Velitelství ANBU

Dorazila jsem k polorozpadlému domu. Rozhlédla jsem se, než jsem vešla dovnitř a teprve pak jsem z hlavy shodila kapuci pláště.
Rozhlédla jsem se po místnosti. Bylo zde jen několik věcí s bílými přehozy a velké množství prachu. Došla jsem ke krbu a chvíli se koukala na staré hodiny, než jsem zadala heslo ke služebnímu vchodu.
V tu chvíli se podemnou propadla podlaha.
O několik minut později jsem důstojně sjela do podzemí...vynechala jsem onu pověstnou a tolik oblíbenou klouzačku a raději jsem použila výtah.
„Itami,“ řekla jsem, sotva jsem došla k místu podobnému recepci a podívala jsem se na člověka s maskou na obličeji.

Anbu

Sklonil hlavu a klekl si na jedno koleno.
"V laboratoři. Nejnižší patro, třetí dveře zprava. Určitě ho uslyšíte, rád si zpívá," prohlásil Anbu. Pak si zkousl rty. Raikage na návštěvy moc nechodila. Z tohohle bude ještě problém.

„Děkuji,“ věnovala jsem mu úsměv a vydala jsem se zpět k výtahu. Sjela jsem až do nejnižšího patra. ANBU měl pravdu. Celým podlažím zněly divné zvuky. Něco o mučení, svléknutí z kůže, chvilka nápěvu a pak to začala nanovo.
„Espèce d'idiot!“ zahřměla jsem, sotva jsem vtrhla dovnitř. „Qu'avez-vous pensé?!“ Zastavila jsem se tak, že nás dělil jeden ze stolů a propalovala jsem ho pohledem.

Anbu

Ishiho opravdu zaskočilo, když k němu rozběsněná Ayame vtrhla. Nějak nechápal, co se děje. Zvedl ruce, jako by na něj mířila zbraní, ale nedošlo mu, že by z nich měl pustit tu vidličku a skalpel. Zrovna jedl.
„Bonjour,“ usmál se na ni. „Co se děje? Vypadáte naštvaně. Jestli je to kvůli těm vybuchujícím myším, tak za ty já nemůžu,“ zakroutil hlavou. „Co se toho červeného pokoje týče, přidělal jsem tam větší ceduli Zákaz vstupu,“ Ishi si stále lámal hlavu s tím, proč na něj Ami křičí. „A falešného špeha už jsme zneškodnili,“ sledoval výraz její tváře. Stále se ještě netrefil. Tak co to bude?
„Výbuch továrny?“ ne, „nekompetenčnost úředníků?“ ne, „poplach v nemocnici?“ ne, „otrávení vody?“ ne. Ishi už začínal být v koncích. Přemýšlel, co všechno v posledních dnech ještě udělal. „Anbu jednotky a virus? Ach no jistě,“ potěšil se, když mu to došlo a pak si uvědomil, že na to málem zapomněl. Prudce se otočil, popadl svůj doktorský kufříček a vyběhl z laboratoře. Nedojedené brambory zůstaly na stole.
Trvalo jen pár sekund, než se jeho černobílá hlava ve dveřích opět objevila.
„Měl bych je jít zachránit,“ usmál se na Raikage a hned byl zase pryč.

Ze zadní části místnosti vyšla Hakushi. Dělala zrovna rozbor jednoho jedu, který se jí podařilo získat z vzácného druhu bobulí.
Uklonila se Ayame.
„Promiňte, někdy je to s ním těžké,“ pohodila hlavou ke dveřím. „Ale nebojte. Těm Anbu se nic nestane. Potřeboval si ten lék jen na někom vyzkoušet,“ podala Haku vysvětlení.

Zvedla jsem ruku a promasírovala si spánky. Tohle...byl prostě Ishi.
„Ano, už jsem si stihla zvyknout,“ usmála jsem se na Hakushi. V tu chvíli jsem ucítila cosi ostrého, co se mi zaseklo do krku. „Au...no tak, pojď,“ domlouvala jsem kotěti a nakonec se mi podařilo ho přimět, aby mě pustil.
„Něco pro tebe mám,“ řekla jsem Haku, došla jsem k ní a nastavila před ní kotě.

Hakushi něco zaslechla. Vrčení, nebo mňoukání? Možná spíš pískot. Když k ní Ami přišla, pomalu natáhla ruku a ucítila pod prsty něco hebkého.
A potom jí to kouslo. Cukla rukou zpět, ale odhodlala se znovu a vzala malé kotě do náručí. Držela ho nejistě, bylo maličké a heboučké. Strašně křehké. Pohladila ho po hlavičce.
„Pro mě?“ zašeptala nevěřícně. Vypadala najednou tak mladá, něžná, ještě dítě s kotětem v náručí.
„Děkuji,“ usmála se. Byl to výjimečný úsměv. Krásný, ale tak ojedinělý…
Tuhle svou "slabost" si bude Haku ještě dlouho vyčítat, ale nemohla si prostě pomoct. Tak roztomile mňoukalo...

„Nemáš zač,“ usmála jsem se. Bílé kotě se v jejím náručí doslova ztrácelo a to nejen proto, jak bylo malé. Chvíli jsem přemýšlela, že jsem mohla vybrat nějakého tvorečka jiné barvy, ale nakonec...ti dva se k sobě moc hezky hodí.
„Ještě nemá jméno, takže mu můžeš nějaké vymyslet. A, prosím. Nenechávej ho v blízkosti Ishiho. Je veliká pravděpodobnost, že by ho příště využil místo pokusných králíků,“ varovala jsem ji. „A jeho matka by mne zabila,“ dodala jsem a kývla ke kotěti.

„Ishi má kočky rád,“ usmála se Haku. „A jste pod ochranou. Nikdo vás nezabije,“ zvážněla trochu, ale ne úplně. Pak se obrátila ke kocourkovi.
„Jakpak se budeš jmenovat?“ zabroukala. Tohle si ještě bude muset nechat projít hlavou.
„Nashledanou, musím jít něco zařídit,“ uklonila se k Raikage, vzala ze stolu jedny desky a s kotětem v náručí se vypařila.

S úsměvem jsem se s ní rozloučila a pak jsem se i já odebrala k východu.
Cestou jsem málem srazila velkou nádobu s bublající hnědo-zelenou tekutinou. Ze rtů mi uklouzlo několik nadávek, nakonec jsem se však zdárně vymotala z místnosti.
Došla jsem až k východu, kývla na ANBU něj a o chvíli později jsem opět stála v zaprášeném staré domě, odkud jsem se odebrala pryč.
(přesun)