gaučem.. 
Opatrně jsem vyprostila ruku z jeho sevření, poodsunula sedačku a přikryla ho dekou. Bylo mi jasné, že nahoru ho neodtáhnu sama a budit jsem ho nechtěla. 
Jediná připomínka však stačila k tomu, abych věděla, co musím udělat.. musím zjistit, co se děje..
Pohladila jsem ho po tváři a vytratila se z domu.
(Přesun)

Na chvíli jsem Shira pustila, abych mohla co možná nejtišeji otevřít těžké dubové dveře. Dům se zdál tichý, rodiče buď nebyli doma, nebo obývali druhé křídlo domu, no pro tentokrát jsem byla opravdu ráda, že tu nikdo není. Jak bych vysvětlila, že táhnu bráchu v bezvědomí a cizího návštěvníka, to opravdu netuším.
Znovu jsem se vrátila a podepřela Shira. "Nikdo není doma.." to byla jediná věta, kterou jsem jí dala najevo, aby šla dál. Moc lidí se k nám domů nedostalo, mohla to považovat za čest. Ale v téhle chvíli na to nejspíš nemyslela ani jedna z nás, já tedy určitě ne.
Vydala jsem se po mramorovém schodišti vzhůru k pokoji, který můj bratr obýval. Jako vždy v něm byl pořádný nepořádek, no to teď bylo vedlejší. S Kaominou pomocí jsem ho uložila a přikryla dekou. Pak jsem se otočila na dívku a změřila si ji pohledem.
"O jakých potížích jste to mluvila..?" možná zdvořilé oslovení, no chlad ve svém hlase jsem nezastírala. Jako by ten dům padal na moje bedra a já se chovala tak, jak vyžadoval náš rodinný řád. Tedy odtažitě a nadřazeně, hlavně ukázat, že náš rod je něco víc, jak by otec řekl, čistá krev..

Pozvedla jse obočí. Vejtaha byl vždycky, ovšem až takový, to jsem tedy nečekala. Ta dívka na něj musela hodně zapůsobit, proto jsem si jí zcela nekrytě prohlédla, pěkně od tváře až po špičky prstů a zase nahoru. Neshledala jsem na ní sice nic výjimečného, ale došlo mi, že to bude nejspíš povahou.. která holka na jednu noc by stropila podobnou scénu, jako jeho starší sestra..? Chápala jsem, že Shiro pro ni asi znamená hodně, ač jsem ji neznala.
"Máme jisté schopnosti, které nám to dovolují.. ostatní členové klanu jsou ovšem vychovanější a především zodpovědnější, než můj bratr. Zřejmě se nemáte za co omlouvat, věděl, do jakého rizika jde. Otec ani matka jeho pokoj nenavštěvují, můžete tu zůstat. Nedáte si čaj..?" nepřipadala mi sice, že by se podobnými záležitostmi, jako například zdvořilost zajímala, no já byla zvyklá se v domě chovat podle pravidel, tak to bylo nejbezpečnější. Možná právě proto jsem jí nevyhodila.. a taky nejspíš pro to, že to bylo dobré pro Shira.
Pohledem jsem se na něj opět zaměřila a sledovala bledou tvář. "Vždycky dělal hlouposti.. chtěl na sebe vždy strhnout pozornost, přesto, že se mu jí dostávalo požehnaně.." byla to pravda, však se otec tak snažil.. Ušklíbla jsem se.

Její slova mě trochu.. rozesmála. Bylo to krajně nevhodné, ale bylo to tak nevšední a nenormání, jako bych ani nebyla ve vlastním domě. Nebo jsem prostě nechodila mezi ty lidi, kteří by se chovali... tahle. "Má rodina si nic dobrého nemyslí o nikom, nemějte strach." pousmála jsem se. "Ani já, ani Shiro nejsme podle představ našeho otce, ale to vám snad někdy povypráví sám." kývla jsem hlavou a odebrala se do kuchyně. Trvalo to jen pár minutek, než jsem se vrátila s podnosem s elegantními hrníčky a baculatou konvičkou plnou lahodného čaje. Zalila jsem oba hrníčky vodou a jeden podala Kaomi.
Upila jsem čaj, převalila chu´t na jazyku a spokojeně uznala, že je dobrý. "Na Shira byla vždy kladena velká námaha, otec z něj chtěl mít svého nástupce.. on však začal dělat hlouposti, pít, střídal holky... ale já ho znám. Není takový.. měla by jste se ho držet, lepšího kluka už nenajdete." nevědomky jsem upravila záhyby na bílé peřině.
"Nečekejte však ani mou, ani rodinnou vlídnost.. nejsme takový. Bratr občas vypadá, jako by ani nebyl náš." ušklíbla jsem se, protože to byla vždycky pravda. Bylo zvláštní někomu cizímu vysvětlovat něco, v čem žijete tak dlouho. Kdo mohl pochopit ten divný vztah, který jsme mezi sebou měli? Byli jsme rodina, klan, ale nikdo k sobě nic necítil.. pouze Shiro se vymykal zásadám.

Dopila jsem hrníček chladnoucího čaje a znovu jsem se tak pobaveně zasmála. Nemohla to nejspíš pochopit, ale moje rodina, naše zvyky a tradice.. proboha, vždyť ona byla přímo postrach v tohle domě! Představila jsem si matku.. nejspíš by se na ní rádoby vlídně usmívala a co možná nenápadněji by po ní všechno uklízela. Nakonec by kysele nakrčila nosík a se slovy, že je u nás vždy vítána by ji vykopla, navždy..
"Líbíš se mi.. zastav se častěji, matka s otcem se zblázní.." zazubila jsem se, no nakonec jsem zvážněla, pokývala hlavou, upravila Shirovi peřinu a přetočila zrak na ní.
"Myslím, že ho můžu svěřit do tvých rukou.. tak se mi o bratra starej.." pousmála jsem se a bez dalších zbytečných slov opustila Shirův pokoj. Ne, že bych tam nechtěla být, ale nejspíš jsem jim chtěla dopřát soukromí.
Vyšla jsem před dům, ztratila se v tom našem domácím parku, sedla si na houpačku a táhlými pohyby se nakláněla dopředu a dozadu. Přemýšlela jsem. Začínala jsem se nudit, a to nevěstilo nic dobrého.. musela jsem začít něco dělat, proto jsem se rozhodla, že si půjdu trochu zatrénovat, moje líné tělo se stejně potřebovalo krapet protáhnout!
Seskočila jsem tedy z houpačky a pomalým krokem jsem se vydala k zadní brance.
/Přesun/

Domů jsem dorazila sotva hodinu po odchodu. Bylo to směšné, ale v tuhle chvíli jsem nemyslela na to, že si tu odcházím a přicházím jako truhlík. Ne, měla jsem daleko těžší a hlavbně zajímavější úkol a těšila jsem se na něj jako dítě na Vánoce!
Projít brankou ukrytou hluboko v keřích daleko za domem mi vážně žádnou práci nedalo, stejně jako protáhnout se skrz nekonečné zahrady, ukrýt se za pár stromů, přeběhnout nádvoří, vyběhnout schody a vejít do domu a to všechno v rekordním čase.
Horší ovšem bylo, že sotva jsem zavřela těžké, dubové dveře, zaslechla jsem kroky a hrubý, naštvaný hlas vlastního otce.
"Sakra!" zaklela jsem tiše a po špičkách se rozeběhla přes halu, abych se co nejrychleji schovala, protože mezi nadávkami jsem, překvapivě, zaschla své jméno. To by byla zase desetihodinová přednáška na téma: Náš klan a tvoje povinnosti! Bla, bla bla bla bla... to se mi určitě chce poslouchat!
Schovala jsem se za závěsem, naštěstí byl z těžkého brokátu, nechutně hnědé barvy a já se do něj mohla zabalit jako do kukly. Otec si to kolem mě prošel, ani se neotočil! Zhlukoba si vydechnout jsem se ovšem odvážila až několik minut poté, co se vrzání podlahy a tlumené hlasy docela ztratily. Jako myška jsem vyběhla z úkrytu a po schodech se vydala do podzemí, které se skládalo ze spletiště chodeb a místností všech různých funkcí.
Minula jsem několik pokojů osvětlenými jen světlem voskovic, než jsem stanula před černými, vysokými dveřmi. S vrzáím se otevřeli a já vešla do temé místnosti. Nahmatala jsem vypínač a místnost zalilo mdlé, mléčné světlo. Dívala jsem se na všechny ty nádobky a pipetky, mikroskopy a bańky a cítila závan nostalgie. Sem mě bral vždycky děda, zarytí vědátor, který neustále zkoumal krev všech členů rodiny, hledal v ní anomálnie a zkoušel vyčíst to, co dělá naši krev tak vzácnou.. nikdy se mu to sice nepovedlo, ale já zrovna tuhle místnost potřebovala, takže jsem nad tím už déle neuvažovala a postavila se k jednomu ze stolů z leštěné ocele.
Poskládala jsem pár pečetí, zavalil mě dým a na stole předemnou zcela spokojeně ležel Kiniiri, můj nejmenší had. Spokojeně zasyčel, když jsem prstxy přejela po hladké kůži jeho těla a usála se na něj. "Mám na tebe prosbu." pokýval hlavou, jako vždy, když jsem po něm něco chtěla. Prostě jsem jen chtěla být milá a slušná, protože jsem věděla, že by to udělal i bez mé věty.
Vyndala jsem pár ampulek a něžně uchopila hadí hlavičku do dlaně. Poslušně se do skleničky zakousl a já z jeho zubů zkušenými pohyby dostávala prudký jed. Ano, možná malý, ale sakra nebezpečný! Když jsem měla ve čtyřech ampulkách malé množství, znovu jsem ho pohladila po kůži a věnovala mu úsměv, než jsem ho opět odvolala do hadí říše. Svůj úkol splnil a já už ho dál nepotřebovala.
Přemýšlela jsem, jak to udělat nejlépe. Musela jsem jed pozřít a pak ho někudy zase odvést z těla. Jenže jsem nevěděla, jestli bude lepší polknout, nebo radši vnést třeba jehlou... prostě jsem to musela vyzkoušet.
Nejdřív jsem se rozhodla vyzkoušet, jak bude vlastně jutsu vypadat bez krve. Muselo být jednoduché, rychlé a vzdušné, aby se krev dostala k nepříteli co nejdřív a neměl šanci postřehnout, že má někde trochu jinou barvu, než má obyčejná krev. Zároveń se taky muselo jednat o krev zhoustlou, aby byla dostatečně tvrdá a ostrá na to, aby pronikla kůží. Nebylo to zase až tak jednoduché, jak jsem si představila.
Vzala jsem scalpel, který se povaloval na stole a udělala malou ranku na dlani. Zvedla jsem dlań před sebe a přemýšlela nad něčím ostrým a tvrdým.. z ruky vyjel ostrý bodec. Zamyšleně jsem ho pozorovala. Nelíbilo se mi to, protože byl moc široký a spotřebovalo se na něj moc mé drahocelé krve.
Ne, chtělo to něco užšího a lehčího.. Pustila jsem vůli a krev se rozcákla po podlaze. Tedy jen její část, uprostřed ruky zůstala ostrá, jasně rudá čepel, podobná kataně. S tím už jsem byla spokojenější, jenže mi došlo, že se tímhle útokem vystavuji velkému nebezpečí. Však čepel je krátká a budu se muset dostat blízko. Na to, abych jed dostala přes tělo, do čepele a následně do soupeře, jsem se musela sakra soustředit a ještě se u toho vyhýbat útokům, to by asi nebyl nejlepší nápad. Ne, to jutsu muselo být laděné spí na dálku.
Zamyšleně jsem sledovala, jak mi zbylá krev odkapává z ruky, zavřela oči a natáhla ji proti zdi. Přemýšlela jsem nad celým tím nápadem, jak mě napadl, co musí mít, aby byl útok úspěšný.. a pak to přišlo! Z dlaně se vytrhl dlouhý krvavý provazec, na jehož počátku se rýsovala jasný hlava s dlouhými, ostře sformulovanými zuby. Had..
"Perfektní!" musela jsem se pochválit, protože právě tohle zvíře symbolizovalo nejen samotný význam jutsu, tak stejně mé vlastní přesvědčení, ale hlavně splńoval všechny požadavky, které jsem si určila pro úspěch útoku. Byla jsem s tím docela spokojená, i když právě tohle bylo trochu málo..
Zasáhnout soupeře jedním hadem by bylo poměrně těžké. Pokud by byl rychlý, určitě by se vyhnul jednomu hadu. Zničit ho taky nebylo kdoví jak těžké, kvůli rychlosti byl pouhým krvavým provázkem, zakončeným trochu tvrdší směsí.. stači jediný sek katanou a bylo po problému... ovšem kdyby těch hadů bylo více...
Vzala jsem skalpel a k jedné malé rance přidala další dvě. Zvedla jsem ruku a tentokrát to byly tři hadí hlavy, které vylétla z mé dlaně a s nebezpečným otevíráním malých tlamiček se rozcákli na zdi. Spokojeně jsem si prohlížela dlań a kývala hlavou. To je přesně ono, to co potřebuji!
A teď, hlavní část programu..
Vrátila jsem se ke stolu a popadla jednu z lahviček. Nic lepšího mě v danou chvíli nenapadlo a tak jsem do sebe obsah vrazila na jedno brdo a rychle polkla, protože něco tak hořky nechutného jsem teda fakt dlouho neměla! Navíc, sotva jsem polkla, cítila jsem stále sílící bolest břicha.
Zatnout zuby, soustředit se na cíl.. cítila jsem, kudy všude jed putuje, jak se vstřebává přes stěnu žaludku, koluje přes orgány, vlévá se a zase pokračuje cévami až k cíleným ranám na levé ruce.
Neměla jsem ani sílu vyvolat hady, protože sotva jsem jed dostala z těla, padla jsem na kolena a vykašlávala krev. Celé tělo se bouřilo agresivní látce a já se třásla po celém těle, jak moc jsem se snažila všechno zase zklidnit. Tak tohle asi nebude to pravé ořechové..
Cesta přes žaludek je asi trošku dlouhá.. lepší by byla rovnou aplikace do ruky. Zamyšleně jsem vzala injekční stříkačku, kterou se běžně brala krev a nasála jed do ní. Pak jsem otočila ruku hřbetem dolů, našla vhodné místo a zabodla jehlu přímo tam. Vymáčkla jsem jed a začala se soustředit. Vzdálenost nebyla tak dlouhá, navíc se v ruce neměl kam jed dostat, takže jsem ani necítila bolest. Soustředila jsem se, ale když se objevili tři hadí hlavičky a jed v nich, provazce pokračovali, ale jed se neudržel a rozcákl se po podlaze. Přestala jsem se na něj soustředit, když jsem vyvolala hady..
Pokývala jsem hlavou a naplnila stříkačku jedem z předposlední ampulky. Teď už jsem ale věděla jak na to, takže jsem skoro ani nevnímala, jak stříkačku vrážím do ruky. Soustředila jsem se malou bublinku, těžší než vlastní krev, která se valila cévami a pak rozdělila a jako gejzír vytryskla přímo v hlavičkách tří hadů. Soustředila jsem se na jed i hady, krví udržovala bublinky uvnitř hlaviček.
Vydrželi až do rozprsknutí.
Usmála jsem se, protože jsem věděla, že jsem ten nápad dovedla ke konci. Poslední ampulku jsem vyprázdnila do stříkačky, ale nepoužila jsem ji. Schovala jsem si ji do své brašničky, upevněné na stehně, protože jednak jsem už znovu Kini nechtěla otravovat a jednak jsem si byla jistá, že pokud bych to zkusila nanovo, nejspíš bych si sama ublížila, a i když jsem byla sadista celkem slušného kalibru, tohle jsem tedy vážně nechtěla.  Sbalila jsem všechny věci, trošku tu poklidila, zhasla a vydala se do přízemí.
Měla jsem štěstí a otec mě nejspíš hledal v opačné části domu, no nechtěla jsem nic riskovat a vyběhla jsem do zahrady. V odlehlé části, tam kde byla tráva vysoká skoro po kolena a stromy a keře neupravené, jsem se svalila do zelného pažitu a jeho měkkou, opojnou náručí jsem se nechala ukolébat ke sladkému, vyčerpanému spánku.

~Povolené~

Toľké to varovania.. toľká to starosť a pre čo ?.. pre niekoho koho aj tak nemôžu zabiť? Strecha sídla klanu Ochita nebola až taká pohodlná ako sa na prvý pohľad zdalo. Kosu som mal stále prehodenú cez rameno a pohľad zabodnutý niekde v diaľke. Stratil som pojem o čase. Niekoľko dní bez jedla, vody, spánku.. ah..  Rozhodol som sa že je čas sa pohnúť ešte skôr, než tu k tejto blbej budove prirastiem. Popravde mi bol jej otec či rodina celkom ukradnutý. Zoskočil som zo strechy až ku vchodu a bez nejakého zaklopania som vošiel dovnútra. Škoda že som si nevšimol ako Tenshi vychádza von.. takto bohužiaľ pravdepodobne narazím na jej otca. Kosu som si oprel pohodlne na chrbát no ako som sa otočil, zhodil som nejakú vázu. Rýchlo som sa strhol a odniesol si to luster. Aspoň som striasol prípadné podozrenie že som zlodej, tý sa takto neopatrne nesprávali. Radśej som sa už však nijak neotáčal, len som si to namieril do prvej chodby ktorú som mal pred nosom.
Kto vie ako sa mi podarilo vypadnúť z okna v druhom poschodí a neupútať pri tom nikoho pozornosť. Vlastne som chvíľu len ležal na tráve a rozmýšľal aký druh vtipu sa to so mnou život znova snaží hrať. Keď som sa vśak postavil, bol som pevne presvedčený že v dome nie je. Ostalo mi len pohľadať ju v záhrade. Naozaj som si chvíľku myslel, že som vyhral lotériu. Bola tu, pekne zašitá tak aby na ňu z domu nebolo vidieť. Takmer som sa začal nahlas smiať. Kosu som položil niekde bokom a len som si potichu obkročmo kľakol nad Tenshim, teda v oblastí jej pásu. Následne som sa zohol, rukou som jej prešiel cez krk a tvár, až som sa k nej naklonil a venoval som jej jeden z tých "našich" bozkov.

Spokojeně jsem si spala v trávě, nechávala slunce hladit unavenou tvář, když jsem to ucítila. Instintivně jsem sebou trhla a pokusila se posadit, no bohužel, seděl na mě a já jediné, čeho jsem dokázala, bylo dát si hlavou přímo o jeho čelo.
"Aaaaau..." zaúpěla jsem a znovu spadla do trávy. Promnula jsem si místo, kde jsem se uhodila a pokradmu otevřela oči. "Baka!" zabručela jsem a konečně na něj upřela zrak úplně. Jeho tvář mě potěšila, nakonec jsem se usmála.
"Hlídáš mě..?" naklonila jsem hlavu na stranu a zhluboka se nadechla.

"Tsch.. Baka.. a že kto tu zmäkol." Poškrabal som sa vo vlasoch a trocha som sa naklonil dozadu, no stále som sa z nej nemienil odsadiť. Zachechtal som sa a len akoby nič som si vybral jednu sklenenú črepinu z líca. 
"Čo myslíš? Strážim ťa?" Odpovedal som jej otázkou, na čo som si črepinu poriadne poobzeral. Pôvodne som ju chcel na niečo použiť no následne som ju len odhodil niekam do trávy.. svoje nechty som na dané veci pouźíval radšej.
"Mala si na seba dávať pozor.. mŕtva si mi k ničomu.. " Zaćal som si čistiť špinu za nechtami.
"Ale tie nieee.. musíš robiť hovadiny.. tvoj otec, neotec.. brat či nebrat.. je mi to uprdele. Proste sa ma od dnes nezbavíš." Mrkol som na ňu a vyceril som zúbky.

Lehce jsem se pousmála. "Skoro bych řekla, že se o mě bojíš.." pak jsem ale dodala nový, spíš vysmívaný úšklebek. "Kdybych tě neznala." vyplázla jsem na něj jazyk.
Pak jsem zvedla ruku, prsty mu něžně naklonila hlavu na stranu a přejela po několika střípcích, které měl zabodané ve tváři. "Co jsi.." pak jsem ale jen zavrtěla hlavou a ten největší vytáhla. "Nebudu se radši ptát." prohlédla jsem si střípek a pak ho odhodila stranou.
"Copak se mi podle tebe mělo stát..?" pozvedla jsem nakonec obočí a prsty si začala hrát s jeho vlasy, vždycky jsem byla trochu nakloněná k hračkám.