hora Kaze-san

First topic message reminder :

obrovská hora ve které je zapečetěn shukaku.

Uhm.. hai.. chcem teba.. povedala som s veselým úsmevom na tvári.. zrazu mohla pocítiť ako ju začínajú obalovať Koutonové reťaze.. čo však bolo asi .. najdivnejšie, bolo to. že sa Suna no Yoroi ktoré na sebe pravdepodobne mala rozpadlo, reťaze totiž vysávali chakru z piesku ktorý sa tým pádom stával neovládateľným. O chvíľku už bola obalená reťazami tak, že jej bolo vidieť iba tvár.. ja som sa k nej načiahla a pichla som jej injekciu, zo sedatívami.. o ani nie sekundu už spinkala ako baránok.. Následne som ju zobrala na ruky, takto bola celkom ťažká no nejak som to zvládla. Priletel k nám môj Kuchiyosen ktorý ju zobral do pazúrov a ja som len nasadla na neho.. následne som sa zaškerila.. bola som si istá že tu nikto nie je páč by som niekoho cítila pomocou Kagura Shunganu.. Vyleteli sme veľkou rýchlosťou hore a nakoniec až.. ďaleko, mierili sme vzdušnou čiarou do Sora no Kuni.. z dola to bolo vidieť ako keby vo vzduchu letel nejaký.. troška divnejší vták.
(presun aj s Aiko)

Aiko Naihi

,, Mňa?" zasmiala sa Aiko keď videla, že ju obaľujú reťaze ale v´ľkú hlavu si z toho nerobila pretože vedela, že ju piesok ochráni.,, No v tom z nej všetok piesok začal opadať.,, Ups, no sakraaaaaa." zazívala posledné čo videla bola tvár tej slečny a potom len tma.

Přišla jsem a nechala Yuusukeho zase si odpočinout a se pustila do technik.
Zdálo se mi to trochu těžké na pochopení, ale nakonec jsem to i tak celkem pochopila.
Schovala jsem svitky do tašky a začala trénovat. Trvalo sice jen chvilku, ale už i to
bylo hodně vyčerpávající.

Po dnu mi technika začala jít lépe, ale pořád to asi nebylo ono....
Rozhodla jsem se, že zajdu někam, kde bych mohla trénovat s někým,
kdo mi řekne jaké to je.
(přesun)

Dovedl jsem ji na jednu tajnou vyhlídku, kterou jsem kdysi našel ještě jako genin. Pod námi zářila noční Suna všemi barvami a pulzovala pestrým životem. Nad námi byl jen ohromný měsíc a zářivé hvězdná nebe. Které se lesklo a zářilo jako tisíce diamantů.
Opřel jsem se zády k zábradlí a pohlédl jí do tváře. Mírně jsem se na ni usmál a noční větřík si pohrával s mými vlasy. Nakonec jsem příjemným hlasem promluvil.
Víš proč jsem tě přivedl právě sem?
Jednou rukou jsem za sebou naznačil půlkruh, nad noční Sunou. Potom jsem ji znovu zapřel o zábradlí.
To co vidíš je dílo, které svým potem vybudovali tví předkové. Ty to sice vnímáš jako závaží, které tě táhne k zemi, ale je to tvé dědictví. Naděje minulosti v lepší zítřky.
Hleděl jsem ji do očí a stále se na ni hřejivě usmíval.

Sabaku no Riko (Hiashi)

Hleděla jsem na celou vesnici mlčky a jaksi zaraženě. To co jsem viděla se mi zdálo nádherné. Ty barvy a ten měsíc to bylo něco co jsem za celý svůj život ještě neviděla. ,,Jak si ale mohu zasloužit něco takového?" pronesla jsem a zavřela zase oči. I když před nimi jsem měla stále ten obraz vesnice za tmy. ,, Jak si mohu zasloužit něco takového když si nezasloužím ani vděk od svých příbuzných?" nadhodila jsem otázku a když jsem otevřela oči můj pohled byl opět skelný jako voda. To o čem jsem mluvila byl můj otec. Můj jediný příbuzný. Svoji matku jsem neznala a otec se o ní odmítal bavit a otec? Ten mi nikdy neřekl ani půl milého slova. Vše co jsem kdy dělala bylo špatně. Vyrůstala jsem s tím že vše co dělám je nakonec špatně. A to ve mě nechalo jakési následky. Mezi skelným pohledem a jedinou slzou která mi stekla pomalu po tváři jsem se jen ironicky zašklebila. Dědečku....proč? Co mám jen dělat aby to bylo správně? to byla otázka kterou jsem si pokládala často. Hodiny jsem si pokládala otázky na které jsem nikdy nenašla odpověď.
Ano před ostatními jsem se tvářila že jsem silná a že mě nic nerozhodí. Ale nyní jsem to nedokázala. Moje přetvařování vždy fungovalo skvěle. Ale dnes ne což mi samo o sobě nedávalo smysl. Jako kdyby toho přetvařování bylo dost a já potřebovala všechno to ve mě dostat ven.

Bylo mi to hodně proti srsti, protože jsem se tak trochu bál. Aby si nemyslela, že jen využívám jejího současného rozpoložení. Nakonec jsme se k tomu, ale odhodlal. Odstrčil jsem se od zábradlí a přistoupil k ní. Načež jsem ji jednou rukou něžně objal a druhou jí jemně hladil po vlasech.
Ptáš se jak? No myslím, že tuhle otázku si musíš nalézt sama. Pokud jde, ale o mě. Řekl bych, že právě tím jak budeš dělat čest svému jménu. Avšak hlavně tím jak budeš věřit sama sobě. Stejně jako tvůj dědeček Gara. On byl jinchuriky a všichni v něm viděli pouze zrůdu a zbraň na destrukci. On se, ale nevzdal a pilně pracoval na své pověsti. Brzy v něj vesničané nejen uvěřili, ale viděli v něm svého hrdinu.
Lehce jsem se na ni usmál.
Tím ti chci říct, že se nesmíš nechat srazit na kolena a hrdě se postavit proti každé překážce. K tomu však potřebuješ někoho komu můžeš bezmezně věřit. Já pevně věřím, že si takového člověka najdeš.
Chvíli jsem se odmlčel.
Nevím jaké máš rodinné problémy, ale rád tě vyslechnu pokud budeš chtít. Já svou rodinu skoro nepamatuji, protože můj klan byl vyvražděn ještě když jsem byl malý.
Celou domu jsem mluvil takovým přívětivým až milým hlasem, ale při zmínce o mém klanu jsem trochu posmutněl.

Sabaku no Riko (Hiashi)

Nevím jak jsem se měla cítit. Když mě objal bylo mi zvláštně. Cítila jsem něco nového ale nemohla jsem určit co to je . Jako kdybych to neznala což byla i pravda. To co říkal semi neustále opakovalo v hlavě jako dokonalá ozvěna. ,, Nejspíše máš pravdu" přikývla jsem a zadívala se znovu na vesnici. Byla velice nádherná jak z ní vyházelo všechno to slětlo. Měsíc nad mojí hlavou tomu také dodával svoje jasné kouzlo. Připadala jsem si jako v pohádce pro malé děti. Jako někde v jiném světě. Nikdy mě nenapadlo že se á Suna vidět i takto. Když přišla řeč na to co se děje doma trochu jsem se zarazila. ,,Není to kdo ví co.Rozhodně to není zajímavý příběh jako jsi mi vyprávěl ty...." odpověděla jsem mu.
,,Nechci tě moc zatěžovat. " Nedělej si z přátel vrbu nebo o ně příjdeš....to byla slova která mi pak proletěla hlavou. Ani nevím kde se vzali. Bylo docela možné že jsem to někde četla.

Přestal jsem ji objímat a o krok od ní poodstoupil. Mile jsem se usmál.
Takovéhle příběhy skoro nikdy nejsou zajímavé. Přesto však jsou pro člověka více stěžejní, než ta nejlepší literatura, nebo příběh.
Podíval jsem se na panorama noční Suny a pohledem se znovu vrátil k ní.
Mě to obtěžovat nebude. Již mnoho lidí mi svěřilo své tajemství, ale vždy jsou u mě jako v tom nejhlubším hrobě a nikdy bych je nikomu nevyzradil.
Mírně jsem se pousmál.
Navíc to pomáhá, když to břímě netáhne člověk sám. Je však jen na tobě, zda jsem hoden tvé naprosté důvěry.

Sabaku no Riko (Hiashi)

Z hluboka jsem se nadechla.,,Jde o to že u nás doma to moc nevychází" spustila jsem. ,,Můj otec si hlavně hledí svého ale když už máme být spolu je věčně podráždění a naše konverzace končí hádkou. Nikdy jsem od něj neslyšela jediné pochvalené slovo. Podle něj vše co dělám je špatně." povzdychla jsem si posmutněle. ,,A o mé matce se odmítá bavit. Nikdy se v něm nevyznám" koukla jsem se na Sunu a povzdychla si. Když kolem nás procházel Jay jen jsem zavřela oči a zase je otevřela.

Pozorně jsem jí naslouchal. když skončila mírně jsem se na ní usmál abych ji povzbudil.
A napadlo tě někdy, že ho bolí s tebou mluvit? Protože mu šíleně připomínáš svou mrtvou matku? Nevím jak tvá matka zemřela, ale je dost možné, že za to dává vinu tobě a nebo sobě.
Řekl jsem takovým chlácholivým hlasem.

Sabaku no Riko (Hiashi)

,,Kdyby mi tak řekl jaká matka jen byla" povzdychla jsem si a posmutněle koukla na zem. Kupodivu mi ani nebyla zima.Možná to bylo tím tréninkem před tím. Cítila jsem jak se mi chakra vrací do těla. Ale pořád jsem nebyla v plné síle. Musela jsem se trochu zamyslet nad tím co jsem zaslechla když Jay procházel kolem. CHce snad odejít? napadlo mě .

No to je těžké. Nevím co ti poradit. Neznám tvého otce a nemohu si o něm utvořit celistvý obraz.
Řekl jsem tak nějak zamyšleným hlasem.
No napadlo mě, že by o tvé matce mohlo být něco v archivech. Když budeš chtít tak tam s tebou zajdu.
Mírně jsem se usmál.
Pohledem jsem následně střelil na Jaye.

Zacinam litovat ze jsme sem kdy prisly Mitsuki, je to jako bychom byly nekde v kleci ze ktere neni uniku. Letmo jsem prosel pohledem Po Rice a Tascherovi

Sabaku no Riko (Hiashi)

Když mluvil o archivech zpozorněla jsem . Snad měl pravdu. O své matce jsem jen věděla že byla z klanu Hiashi. Netušila jsem co to bylo za klan.Netušila jsem o ní nic.,,Snad je to pravda" pousmála jsem se a zadívala se na oblohu.,,No pokud by se ti chtělo" pokrčila jsem rameny nad tím že by šel se mnou. Nevím jak to ale začala jsem jej brát jako velice dobrého přítele.

Jen jsem se pousmál.
Kdybych nechtěl tak to nenabízím.
Potom jsem se podíval na Jaye.
Něco tě žere? Nebo proč ty deprese?
Hmm on má vlastně tu mou pečeť...

Sabaku no Riko (Hiashi)

Mile jsem se pousmála. ,,Hmm?" pohlédla jsem na Jaye. ,,Tak a dost.CO se to tu děje?" musela jsem se optat protože tohle chození mi bylo opravdu podezřelé. Navíc ty pohledy. Ta kytka. Moc se mi nelíbilo co říkal. Říkal to stylem jako kdyby chtěl zradit vesnici a to jsem nemohla připustit. Vstala jsem a napřímila se v zádech.

Nic krom toho ze jsem opustil Hory co byly mym domovem? Kdybych tam zustal mohl jsem myt klidny zivot! Porad jsem pokracoval dal v chuzi

Byla evidentní ta nenávist v jeho slovech a hodně i vůči mé osobě. No mé to nechalo naprosto chladným. Nebyl jsem typ co by měl potřebu hrotit každou hloupost.
Hmm v tom se hádat s tebou nebudu. Vím jen o osudu tvého klanu, ale o tobě nevím pranic.
Řekl jsem ledově klidným hlasem a můj obličej byl více méně bez výrazu.

Sabaku no Riko (Hiashi)

Zamračila jsem se a přešla k zábradlí o které jsem se opřela. ,,A kdo ti řekl aby si je opouštěl. Mám dojem že by to bylo pro všechny lepší kdyby si tam zůstal" zamlela jsem si tiše pro sebe . Jelikož Jay byl už kus od nás tak to nemohl slyšet. Snad jen Tascher který byl kousek ode mě. Nechtěla jsem být tak chladná ale zdálo se mi že ten kluk všechno moc hrotí. Koukal se na svět jen černýma brýlema s hodně tlustými skly a neviděl nic jiného než tmu. Navíc si pořád stěžoval. Tak smi stále vrtalo hlavou proč stále mluví o tom že by mu někde bylo lépe. Měl se sebrat a jít.

Opřel jsem o zábradlí vedle Riko a její slova jsem nikterak nekomentoval. Ač jsem je slyšel velmi dobře.
Podíval jsem se na Jaye, která už byl notný kus cesty od nás.
Nevím co tě na mích slovech tak rozhodilo. Podle toho co vím se nemáš za co stydět. Tvůj klan bojoval až do konce s hrdostí.
Mluvil jsem naprosto klidně, ale mluvil jen tak hlasitě aby mě mohl slyšet i on.