Opuštěna Rozhledna

First topic message reminder :

Toto je byvala rozhledna ,dnes je to jenom par kamenu naskládanych na sebe.
Odtud je pěkný vyhled na Otokagure no sato.

Jakmile jsem zaregistrovala Otokage-sama, nasadila jsem výraz, přes který by nikdo nepoznal, že jsem právě téměř usmažila svého vlastního senseie.
"Reina-sama-hima," jako vždy jsem si k obvyklé příponě přidala ještě další. O tom, že Everestovi říkám "Sensei-chan" se ale raději zmiňovat nebudu.
Naklonila jsem hlavu mírně na stranu.
"Můžu si po konci tréninku půjčit další svitky?" ani jsem se nepodívala, jak sensei dopadl. Už jsem měla oči jen pro ni.

Coze? Pozrel som sa za seba no v tom som dostal priamy zásah ohňnom.

Moje zbrane stále leteli na Memphista... (pripútane na retazi)

Ja som dopadol na zem ešte som stále trošku horel,v tom som vytiahol zvitok.
Fuuka Hoin (zapečatenie ohna) B
Oheň ktorý bol na mne sa pomaly strácal.

Dost dobré pousmial som sa trošku bolestivo...

"Moje vlasy... Neměl jste spálit konečky mých vlasů," odvětila jsem, když jsem zaslechla, jak mě chválí, ale v mých očích byla najednou znát větší sebejistotu. Naučila jsem se přece další Jutsu, které bych mohla použít... A oheň... Oheň byl skvělý mučící nástroj...

"Jin už umíš ten cojsem ti půjčila?" mile jsem se usmála a pak se podívala na Jin pořádně "Spálil ti vlasy? Evereste jak si mohl?" podívala jsem se na něj s ironií v očích

Len končeky to nieje trestné povedal som ironicky a usmial som sa.
Nejak jej to vynahradím (smiech)

"Moje vlasy jsou výsledkem pokusů, jsou mojí součástí. Je to jako kdyby mi začal řezat ostrým nožem do těla," vysvětlovala jsem neochotně a při zaslechnutí ironie v jejím hlasu jsem se v mysli propadla deset metrů pod zem.
"Umím oba dva!" svitek jsem vytáhla z tašky na, kterou jsem měla přes rameno a podala jí ho. V její přítomnosti jsem až podezřele kontrolovala svou krvelačnost.

vzala jsem si je od ní "No tak ukaž."

Přímo před jejíma očima začalo moje tělo hořet. Mizela jsem v ohni až mne ztratily z očí zcela. Stačilo pár vteřin, abych se objevila ve vchodu do zbytků rozhledy a zamířila znovu k nim.
"A druhou techniku jste již viděla," dodala jsem rychle.

"hm pěkné to ti pro začátek ale stačí má drahá chtělo by to zapracovat na taijutsu."

"Taijutsu je u mne na úrovni, na které ho mít potřebuji. Jsem specialistka na Ninjutsu a výrobu jedů, ne někdo, kdo neumí nic víc než kolem sebe mávat katanou, "prskla jsem nespokojeně.
"Nemlátím nikoho surově pěstí... Zabíjet jemně je umění, která chci ovládat!"

"máš se ještě hodně co učit, zlato. POkračujte v tréninku a žádné zlobení." zakmitala jsem prsty směrem k Everestovi a odešla na další inspekci (přesun)

Přimhouřila jsem oči.
Když mi nepůjčí svitky.. Budu si muset vymyslet vlastní techniky....
Prudce jsem se otočila směrem k Everestovi. V očích mi planuly krvelačné plamínky.
"Pokračujeme v boji?"

Mysli, mysli
Na moje pravé tělo letěly dvě zbraně. Nadskočil jsem nad ně a meče z ruky vatáhl celé. Zapíchnul jsem je do řetězů takže se zbraně zasekli.
V tom jsem si všimnul ohnivé koule, která udělal po nárazu dost kouře abych se stihl schovat.
Teď je moje šance něco vymyslet a zaútočit někde ze zálohy.

(Pardon že píši až teď byl jsem na brigádě.)

Dala jsem ruce v bok.
"Sensei...? Půjčíte mi svitky?" Ne, nemohla jsem to nechat jen tak. Ani vůdce Akatsuki mě nedokázal zastavit v touze po svitcích. Respekt bylo mé maximum. Falešnou pokojenost jsem v krvelačných očích vyvolat nedokázala.

Aké zvitky by si chcela Jin? (úsmev)
Pozrel som sa na Memphista:
Dáme si mänšiu pauzu Memphsito-kun...

(Jsem schovaný, jak jsi se na mě mohl podívat )
Uslyšel jsem senseiuv hlas tak jsem vylezl.
No to je dobrej nápad.

(Prepáč nevšimol som si to XD)
len som tam tak stál a čakal som na odpoved.

Sugooiii... Nevšiml si, že mi Reina žádné svitky půjčit nechtěla...
Spokojeně jsem se zazubila.
"Já chci... Něco s Katonem..." odvětila jsem pohotově.

Ok takže idem pre zvitky úsmev. (Presun) Počkajte ma tu.

Sednul jsem si a čekal.

Já se začala pomalu plížit k Memphistovi.
Hrát si... Chci si hrát...
V očích mi krvelačně blesklo a jako kdyby to nestačilo, objevil se mi na tváři šílený úsměv fanatika toužícího po bolesti. A bylo jedno, jestli mojí nebo cizí.
Přikrčila jsem se a tak nahnutá jsem se plížila. Očí, které jsem měla sklopené, byla vidět jen polovina....

Podíval jsem se po Jin a pak zase do země.
Poté jsem řekl úplně klidně.
"Teď nemám na nic náladu."

Kdybych byla saň, vydechla bych pořádný oblak páry.
Přes jeho námitku jsem se blížila dál.
"Kdo říkal, že mě zajímá, jestli máš náladu..."