Ruiny Otogakure no sato

"Já? Nejsem ta probodnutá!!" zavrčela jsem. "Ksoo s tebou je řeč! Tam u toho stromu mě pustíš a dost řečí! To ti rozkazuji jako Kazekage!" nafoukla sjem naštvaně tváře.

položil jsem jí a šel beze slova dál

Chvíli jsem na něj koukala. Promiň, ale je to pro tvoje dobro! Povzdechla jsem si a vydala se za ním. /Přesun Kumo/

(přesun)

Toulavým, pomalým krokem jsem procházela okolí. Zastavila jsem se u jednoho z vysokých stromů a posadila se pod něj. Zavřela jsem oči a vdechovala čistý vzduch.

Prechádzal som sa tadiaľto a obzeral sa naokolo.
Myšlienky tej kunoichi boli pravdivé, naozaj tu už zvuční ninjovia nie sú. Ale, niekto tam predsa len sedí.
Zamieril som k nej.

Zaslechla jsem kroky a zcela neochotně otevřela oči, s výrazem naštvání, že někdo ruší to kouzelné ticho... ale nově příchozí mě přece jen zaujal. Hleděla jsem na něj se zájmem v očích.

Slušne som sa prihovoril.
"Dobrý deň. Čo vy tu tak sama ?"

"Dobrý den..." kývla jsem hlavou. "Čistím si hlavu a přemýšlím... co vy děláte zrovna tady? Nikdo tu už není...?"

"Jistě." pousmála jsem se. "Já také ne.. proto jsem tu... je tu klid, ticho... příjemné klima..." zasmála jsem se.

"A-ano... proč se ptáte?" zmateně jsem zvedla oči. Možná bych měla přestat důvěřovat lidem na potkání...?!

"J-jaký?" zamumlala jsem nejistě.

"No... nevím co přesně by jste chtěl vědět.... zas tak moc se toho nezměnilo... byl zabit Kabuto, ale než se to stalo, stačil oživit spoustu lidí... bude ještě dlouho trvat, než se jich všech zbavíme... jinak já.. nevím, co bych vám mohla říct... z jaké vesnice pocházíte?" naklonila jsem hlavu na stranu.

"Aha... bohužel... já se nikdy nedostala dál než do Suny, Konohy, Kiri, Kumo a Zvučné.." ušklíbla jsem se. "Musí být hezké jen tak chodit... ne?"

"Áno, to je."
Mierne som si povzdychol.
Vyzerá to, že v tomto prípade pečať nebude potrebná. No aj tak by ma zaujímala jedna vec.
Otočil som sa na ňu.
"Smiem vedieť, akú máte hodnosť ?"

"Ettooo... já... nevím, zda je nutné to vědět." pousmála jsem se.

"To ani ne... spíš... neznám ani vaše jméno, tak mi nepřijde bezpečné sdělovat svou hodnost..." pousmála jsem se omluvně.

"Pozrite sa na mňa. Som ešte dieťa." (To je uveriteľné, pretože jeho vzhľad tomu naozaj odpovedá.)

"No... já nevím..." zamumlala jsem nejistě. "Kdo tedy jste?"